Kapitola první
Erik:
Ráno mě probudil hlasitý zvuk budíku. Po dlouhém převalování se, jsem se konečně vyhrabal z postele. Rozespalý jsem zakopl o krabici. No co, právě jsme se přestěhovali. Náš dům byl krabic a tašek plný. Kvůli matčině práci jsme se stěhovali často.
Dnes jsem měl jít poprvé do nové školy. Abych řekl pravdu, spíše jsem se bál než těšil. Protože byl listopad – uprostřed pololetí. Máma mi slíbila, že teď už se dlouho nikam stěhovat nebudeme. Scénář byl totiž vždy stejný. Přijeli jsme, vybalili, našel jsem si kamarády a stěhovali jsme se pryč.
Ještě stále jako ve snu, jsem doklopýtal do koupelny a vyčistil si zuby. Dal bych si ještě sprchu, ale na to už nebyl čas. Učesal jsem si své světlé vlasy, které ať jsem jim věnoval jakoukoliv péči, vypadali vždy jako stoh slámy.
Oblékl jsem se a sešel do jídelny na snídani. Moje maminka už seděla u stolu a u čtení novin usrkávala svoji kávu. Měl jsem ji nadevše rád a věděl jsem, že svými problémy ve škole, jí přidělávám jen starosti a vrásky na čele. Ať jsem byl na jakékoli škole, vždy jsem dopadl jako ten největší grázl. Mohl jsem si za to sám, neučil jsem se, ve škole nedával pozor a o dalších věcech se snad ani nebudu zmiňovat.
Dojedl jsem svoji snídani, líbnul mámu na tvář a už byl ve dveřích.
„Ať se ti tam líbí, Eriku!“ křikla na mě máma starostlivě.
„Neboj, mami, budu v pohodě.“ Odpověděl jsem a doufal, že neslyšela úzkost v mém hlase.
Jako první věc jsem ve škole musel jít do kanceláře zástupce. Vůbec jsem se tam necítil dobře. Zástupkyně byla vysoká a štíhlá. Černé vlasy po prsa, olivová pleť. Byla pěkná, ale i tak jsem z ní měl divný pocit.
„Tady máte papíry, pane Kotrbo.“ Vzal jsem od ní papíry a poděkoval, mile se usmála, ale něco mi říkalo, že je to jen póza, aby se jí každý nebál jen, co ji poprvé potká.
Když jsem vycházel z kanceláře, snažil jsem se nacpat si papíry do batohu. Nedával jsem pozor na cestu a vrazil do nějaké holky. Bohužel, se mi povedlo srazil ji k zemi a vyrazil jsem jí vše, co měla v ruce.
„Ježiš, promiň. Pomůžu ti to posbírat.“ Řekl jsem provinile a pomohl jí vstát. Podle výrazu ani nevypadala, že je naštvaná.
„To je v pořádku. Neomlouvej se.“ Její medový hlas do mě uhodil jako blesk. Když jsem jí posbíral věci, zvedl jsem se a podíval se na ni pořádně. Byla asi o patnáct centimetrů menší než já. Krátké rozcuchané vlasy, štíhlá postava. Byla hezká. To je slabé slovo. Byla nádherná. Dokonalá.
„Já jsem Erik.“ Vysoukal jsem ze sebe přidušeně.
„Jsem Sophie.“ Odpověděla mi dívka vysokým sopránem a podala mi ruku. Zasmála se „Ty nejsi zrovna nejopatrnější, že?“ zeptala se mě a pořád se smála. Když si všimla monokla z dnešního rána, rozřezala se ještě víc. Jako odpověď jsem se zmohl jen na úsměv.
Zakroutila hlavou, pořád se usmívajíc a zeptala se „Pujčíš mi svůj rozvrh? Nasměruju tě na další hodinu.“ Začal jsem hledat v tašce rozvrh, přitom jsem si všiml, jak si mě její čokoládové oči zvědavě měří. Konečně jsem ho našel. Podal jsem jí ho a ona si ho začala prohlížet. Nejprve se mračila, ale pak se její tvář rozjasnila něžným úsměvem. „Další hodinu máme společně.“ Oznámila mi. „Pojď. Je to ve vedlejší budově.“ Oznámila mi a pobídla mě abych šel s ní.
Po cestě chodbou, jsem se rozhodl, že o Sophii zjistím víc.
„Jak si se dostala na tuhle školu?“ zeptal jsem se, když jsme vyšli na plácek mezi budovami.
„Chtěla jsem jít na polské gymnázium, ale Alex chtěl jít sem.“ Je to tady. Moje tajemná holka má kluka. Je překrásná, byl by zázrak, kdyby byla sama. Dalo se to čekat…
„Alex je tvůj…?“ nenechala mě dokončit větu a skočila mi do řeči „Alex je můj bratr. Přesněji moje dvojče.“ Odpověděla mi. Takže to není její kluk. Oddych jsem si. Ale určitě se dřív nebo později nějaký objeví. Uvědomil jsem si, že jsme se zastavili uprostřed hřiště na basket.
„Eriku? Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Sophie starostlivě, když si všimla mé duševní nepřítomnosti.
„Jo. Jasně, samozřejmě. Jen jsem se zamyslel. Jdeme dál?“ zmateně přikývla a vedla mě dál do třídy. Do začátku hodiny už nepromluvila.
První hodinu byla biologie. Nabídla mi, abych si sedl vedle ní. Ani neví, jak mé srdce v tu chvíli poskočilo. Celou dobu co profesor vedl hodinu, vypadala Sophie spíše znuděně. Sledoval jsem její pohled. Dívala se na stěnu. To mě překvapilo. Ani nemrkala, byla kompletně mimo.
Když zazvonilo, zvedla se, posbírala si věci a oznámila mi „Další hodinu máš angličtinu. Ta je hned tady vedle.“ Když to dořekla, ukázala na světle červené dveře na chodbě.
„Počkej.“ Zavolal jsem za ní „Ty nemáš angličtinu?“ zeptal jsem se, protože tu měli angličtinu všichni. Otočila se na mě a tázavě se na mě zadívala.
„Proč to chceš vědět?“ zeptala se mě s úsměvem. Nevěděl jsem, co mám říct. Povzdechla si, a odpověděla na moji otázku. „Žila jsem tři roky v Anglii a rok v Americe. Proto jsem z hodin uvolněná. No, a taky…“ zasmála se pro sebe. „Profesor neměl rád, když jsem v hodině opravovala jeho výslovnost.“
Aha. Tak to chápu. „Proč si…“ už tam nebyla. Najednou se vypařila.
Celý den jsem na ni už nenarazil. Skamarádil jsem se ale, s partou kluků a dívek, kteří vypadali celkem v pohodě. Měl jsem dobrý pocit, že první den už znám pár lidí. Byl to dobrý pocit.
Udělali mi místo u jejich stolu, největší v jídelně. Přisedl jsem si k nim. Když v tom jsem ji znovu spatřil. Vcházela do místnosti se dvěma kluky a holkou. Chtěl jsem se o ní dozvědět více a tak jsem se naklonil přes stůl a zeptal se kluka, který se mi představil jako Tobiáš.
„Kdo je to?“ otočil se za mým pohledem, nevypadal, že ho obtěžuji a začal.
„To jsou Anesovi.“ Představil je můj nový kamarád. „Děti pana Anese a jeho ženy. Jejich otec tu vlastní specializovanou kliniku pro lidi s vadami srdce.“ Podíval se zase směrem k nim. „Ta menší je Sophie Anesová.“
Podíval jsem se směrem k mé tajemné vyvolené. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout s dálky.
Byla středního vzrůstu, tak 160, 165 centimetrů. Tmavě hnědé vlasy ostříhané na krátko a trochu rozcuchané všemi směry. Měla oválný obličej, na kterém vynikali, čokoládovo-karamelové oči. Její pleť byla velmi světlá, skoro průhledná stejně jako jejích sourozenců.
Když jsem se dostatečně vynadíval, můj soused po delší odmlce pokračoval „Ten kluk vedle ní je Alexander. Její dvojče. Oběma jim je šestnáct. Ta dívka co drží Alexandra za ruku je Laura. Anesovi ji adoptovali. Chodí spolu. Ten nejvyšší je Sebastian. Je z nich nejstarší. Letos by měl maturovat.“
To mi stačilo. Celá její rodina se posadila ke stolu naproti nám. Podíval jsem se na druhou dívku. Měla polodlouhé vlasy po prsa. Ne tak tmavé jako Sophie, o něco světlejší, ale i tak byly hodně tmavé. Její kluk, Alexander, měl stejnou barvu vlasů a očí jako Sophie. Byl o něco vyšší než ona, ale to bylo asi jediné, v čem si nebyli podobní. Jejich nejstarší bratr, Sebastian, byl hodně vysoký. Měl černé vlasy a svaly kam jsi se podíval. Něco na něm mi naznačovalo ‘podívej se na mě a bude to, to poslední, co uděláš‘. Běhal mi z něj mráz po zádech, ale její ostatní sourozenci vypadali sympaticky.
„ Sophie Anesová na tebe kouká.“ Oznámila mi pobaveně přítelkyně mého nového kamaráda. Netušil jsem, co na tom bylo tak k smíchu, ale otočil jsem se a Sophie se na mě usmála. Její dvojče, Alexander, mě propálil zlostným pohledem. Vrátil jsem se ke svému jídlu a na Sophii už se neotočil. Bohužel, už jsem s ní neměl ani další hodinu a tak, jsem celou cestu domů doufal, že ji alespoň zítra uvidím.
„Ahoj Eriku!“ pozdravila mě máma z kuchyně. „Jak si se měl?“
„Já dobře“ a nelhal jsem. „Co ty?“ zeptal jsem se už v kuchyni.
„No jo. Znáš to. Spousta práce…“ povzdechla si.
„K večeři bude kuře.“ Přikývl jsem, a šel si dát věci do pokoje.
U večeře jsem byl neobvykle zamlklý. Máma to přikládala stresu ze stěhování a nové škole.
Po večeři jsem šel do sprchy a spát. No teda pokud se dá spánku říkat ležení v posteli a přemýšlení nad nejnádhernější holkou v celé škole. Po několika hodinách jsem to už vyčerpáním nevydržel a usnul.
podpis:Janča
2024 ©