Sophie:„Bells!“ zařvala jsem a vrhla se k ní. Strom, nestrom. Vrhla jsem se jí kolem krku a stále jásala.„Tolik se mi po tobě stýskalo! Jsem tak ráda, že jsi tady!“ konečně jsem si ji pustila a prohlédla si ji. V obličeji měla trochu šokovaný výraz, který ale přecházel do něžného úsměvu.„Jo…“ zhodtila „Taky si mi chyběla.“ A začala se smát.„Příště. Nemusíš mě udusit…“ řekla mi a smála se dál. Já byla tak šťastná, že mi bylo všechno jedno.„A ještě něco. Musíme tu stát?“ zeptala se, evidentně hrozně zvědavá na náš dům…:DVzala jsem ji za ruku a táhla směr náš dům.„A co jsi vlastně dělala za tu...
číst dál