Udělám cokoli, s láskou Erik-11.kapitola

Sophie: „Bells!“ zařvala jsem a vrhla se k ní. Strom, nestrom. Vrhla jsem se jí kolem krku a stále jásala. „Tolik se mi po tobě stýskalo! Jsem tak ráda, že jsi tady!“ konečně jsem si ji pustila a prohlédla si ji. V obličeji měla trochu šokovaný výraz, který ale přecházel do něžného úsměvu. „Jo…“ zhodtila „Taky si mi chyběla.“ A začala se smát. „Příště. Nemusíš mě udusit…“ řekla mi a smála se dál. Já byla tak šťastná, že mi bylo všechno jedno. „A ještě něco. Musíme tu stát?“ zeptala se, evidentně hrozně zvědavá na náš dům…:D Vzala jsem ji za ruku a táhla směr náš dům. „A co jsi vlastně dělala za tu dobu, co jsme se neviděli?“ zeptala se zvědavě. Zapřemýšlela jsem, co je asi nejdůležitější. „Nooo…“ začala jsem pomalu „Zamilovala jsem se tady…“ řekla jsem a předem věděla, jaká bude reakce. „Počkej Sophii, a co Jacob?“ zeptala se mně káravým hlasem. „Já se s Jacobem rozešla…“ uvedla jsem vše na pravou míru. Bells se na mě podívala a kroutila nesouhlasně hlavou. „Takže jestli tomu rozumím správně, před víc jak sto lety, sis vydupala, abys s ním mohla být. A teď mi říkáš, že jste se rozešli. Opravdu neznám nestálejšího upíra než jsi ty.“ Zamračila jsem se a ona se mi začala smát. Tohle mi v telefonátech chybělo. „Tak co? Ještě pořád zabíjíš zvířátka?“ zeptala se mě s úsměvem na tváři. „Co? Hele to není fér!“ bránila jsem se „Víš, že jím to, co je po ruce. A lidskou krev se snažím omezovat. Taky bys měla začít, pokud tu ovšem chceš zůstat." Chceš tu zůstat, že jo?“ zeptala jsem se, najednou trochu bojácně. „Ještě nevím. Pokud mě budeš chtít, zůstanu tu.“ Řekla mi a já se rozzářila jako sluníčko. Dál jsme si povídali a ani nevím jak, ale najednou jsme stáli před naším domem. Bella mě pustila a obhlížela náš dům. „Ten dům a tu barvu si vybírala, že?“ řekla sebevědomím hlasem. Samozřejmě se nemýlila. „Hele!“ řekla jsem na oko uraženě. Nic si s toho nedělala a dál se smála. „Pozveš mě dovnitř?“ zeptala se, když dům dostatečně vykoukala. Chytila jsem ji za loket a táhla dovnitř. „Alexi!“ zavolala jsem na svého bratra. Do tří vteřin byl u mě. Nejdřív se na Bellu zmateně díval, ale pak se jeho očí rozzářili jako dvě svíčky a vzájemně se přivýtali. „Co se tu děje?“ zeptal se další zmatený člověk, tedy upír. Laura. „Lauro,“ přiskočila jsem k ní „Tohle je moje nejlepší kamarádka Isabella.“ Řekla jsem a znělo to až skoro pyšně. Jasně byla jsem pyšná na to, že je moje kamarádka. „Bells,“ pokračovala jsem „To je Laura. Alexova přítelkyně. A tohle…“ otočila jsem se ke svému staršímu bratrovi, který právě vešel do dveří. „To je Sebestian. Sebi? Tohle je Bella.“ Všimla jsem, že Seb na ní mohl oči nechat a stejně tak ona na něm. Dlouho se na sebe dívali, až jsem Bellu chytla a odvedla k sobě do pokoje. „Koho tu ještě máte?“ zeptala se smírnou zvědavostí, když si sedala na postel. Já se posadila do jezdící židle a začala se na ní točit. Bella nadzvedla obočí a pronesla se smíchem: „Pamatuješ, jak si vymýšlela, jak opravit židli tak, aby se otáčela?“ „Jo. To si pamatuju…“ začala jsem se smát taky. „No, je tu s námi ještě taťka a jeho manželka Elena. Tu myslím taky neznáš.“ A zapřemýšlela jsem se. Zná Bella Elenu? Možná ano, možná ne. Tak daleko moje paměť nesahá. „Elenu? To myslíš tu, co tě tehdy učila?“ přikývla jsem. „A kdy mě seznámíš s tím zázrakem, kvůli kterému si opustila Jacoba? Mimochodem je tu taky, že? Cítím jeho vůni…“ trochu mě naštvalo, jak mluvila o Erikovi. „Jmenuje se Erik.“ Poučila jsem ji vážným hlasem. „A ano. Jacob je tu taky.“ Souhlasila jsem s její dedukcí. Ještě dlouho jsme si povídali. Bella se pak přivítala se zbývajícími členy rodiny a dál jsem si povídali celou noc. Najednou na moji pokožku posvítili slunce. Sakra! „Co se stalo?“ zeptala se zděšeně. „Zapomněla jsem na školu.“ Znechuceně se na mě podívala. Natáhla jsem ruku a podívala jsem se na hodinky. Půl třetí. Erik už bude ze školy doma, a když se do půl hodiny neobjevím, začne se po mně určitě shánět. „Chceš poznat Erika?“ zeptala jsem se a sama byla zvědavá na odpověď. „Teď hned. Půjdeme za ním. On by tě určitě chtěl taky poznat.“ Na chvíli našpulila rty a zavřela oči. Když je otevřela, upřeně se na mě podívala a pak řekla: „Dobře. Jdeme?“ byla jsem celkem šokovaná, ale dobře. Jdeme. Zvedla jsem se ze židle a šla směr východ. Erik: Nepřišla. Určitě se jí něco stalo. A určitě jí ublížil Jacob. Nikdy jsem ho neměl rád. Vstal jsem z postele, zavrávoral a jak se mi zatočila hlava, skácel jsem se k zemi. „Eriku!“ zavolala maminka šokovaně a vyběhla nahoru, do mého pokoje. Pomohla mi, se zvednout a uložila mě zpět do postele. Sáhla mi na čelo a řekla: „Eriku, dnes do školy opravdu nepůjdeš. Ale budeš tu sám, nemůžu si vzít volno jen tak.“ Tvářila se zničeně. Pokusil jsem se posadit, ale že je to osudová chyba, jsem si bohužel uvědomil až moc pozdě. Od žaludku až do hlavy mi vystřelila bodavá bolest, která mě donutila se zase položit. „Mami,“ snažil jsem se mluvit uklidňujícím hlasem, pokud možno bez náznaků bolesti „Jsem pořádku. Můžu jít do školy.“ Mamka nekompromisně zavrtěla hlavou a otočila se k odchodu. Asi za deset minut se vrátila, rozloučila se se mnou a ještě jednou mi musela vysvětlit, že mám zůstat ležet. Samozřejmě jsem musel poslechnout. Jak bych mámě vysvětlil, že musím zkontrolovat svoji upíří přítelkyni, o kterou se bojím kvůli jejímu bývalému upířímu příteli. Musím uznat, že je to nejbizardnější výmluva, kterou jsem kdy vymyslel a že jich bylo hodně. Pomalu jsem se posadil. Když už nikam nemůžu, musím si dojít aspoň pro mobil a zjistit, jak je na tom Soph. Když jsem bezbolestně seděl, pokusil jsem se postavit. Jo, povedlo se. Přidržoval jsem se zdi a pomalu došel ke schodům. Sešel jsem tři schody a zatočila se mi hlava. Zase. Opřel jsem se o zábradlí a snažil se to rozdýchat. Nic. Posadil jsem o schod níž. A tam taky pravděpodobně usnul. Ale potom nechápu, jak jsem se dostal do svojí postele. Sophie: Už jsme s Bellou byly skoro u Erikova domu. Mlčky jsme šli vedle sebe a já se zastavila před vchodem. „Tady bydlí, ano?“ zeptala se mě Bella hlasem odprostěným od všech emocí. Přikývla jsem. „Počkej, jen chci vědět, jestli je doma sám.“ Řekla jsem a zaposlouchala se. Slyšela jsem jen jedno srdce. Bilo pomalu a váhavě. Lekla jsem se a podívala se vyděšeně na Bellu. „Necháme to na příště, jo?“ zeptala se Bella potichu, a když viděla můj výraz, pomalu odešla. Bez rozmyslu jsem se vrhla do dveří. Pečlivě jsem je za sebou zavřela a rozhlédla se po domě. Když jsem ho viděla, jak bezmocně leží na schodech, okamžitě jsem doběhla k němu. „Eriku….“ Zašeptala jsem smutně a odvlekla ho do postele. Sedla jsem si ke kraji a položila mu ruku na tvář. Měl vysokou horečku. A co sakra dělal na těch schodech? Položila jsem svoji ruku na jeho a dívala se na něj. Dlouho dobu se vůbec nehýbal, a kdybych neslyšela jeho pomalý tlukot srdce, řekla bych, že nejeví žádné známky života. Když mi, nevím, jestli vědomě nebo to byl reflex, stiskl ruku, věděla jsem, že ještě žije a vyvolalo to ve mně záplavu štěstí. Zavřela jsem oči a přehrávala si poslední dny, úplně jsem se zapomněla soustředit a byla překvapená, když jsem si uvědomila, že se mu zrychlil tep. Za chvíli se možná probudí, řekla jsem si. A měla jsem pravdu. Za několik minut slabě otevřel oči. Zmateně se rozhlížel. Evidentně nevěděl, jak se sem dostal. Konečně na mě zaostřil. Usmála jsem se na něj a on slabě zvedl koutky. Věděla jsem, že všechno bude OK. J.