Kapitola desátá
Erik:
Vstal jsem z postele a šel vykonat ranní hygienu. Dal jsem si horkou sprchu a vyčistil si zuby. Sešel jsem do jídelny a nasnídal se. Vrátil jsem se do pokoje. Zamžoural jsem do šera a uviděl Sophii, jak sedí na parapetu s rukama v dlaních a tiše vzlyká. Rozběhl jsem se k ní.
„Sophii, co se stalo?“ zeptal jsem se starostlivě a ona se jen svezla do mé náruče. Vzal jsem ji do náruče a přenesl na postel. Tem se posadila vedle mě a opřela si hlavu o moje rameno.
„Zlato, co se stalo?“ zeptal jsem se znovu a čekal, jestli dostanu odpověď.
„Já jen, potřebuju si urovnat pár věcí. Ale nevím… Pořád na to nemůžu přijít.“ Řekla a podívala se na mě. Já byl trochu zmatený a už jsem se jí chtěl zeptat, co tím myslela, když se zvedla a začala chodit po pokoji.
„Přijdeš sem a jsem si jistá, že tě miluju. Pak přijdu domů a tam je Jake. Jake, kterého miluju víc jak sto let.“ Otočila se na mě a podívala se mi hluboce do očí.
„Víš, říká se, že pro každého je na světě někdo, kdo s ním bude napořád. Vždy jsem si myslela, že pro mě je to Jacob, ale…“ odmlčela se a znovu mě oslnila tím pronikavým pohledem.
„Ale pak jsem přišel já, že?“ nic na to neřekla, jen přikývla. Pak si sedla vedle mě a zamyšleně se na mě dívala.
„Rozejdu se s Jacobem.“ Řekla nakonec. A já se na ni jen zůstal civět, napůl v šoku, napůl v překvapení. Kvůli mně se chce rozejít se svým přítelem, teda manželem, se kterým je,, jak sama řekla, víc jak sto let? Zničehonic se zvedla a zase stála u okna.
„Asi by sis měl pospíšit.“ Řekla s milým úsměvem a ukázala na tašku do školy.
„No, to by sis ty měla taky, ne?“ začala se smát.
„Stejně tam budu dřív.“ Řekla výsměšně a vyskočila z okna. Nevím proč, ale po posledních dnech jsem nad tím už ani nepřemýšlel. Vyskočila z okna, no a co? Sebral jsem tašku a sešel dolů, ke dveřím.
Do školy jsem doběhl mezi posledními. Sophie měla pravdu, seděla v naší lavici a mírně se uculovala.
„A ty si mi to nechtěl věřit.“ Zakroutila smutně hlavou, když jsem si k ní přisedl. Ale já viděl jak jí cukají koutky.
„Ha. Ha. Bavíš se dobře?“ zeptal jsem se ironicky. Chvíli se mi smála, ale pak nás učitelka seřvala a my už byly potichu.
„Chceš doprovodit domů?“ zeptal jsem se cestou ze školy, když jsem si všiml, že auto jejího bratra už tam není.
„Jo. Jasně.“ Řekla a chytla mě za ruku. Takhle jsme šli, oba totálně šťastní, až k jejímu domu. Došli jsme ke dveřím, kde jsem ji chtěl políbit, ale překazil mi to Jacob, který nakrknutý vylezl ze dveří.
„No konečně.“ Zahřměl a prskal kolem sebe síru.
„Jaku, přestaň. Oba.“ Řekla a oba nás sjela naštvaným pohledem. Vešla dovnitř a jako dítě praštila dveřmi. Zůstali jsme tam sami. Ovšem Jacob nelenil a Sophii bouchnutím dveří napodobil.
Jen jsem dospělácky zakroutil hlavou a vydal se k domovu.
Jacob:
„Předstírat lásku tomu, koho nemiluješ, je mnohem jednoduší, než předstírat nenávist tomu, koho miluješ.“
Zůstal jsem stát na chodbě a díval se na ni. Hleděla mi do očí a stále se tvářila nepříčetně.
„Promiň…“ omluvil jsem se, ale evidentně jsem její zlobu ještě podpořil.
„Jaku. Jak dlouho spolu my dva jsme? To už by si mně mohl aspoň trochu znát. Vím, že tím co teď řeknu, ti hrozně ublížím a věř mi, že to je to poslední, co bych chtěla. Ale já už takhle dál nemůžu. Prostě ten svůj vztah musím s jedním z vás rozseknout.“ Řekla mi a já na ni zůstal upřeně hledět. Byla nádherná. Byla pořád stejná, jako ten den, co jsem ji poznal. Pak jsem sklopil zrak.
„Vím, nebo alespoň tuším, co mi chceš říct.“ Řekl jsem smutně. Udělala krok ke mně a vzala si můj obličej do studených dlaní.
„Jaku. Musíš mě to nechat udělat. Nebo se z téhle situace nikdy nevymaníme.“ Viděl jsem, jak jí po tváři tečou slzy. Hlas měla podlomený vzlyky, ale pokračovala.
„Jaku, mezi námi je konec. Vím, že jsme se rozešli mnohokrát, ale teď už doopravdy.“ Pustila můj obličej a rozběhla se do pokoje tak, abych neviděl její obličej.
Zůstal jsem tam stát, obličej zkřivený bolestí a ztrátou.
Sophie:
utekla jsem do pokoje. Padla do postele a rozplakala se. Myslela jsem jen na to, že jsem teď velmi ublížila člověku, kterého miluju. Ale Erika víc.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale když jsem zase začala vnímat okolí, ležela jsem Sebovi hlavou na klíně.
„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě můj starší bráška.
„Schválně, jak myslíš?“ zeptala jsem se vyčerpaně.
„No, to mi musíš říct ty, já se nikdy s nikým rozcházet nemusel.“ Řekl Seb a já se musela zasmát.
No jo, můj bráška s tím svým „Já se ještě do nikoho nezamiloval.“ To my ostatní jsme měly opačné problémy.
„Pojď se mnou na lov.“ Žadonil Seb tak dlouho, až jsem podlehla a souhlasila.
Jako první jsem skočila po srně, ale ani dvě stě takových srn, by mi náladu nespravilo.
Erik:
Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, měla Soph v plánu, ale myslím, že se to Jacobovi nelíbilo. Dostal jsem o ni strach. Co když se s ním vážně rozešla a on na ni zaútočil? Nebo ještě něco horšího. Takhle jsem přemýšlel až do noci, kdy jsem usnul.
Ráno, jsem dělal to stejný co obvykle. Nasnídal jsem se a vyletěl rychle z domu, protože jsem měl zase zpoždění.
Do školy jsem zase doběhl jako poslední. S omluvou učiteli, jsem vešel do třídy, ale když jsem si chtěl sednout na obvyklé místo, něco mě zarazilo. Sophie tam nebyla.
Sophie:
Rok 1900:
Nepříčetná Bella mi vletěla do pokoje.
„Sophie, co si myslíš? Ten kluk nás může prozradit!“ rozkřičela se na mě.
„Isabello, uklidni se.“ Řekla jsem v klidu.
„V klidu!? Sophie, když ho proměníš, prozradí nás! Bude chtít vyvraždit celý město!“ křičela dál Bella.
„Bello, neřvi tady na mě.“ Zařvala jsem taky a postavila se. „Nevím, kdo tu chtěl včera zabít dva lidi!“
Zašklebila se na mě, ale zloba v očích se jí neztratila.
„Sophii, já to myslím vážně. Nikdy jsem tě o nic nežádala, ale teď, prosím, rozejdi se s ním.“ Zůstala jsem tam stát jako opařená.
„Bells.“ Řekla jsem už normálním hlasem. „To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptala jsem se se slzami v očích.
„Sophii.“ Řekla, sedla si ke mně a chytla mě za ruku. „Poslechni mě. Ber to jako radu od sestry. Proměnit ho, není dobrý nápad.“ Řekla tiše a vstala k odchodu.
„Ale já ho miluju.“ Zašeptala jsem, jak nejtišeji to šlo a otočila se směrem k ní. Jen se na mně smutně podívala a odešla.
Vzpomínky bolí. To jsem si měla uvědomit dřív. Vzpomněla jsem si na Bellu. Moje nejlepší kamarádka. Zrovna teď mi hrozně chyběla. Ona by věděla co říct.
Podívala jsem se na hodinky. Už budou tři. Erik už bude doma a určitě má strach. Převlékla jsem se ze své sexy noční košilky a upíří rychlostí vyběhla k Erikovu domu.
Zastavila jsem se pod oknem a zaposlouchala se, abych zjistila, jestli už je doma. Slyšela jsem pomalý tlukot srdce. Nahoře, v jeho pokoji. Potichu jsem vyskočila na strom u okna a podívala se dovnitř. Seděl u stolu a něco datloval na klávesnici. Otevřela jsem okno a potichu vlezla dovnitř. Přišla jsem k němu a políbila ho na krku.
„Ježíš! Co tu děláš!? Vylekala si mě.“ Řekl Erik, ale smál se.
„No, já jen chtěla vědět, jak si se měl. Když jsem to nemohla zjistit osobně…“ řekla jsem a posadila se mu na klín.
„Měl jsem o tebe strach. Proč si nebyla ve škole?“ zeptal se mně zvědavě a omotal mi ruce kolem pasu.
„To je nadlouho.“ Vzpomněla jsem si na hádku s Jacobem, lov se Sebem a nadechla se, abych se zase nerozbrečela.
„Hele, jak to mezi náma vlastně je?“ řekl Erik trochu zvědavě, trochu smutně a já sama byla dost zvědavá, co mu řeknu.
„To by mě taky zajímalo. Důležitý je, že jsem se rozešla s Jacobem, takže už nemám dva kluky.“
„Takže, teď spolu chodíme?“ zeptal se mě se zájmem.
„Já nevím. Chodíme?“ zeptala jsem se se smíchem. A rozhodla se ho trochu potýrat. On se nenechal a hodil mě na postel. Skočil za mnou a chvíli jsme se jen rvali, až jsem ho položila na záda a vycenila zuby u jeho krku.
„Nepokoušej osud Eriku.“ Zasmála jsem se a lehla si vedle něj. Chytil mě za ruku a položil si obě ruce na břicho. Sledovala jsem, jak se naše prsty proplétají a na chvíli se zasnila. Museli jsme tam ležet asi hodně dlouho, protože jsem najednou uslyšela motor auta, jak parkuje u garáže.
Vystřelila jsem z postele k oknu.
„Počkej.“ Zavolal za mnou Erik. „Nezapomnělas na něco?“ zeptal se a nastavil tvář, abych ho políbila. Vrátila jsem se k němu a chtěla mu dát pusu na tvář. On mě ale chytnul a z nevinné pusy se stal francouzák.
„Už vážně musím.“ Řekla jsem, když jsme se od sebe odtrhli. Udělal smutnou grimasu a já vyskočila.
Takže teď už vím jak na to. Pokaždé, když s ním budu, musím jít nejdřív lovit. Alespoň trochu mi to snad pomůže.
Jacob:
Chodil jsem po pokoji a nevěděl co se sebou. Šel jsem k nočnímu stolku a sebral z něj naši společnou fotku. Já i Soph jsme se tam usmívali. Rozdrtil jsem rámeček v ruce a hodil na zem střepy, které z něj zbyly. Rozčilením jsem vrazil zaťatou pěst do zdi, až z ní opadala omítka.
„Jacobe, si v pořádku?“ zeptala se vystrašená Laura a přišla za mnou do pokoje.
„Ne. Nejsem. Copak ty bys byla, kdyby ti Alex řekl to stejný co mě Sophie?“ zařval jsem a uznávám, že jsem to trochu přehnal. Ona přece za nic nemůže.
„Jaku…“ řekla Laura soucitně a donutila mě, sednout si na postel. Objal jsem ji a začal se jí zpovídat. Byl jsem rád, že to můžu někomu říct a Laura, celou dobu co ji znám, uměla naslouchat. Povídali jsme si asi tři hodiny o všem možným, až si pro Lauru přišel Alex a doslova ji odtáhl k nim do pokoje.
Zůstal jsem zase sám. A nejspíš už sám zůstanu.
Sophie:
Chodila jsem po pokoji zmateně sem a tam. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jacob je naštvanej, že jsem se s ním rozešla. Laura je naštvaná, protože jsem mu ublížila a Alex je naštvanej kvůli tomu, že je naštvaná Laura. Jediný Sebastian drží při mně.
Najednou jsem pocítila hrozný nával zuřivosti. Nevím, co to do mě vjelo, ale vyběhla jsem do lesa. Málem jsem vrazila do stromu, to se mi stalo poprvé. Zakopla jsem a skácela se k zemi.
Když jsem se zvedla, ucítila jsem známý pach. Co to sakra je!? Rozhlédla jsem se a uviděla postavu. Přibližovala se ke mně a instinkt mi řekl, abych couvla. Když jsem se podívala pořádně, zalapala jsem po dechu.
„Isabello!?“