http://www.youtube.com/watch?v=OAg3WqdiytY
Kapitola osmá
Erik:
Seděl jsem u stolu, hlavu podepřenou rukou. Přemýšlel jsem o ní. Pořád. Musím vymyslet něco, co by nás alespoň trochu sblížilo. Jasně, je vdaná a rozházet si to s Jacobem není nejlepší nápad, ale říkala, že ho neviděla pět let. To přece něco znamená, ne? Třeba to, že to mezi nimi není nejlepší.
A v tom mě to napadlo. Vytáhl jsem ze skříně tvrdé papíry a začal tvořit své veledílo…
Sophie:
Ležela jsem na posteli a přemýšlela. Byla jsem ráda, že Erik zná pravdu. Ale všecko se dozvědět nemusel. Proč jsem mu o Jakeovi sakra říkala? Jo, já vím. Jsem trubka.
Vstala jsem z postele a přešla k přehrávači. Strčila jsem tam cédéčko Bon Joviho a nechala ho vyhrávat na celý dům. Praštila jsem s sebou zpět na postel a přestala vnímat okolí.
Najednou jsem uslyšela hlasy v předsíni a prásknutí dveří. Kroky přešli k mým dveřím a já uslyšela zaklepání.
„Dále…“ vydechla jsem smutně. Jacob strčil hlavu do dveří.
„Jaku! Snad jsem řekla jasně, že…“ řekla jsem naštvaně, ale přerušil mě.
„Zlato, vždy dělám, co chceš. To přece víš. Nerušil bych tě, ale…“ tentokrát jsem skočila do řeči já jemu.
„Co ale!?“ vyštěkla jsem.
„Je tu Erik.“ Moje nálada se otočila a sto osmdesát stupňů. Hned jsem ho chtěla vidět a vědět, proč tu je.
Přiběhla jsem do předsíně. Stál tam. V ruce velkou tašku.
„Ahoj.“ Pozdravil mě skoro šeptem.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem s, doufám milým, úsměvem.
„Já. No. Chtěl jsem ti nabídnout, abys se mnou šla ven.“ Dostal ze sebe. Lezlo to z něj, jak z chlupaté deky.
„Jo. Půjdu. Ráda.“ Byla jsem hodně překvapená. Čekala jsem cokoli, jen ne tohle.
Erik otevřel dveře a já už chtěla vyjít, ale Jake mě zastavil.
„Zlatíčko, vezmi si kabát, ano? Všichni nejsou zvyklí na upíry, kterým je teplo za každého počasí…“ řekl mi Jacob starostlivě a podal mi přitom kabát.
Oblékla jsem si ho a Jake si mě k sobě přitáhl, aby mě mohl políbit.
Nechápala jsem, co tu hrají za komedii, ale budiž. Ať se klidně trumfují. Já vím, koho chci, a je mi to jedno.
Erik mi podržel dveře a já z nich vyšla.
„Kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem se zvědavě po pár metrech.
„Překvapení, zlato.“ Řekl a na slovo zlato použil stejný tón, jako Jacob dnes ráno.
Šli jsme ještě asi deset minut, když jsme došli na louku. Nevěděla jsem, co bude dál, a tak jsem se posadila na trávu, která, na listopad, měla zajímavý odstín tmavě zelené.
„Takže?“ zeptala jsem se netrpělivě.
„Počkej chvíli.“ Řekl se smíchem a položil si na zem tašku. Klekl si ke mně a začal z ní tahat velký kus papíru.
„Eriku, co to je?“ zeptala jsem se se zájmem.
„To je papírový drak, Sophie. Děti ho pouštějí na podzim, ale já si říkal, že sníh zatím není, tak ho můžeme vyzkoušet.“ Řekl a čekal na moji reakci.
Páni. Draka jsem naposledy pouštěla, když jsem byla ještě dítě.
„Ano!“ vykřikla jsem a v rychlosti se postavila. Taky se postavil a začal namotávat šňůru, na které byl drak připevnění.
Podal mi černou roličku a řekl:
„Běž támhle.“ Ukázal. „A já půjdu na druhou stranu. Až budu dostatečně daleko, pustím ho a uvidíme, jestli poletí.“
Rozběhla jsem se na místo, ke kterému Erik ukázal, a sledovala, jak se šňůra pomalu odmotává. Ohlédla jsem se a viděla smějícího se Erika, jak běží na druhou stranu. Vyskočil a vyhodil ho do vzduchu.
Drak chvíli jen tak poletoval, nejspíš zmatený mým velením. Zafoukal vítr a drak začal poletovat podivnými směry. Pak přestalo foukat úplně a drak se pomalu snesl k zemi.
Zaráz jsme se rozběhli k místu, kam spadl drak. Chytla jsem draka jako první a svižně Erika přeskočila. S úžasem se za mnou otočil a začal se zase smát. Byla jsem ráda, že to tak bere.
Rozběhla jsem se a vyhodila draka do vzduchu. Erik jen taktak stihnul chytit šňůru, aby nám drak neuletěl. Dívala jsem se za ním na oblohu. Začal klesat a já se za ním rozběhla. Erik udělal to stejný a srazili jsme se uprostřed.
Oba dva jsme se začali smát, ale já věděla, že ho to muselo dost bolet. Ležel na zemi a já se opatrně položila na něj.
„Tak co? Spokojená?“ zeptal se a odhrnul mi pramínek vlasů z obličeje.
„Bylo to nejspíš nejhezčí, co jsem kdy zažila.“ Řekla jsem spokojeně.
„Můžu?“ zeptal se a naklonil se blíž k mému obličeji.
Neodpověděla jsem a zavřela oči. Ucítila jsem lehký dotek jeho rtů. Měla jsem pocit, že touž trvá věčnost. Bylo to úžasné, ale já bohužel tak dlouho nevydržela a pomalu se zvedla.
Taky si stoupl a posbíral všechny svoje věci zpět do tašky. Vzal mě za ruku a šli jsme směr domov.
„Takže…?“ zeptal se, když jsme stáli před mým domem.
„Děkuju.“ Zašeptala jsem.
Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli to opravdu zvládnu, ale úvahy vzaly za své a já si stoupla na špičky, abych na Erika dosáhla. Přitiskla jsem své rty na jeho a on spolupracoval. Chytil mě kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Zapomněla jsem na svoji touhu po krvi a začala se soustředit jen na tenhle okamžik…
J.