Udělám cokoli, s láskou Erik-12.kapitola

Kapitola dvanáctá
Erik:
Vzbudil jsem se ve své posteli a ucítil na své ruce položenou ještě jednu, o něco chladnější dlaň. Stiskl jsem ji a otevřel oči. Sophii se na mě povzbudivě usmála. Taky jsem se pokusil o úsměv, ale nejspíš mi vyšel jen bolestný škleb. Zkusmo jsem se posadil a zase do mého těla vystřelila bodavá bolest. Bolest nebolest, vystřelil jsem z postele rovnou do koupelny a začal dávivě zvracet. Pak jsem se opřel o kachličky a snažil se ovládnout své dávicí reflexy. Když jsem nevydržel stát, klekl jsem si a opřel se celou půlkou těla o studené kachličky. Soph si s vystrašeným výrazem klekla vedle mě a zajela mi studenou rukou do vlasů.
„Chceš tu zůstat nebo jít zpět do postele?“ zeptala se, když mi sjela rukou na tvář. Souhlasil jsem s tím druhým, takže mi pomohla se zvednout a odvedla mě zpátky do pokoje. Sedla si ke mně a přejížděla mi rukou po paži. Jako obvykle měla ledovou ruku, takže to bylo příjemné.
„Řekni něco.“ Poprosil jsem Soph potichu.
„Co?“ zeptala, a pořád mě hladila.
„Nevím. Cokoli. Já jen… tvůj hlas mě uklidňuje.“ Řekl jsem a otočil k ní hlavu. Ani jsem tomu nevěřil, ale vážně začala mluvit. Vyprávěla mi dopodrobna svůj příběh. Potom o jejích sourozencích. Jak od nich Sebastian odešel, jak si Alex našel Lauru. A také o rodičích. Že Elena byla její domácí učitelka a její otec se do ní zamiloval.
Dál mi vyprávěla o sobě. Co se jí líbí. Jaký má ráda barvy, písničky, filmy. Co ráda nosí. A taky, jaké to je, být upír.
Její hlas mě čím dal tím víc uspával. Všimla si toho a zeptala se:
„Mám tu zůstat? Aspoň než přijde tvá máma.“ Otočil jsem k ní hlavu. Pořád se něžně usmívala.
„Můžeš tu zůstat celou noc, prosím?“ zeptal jsem se a Sophii přikývla. Pak už jsem se nechal unášet říší snů.




Isabella:
Když jsem viděla Sophiin vyděšený výraz, uvědomila jsem si, že toho kluka vážně miluje.
„Necháme to napříště, jo?“ zeptala jsem se a potichu se vypařila. Pokud se mu něco stalo, bude chtít být s ním, ale nejspíš je jenom nemocnej. Nojo, je to Sophie. Se vším nadělá…
Rozhodla jsem se vrátit domů. Nebo vlastně k Anesovým domů.
„Ahoj Bello.“ Pozdravil mě Sebastian, který seděl na pohovce a četl nějakou knihu.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem mu trochu zmateně na pozdrav.
„Nechceš si přisednout?“ zeptal se mě a já sama byla zvědavá na odpověď.
„Hmm… Dobře.“ Řekla jsem a přisedla si k němu. Položil knihu na stůl a otočil se ke mně.
„Takže, jak jste se se setrou seznámili?“ zeptal se zvědavě.
„Dělala jsem jí komornou. V Americe. Tam, kde se seznámila s Jacobem.“ Sebastian jenom přikývl. Sakra! Proč mě pořád tak pozoruje?
Jsem snad nějakej exponát?
„Ty, Sebe, proč si vlastně sám? Všichni tví příbuzní si někoho našli, tak proč ne ty?“ zeptala jsem se a nevím proč, ale vybavilo se mi asi padesát vtipů o gayích.
„Protože jsem nikdy nenarazil na někoho, kdo by pro mě znamenal to stejný jako pro Alexe Laura nebo pro Soph Erik. Takhle je to jednoduchý. A vůbec, proč jsi ty sama?“ takže není teplej. Ale tou poslední větou narazil na bolestivé místo.
Ani nevím, proč jsem sama. Vždy jsem byla spíš samotář a opravdu ráda jsem měla jen Sophii. Ona pro mě byla rodina.
„Bells!“ ozvalo se vedle mě „Jsi v pořádku?“
„Jo. Jasně, jen jsem se zamyslela.“ Vážně měl o mě strach? Tohle se mi přestává líbit. Ten kluk se do mě ještě zamiluje, ne?
„Víš co? Už musím jít.“ Řekla jsem a zvedla se k odchodu. Všimla jsem si, jak se vedle mě napjal.
„Nechoď.“ Zaprosil a taky se postavil.Zaraženě jsem se na něj podívala. Co to ten kluk sakra dělá!?
„Sebe, já…“ začala jsem, ale moje nervy nevydrželi a já spustila:
„Co se s tebou, do prčic, děje!? Vždyť se známe dva dny!“ jen se smutně podíval a sedl si zpět ke knize.
Jen jsem zavrtěla hlavou a šla do pokoje, o kterém jsem si myslela, že je tam Jacob. Zaklepala jsem. Ticho. Otevřela jsem dveře a nakoukla do nich.
„Jacobe?“ zeptala jsem se skoro šeptem. Seděl na posteli a otočil ke mně hlavu. Kolem něj byly střepy čehosi, co jsem už neidentifikovala.
„Ahoj Isabello.“ Řekl a moc šťastně to neznělo „Přijela si. A teď… jdeš mi vyprávět jak je jí to líto?“
„Jaku…“ řekla jsem a přešla k němu. „máš pravdu, měla by se ti omluvit nebo něco. Ale já přišla proto, že tu jsem skoro tři dny a ještě jsem tě neviděla.“ Vrhl na mě téměř vražedný pohled.
„No, tak mě vidíš. Spokojená?“ zařval a smetl ze stolu to, co tam ještě zbylo.
„Fajn. Už jdu.“ Řekla jsem klidně a vycouvala z pokoje.
Tak tohle bylo… divnější než vše ostatní v tento den? Možná. Nevím proč, ale pocítila jsem náhlou potřebu být se Sebem. Vrátila jsem se do obýváku. Už tam nebyl. Ležela tam jen knížka. Přešla jsem k pohovce a vzala si knihu. Párkrát ji požmoulala v ruce a pak si řekla, že to bude dobrý důvod k tomu, abych mohla jít za ním.
Došla jsem k jeho pokoji a zaklepala. Do čtyř vteřin mi přišel otevřít. Tvářil se překvapeně.
„Co potřebuješ?“ zeptal se s milým úsměvem. Zpanikařila jsem a začala koktat.
„Já, no… totiš…“
„Přinesla si mi knihu.“ Doplnil moji zakoktanou větu.
„Ano.“ Přitakala jsem. Vzal si ode mne podanou knihu a pozval mě dál. Vešla jsem a zírala na jeho pokoj. Byl zařízený úplně překrásně, sice jednoduše, ale krásně. Měl čtvercový tvar s malým výklenkem, ve kterém bylo francouzské okno a klavír. Naproti klavíru byla obrovská postel, nad tím jsem se pozastavila. Na co má postel? No, raději nepřemýšlet. Naproti dveřím byla prázdná zeď, pomalována různými klikyháky, pod kterými byl menší stůl ze židlí.
Okamžitě jsem se rozběhla ke klavíru. Obdivovala jsem, no, prostě všechno. Pro tento hudební nástroj jsem měla vždy slabost. Sedla jsem si k němu a začala hrát melodii, kterou jsem uměla nazpaměť.
„Umíš na to hrát?“ zeptala jsem se zvědavě. Přikývl a posadil se ke mně. Začal hrát melodii, kterou jsem znala z nějakého filmu.
http://www.youtube.com/watch?v=He3qmXo0oww
Začala jsem si tiše pobrukovat slova a Seb se usmál. Celou dobu, co hrál, jsem se na něj nepřestala dívat. Jeho prsty jezdili po klaviatuře tak sebevědomě, že jsem ani nevěděla, jestli by se spletl.
Když dohrál, otravovala jsem ho tak dlouho, než mě tu písničku taky naučil. Ani jsem si nevšimla, že už je tolik. Připomněla mi to až Sophie, která vtrhla do pokoje…