Kapitola čtrnáctá
Sophie:
Podívala jsem se na hodinky. Půl osmé. To už by mohl být vzhůru, ne? Nakoukla jsem oknem dovnitř, slyšela jsem jen jedno srdce, jeho máma je evidentně pryč. Vyskočila jsem na strom poblíž jeho okna. Spal. Jak může tak dlouho spát!? Chápu, že ještě včera byl trochu nemocný, ale tohle vážně není normální. Potichu jsem otevřela okno a vlezla do pokoje. Posadila jsem se k němu na postel a políbila ho na tvář. Nic.
„Eriku.“ Zašeptala jsem mu potichu do ucha. Stále nic. Začínám mít pocit, že dostane k narozeninám budík.
„Eriku!“ zařvala jsem o hodně hlasitěji. S trhnutím se vymrštil do sedu a naráz rozespale a zmateně se na mě podíval. Pak si zase zalezl pod deku.
„Eriku!“ zasténala jsem.
„Pšššt. Tady se spí.“ Řekl mi rozespale a zachumlal se pod deku tak, že jsem ho pod ní ani neviděla.
„Nechtěl ses jít seznámit s mojí rodinou?“ zeptala jsem se a stáhla z něj deku.
„Jo, chtěl. Ale v nějakou normální hodinu. Ne v osm ráno.“ oznámil mi a vytrhl mi deku. Fajn, takže budu muset počkat.
Půl hodiny. Hodina. Hodina a půl. Tak ale dost. Znám se, tudíž vím, že jsem netrpělivá, ale tolik spánku přece nepotřebuje. Chodila jsem se po pokoji sem a tam. Měla jsem si vzít podpatky. Na podlaze by to dobře klapalo. Sedla jsem si na židli k jeho stolu a kreslila si. Pro moje dobro se Erik naštěstí za čtvrt hodiny vzbudil a mohly jsme vyrazit. Teda vlastně nemohly, málem jsem zapomněla na některé lidské potřeby jako je například snídaně.
„Tak už?“ zeptala jsem se netrpělivě a poklepávala nohou na práh dveří.
„Ty si vážně hrozná.“ Řekl, když odkládal zbytek buchty na talíř, který položila na linku a ještě ho umyl. Ten kluk zdržuje snad schválně. Přišel k botníku a nazul si boty.
„Můžeme?“ zeptal se se sarkastickým úsměvem.
Konečně jsme vyšli z domu. Šli jsme pomalu, drželi se za ruce a smáli se jako dva puberťáci. Sice chvíli trvalo, než jsme k nám došli. Ale konečně jsme byly tu.
„Připravený?“ zeptala jsem se u dveří. Přikývl a tak jsem otevřela dveře.
Erik:
„Eriku!“ zařvala Sophie tak hlasitě, že jsem se okamžitě vzbudil a s trhnutím se zvedl do sedu. Když jsem viděl, že nehoří, zalezl jsem zpět pod deku.
„Eriku…“ zasténala už o něco tišeji.
„Pšššt.“ Řekl jsem rozespale „Tady se spí.“ Dodal jsem a celej se zachumlal pod deku.
„Nechtěl ses jít seznámit s mojí rodinou?“ zeptala se zájmem a stáhla ze mě deku. Věděl jsem, že by byla raději, kdybych si to rozmyslel.
„Jo, chtěl. Ale v nějakou normální hodinu. Ne v osm ráno.“ Řekl jsem skoro bez zájmu, a asi to znělo spíš jako oznámení než prosba, kterou jsem měl původně v plánu. Po tomhle už mlčela a nechala mě spát.
Když jsem se vzbudil, seděla u mého psacího stolu a něco si kreslila. Vyčistil jsem si zuby, učesal se a oblékl. Když jsem začal snídat bábovku, její tvář mi říkala, že už jí zbývají jen vteřiny k tomu, aby po mě neskočila a nevysála mě. Měl jsem si vybrat dívku, která když už nic, oplývá trpělivostí.
„Tak už?“ zeptala se netrpělivě a poklepávala nohou na práh dveří.
„Ty si vážně hrozná.“ Řekl jsem, když jsem dojedl a začal umývat talíř. Přešel jsem k botníku a našel své oblíbené boty.
„Můžeme?“ zeptal jsem se teď já s úšklebkem.
Vyšli jsme z domu a šli jak dva puberťáci. Soph se zastavila u dveří.
„Připravený?“ zeptala se. Přikývl jsem a Sophii otevřela dveře.
Měli nádherný dům. Každá zeď byla natřená jinou barvou. Všechny byly světlé. Obyčejná bílá nebyla snad nikde. Předsíni dominovalo velké kožené křeslo, u kterého byl šachový stolek.
„Páni.“ Vydechl jsem „Kolik takových domů po světě ještě máte?“ zeptal jsem a vypadal u toho nejspíš stejně zvědavě jako Soph. Jen se smíchem zakroutila hlavou a vedla mě do obýváku.
Proč, když si myslíte, že už vás nic nemůže překvapit, objeví se něco, co vás vyvede s omylu? Celá její rodina tam stála nastoupená a nejspíš čekali jen na mě.
„Takže, tohle je můj táta Matyáš.“ Začala je Sophii představovat a vysoký muž ke mně napřáhl ruku.
„Tohle je jeho manželka, moje nevlastní maminka Elena.“ Pokynula vysoké blonďaté ženě, kterou jsem znal od vidění. Byla asi tak o deset let mladší než její manžel. Kolik jim je v upířích letech jsem snad ani vědět nechtěl.
„Dobrý den.“ Řekl jsem nakonec. Elena se na mě povzbudivě usmála. Když jsem se otočil, uviděl jsem ve dveřích Jacoba. Pokynul mi na pozdrav a vyběhl pryč. So se za ním jen smutně podívala. Otočila se zpět na svoji rodinu. S klína jejího bratra se zvedla její mladší sestra.
„Já jsem Laura.“ představila se mi. Když jsem ji viděl zblízka, všiml jsem si, že je hrozně krásná.
„A můj přítel Alex.“ Vystřídala v představování Sophii. Alex vstal a podal mi ruku. Naštěstí už neměl ten vražedný výraz jako pokaždé, když mě viděl.
Její bratr-kulturista pustil Bellinu ruku a taky se mi představil. Trochu mě to zarazilo. On chodí s Bellou?
„No a Bells znáš.“ Dokončila Soph představování své rodiny. Když se její rodina rozešla po své práci, zůstali jsme tam sami se Sebem a Bellou. Vyprávěli jsme si zábavné rodinné historky.
„Tahle se ti bude líbit.“ Začala Sophii „Jacob jednou provokoval Bellu tak dlouho, že se na něj vrhla a přeprala ho.“ Vyprskl jsem smíchy a Bella mě probodla pohledem.
„Cože? Tomu nevěřím. Takový tintítko?“ začal jsem se smát ještě víc. A tentokrát mě vraždil pohledem i Seb.
„Takže ty tomu nevěříš.“ Zhodnotila to Bella. „Fajn.“ Řekla a chytla mě za triko. Táhla mě přes dům a ani Sophie a Seb ji nezastavili. Bez klepání vtrhla do nějakého pokoje. Celá jedna zeď byla obložená kameny. Bella čtvrtku z nich vyrvala a ze země zvedla jeden kámen.
„Pořád mi nevěříš?“ zeptala se nevěřícně. Znovu mě chytla za triko a vyvedla mě z pokoje na chodbu.
„Dívej se.“ Řekla a kámen, který měla v ruce, rozdrtila na prach.
„Ty vole.“ Ulevil jsem si a došlo mi, že Sophie to se mnou může skončit stejně rychle. Všimla si toho a přitulila se ke mně.
K večeru už jsme seděli na pohovce sami dva.
„Omlouvám se za Bellu.“ Řekla Sophii omluvným tónem a pořád sledovala moji ruku.
„To je v pořádku. Trochu mě vyděsila, ale jsem v pořádku.“ Řekl jsem a myslím, že jsem byl ještě trochu otřesený.
„Vážně promiň.“ Omlouvala se znovu. „Ona Bella není zlá nebo tak, ale když ji něčím naštveš… no viděl si sám.“
„V pořádku. Jasný?“ políbil jsem ji na čelo a přitáhl ji k sobě. Položila si hlavu na moje rameno a zavřela oči.
„Proč nemůže být všechno jednodušší?“ povzdechla si.
„Copak?“ zeptal jsem se. Oči neotevřela, jen se v mé náruči zavrtěla.
„Co ty máš vlastně v plánu? Myslím v budoucnu. Já tě nechci strašit, ale jako člověk se mnou nemůžeš být nějak dlouhou dobu.“ Zamyslela se a ponořila se do svých myšlenek. Měla pravdu.
„No, to je jasné. Budu s tebou. Jako upír samozřejmě.“ Odpověděl jsem na její otázku. Vymrštila se do sedu a dívala se na mě.
„Eriku…“ řekla tak potichu, že jsem ji sotva slyšel. „Tohle přece nechceš. Nemůžeš chtít. A já tě k tomu nemohu nutit. Já ti to neudělám.“ Dál se na mě dívala.
„Když to neuděláš ty, udělá to někdo jiný. Nejsi jediný upír na světě. A navíc, tebe otec taky přeměnil, protože si to chtěla.“ Pokračoval bych dál, kdyby Sophie nevyskočila na nohy.
„Ale já jsem umírala! To je ten rozdíl mezi náma. Já bych jinak zemřela, ale ty můžeš v klidu žít dalších padesát let.“ Začala trochu hystericky vyvádět.
„Jo. Kdybys mě přeměnila, mohl bych klidně žít i sto let. Ale to ty ne. Ty musíš být ta tvrdohlavá, že? Ta, která mě nepromění pro mé vlastní dobro. Ovšem, když to neuděláš, budeme se trápit oba, a ty to víš.“ Skončil jsem a vyběhl ke dveřím. Nic neudělala. Ani se nepohnula. Jen tam stála a dívala se do prázdna.
Kapitola patnáctá
Sophie:
Chodila jsem naštvaně po pokoji. Jak může něco takovýho říct!? Posadila jsem se do křesla, chvíli seděla. Pak se zase zvedla a přešla k posteli. Lehla jsem si a ucítila, jak se mi v očích hromadí slzy.
„Můžu dál?“ zeptal se mě moc dobře známý hlas.
„Ne. Nemůžeš.“ Řekla jsem ironicky a v hlase mi byly slyšet stopy smutku.
„Zlatíčko, co to bylo?“ zeptala se Bella, když si sedala ke mně na postel.
„Normální hádka. Jako bys to nikdy nezažila….“ Pokračovala jsem ve své ironii. Jen zakroutila hlavou.
„Hele, já nevím jak tobě. Ale mě na něm záleží. Nechci, abyste si navzájem ubližovali. A navíc, z vlastní zkušenosti vím, že tady tu upíří zamilovanost nějak nezměníš. Jednou jsi se zamilovala do člověka, tak se podle toho zařiď.“ Zvedla se z postele a začala mluvit trochu hlasitěji.
„Podívej, tímto ubližuješ jen jemu a sama sobě. Nemůžeš se začít chovat jako dospělá? Let je ti na to dost!“ jen jsem se na ni podívala a ona mi pohled opětovala. Takovýhle kázání jsem asi vážně potřebovala.
„A co mám jako teď dělat?“ zeptala jsem se smutně „Už jsme se pohádali, stalo se.“
„Běž za ním, ne? To je to tak těžký?“ pohladila mě po tváři a přešla ke dveřím. „A hlavně se mu omluv.“ Otočila se za mnou, když vycházela.
„Nesnáším, když má pravdu.“ Zašeptala jsem si pro sebe.
Erik:
Někdo mi hází kamínky na okno. Není to už starý? Ale stejně jsem se zvedl a šel se podívat, kdo to v tuhle hodinu je. Vytáhl jsem žaluzie a podíval se dolů. Bella? Co tu dělá zrovna ona? Otevřel jsem okno a vyklonil se.
„Pusť mě dovnitř.“ Zaprosila Bella a tak jsem ji pustil dál.
„Dík.“ Řekla, když se vyšplhala po stromě do mého pokoje.
„Nečekal jsem tě. Myslel jsem, že budeš se Sophií a utěšovat ji, jak jsem hrozný přítel a takový ty kecy.“ Zatvářila se naštvaně.
„Já už jsem s ní mluvila. A vynadala jsem jí.“ Zatvářil jsem se šokovaně. Ona vynadala jí? Já myslel, že jde seřvat mě.
„Počkej, počkej. Jak jí?“ zeptal jsem se, pořád trochu mimo.
„No, myslím, že máš pravdu ty. Když s tebou začala chodit a řekla ti svoje tajemství, musela počítat s tím, že na tohle téma jednou dojde.“ Wow. Nedělala si ze mě legraci. Tvářila se úplně vážně.
„Počkej. Já to pořád nechápu. Proč jsi teda tady?“ zeptal jsem se zmateně. A ona se zatvářila trochu smutně.
„Přišla jsem tě požádat, jestli bys jí mohl odpustit.“ Zalapal jsem po dechu. Bella má Sophii opravdu velmi ráda.
„Víš, ona není zlá ani nijak vypočítavá. Nebo jinak, teď už není. Ona má v sobě pořád kus dítěte. A ještě ke všemu je hrozně tvrdohlavá. A když miluje, tak je to ještě horší. Pamatuju si, když byla zaláskovaná do Jacoba. Nebylo to ani z poloviny tak silný jako teď s tebou. Ona to nedělá schválně. Je prostě… já nevím jak to říct. Nechce tě přeměnit, protože se bojí, že sis to pořádně nerozmyslel. Nespěchej na ni a počkej, tak půl roku. Ona se s tím smíří. Teď jí hlavně odpusť. Prosím.“ Těmito slovy skončil Bellin monolog. Stál jsem a mlčel.
„Dobře. Děkuju, že jsi mi to řekla.“ Poděkoval jsem.
„Takže, to je všechno. Uvidíme se zítra nebo až ve škole?“ zeptala se s líbezným úsměvem.
„Podle toho, co máš v plánu se svým přítelem.“ Zasmál jsem se a ona se mnou.
„Na zítřek se Sebem nic nemám a mimochodem, není to můj přítel.“
„Čímž neříkáš, že nebude.“ Tajemně se usmála.
„Třeba bude, třeba se za něj jednou vdám, ale na to je teď brzo. Ty řeš svoji přítelkyni a já půjdu.“ Políbila mě na tvář a zase vyskočila z okna.
„Ahoj…“ řekl jsem, když byla už daleko. Ale stejně mě slyšela.
Sophie:
Vydala jsem se k Erikovu domu. Šla jsem pomalu a táhla se jak šnek. Zabočila jsem ke dveřím a zazvonila.
„Proč zvoníš?“ zeptal se vyjeveně Erik, když otevřel.
„No, já nevěděla jsem, jestli mě chceš vidět.“ Řekla jsem popravdě. Pokynul mi, abych vešla a vrátil se do kuchyně.
„Eriku…“ začala jsem. „Já se ti chci omluvit. Máš pravdu. Já jenom, nebyla jsem na tento rozhovor připravená.“ Dokončila jsem svoji omluvu, protože jsem nevěděla, jak pokračovat.
„Já se ti taky omlouvám.“ Ozval se po chvíli. „Neměl jsem s tím začínat…“ přešla jsem k němu a položila mu prst na rty.
Vzal mě do náruče a opřel si svoje čelo o moje.
„Vlastně, něco pro tebe mám.“ Začal potom novou větu a táhl mě nahoru do pokoje.
„Zavři oči.“ poručil mi a já ho poslechla. Otevřel dveře a vedl mě dovnitř. Posadil mě na postel a někam odběhl. Já to už nevydržela a oči otevřela.
„Ty podvádíš!“ řekl zklamaně a držel něco za zády.
„Já nepodvádím!“ ohradila jsem se. „Jsem jen netrpělivá.“
„Achjo. Ještě, že nevidíš do budoucnosti nebo tak něco. To už bych byl v kopru úplně.“ Zasmál se a sedl si ke mně. Chvíli se rozmýšlel a pak mi na klín položil balíček. Sebrala jsem ho a sedla si Erikovy na klín. Začala jsem se prát s páskou, a když mě to přestalo bavit, použila jsem hrubou upíří sílu. Papír to nevydržel a rozpadl se.
„To je nádherný!“ vydechla jsem, když jsem spatřila nádherného plyšáka. Byla to koala.
„Takhle je pěkná, ale já mám raději živý zvířátka.“ Zasmála jsem se a přitulila si koalu k sobě.
„Myšleno po pravdě nebo ironicky?“ zeptal se Erik zcela vážně.
„Myšleno po pravdě. Věř nebo ne, ale zvířecí krev není zrovna dvakrát dobrá.“
„To jsem rád.“ Oddechl si. „Můžeš jí vymyslet jméno.“ Poradil mi.
„To je dobrý nápad. Vymyslím jí jméno a dám si ji do postele.“ Zasmála jsem se znovu a i s koalou se přitiskla k němu.
„Teď jsem zase šťastná, víš to?“ zeptala jsem ho.
„Jo, já taky.“ Odpověděl a začali jsme se něžně líbat.
Dík! 
2024 ©