Udělám cokoli, s láskou Erik - 17. a 18. kapitola

Kapitola sedmnáctá

Erik:

Vrhla se na něj a pila mu krev z rány, shodou okolností na krku. Instinktivně jsem uhnul a Soph si toho asi všimla, protože odhodila muže a otočila se.

Měla rudé oči. Celé, bez bělma, protkané černými žilkami. Celá její kůže zbledla, byla snad bělejší než křída. Až na šedé kruhy pod očima, které rámovali drobné žilky a vystouplé lícní kosti. Vlasy jí ztmavly do nejtmavší hnědé, a co mě nejvíce vyděsilo, prodloužily se jí zuby. Špičáky měla tak ostré, že jsem začal věřit, že kdyby chtěla, na místě mě zabije.

Přiblížil jsem se o krok k ní. Ona se také o trochu posunula, ale pořád jsem od ní byl vzdálený skoro pět metrů. Přešel jsem o pár kroků blíž a stáli jsme tváří v tvář. Pořád měla ve tváři výraz „upíra na lovu“.

„Soph…“ zašeptal jsem a odhodlal se k ní natáhnout ruku. Dotkl jsem se její tváře a ona si položila tvář do mé dlaně. Její oči se vrátili na typickou čokoládovou barvu. Odtrhla se ode mě a zděšeně zírala na umírajícího muže.

„Musíme něco udělat!“ zakřičela a rozběhla se k němu. „Eriku, já ho zabila.“ Začala tiše vzlykat.

„Počkej, ještě. Zavoláme sanitku, bude to dobrý, ano?“ uklidňoval jsem ji a hledal telefon. Vytočil jsem 155 a čekal na jejich příjezd. Sophii s větou, že to nezvládne, utekla domů.

 Isabella:

Seděla jsem na pohovce a četla Na větrné hůrce. Vím, znám to už nazpaměť, ale prostě se mi to líbí.

„Bells!“ zavolal na mě Seb.

„Co?“ trhla jsem s sebou při tom leknutí.

„Konečně mě vnímáš…“ odfrkl si naštvaně. No co! Prostě jsem se začetla, to se mi stává často.

„Takže, co jsi chtěl?“ zeptala jsem se, zvědavá na odpověď.

„No, chtěl jsem si povídat, ale jestli si chceš číst…“ povzdechl si nad posledním slovem.

„Ne, chci si s tebou povídat.“ Řekla jsem rychle. „O čem?“

„Nooo…“ začal pomalu. „Chtěl bych si povídat o nás.“ O nás? O čem?

„D-dobře.“ Souhlasila jsem potom. Byla jsem zvědavá, co se dozvím.

„Bells, co ke mně vlastně cítíš?“ zeptal se pomalu a soustředěně. Cože!? Já nevím!

„Ehm…, no…“ dokončila jsem svoji velmi povedenou větu. „Proč to chceš vědět?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, co ze mě vypadlo.

Přešel ke mně. Jednou rukou mě chytl kolem pasu, a protože je o dvě hlavy vyšší, sehnul se ke mně. Něžně a opatrně mě políbil na pusu. Ani jsem se nebránila a nechala ho. Najednou se odtrhl.

„Proto to chci vědět. Bells já k tobě něco cítím a potřebuji vědět, jestli to cítíš stejně.“ Vyhrkl rychle. Znělo to taky trochu smutně. Jako by byl připravený na zápornou odpověď.

„Sebe, já…“ řekla jsem a pak nechala své tělo, aby to vyřešilo za mě. Znovu jsem se naklonila k němu a taky ho políbila. Mlčky se zeptal, jestli může pokračovat a když jsem přikývla, začal mě vášnivě líbat.

Přestala jsem, chytla ho za ruku a vedla do mého provizorního pokoje. Opřela jsem se o rám dveří a začalo ho zase líbat. Vzal mě do náruče, aby se nemusel shýbat a přenesl mě na postel.

Přetočila jsem ho na záda, když mi zazvonil telefon. Sophie. Teda ta někdy umí zkazit pěknou chvíli.

„Ano Soph?“ vzala jsem telefon a Seb si mě posadil na klín. Opřela jsem se o něj.

„Bells, já ho zabila.“ Začala hystericky.

„Zlato, uklidni se. Koho si zabila?“ zeptala jsem se a lekla se, že Erika opravdu zabila.

„Toho chlapa! Krvácel a já se neovládla. Nezvládla jsem to.“ Rozbrečela se.

„Klid. Kde jsi? Přijedu za tebou.“ Uklidňovala jsem ji.

„U nemocnice.“ Řekla mi přes vzlyky.

„Dobře. Hned jsem u tebe.“ Řekla jsem a vypla telefon. Zvedla jsem se ze Sebova klína a šla ke garáži. Pustila jsem ruku, za kterou mě držel.

„Soph napadla nějakého člověka. Musím za ní.“ Oznámila jsem mu a on jen věcně, ale i posmutněle přikývl.

„Kdy se vrátíš?“ zeptal se, evidentně zvědavý, kdy budeme pokračovat.

„Nevím. Až se uklidní. Což u Soph bude dlouho.“ Řekla jsem a nastoupila do auta.

„Počkej.“ Ozvalo se za autem. „Takže, teď spolu oficiálně chodíme?“ zeptal se Seb zvědavě a já se jen usmála. Samozřejmě to bylo ano.

Jela jsem svým Volvem tak rychle, že kdybych projela kolem nějakého policejního radaru, ani by mě nezaznamenali.

 Zaparkovala jsem na parkovišti u nemocnice. Sophii stála přesně tam, kde řekla. Doběhla jsem k ní. Plakala.

„Sophii, bude to dobrý.“ Řekla jsem, doufám, uklidňujícím hlasem.

„Není to dobrý! Bello, on měl určitě rodinu, a já ho zabila! Proč? Jen kvůli tomu, že se nedokážu ovládat. Co teprve můžu udělat, když jsem s Erikem!?“ vyváděla hystericky tak dlouho, že jsem se ani nedivila, když se zakuckala.

„Bude to dobrý, ano? Věř mi.“ Řekla jsem a otočila se ke vchodu. „Podívej, támhle jde Erik.“ Ukázala jsem ke vchodu, ze kterého vycházel Erik. Třeba ji trochu uklidní.

 Erik:

Odjel jsem společně se sanitkou. Když muže operovali, přišla policie a výslech. O Soph jsem jim nic neřekl. Prostě jsem jim navykládal, že jsem šel náhodou okolo a našel ho.

Od nich jsem zase zjistil, že se jmenuje Josef Williams, a přistěhoval se, podržte se, včera z USA. Podle doktora, ho postřelili do krku, takže Soph mu už nijak neublížila.

Spíše nevím, jak to, že jsme neslyšeli výstřel nebo tak něco. Bylo hodně věcí, u kterých jsem měl otazníky.

Policista mě opustil s větou, že jde zavolat jeho rodině. Takže Sophie málem zabila otce od rodiny.

„Počkejte.“ Zastavil jsem ho, když už byl skoro u dveří.

„Ano?“ zeptal se se zájmem.

„Bude v pořádku, že jo?“ zeptal jsem se, kvůli Soph…

„To se neptej mě, chlapče. Já netuším.“ Odpálkoval mě a odešel.

 Sedl jsem si na lavičku a čekal na chodbě. Trvalo to už hodinu. Práskly dveře. Otočil jsem se za zvukem. Do chodby se vyřítila vysoká dívka. Asi stejného věku jako já. Dlouhé vlnité vlasy oříškové barvy, jí padaly do obličeje. Byla velmi krásná. Kdybych nebyl po uši zamilovanej, hned bych s ní chodil.

„Kdo jsi? A co tu děláš?“ vyštěkla na mě dívka.

„Čekám.“ Odpověděl jsem ironicky. „Co tu děláš ty?“zeptal jsem se stejným tónem jako ona.

„Prý tu operují mého tátu.“ Řekla smutně a posadila se vedle mě. Sakra. Tohle je jeho dcera.

„Počkej. To je nedorozumění. Tvého otce jsem našel, proto jsem tady.“ Přiznal jsem. Podívala se na mě a přikývla.

„Mimochodem. Jsem Erik.“ Představil jsem se.

„Vanessa.“ Odpověděla neznámá dívka.

Kapitola osmnáctá

Sophie:

V autě jsme jeli mlčky. Jediný zvuk byl Erikův pomalý dech. Ten muž prý bude v pořádku, jak to zjistil, to raději vědět nechci. Nenáviděla jsem sama sebe za to, co se stalo. Určitě má rodinu, děti, manželku nebo prostě někoho, kdo je na něm závislý.

Otočila jsem se k Erikovi. Seděl vedle mě a díval se z okna. Před ním, na místě řidiče, seděla Bella. Nepřekvapilo mě, že ta „věc“ ji ani neudivila. Čekala to. Jako obvykle.

Bella zaparkovala u nás v garáži. U dveří stál, opřený o dveře, Seb. Na tváři milý úsměv. No, jako obvykle měl dobrou náladu. Alespoň někdo.

Erik vystoupil a Bella se na něj tázavě podívala.

„Zůstávám.“ Odpověděl na nepoloženou otázku a otočil se ke dveřím. Bella jen pokrčila rameny a přibouchla dveře od auta. To bylo znamení, že mám taky vystoupit.

K Sebovi se přidali ještě Laura s Alexem. Bella se přitočila k Sebovi a krátce ho políbila, čímž si vysloužila překvapený pohled nás všech.

„No co?“ bránila se před Alexovým úšklebkem. Já kolem ní prošla bez povšimnutí a beze slova. Jelikož jsem za sebou slyšela mělký dech, věděla jsem, že jde Erik za mnou. Vešla jsem do pokoje a při zavírání dveří se po celém domě rozlehla rána, jak jsem jimi praštila. Stoupla jsem si k nim zády a sjela po nich do sedu.

„Soph?“ ozval se šepot za dveřmi. „To že si naštvaná na celej svět neznamená, že to musím odnést zrovna já.“ Ozval se zase, tentokrát posmutněle.

„Řekla jsem snad něco!?“ vyjela jsem naštvaně. To nechal bez odpovědi. Složila jsem hlavu do dlaní a opřela se o kolena.

Erik:

Ignorujíc Bellu a Seba jsem šel za Sophii. Vešla do pokoje a práskla za sebou dveřmi. Opřel jsem se lokty o dveře a zašeptal:

„Soph?“ nic.

„To že si naštvaná na celej svět neznamená, že to musím odnést zrovna já.“ Řekl jsem trochu naštvaně a trochu smutně.

„Řekla jsem něco?“ vyjekla naštvaně a já se svezl podél dveří a podepřel si hlavu.

Trucoval jsem, dokud nedošla Laura.

„Eriku, musíš ji brát trochu s rezervou. Jedna z jejich, ne zrovna dobrých vlastností, je náladovost…“ povzdychla si a konejšila mě.

„Já vím. Ale i tak. Chci jí pomoct, jenže to by musela chtít.“ Povzdechl jsem teď já.

„Neboj se. Ona se zklidní. Víš, jsem ráda, že tě má. Ne, že bych neměla ráda Jacoba, ale od té doby co je s tebou, já nevím jak to říct. Je jiná. Než něco udělá, přemýšlí, jaké to bude mít důsledky. A taky začala myslet na to, co bude třeba za deset let. Chce být s tebou. Napořád.“ Ukončila Laura svůj monolog a než jsem se stačil zeptat, jak myslela ty poslední slova, byla pryč.

S povzdechem jsem se zvedl a přešel do obýváku. Matyáš něco řešil se Sebastianem. Laura si špitala s Alexem. Elena byla v kuchyni a Bella se dívala z okna. Pak se podívala na mě a zmizela na chodbě.

Matyáš ke mně zvedl hlavu.

„Jestli tu chceš zůstat, měl bys asi zavolat mámě.“ Připomněl mi a já přešel do kuchyně. Na židli u jídelního stolu ležela moje taška. Vytáhl jsem z ní mobil a vytočil mámino číslo.

„Ano zlato?“ ozval se mámin hlas s reproduktoru.

„Ahoj, chtěl jsem ti jenom říct, že dnes přespím u kamaráda.“ Zalhal jsem a máma mi to odsouhlasila.

„Dobře. Ale zítra si musíš udělat domácí úkoly a vůbec všechno, ano?“

„Dobře.“ Souhlasil jsem a rozloučil se.

Odložil jsem telefon zpět do tašky a posadil se.

„Máš hlad?“ zeptala se Elena starostlivě a já si hned pomyslel, že mít takovou mámu, musí být šťastný každý.

„Ano.“ Přiznal jsem.

„Já jsem si to myslela.“ Zasmála se a vytáhla z přihrádky talíř. „Mimochodem, všimla jsem si, že tu nemáš oblečení. Tak jsem myslela, že by ti bylo něco po Alexovi. Soph mu polovinu věcí vyházela, jsou v té velké skříni na chodbě.“ Řekla mi, když viděla mé tričko s krvavými fleky. Přikývl jsem. Elena přede mě postavila talíř s jídlem a já se po celém dni konečně najedl. Musím říct, že to bylo vynikající na někoho, kdo nemusí jíst.

„Jéé.“ Zaradovala se Laura. „Moje oblíbené.“ Řekla a nabrala si rajčatové směsi. Přisedla si ke mně a začala jíst.

„Tak teď jsem zmatený.“ Přiznal jsem, při pohledu na to, jak Laura večeří.

„Já zapomněla, že ty jsi ten zblblej filmy a knížkami.“ Zasmála se. „Ano, my můžeme jíst normální jídlo a nic nám to neudělá.“ Smála se mi dál. Jen jsem zakroutil hlavou. Když jsem dojedl, plácl jsem sebou na pohovku a zavřel oči.

Někdo mi položil ruku na rameno. Prudce jsem otevřel oči a trhl sebou. Byla to Sophie.

„Pojď se mnou.“ Řekla a chytla mě za ruku.

Sophie:

„Jsi v pohodě?“ zeptala se mě ode dveří Bella. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se od okna k ní.

„Jak je na tom Erik? Byla jsem na něj zbytečně hnusná.“ Přiznala jsem a ona přikývla.

„Podívej, ten chlap bude v pořádku. Přestaň se tím užírat.“ Poručila mi. A otočila se k odchodu.

„Jo a Erikovy se nějakým způsobem omluv, ano?“ řekla mi ještě od dveří a pak vyšla. Co myslela nějakým?

Achjo. Už mě nebavilo jen tak sedět a tak jsem se zvedla. A v hlavě se mi začal pomalu rodit plán. Ustlala jsem svoji postel a dala na ni všechny polštáře, které se váleli okolo. Zhasla jsem a zatáhla žaluzie. Vyndala jsem ze zásuvky svíčky a rozestavěla je po pokoji. Když jsem našla sirky, opatrně jsem všechny svíčky zapálila. Do přehrávače jsem strčila CD s naší písničkou a potichu ho pustila.

Teď už jsem byla připravená. Vyšla jsem z pokoje, nervózně vydechla a vydala se pro Erika. Seděl v pokoji se zavřenýma očima. Položila jsem mu ruku na rameno a on polekaně vyskočil.

„Pojď se mnou.“ Řekla jsem a chytla ho za ruku. Bez jediného slova šel se mnou. Dovedla jsem ho ke svému pokoji a otočila se k němu.

„Chci se usmířit.“ Vysvětlila jsem a otevřela dveře. Vešel jako první a s úžasem se podíval kolem sebe.

„Tu omluvu bereš opravdu vážně.“ Uznal a přešel k jedné svíčce. Strčil prst do plamene a pozoroval ho. O něčem přemýšlel. Pak ucukl a přejel si po prstu, na kterém měl vosk.

Přešel ke mně a pohladil mě po tváři. Podívala jsem se na něj a on si vzal můj obličej do dlaní.

„Nebudeme se už hádat, jo?“ řekl a já mu to polibkem slíbila.

Dlouho jsme se líbali, až jsem se odhodlala k prvnímu kroku a sundala mu mikinu. Trochu se zarazil, ale začal mě líbat o něco vášnivěji, takže můj svetřík za chvíli taky skončil na zemi.

Mezi líbáním, jsem mu začala rozepínat knoflíčky od košile, kterou jsem mu sundala a odhodila tak prudce, že jsem se lekla, jestli nesrazím nějakou svíčku. Váhavě jsem mu svlékla tričko a svojí studenou rukou mu přejela po hrudi. Tiše zasténal a taky mi sundal tričko.

Chytla jsem ho za ruku a odvedla k posteli. Něžně mě na ní položil a začal si pohrávat s knoflíkem mých džínů. Byla jsem rychlejší, přetočila ho na záda a svlékla mu ty jeho. On mně pak stáhl moje kalhoty, takže už jsme byly jen ve spodním prádle.

Lehla jsem si na záda a Erik mě líbal na břiše. Když přejel prstem černo-růžový lem mých kalhotek, zastavila jsem ho a přitáhla ho k sobě. Políbil mě na pusu a začal líbat na krku. Nebudu zastírat, líbilo se mi to. A to dost. Ale bála jsem se, že se něco stane. Že tuhle krásnou chvíli něco přeruší.

Když jsem pocítila, jak se mi v puse hromadí jed a prodlužují zuby, ztuhla jsem. Erik si toho všiml a lehce mi přejel rukou po tváři. Okamžitě jsem se uklidnila a začala se s ním zase líbat.

Dlouho a vášnivě jsme se líbali, až do chvíle kdy Erik zavadil o moje špičáky a řízl se do rtu. Okamžitě jsem se odtrhla. Olízl si ret a rozhlédl se po pokoji. To co hledal, leželo hned na nočním stolku.

Natáhl se pro kapesní nůž, kterým jsem ořezávala svíčky, abych se dostala ke knotům. Soustředěně se na něj díval a pak se řízl do dlaně. Zůstala jsem na něj šokovaně koukat.

„Chceš?“ zeptal se zvědavě a natáhl ke mně ruku, ze které ukapávaly miniaturní kapičky krve.

„Vážně Soph. Jestli chceš ochutnat, nevadí mi to.“ Řekl a já tušila, že to myslí zcela vážně, i když jsem uvažovala o jeho racionálním myšlení. Vzala jsem do ruky tu jeho a ochutnala jeho krev. Byla stejně tak lahodná, jako Erikova vůně. Když jsem upustila jeho ruku, přitáhl si můj obličej ke krku a já podlehla. Nahlas zasténal, trochu to bolí, když se vám zabodávají do krku dva špičáky.

Jeho krev pro mě měla speciální chuť. Něco úplně jiného než jsem kdy ochutnala.

Sála jsem jeho krev a užívala si naši blízkost. Najednou, jako by ve mně něco prasklo a já přestala.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Nic.“ Zalhala jsem a rychle převedla řeč jinam. „Přinesu ti z lékárničky něco na tohle.“ Řekla jsem a pohladilo ho po krku na místě, kde zela dvě malá zranění.

„To je dobrý, a vůbec. Na co máte lékárničku?“ zeptal se tázavě. Pokrčila jsem rameny. To jsem taky netušila.

Nakonec jsem našla nějaký obvaz, či co to bylo. Spíše to byla nějaká náplast, ale to mě bylo úplně jedno. Ošetřila jsem mu všechna zranění. Já vím, přeháním, nic hrozného to nebylo, ale stejně.

Usnul se mnou v náruči a spal až do rána. Ani jeden z nás o tomto večeru už nepromluvil…