Kapitola devatenáctá
Sophie:
„Těšíš se na vánoce?“ zeptala jsem se na začátku prosince Erika. Leželi jsme v objetí v posteli v jeho pokoji.
„Jo. A ty?“ zeptal se.
„JO!“ zakřičela jsem se smíchem a sedla si do tureckého sedu. „Hrozně. Miluju vánoce. Líbí se mi, jak je všechno nazdobený.“
„Ten Alex má pravdu. Ty jsi vážně magor.“ Zhodnotil to a položil hlavu zpět na polštář. No, nepřekvapilo mě přátelství mezi Erikem a Bellou, jeho náklonnost k Lauře a Sebovi, ale že kamarádí s Alexem, mi vyrazilo dech.
„Já ti dám magor.“ Řekla jsem a hodila po něm polštář. Hodil ho po mě zpátky a tak jsem se vrhla na něj, i s polštářem. Chytl mě za ruku a chtěl položit na postel. Začala jsem se smát.
„Jsem silnější než ty.“ Vytahovala jsem se.
„Až mě proměníš, budu stejně silnej jako ty.“ Bránil se. A dál se snažil položit mě na lopatky.
„To si nemyslím.“ Zakroutila jsem hlavou. „Jsem starší. Ať budeš dělat, co chceš, pořád budu silnější.“ Zasmála jsem se.
„Sophii. Já se chci na něco zeptat. Ale ber to jako teoreticky. Můžeš při sexu se mnou nebo prostě můžeš otěhotnět?“ zeptal se a tvářil se u toho dost stydlivě. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla. Vyvolalo to ve mně vzpomínky, na které bych nejraději zapomněla.
„Ne. Nemůžu.“ Odpověděla jsem.
„Vůbec, kolik upírů ti prošlo postelí?“ zeptal se zase smíchem.
„Hmm… jeden. Jacob. A kolik tobě prošlo holek postelí? Nebo kluků?“ začala jsem ho provokovat a oba jsme se smáli.
Podívala jsem se na hodinky.
„Už musím jít.“ Povzdechla jsem. „Uvidíme se ve škole.“ Řekla jsem a políbila ho na čelo. Vyskočila jsem z okna a běžela domů.
Převlékla jsem se, vzala si tašku a vlítla do garáže. Nastartovala jsem svého broučka a rozjela se do školy. Samozřejmě jsem tam byla dřív než Erik.
Opírala jsem se o auta a četla si knížku. Zvedla jsem pohled právě ve chvíli, kdy vcházel na parkoviště. Usmála jsem se, odložila knihu a šla k němu. Natáhla jsem se k němu a dlouze jsme se políbili.
„Ahoj Eriku!“ přitočila se k nám Bella v doprovodu Seba.
„Ahoj Bello.“ Pozdravil ji, když jsme se odrhli.
„Půjdeme do třídy?“ zeptala se se smíchem a šla se Sebem ruku v ruce před námi.
Sedla jsem si do lavice s Alexem a Bella s Erikem si sedli přes uličku.
Erik:
„Otevřete si učebnice na straně padesát sedm.“ Poručila učitelka a já se vyklonil, abych viděl na Soph. Ležela na lavici, hlavu podepřenou rukou a tvářila se znuděně. Jak jinak.
„A třído, nezapomeňte na srovnávací zkoušky, které se budou konat po vánočních prázdninách.“ Řekla naše učitelka rychle a rázně.
Super. Další písemka! Tohle je zákon schválnosti. Nedělám nic jiného než, že se učím. No dobře… tak tolik se zase neučím, ale stejně.
Na další hodině to proběhlo stejně. Učitel oznámil test, pak nám nadiktoval kvanta textu a zadal domácí úkol. Tohle všechno měla Sophii hotové jedním švihnutím ruky. Jak já bych chtěl být upír…
Sophie:
Zaparkovala jsem svoje autíčko v garáži a šla si dát věci do pokoje.
„Soph.“ Ozvalo se za mnou, když jsem uklízela tašku.
„Copak, Bells?“ zeptala jsem se a posadila se do křesla.
„No, chtěla bych navázat na to, co se stalo mezi tebou a Erikem.“ Vysvětlila mi a sedla si přede mě na zem.
„A co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně.
„Podívej, měla bys mu to říct. Vy dva spolu na devadesát devět procent jednou budete žít a on má právo to vědět.“ Řekla mi nabručeně. Přesně jsem věděla, kam tím míří.
„Bells.“ Povzdechla jsem. „Tady z té rodiny to ví jen tři lidi. Proč mu to mám říkat. On to taky nevěděl.“
„Sophii. Že jsi to neřekla jemu, to je mi úplně jedno. Mě zajímá Erik. Kdyby šlo o mě a o Seba, řekla bych mu to. Víš co, dělej, jak chceš, ale on si to opravdu zaslouží.“ Ukončila kázání a odešla.
Super. Musím uznat, že má pravdu. Zaslouží si to vědět. I když to ví jen Bella, Alex a táta. Tak budou čtyři. No bóže. S tím se smířím. Nebo možná ne.
Achjo!
Rozběhla jsem se k Erikovi domů.
„Eriku, musím ti něco říct.“ Zaútočila jsem na něj ještě dřív, než si stačil všimnout, že tam jsem.
„Co se stalo, zlato?“ zeptal se vyděšeně.
„Musím ti něco říct. Ráno, jak si se ptal, kolik jsem měla kluků. Neřekla jsem ti úplně všechno.“ Chrlila jsem jedno slovo za druhým. Zmateně mě posadil na pohovku.
„Když jsem byla člověk, měla jsem kluka. Velmi jsem ho milovala a v té době to nezůstalo bez následků.“ Vysvětlila jsem a Erik se na mě dál zmateně díval.
„Zlato, já vím. Nevadí mi to. A…“ přesvědčoval mě a já jsem ho přerušila.
„Počkej. To není všechno. Já s tím klukem…no…“ postavila jsem se a začala nervózně chodit sem a tam.
„Miláčku, v pohodě. Já to beru.“ Zkoušel mě pořád zastavit, že mu to nemusím říkat.
„Eriku, já s ním byla těhotná.“
Kapitola dvacátá
Sophie:
Erik na mě zůstal zaraženě hledět. Chvíli bylo ticho.
„Takže ty máš někde dítě?“ zeptal se pořád trochu mimo.
„Nemám.“ Povzdechla jsem smutně. „Přišla jsem o něj, protože mě táta proměnil.“
„Aha. To mi ale budeš muset vysvětlit.“
„Dobře.“ souhlasila jsem.
„Nejdřív musíš pochopit, že v té době bylo normální, když se vdala šestnáctiletá holka. A bohužel bylo i normální, že si ta šestnáctiletá holka vzala starýho páprdu. To se stalo i mě. Ten chlápek mě požádal o ruku. Po poradě s rodinou jsem odmítla. Odjel a vypadalo to pro mě dobře, ale pak se vrátil.“ Začala jsem vysvětlovat. A když jsem viděla, že poslouchá, pokračovala jsem.
„Taky musíš vědět, že to, co je pro nás dva normální, se v té době netolerovalo. A hlavně ne u mě, jako u dcery vážené ženy. Táta mě bral takovou, jaká jsem. Nikdy mi nic nevyčítal, ani bráchové. Ale pořád tu byli lidé, kterým to, co dělám, vadilo.“ Erik mě přerušil odkašláním.
„Takže, kdybych žil v tvé době a jen tě třeba políbil…“ začal a teď jsem skočila do řeči já jemu.
„Bylo by to špatně a spoustu lidí by tě zato nějakým způsobem potrestalo.“ Odpověděla jsem ze své vlastní zkušenosti. Přikývl.
„Bylo mi něco málo přes patnáct. Asi necelej měsíc jsem měla kluka. Jmenoval se William.“ Začala jsem. „Hrozně jsem ho milovala a je proto jasné, že si občas ukradl nějaký ten polibek. Ale potom měsíci to mezi námi začalo být vážnější.“
„Takže po jak dlouhé době ses s ním vyspala?“ zeptal se bez váhání. Napadlo mě, ten kluk mě zná dobře…
„ No…“ začala jsem opatrně. „Asi po pěti měsících.“ Přiznala jsem potom.
„Takže potom já musím ještě tři a půl měsíce počkat.“ Usmál se, ale mě to vtipný nepřišlo.
„Eriku, ber to vážně. To není sranda.“ Rozčílila jsem se, ale vzápětí litovala, ze na něj křičím.
„Dobře. Pokračuj.“ Řekl potom, a když jsem se uklidnila, pokračovala jsem.
„Že jsem těhotná, jsem zjistila náhodou. Dlouho mi nic nebylo a pak najednou mi bylo pořád blbě a prostě, no víš, co myslím. Tak mi táta zavolal doktora a ten to zjistil. Řekla jsem to jen jemu a Alexovi. A Bella to ví taky.
Chtěla jsem to Willovi říct, ale nikdy se nenaskytla vhodná příležitost. A když ta příležitost byla, bylo už pozdě. A taky jsem měla další problém. Vrátil se můj nápadník.“ Dořekla jsem a při vzpomínce na Willa se můj hlas zlomil.
„On, ten chlápek, nevěděl, že jsi v tom?“ zeptal se Erik trochu zmateně.
„To nevím.“ Zamyslela jsem se. „S největší pravděpodobností ano. Byla jsem asi v šestém měsíci, takže i když se moje komorná snažila, bylo to trochu vidět. Ale v té době se to udělalo jednoduše. Dítě se hned po porodu odebralo matce a dalo k adopci, věc se ututlala, problém vyřešen.“ Erik se na mě zděšeně podíval.
„To by se stalo i tobě?“
„Kdybych se vdala za Willa, tak ne. Žili bychom jako normální rodina. Jenže já měla ještě další problém. Na jedné cestě se táta, v té době už upír, seznámil s další partou upírů. A ti po mně šli. Nevěděla jsem proč, až asi po pěti letech jsem se dozvěděla, že nechtěli mě, ale moje dítě.“ Odmlčela jsem se.
„Proč?“ zeptal se bez jakýchkoli emocí.
„Nevím, to se musíš zeptat jich. Ale teď mě to nech dopovědět. Můj nápadník mě zase požádal o ruku a já nesouhlasila, zase. Takže než odjel, pomstil se mi. Jestli si vzpomínáš, jednou jsem ti to vyprávěla.“
„Jo. Napadl tě.“ Řekl a zatnul ruku v pěst.
„Ono to nebylo všechno. On mě pak ještě znásilnil…“ dokončila jsem a zjistila, že mi po tváři tečou slzy, při pomyšlení na moji poslední lidskou vzpomínku. Přesunul si mě do náruče a já si opřela hlavu o jeho rameno.
„Jestli nechceš, mně to takhle stačí, nemusíš mi to říkat.“ Konejšil mě.
„Ne, to je v pořádku. Jenom to… bolí.“ Přiznala jsem a nechala slzy dál téct.
„Jen mám ještě otázku. Co se stalo s Willem?“ zeptal se.
„Potom co jsem upír, jsem za ním přišla jednou nebo dvakrát. Chtěla jsem ho vidět. Vzal to, co jsem, ale už bylo pozdě. Mezitím se oženil a posléze měl i rodinu. Když jsem se dozvěděla, že zemřel, trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířila. Ale jediný, co si nikdy neodpustím, je to, že se nikdy nedozvěděl pravdu o tom dítěti.“ Dořekla jsem smutně. Přikývl.
Odvedl mě do pokoje, lehli jsme si na postel a jen jsme se na sebe dlouho dívali. Pak přišla jeho máma a já musela vypadnout.
Seděla jsem na pohovce a objímala si kolena.
„Jak to vzal?“ to se vedle mě posadila Bella.
„Překvapivě dobře.“ Zvedla jsem hlavu, letmo o ni zavadila pohledem a pak se vrátila zpět do přemýšlení o svém životě.
„Tak co je s tebou?“ ptala se dál.
„Nic. Jen to oživilo hnusný vzpomínky.“ Zašeptala jsem.
„Achjo. Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale nepůjdeme nakupovat?“ zeptala se a v jejím hlase jsem slyšela, že by byla raději, kdybych řekla ne.
„Ano. Pojď.“ Zavelela jsem a táhla ji ke garáži. S povzdechem nasedla do auta a vydali jsme se k obchoďáku.
Bella si tři hodiny trpělivě zkoušela každý kus oblečení, který jsem jí dala. Nakonec jsme pro ni vybrali krásné věci na zimu a ona souhlasila, že tohle nakupování absolvuje i na jaře. Už jsme vycházeli z obchodu, když jsem si všimla krásné košile a představila si, jak by to v ní Erikovi slušelo.
„Co mám koupi Erikovi k vánocům?“ zeptala jsem se zamyšleně Belly.
„No něco, co mu udělá radost. Mimochodem tahle košile by mu skvěle padla.“ Zasmála se.
„Já vím.“ Přitakala jsem a zasmála se taky.
„Věřím, že něco vymyslíš. Ale i tak se nad tím zamyslím.“
„Dík.“ Řekla jsem a potom jsme, i s košilí, vyšli z obchodu.
Sice jsme měli trochu problém nacpat vše do auta, ale nakonec se nám to vešlo a rozjeli jsme se.
„Bells? Mohla bys mě tu vysadit a odvést auto?“ zeptala jsem se, když jsme jeli kolem Erikova domu.
„Dobře.“ Souhlasila.
„Jo a s tím oblečením nic nedělej, jasný?“ pohrozila jsem jí.
„Věř mi, že mám spoustu lepších věcí na práci, než se přehrabovat v oblečení.“ Odpověděla mi ironicky a zastavila před domem. Rozloučila jsem se a vystoupila.
Neobtěžovala jsem se klepáním a rovnou skočila oknem dovnitř. Erik leknutím nadskočil, ale hned se zase uklidnil.
Přešla jsem k němu.
„Mám pro tebe dárek.“ Řekla jsem vážně a podala mu balíček s košilí. Otevřel ho a začal se smát.
„Takže Bells opravdu nepřeháněla.“
„Ne. Nepřeháněla.“ Souhlasila jsem a navlékla na něj košili. Vážně v ní vypadal úžasně. Neudržela jsem se a políbila ho.
Přidal se ke mně tak vášnivě, že jsem mu košili zase svlékla a povalila ho na postel. Obkročmo jsem si na něj sedla a pořád jsme se líbali.
„Eriku počkej…“ zasténala jsem a snažila se ho trochu brzdit.
„Já vím.“ Řekl smutně. „Ale tohle mi nezakážeš.“ Usmál se potom a dál mě líbal. Už nejenom na pusu, ale i na krku a všude, kde jsem mu to dovolila.