Udělám cokoli, s láskou Erik-2.kapitola

Napsal Isa (») 3. 10. 2010 v kategorii Jančiny povídky, přečteno: 471×

Kapitola druhá
Sophie:
Dnes v noci jsem nespala. Jak jinak… Neustále jsem musela myslet na toho kluka. Erik. Pěkné jméno. Škoda, že neumím číst myšlenky. Chtěla bych vědět co na něm Alexovi tak vadí. Možná se bojí, že se zamiluju a on o mě přijde. Zajímavá představa, když vezmu, že posledních 50 let se nevěnuje ničemu kromě Laury.
Chodila jsem po pokoji a nemohla se dočkat, až ho zase uvidím. Nikdy jsem se do školy tak netěšila. Prošla jsem do kuchyně a vypadala asi až moc šťastně… Nebo mě můj otec prostě až moc dobře zná.
„Stalo se něco Soph?“ zeptal se mě s obavou v hlase.
„Ne. Nic. Jen jsem poznala jednu zajímavou osobu…“ odpověděla jsem svému tátovi.
Zasmál se. „Dobře Soph. Jen buď opatrná. Ať to nedopadne jako s Jacobem.“
Povzdechla jsem nad vzpomínkou na mého upířího ‘přítele‘. Nebo spíše na kluka, kterého jsem nedopatřením přeměnila, ne že jemu by to nějak vadilo, byl s toho nadšený. Vzpomněla jsem si na jeho krásné modré oči, takový oči alespoň měl, než jsem ho přeměnila. Už skoro dva roky jsem ho neviděla. Hrozně mi chyběl.
Vrátila jsem se k sobě do pokoje a dál přemýšlela o Jakeovi. Poznali jsme se v roce 1900. Jemu mělo být za chvíli sedmnáct a mě bylo šestnáct. Tou dobou už nějaký ten pátek…
Ze svého života v Anglii a později v New Yorku, jsem věděla, že si o mně někteří lidé myslí, že jsem pěkná mrcha. No, nebudu jim to vymlouvat. Byla jsem. Ale to bylo v roce 1901 sakra!
Přestala jsem přemýšlet o sobě a vzpomínala na Erika. Měl krásné zelenomodré oči. Jeho vlasy, které si evidentně už nějakou dobu nestříhal, měli  medový, zlatohnědý nádech. Prohodila jsem s ním jen pár slov, a vím, že bych v tom chtěla zítra pokračovat.
Po tříhodinovém přemýšlení jsem se oblékla, učesala si svůj, už tak rozčepýřený účes, a vzala si tašku.
„Jedeš se mnou Soph?“ zeptal se mě Sebastian u vchodu a ukázal na své auto.
„Jo. Lepší než jít pěšky.“ Zasmála jsem se.
Když Sebastian zaparkoval, poděkovala jsem mu za odvoz a spěchala dovnitř.
Když jsem vešla do třídy na biologii, už tam seděl. Ale ne na našem místě. S dívkou, která se, pokud si dobře vybavuji, jmenuje Sandra. Posmutněla jsem a posadila se, na své místo vzadu u okna. Neříkám, že mě zklamalo, že nesedí vedle mě. Mrzí mě, že si mě ani nevšiml. No jo, jsem blbá, motá se kolem něj tolik holek a já si myslela, že bude chodit zrovna se mnou…
„Je blbej jestli tě nechce.“ Zvedla jsem hlavu směrem ke svému bratrovi.
„To je dobrý. Jsem v pohodě, bude to dobrý. Mohu být ráda, že to nezašlo dál, akorát bych se více trápila.“ Alex přikývl a sedl si vedle mě.
Do tělocvičny jsme šli společně. Po cestě se k nám přidala Laura a na obědě Sebastian. Stejně jako včera, jsem po celý čas oběda sledovala Erikovo místo. Kdybych chtěla, mohla bych s pomocí Alexe vyvraždit celou jídelnu. Jako pomsta by to bylo dobrý.
Alexander mě kopnul pod stolem a zakroutil nesouhlasně hlavou. Měli jsme dar vycítit, na co, ten druhý myslí. A to jsme ani nebyly doopravdy dvojčata. Alexander se narodil o rok dříve, ale otec nás oba přeměnil v šestnácti a tak teď předstíráme, že jsme dvojčata. Nemusíme ani moc předstírat. Vždy jsme si byly neuvěřitelně podobní a měli spolu skvělí vztah.
„Jdeš?“ zeptala se mě Laura a přerušila tak proud mých myšlenek.
„Jo.“ Vydechla jsem a zvedla se ze židle.
Laura mě doprovodila k učebně matematiky, chodila o ročník níž, takže pokračovala v chůzi do své učebny. Vešla jsem dovnitř a zamířila ke svému obvyklému místu. Položila jsem tašku na stůl a začala hledat učebnici a sešit, když mě přerušil Erikův hlas. „Můžu si přisednout?“ zeptal se nejistě.
„Jasně.“ Odpověděla jsem překvapeně a sedla si na židli.
„Dík.“ Řekl (a přísahala bych, že si oddechl) a sedl si ke mně.
Asi v polovině hodiny vytáhl papír a začal psát. Když to dopsal, podal mi ho.
Ve škole vždycky vypadáš tak šťastná. Proč? Povzdechla jsem a začala odepisovat.
Když strávíš pár let domácí výukou, si rád za každý den ve škole. Ani jsem nelhala. Domácí výuku jsem měla, jen v roce 1889 a učila mě Elena, manželka mého táty.
To bylo, když si bydlela v Londýně?
Ano. Teď jsem lhala. Tou dobou jsme byly v Rakousku, ale tím se mu svěřovat vážně nebudu.
Zmačkal papír a dál se soustředil na výuku. Všimla jsem si, že mě po očku stále sleduje. Doufám, že si nevšiml, že je na mě něco divného, jako všichni ostatní na této škole.
Když zazvonilo, sklidila jsem věci a šla s Erikem na chodbu.
„Jestli chceš, doprovodím tě domů.“„No je to trochu dál. Nevadí?“ zasmála jsem se.
„Nevadí.“ Přidal se ke mně. Můj vysoký soprán, jeho bas, znělo to dobře.
Půli cesty jsme šli mlčky. Až mě to přestalo bavit a prolomila jsem ticho. „Takže, odkud jste se přestěhovali?“
„Z Varšavy. Před tím jsme bydleli v Praze, Brně a Hradci králové. Máma se kvůli práci často stěhuje.“
„To chápu.“ Ani nevěděl, jak moc s ním soucítím. Díky tomu, že jsme pořád stejní, se musíme taky pravidelně stěhovat. Když to bylo čtyřicáté sedmé, přestala jsem to počítat.  
Povídali jsme si a cesta uběhla rychle.
„Už jsem doma.“ Oznámila jsem a ukázala na obří, světle modrý dům. Sledovala jsem Erikův užaslý pohled a zasmála se.
„No. Tak zatím asi Ahoj…“ řekl Erik zklamaně.
Nechtělo se mi rozloučit. „Zatím Eriku.“ Řekla jsem (doufám, že klidně) a zavřela za sebou dveře.
„Ahoj mami!“ zakřičela jsem nadšeně směrem ke kuchyni a objala mámu.
„Ahoj zlatíčko.“ Pozdravila mě s úsměvem. Nebylo to sice má pravá máma, ale milovala jsem ji, takže, jako by byla.
„Jak si se měla? Všimla jsem si, že si přišla s tím Erikem.“ Zeptala se mě. Zasmála jsem se.
„Tobě nic neunikne…“ zašeptala jsem si, spíš pro sebe, ale ona to samozřejmě slyšela.
Podívala se mi do očí a zděšením se mě zeptala. „So! Jak dlouho si nebyla na lovu!? To chceš toho svého kluka zabít?“
„Klid mami! Už jdu.  A… není to můj kluk!“ řekla jsem a spěchala si dát věci do pokoje.
Vyběhla jsem ze svého francouzského okna a běžela směrem k lesu. Potom už jsem se nechala unášet jen vůní krve.

podpis:Janča

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Adélka P. z IP 89.102.7.*** | 9.10.2010 20:48
Doufám, že v lese nebude Erik...smile
moira z IP 88.101.108.*** | 23.10.2010 15:12
zajímavá kapitola... smile
Anka z IP 81.19.4.*** | 8.4.2011 08:26
Bylo to fajn. smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a pět