Kapitola dvacátá první
Erik:
Dny ubíhaly a já musel začít rychle přemýšlet, čím obdaruju k vánocům své nové přátele. Asi největší problém jsem měl s dárkem pro svoji přítelkyni. Netušil jsem, jestli dá něco ona mě, to mě ovšem neodradilo vymyslet pro ni nějaký speciální bláznivý dárek.
„Eriku!“ zavolala na mě máma a vytrhla mě tím z přemýšlení.
„Už se sunu…“ zavolal jsem zpět a dobelhal se pomalu ke schodům. Máma stála se smutným výrazem naproti schodům.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se a zrychlil tempo.
„Právě mi volal šéf…“ oznámila přiškrceným hlasem.
„No a?“ reagoval jsem podrážděně a užuž se chystal zpět do pokoje.
„Musím jet na služební cestu.“ Pokračovala. „Přes vánoce.“ Upřesnila.
„Cože!?“ vykřikl jsem a přešel k ní. Vánoce u nás byly vždy posvátné. Každý rok jsme je slavili společně. Vlastně bych ani neměl kam jinam jít.
„Ale, mami, co teď…“ vykoktal jsem. „To tu budu na vánoce sám?“ uvědomil jsem si. Jen smutně přikývla. Vrátil jsem se nahoru ještě v horším stavu než před tím. Kdyby se tohle stalo před půl rokem, věděl bych, jak se z toho dostanu. Ale drogy už neberu. Kvůli Soph už jsem dva měsíce čistej.
Vešel jsem do pokoje. Sophie ležela na mé posteli a usmívala se. Taky jsem se na ni chtěl usmát, ale nešlo to. Samozřejmě si toho všimla.
„Stalo se něco?“ zeptala se a objala mě oběma rukama kolem ramen, když jsem si sedl k ní.
„Máma tu nebude na vánoce.“ Přiznal jsem své trápení a ona se opřela hlavou o mé rameno.
„Tak budeš u nás.“ Rozhodla po chvíli. Vyjeveně jsem se na ni otočil a ona mě pustila.
„To myslíš vážně? A tvé rodině by to nevadilo?“ zakroutila nesouhlasně hlavou.
„Mají tě rádi, ale to přece víš.“ Odporovala mé představě o nesnášenlivých upírech.
„Dobře…“ souhlasil jsem nakonec a Soph mě šťastně objala.
„A teď to musíš říct své mámě.“ Řekla a než jsem se zmohl na odpověď, Sophie tam nebyla a zazvonil zvonek.
Sophie:
Zazvonila jsem a spěšně si oblékala bundu.
„Ahoj Sophie.“ Pozdravila mě Erikova máma smutně.
„Dobrý den.“ Pozdravil jsem ji také. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se starostlivě, i když už jsem dobře věděla co a vešla do dveří.
„Zjistila jsem, že nebudu moct být s Erikem na vánoce.“ Svěřila se se svým trápením, když jsme si sedaly ke stolu. Když jsem se vyklonila, viděla jsem Erika, jak schází ze schodů a s úsměvem kroutí hlavou.
„Kdyby vám to nevadilo, zeptám se doma a Erik může být u nás.“ Řekla jsem co nejpřesvědčivěji.
„Ano mami, prosím!“ to přišel Erik a přidal se ke mně.
„Dobře.“ Odsouhlasila nám to nakonec. „A teď si musím jet ještě něco zařídit.“ Řekla, rozloučila se s námi a odešla.
„Teď mě napadá.“ Začala jsem, když jsme byly zpět v Erikově pokoji. „Co se vlastně stalo s tím mužem?“ zeptala jsem se a hned se mi vybavila ta hnusná vzpomínka.
„Prý se mu vše hojí dobře a bude v pořádku.“odpověděl zamyšleně a já si oddechla.
„Měli bychom jít ke mně a připravit je na to.“ Navrhla jsem.
„Na co?“ zeptal se zmateně. „Aha.“ Došlo mu potom a já se začala smát. „Počkej, jak se jako mají připravit?“
„No, co třeba jít na lov…?“ odpověděla jsem ironicky z vlastní zkušenosti.
Došli jsme k nám, kde nás nadšeně vítala Bella.
„Erik tu bude na vánoce.“ Oznámila jsem jí, když mi nadávala, že si ho někde schovávám jen sama pro sebe a vůbec k nám nechodí.
„Ano! Výborně!“ zaradovala se. Pak jsme se ještě zapovídali a ani jsme si nevšimly, že Erik někam zmizel. Po jeho vůni jsem došla až do svého pokoje, kde seděl na posteli a prohlížel si všechny moje staré sešity, vysvědčení a tady ty různé věci.
„Jak to děláš?“ zeptal se při pohledu na samé jedničky.
„No. Takhle nějak funguje upíří paměť.“ Přiznala jsem.
„To není fér.“ Zakroutil hlavou, ale pak se mu vrátil úsměv na tvář. „Což mi připomíná, že potřebuju doučování biologie.“
„Biologie?“ opakovala jsem po něm. „A co přesně z ní?“ zeptala jsem se s úsměvem a čekala na odpověď.
„No, mě není jasnej celej člověk, ale hlavně rozmnožovací soustava.“ Zasmál se a přešel ke mně. Dala jsem mu ruce kolem krku a on mě zvedl tak, že jsme byly na stejné úrovni. Začali jsme se líbat a, i kdyby se někdo hodně snažil, nevyrušil by nás.
Isabella:
Dočítala jsem poslední stránky Větrné hůrky a nechala Seba, aby si mě přitáhl na klín.
„Jak se ti líbí, že tu bude na vánoce?“ zeptal se mě a já věděla, že má na mysli Erika.
„Jsem ráda. Jsem ráda, že je šťastná. A navíc, mám ho ráda, víš?“ řekla jsem a políbila ho. Vzal mi knihu, položil ji na stůl a objal mě. Podívala jsem se přes jeho rameno na okno. Pršelo. Fuj. Sračky mokrý.
„Co je?“ všiml si Seb změny mé nálady.
„Podívej se.“ Ukázala jsem k oknu. „Prší.“
„Ty nemáš ráda déšť? Já ho zbožňuju.“
„Jak se ti to může líbit? Je to hnusný a mokrý.“ Řekla jsem a odvrátila pohled. Seb si povzdechl.
„Pojď.“ Řekl, chytl mě za ruku a táhl ven.
„Sebe!“ bránila jsem se a snažila se mu vykroutit.
„Neboj se. Nebo se snad rozpadneš?“ Usmál se a otevřel skleněné dveře. Tohle mě naštvalo, takže jsem šla dobrovolně. Vytáhl mě ven a vzal do náruče. Políbil mě a zeptal se:
„Takže už se ti déšť líbí víc?“
Kapitola dvacátá druhá
Erik:
Když telefon vyzváněl už dvě minuty, rozhodl jsem se ho vzít.
„Ano?“ ozval jsem se ospale.
„Ahoj. Tady Alex…“ odpověděl Alexander se smíchem. Tohle měly se sestrou společné. Smáli se všemu, co mě dokázalo naštvat.
„Co chceš?“ zeptal jsem se trochu nepříčetně. Kdo by se mi divil? Právě dnes začaly vánoční prázdniny a já se rozhodl pořádně vyspat.
„Řekni mámě, že dneska přespíš u mě. Jo, a abych nezapomněl, všechno nejlepší k narozeninám.“ Řekl a položil to. K narozeninám? To už je zase jednadvacátýho? Já na to úplně zapomněl.
Vstal jsem z postele a, sice nevím jak, došel jsem do jídelny. Čekala tam na mě snídaně a máma.
„Všechno nejlepší, zlato.“ Popřála mi s úsměvem a dala pusu na čelo. „Za hodinu jdu do práce a zítra ráno musím odjet. Počítáš s tím?“ ujišťovala se ještě. Přikývl jsem.
Dopila kávu a odložila hrneček do dřezu.
„Jo, mami, dneska přespím u Alexe.“ Vzpomněl jsem si najednou. „Nejspíš mi připravili nějakou oslavu nebo tak něco.“
„Myslíš?“ zeptala se podezíravě. Neměla ráda, když jsem se stýkal s někým, koho nezná.
„Nemyslím. Vím. Znám svoji holku…“ povzdechl jsem si. Ne, že bych neměl rád oslavy, ale vím, že Soph to vždycky přežene. Pro jistotu jsem jí ani neřekl, že narozeniny mám. Samozřejmě si to zjistila jinde.
Když máma odešla, vzal jsem si menší tašku a začal si do ní dávat věci, které bych mohl potřebovat. Pyžamo, kartáček, sprcháč… a málem bych zapomněl na dárek pro Sophii. Vzal jsem kartičku s telefonním číslem, které jsem v posledních dvou týdnech použil alespoň dvacetkrát. Vytočil jsem číslo a čekal.
„Dobrý den.“ Pozdravil jsem vesele paní na druhém konci.
„Ahoj Eriku.“ Pozdravila mě také.
„Já bych se chtěl zeptat, kdy se mám stavit.“ Řekl jsem. Na druhém konci se udělalo na chvíli ticho.
„Můžeš zítra ráno?“ zeptala se potom.
„Jo, můžu. Kam mám přijít?“ zeptal jsem se.
„Nikam. Buď doma. Přijedu za tebou.“
„Dobře.“ Souhlasil jsem a rozloučil se.
Takže dárek pro Sophii bude zítra.
Vzal jsem tašku a vyběhl z domu. U Anesových jsem byl asi za deset minut. Bella mi s milým úsměvem otevřela a pozvala mě dál. Popřála mi k narozeninám a přitočila se k Sebovi. Potom za mnou přišla Laura s Alexem. Společně s nimi mi popřáli i Matyáš s Elenou. Dokonce, pak přišel i Jacob. Jediný, co mi chybělo, byla Sophii.
„Bells, kde je Soph?“ zeptal jsem se zmateně. Vždy mě vítala jako první.
„Myslím, že by ti to měla říct sama.“ Odpověděla Bella a pokynula k jejímu pokoji.
Sophie:
Ležela jsem na posteli a přemýšlela. První problém byl, co mám koupit Erikovi. Druhý, pořád mě tížily myšlenky na moje poslední lidské vzpomínky. Dneska bylo výročí mé přeměny…
„Soph?“ zeptala se Bella potichu a stála mezi dveřma.
„Jo?“ zeptala jsem se a zvedla hlavu.
„Chtěla jsem jen vědět, co dáš Erikovy k vánocům.“ Přiznala a sedla si vedle mě.
„Já nevím ani, co mu dám k narozeninám.“ Přiznala jsem zase já a položila jí hlavu do klína.
„Nooo…“ začala opatrně. „řekla bych helmu a koženou bundu.“
„Co prosím?“ zeptala jsem se a vymrštila se zpět do sedu.
„No, já a Seb Erikovi koupíme, vlastně už jsme koupili, motorku.“ Hlesla potichu a já se šokovaně postavila.
„Vždyť s takovou se nedožije narozenin!“ vykřikla jsem a věřím, že ve tváři jsem měla nepříčetný výraz.
„Sophie, ty má dneska.“ Řekla ledově klidným hlasem.
„No, tak těch dalších!“ hysterčila jsem dál.
„Hele, Sophii, slibuju, že bude pomalá, bezpečná, normální rychlostní limit, bude mít lékárničku, světla, stačí?“ zeptala se, když vyjmenovala všechno, co jsem chtěla slyšet.
„Dobře…“ pípla jsem a složila se zpět na postel. Koženou bundu! Dovedou si ti dva vůbec představit, jakej o něj budu mít pokaždé strach? V tom jsem uslyšela zvonek. Bella se rychle rozběhla ke dveřím a pak už jsem slyšela jen tlumené hlasy. Přesunula jsem se na židli, zavřela oči a začala se na ní točit.
Ozvalo se zaklepání a Erik se zeptal:
„Můžu dál?“
„Pojď.“ Řekla jsem. Zavřel za sebou dveře a klekl si pode mě. Zadívala jsem se mu dlouze do očí a nechala se unést představou o tom, co by se zrovna teď dalo dělat.
„Co je s tebou?“ zeptal se staroslivě.
„Víš, ty máš dneska narozeniny a já ti je nechci kazit svoji náladou, dneska ale opravdu nemám co slavit.“ Řekla jsem pomalu a soustředila se na každé slovo.
„Ale to nevysvětluje, co se stalo.“ Řekl zamyšleně. Rozhodla jsem se, že nemá cenu nic předstírat.
„Před asi sto čtyřiceti lety jsem se stala upírem.“ Řekla jsem a pořád se mu dívala do očí.
„Myslel jsem, že si ráda upírem.“ Řekl zmateně.
„Jo, to jo. Jsem. Ale každý rok mě to nutí myslet na ty věci, prostě poslední lidský vzpomínky, chápeš?“ zeptala jsem se. Přikývl. Ucítila jsem, jak se mi po tváři řinou slzy. Stáhl mě k sobě na zem a objal mě. Položila jsem mu hlavu na rameno a rozbrečela se.
„M-miluju tě.“ Vykoktal mi do ucha. Odtáhla jsem se a zase se ztratila v jeho očích. Potom jsem se mu opřela o čelo.
„Taky tě miluju.“ Zašeptala jsem.
„Nechceš si jít rozbalit dárky?“ vyrušila nás po nějaké době Bella.
„Jo.“ Řekl Erik klidně a zvedl se. Počkal, až se taky postavím a šli jsme ruku v ruce do obýváku. Celá rodina tam stála nastoupená a na stole byla hromada balíčků.
„Tenhle si rozbal jako první!“ vykřikla Bella a strkala mu balíček. Erik si povzdechl a vzal si od ní dárek. Sedla jsem si na pohovku a jen ho pozorovala, na můj dárek byl ještě čas.
Erik:
S povzdechem jsem si vzal od Belly balíček. Sophii ode mě poodešla a sedla si na pohovku. Otáčel jsem balíčkem. Byl úplně plochý a velikostně asi A4. Roztrhl jsem papír a našel tam černé desky.
„Ehm, děkuji…“ řekl jsem trochu zmateně.
„Achjo! Proč jsou kluci tak blbý!“ prskala Bella. „Musíš je otevřít…“ poručila mi potom.
Otevřel jsem je podle instrukcí a zůstal s úžasem stát. Na papíře byl úhlem nakreslený obrázek mě a Sophii.
„To je nádhera!“ vydechl jsem. „Moment, podle čeho jsi to kreslila?“ zeptal jsem se jí.
„Napadlo mě to asi před týdnem. Se Soph jste tu seděli a líbali se, já si šla pro jablko a prostě spontánní nápad.“ Zasmála se Bella. „A teď tenhle.“ Ukázala na další balíček. Sebral jsem ho.
„Ten je od koho?“ zeptal jsem se při rozbalování.
„Od nás.“ Zasmáli se Laura s Alexem synchronizovaně. Když mi spadl papír na zem, zůstal jsem stát stejně jako minule.
„Lauro, tohle ale od vás nemůžu přijmout.“ Řekl jsem, stále obdivující obal iPhonu.
„Můžeš. Mimochodem, je zelenej.“ Zasmála se Laura. Samozřejmě, moje oblíbená barva.
„Děkuju.“ Řekl jsem s velkou dávkou citů a vzal si další balíček.
„Tenhle je od Eleny a Matyáše.“ Řekla Bella. Zase jsem roztrhal papír. Tenhle balíček byl celkem veliký a těžký. Byla v něm Hi-Fi věž.
„Můžu se bránit?“ zeptal jsem se, když mi došlo, kolik za mě utratili.
„Ne.“ Usmála se na mě Elena.
„Děkuju.“ Řekl jsem a měl tak trochu na krajíčku. Takhle jsem se doma nikdy necítil. Dárky jsem vždy dostával jen od mámy. A to to ještě byly takzvané měkké balíčky. Máma mě sice miluje, ale nikdy si nemohla dovolit moc rozdávat. Můj otec na mě kašle, takže je ráda, že dům nám kupuje její firma atp.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Sophii, která zase byla vedle mě.
„Jo, jsem. Ale abych řekl pravdu, chce se mi spát.“ Přiznal jsem a zívl.
„Tak pojď.“ Řekla a chytla mě za ruku. Všichni mi popřáli dobrou noc a Soph mě odtáhla do pokoje. Osprchoval jsem se, převlékl a šel k posteli. Seděla tam.
„Máš roztomilý pyžamo. Já myslel, že nespíš a nic takovýho nepotřebuješ.“ Zasmál jsem se, když jsem ji viděl. Její pyžamo se skládalo z minikraťásků a upnutého trička.
„No, nespím, ale nahá tu s tebou spát opravdu nebudu.“ Řekla mi s trochou ironie. Lehl jsem si a Soph se položila vedle mě. Otočil jsem se k ní a políbil ji.
„Já myslela, že jsi moc unavenej.“ Zasmála se a odtáhla se. Takže zase ne.
„Počkej chvíli.“ Řekla a vyběhla z pokoje. Sedl jsem si do tureckého sedu a čekal. Vrátila se, v ruce malou krabičku.
„Všechno nejlepší k narozeninám.“ Řekla a podala mi krabičku. „Než to otevřeš, nech mě, ti k tomu něco říct. To co je vevnitř bylo mí mámy. Pak jsem to až donedávna nosila já. A teď chci, abys to měl ty.“ Vysvětlila mi. Otevřel jsem krabičku a podíval se na ni. Byl v něm zlatý řetízek s malým ptáčkem. Vzal jsem ho do ruky. Byl tak drobný. Prohlédl jsem si ho pořádně. Byl spoutaný lanem a okolo krku měl něco, co vypadalo jako roztržený řetěz. Podíval jsem se na Sophii.
„Byl to erb naší rodiny. Ten ptáček symbolizuje volnost. Slib mi prosím, že na něj budeš opatrný.“ Poprosila. Slíbil jsem jí to. Volnost. Chápu. Někteří z její rodiny, včetně jí, by byli volní za každou cenu.
„Pomůžeš mi?“ zeptal jsem se a otevřel karabinku. Vzala si řetízek a pověsila mi ho na krk. Ten večer jsem usnul v jejím objetí.