Kapitola dvacátá třetí
Erik:
Když jsem se vzbudil, Sophii mi ležela v náruči a měla zavřený oči. Kdybych ji neznal, řekl bych, že spí. Ležela tak klidně. Chtěl jsem se pohnout, ale nechtěl jsem ji rušit nebo, no nevím jak to nazvat.
„Vím, že jsi vzhůru.“ Zamumlala Soph, ale oči neotevřela.
„Jak to víš?“ zeptal jsem se.
„Podle tvého dechu. Když spíš dýcháš pomalu a máš pomalý tep, když jsi vzhůru, všechno se zrychlí.“ Poučila mě. Sklonil jsem se, abych i mohl políbit. Pak jsem se začal zvedat. Všiml jsem si, že Sophii otevřela oči. Vylítla z postele a zůstala stát u okna.
„Podívej! Sněží!“ vykřikla nadšeně a otočila se na mě. Pak už šlo všechno nějak rychle. Donutila mě se obléct a vyvlekla mě do sněhu. Mám říkat, že jsem neměl čas ani obléct si bundu?
Vyšel jsem ven a odnikud na mě přiletěla sněhová koule. Ve stejnou chvíli se jako na povel ozval Bellin koktavý smích a Sophiin zvonivý řehot.
„Která z vás to hodila?“ vykřikl jsem a pak se začal smát taky.
„Já.“ Přiznala se Bella a nepřestávala se smát. Pak se mi omluvila a odešla dovnitř.
Rozhlédl jsem se a hledal nějaké další nebezpečí. Přišlo tam, kde bych to nečekal. Z ničeho nic jsem ležel na zemi, Sophii nade mnou a vítězně se usmívala.
Další chvíli jsme blbly ve sněhu, až mi začala být celkem zima. Musím přiznat, že to, že mě ta mikina zahřeje na tak dlouhou dobu, jsem ani nečekal.
„Soph! Já už jdu dovnitř, je tu hrozná kosa.“ Přiznal jsem a došel k proskleným dveřím. Stála u nich Bella.
„V koupelně u Sophii máš napuštěnou vanu.“ Oznámila mi.
„Co? Jak? Moment…“ chtěl jsem pokračovat, ale přerušila mě.
„Čekala jsem to. Lidi v zimě nikdy dlouho nevydrží…“ zakroutila hlavou a poodešla. Rozběhl jsem se do koupelny. Vana byla opravdu plná, z vody se kouřilo a byla plná bublinek. Páni, musím říct, Bellu jsem si vážně oblíbil.
Sundal jsem si mokrou mikinu, džíny, prostě všechno a vlezl jsem do vany. Po mokré břečce sněhu to byl úžasný pocit. Opřel jsem si hlavu o kachličky a zavřel oči. A myslím, že jsem se trochu zasnil, protože jsem se lekl, když Soph zaklepala.
„Můžu dál?“ zeptala se.
„Jasně. Je to tvoje koupelna.“ Odpověděl jsem. Usmála se. Vešla dovnitř a hodila opovržlivý pohled na hromádku oblečení. Sedla si vedle vany na zem a začala si ve vodě máčet ruku.
„Přemýšlela jsem.“ Řekla po chvíli ticha.
„A co jsi vymyslela?“ zeptal jsem se. Chvíli byla zticha a rozmýšlela nad svojí odpovědí.
„Proměním tě.“ Řekla vážným hlasem a podívala se na mě. Naše oči se setkaly a já věděl, že to myslí vážně.
„Počkej…“ začal jsem a chtěl vědět, co ji najednou dovedlo k tomuto rozhodnutí.
„Věř mi, přemýšlela jsem o tom dlouho a zvážila všechny pro a proti. Přiznávám, že taky na mém rozhodnutí mělo co dočinění moje sobectví… Ale to je jedno. Prostě, pokud o to ještě stojíš, udělám to.“ Dokončila větu a já zůstal jako zamražený. Ona to opravdu udělá.
„Jo.“ Vyhrkl jsem. „Udělej to hned!“
„Cože? Eriku, jsi normální? Nech mi, prosím, trochu času abych se na to připravila.“ Zaúpěla.
„Dobře, takže jak dlouho?“ začal jsem smlouvat.
„Počkej.“ Řekla. „Já neskončila. Uděláme z toho kompromis. Já tě přeměním a ty přestaneš brát drogy, kouřit a já netuším, co jiného tě ještě napadne.“
„Víš, že už nic neberu.“ Oponoval jsem jí. „Ale dobře, jak chceš.“
„Dobře.“ Souhlasila a odpověděla na moji první otázku. „Dej mi alespoň rok. Do konce školy.“ Zaprosila.
„Dobře. Do příštích narozenin?“ zeptal jsem se. Přikývla. „Ty chceš, abych byl ještě o rok starší? Už tak je to od včerejška o jeden.“ Zasmál jsem se. Na Sophiině tváři se vytvořil úšklebek.
„Stejně mě nedoženeš.“ Řekla a zvedla se.
„Počkej. Pojď sem.“ Zaprosil jsem a natáhl k ní ruku. Povzdechla si a začali si sundávat tričko. Když byla nahá, vlezla si za mnou.
„Nevadí ti, že je to tak vřelý?“ zeptal jsem se, když přitiskla své studené tělo na moji hruď a já si uvědomil, že jsem z té vřelé vody celej rudej.
„Já cítím jenom ten teplotní rozdíl. Že by mi byla zima nebo teplo, to vůbec.“ Hlesla a začala proplétat svoji ruku s mou.
Nevím, jak dlouho jsme tam byly, ale voda už začala být studená. Ozvalo se zaklepání.
„Nechci vás rušit.“ Omluvila se Bella. „Soph, pokud to chceš dodělat, musíte začít.“ Řekla a odešla. Byl jsem zmatený.
„Co máme udělat?“ zeptal jsem se. Soph pořád ležela zády opřená o mě.
„Musíme upéct cukroví.“ Zasmála se, zvedla se a obalila se ručníkem. „Pojď.“ Natáhla ke mně ruku a tak jsem se taky zvedl a osušil.
Oba jsme se převlékli do čistého a hlavně suchého oblečení a šli do kuchyně. U linky stála Bella s nachystanou moukou, máslem a dalšími potřebnými věcmi. Laura, Alex a Seb seděli na pohovce a dívali se, pokud jsem dobře postřehl, na Dr. House.
„Holky?“ oslovil jsem Sophii a Bellu, které vedli diskusi o tom, co budeme péct. „Není trochu pozdě na pečení cukroví?“ zeptal jsem se.
„Ne.“ Odpověděla mi Bella, aniž by se na mě podívala.
„Já jen, myslel jsem, že cukroví se peče se začátkem adventu a dneska je dvacátýhodruhýho.“ Poznamenal jsem vážně. Vysloužil jsem si dva vážné pohledy, ale žádnou odpověď.
„Tak jdeme na to.“ Zasmála se nadšeně Laura a hodila po mně zástěru.
„Takže čím začneme?“ zeptal jsem se.
„Tady.“ Řekla Bella a podala mi mouku. „Dvě stě gramů.“
„Fajn.“ Řekl jsem a začal sypat mouku na váhu. Nedalo mi to a hrst mouky jsem si nasypal do dlaně. Předal jsem zváženou mouku Bella a otočil se. Stála tam Sophie a z lineckého těsta vykrajovala kolečka. Přišel jsem k ní a hodil po ní mouku.
„Ty!“ zavolala a snažila se vyklepat si mouku z vlasů. Když jí to nešlo, taky si nabrala hrst a hodila mi ji zpátky. Přiběhl jsem k ní a přehodil si ji jako pytel přes rameno.
„Ne! Pusť mě!“ zaječela a pleskla mě po zádech. Oba jsme se začali smát a já ji postavil na zem. Bella se smíchem stála u trouby a Laura s Alexem se nám smáli u pohovky.
„No co? Normální rodinné odpoledne.“ Prohlásil jsem a všichni kolem i s příchozí Elenou se začali smát.
Zazvonil mi telefon.
„Haló?“ ozval jsem se.
„Eriku, kde jsi? Čekám tu na tebe.“ Spustil hlas a já okamžitě poznal, na co jsem zapomněl.
„Promiňte! Hned jsem tam.“ Vychrlil jsem rychle a rozběhl se z domu. Soph na mě volala, ale už jsem se neotočil, abych jí to vysvětlil.
Za pět minut střídavě běhu a rychlé chůze, jsem se dostal až ke svému domu. Slečna Machová už tam na mě čekala.
„No, to je dost.“ Řekla unaveně.
„Vážně se omlouvám.“ Znovu jsem se omluvil. Povzdechla si a otevřela auto. Vytáhla malou bílou kňučící kuličku.
„Tady ji máš.“ Řekla a podala mi ji. „Zatím jsme jí říkali Kessie, ale můžeš ji přejmenovat, zatím na to neslyší.“ Přikývl jsem. „Jinak jsme spolu asi vše vyřešili.“
„Děkuji.“ Poděkoval jsem jí.
„Hlavně se o ni starej.“ Poprosila mě a nastoupila do auta. Nastartovala a zamávala mi na rozloučenou.
Vešel jsem do domu a postavil Kessie na zem. To jméno se mi fakt nelíbí. Co třeba… něco podobnýho.
„Co by se ti líbilo?“ zeptal jsem se Kessie. Podívala se na mě roztomilým psím pohledem. Přemýšlel jsem a pak mě to napadlo. „Jak by se ti líbilo Keysi?“ zeptal jsem se a Keysi zaštěkala. Takže souhlas.
„Ahoj mami!“ zavolal jsem, když přišla domů.
„Ahoj zlato. Já si vezmu jen tašku a musím jít. Ježíš ty už ji máš?“ zasmála se a začala se s Keysi mazlit.
„Do doby dokud ji nedám Soph.“ Odpověděl jsem jí a přenesl tašku ke dveřím.
„Tak jo.“ Řekla a objala mě. „Měj se pěkně. Dárky si dáme, až se vrátím, ano?“
„Jo. Mami já to jeden rok přežiju. Příště už budeme zase spolu.“
„Tak já už musím.“ Řekla a šla k autu. Zamával jsem jí na rozloučenou a šel za Keysi.
„A teď tě musím nějak dostat k Soph.“ Řekl jsem Keysi a přemýšlel, jak ji vzít aby nezmrzla. Když jsem nic nevymyslel, vzal jsem si ji pod bundu a šel.
Dneska mi to trvalo asi dvacet minut. Pořád jsem se bál abych Keysi neublížil.
„Eriku! Co to mělo být?“ spustila nasupeně Soph, když jsem otevřel branku.
„Promiň, ale odpustíš mi, až zjistíš, co jsem ti donesl.“ Řekl jsem a položil Keysi opatrně na zem.
„To je… Eriku! Co to je?“ zeptala se překvapeně a začala si s Keysi hrát.
„To máš ode mě k vánocům.“ Řekl jsem. „Měli byste jít dovnitř.“ Řekl jsem a Soph mě poslechla. Zvedla pejska a vešli jsme dovnitř.
„Co to vlastně je?“ zeptala se Sophii, když se k nám přihnali další členové její praštěné rodinky.
„Border kolie.“ Řekl jsem rychle a nervózně si při tom strčil ruce do kapes.
„Teda ty si nějak věříš.“ Začal se hihňat Alex. „Mé sestře by chcíply i rybičky.“ Dopověděl a jeho poslední slova se ztratila ve smíchu všech okolo. Sophii protočila oči v sloup a odešla do vedlejšího pokoje, tam si sedla do křesla.
„Takže se ti líbí?“ zeptal jsem, když jsem si sedal k ní.
„Jo. Líbí. Moc. Děkuju.“ Řekla a pohladila mě po tváři.
„Nemáš zač.“ odpověděl jsem a byl šťastný, že jsem někomu mohl udělat radost.
Kapitola dvacátá čtvrtá
Erik:
Štědrý den. Tento rok můj „nejoblíbenější“ den v roce. Chyběla mi máma. Teprve teď jsem si uvědomil jak moc.
Zašmátral jsem na druhou stranu postele. Bylo ustláno a na polštáři ležela Keysi.
„Kde máš paničku?“ zeptal jsem se a snažil se vzpomenout si, jestli mi Soph neříkala něco o tom, že by šla pryč.
„Je moc malej.“ Ozval se tlumeně nějaký hlas. Na to, abych poznal kdo to je, jsem byl moc rozespalej.
„Není malej. Je akorát.“ Ozval se druhý hlas o něco naštvaněji.
„Holky přestaňte se hádat.“ Ozval se další hlas, tentokrát mužský. Zvedl jsem se a vydal se za hlasy. Došel jsem do obýváku, kde stáli Soph, Bella a Jacob. Uprostřed jejich kroužku stála vysoká borovice. Tohle je jako vánoční stromek? Vždyť jeho koruna končila až u stropu! Takže ponaučení pro příště – nekupovat Sophii dům s vysokým stropem.
„Můžu se vložit do vaší diskuse?“ zeptal jsem se a tři páry očí se na mě podívaly.
„Promiň. Vzbudili jsme tě?“ zeptala se Bella provinile, zatímco Sophie s Jacobem se vraždili pohledem.
„Ne, to ne. Jenom nechápu smysl vaší hádky.“ Přiznal jsem a Bella si povzdechla.
„Tvoje přítelkyně si myslí, že jsme s Jacobem přinesli malej strom.“ Řekla klidně a Soph odtrhla svůj pohled od Jacoba. Trochu jsem se zarazil. Jak přinesli? To si ho jako i pokáceli!?
„Eriku?“ ozvala se tázavě Sophii. Trhnul jsem sebou.
„Pohoda.“ Odpověděl jsem a zmateně se odporoučel zpět do pokoje.
Svlékl jsem si oblečení, které jsem nazýval pyžamo a vzal si džíny a košili.
„Eriku?“ ozvala se za dveřmi Bella. Oslovení tímhle tónem slýchám nějak často.
„No?“ zeptal jsem se a došel jí otevřít.
„Jestli nechceš slyšet další hádku, pojď se mnou. Něco ti ukážu.“
„Dobře.“ Souhlasil jsem a šel za ní do garáže. „Kam vlastně pojedeme?“ zeptal jsem se, když otvírala dveře od auta.
„Uvidíš.“ Zasmála se. „Nastup si.“ Poručila mi. Udělal jsem, jak řekla.
V autě měla pohodlné sedačky. Opřel jsem si hlavu a zavřel oči. Jelikož jsem seděl vzadu, musela se ke mně otočit.
„Jestli mi tam něco rozbiješ.“ Varovala mě. Chtěl bych vědět co…
„Něco vyliješ nebo prostě cokoli, nejspíš tě zabiju.“ Vyhrožovala mi a já věděl, že to mám brát vážně, protože má své auto opravdu ráda.
Jeli jsme už asi hodinu. Napadlo mě zjistit, kam vlastně jedeme, protože tuhle cestu jsem nepoznával.
„Bells, kam vlastně jedeme?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Uvidíš. Už jenom pár minut.“ Odpověděla. A měla pravdu. Za několik minut opravdu zaparkovala. Vystoupil jsem a zjistil, že jsme na hřbitově.
„Co tu děláme?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě a vytahovala z kufru nějaké svíčky.
„Jak jsem řekla. Chci ti něco ukázat.“ Odpověděla a strčila mi nějaké věci.
Vydali jsme se k bráně. Šli jsme skoro až na druhý konec, byla to část s nejstaršími hroby.
„Ehm… Bello?“ zeptal jsem se opatrně, když stále mlčela.
„Pššt. Už jsme skoro tu. Támhle, podívej.“ Ukázala směrem, kterým se rozběhla. Zastavila se a dlouho se strnule dívala na hrob. „To je hrob mých rodičů.“ Hlesla potichu, když jsem došel k ní.
Byl to vysoký hrob z nějakého světlého kamene. Jména byla vyryta zlatým písmem a podle počtu jmen to byla rodinná hrobka.
„Dnes už jsem poslední z našeho rodu, pokud se tomu tedy tak dá říkat.“ Řekla a na tváři už měla poloviční úsměv. Vzala ode mě krabici a vytáhla svíčky a věnec. Věnec s ještě nějakými kytkami naaranžovala k náhrobku. Svíčku mi ovšem podala zpátky.
„Mohl bys ji zapálit?“ zeptala se a podala mi sirky. Bez vyptávání jsem svíčku zapálil a položil k věnci. Stála a mlčela. Přísahal bych, že se jí v očích zrcadlily slzy. „No nic. Jdeme.“ Poručila a rychle si otřela tváře, abych si toho nevšiml.
„Jak často sem jezdíš?“ zeptal jsem se, když odemykala auto.
„Bohužel jen na vánoce.“ Přiznala smutně a vlezla do auta. Už jsem chtěl otevřít dveře vzadu, když mě zarazila. „Teď budeš sedět na místě spolujezdce.“ Řekla rázně a já se nebránil. Posadil jsem se a zavřel dveře. Nastartovala a rozjeli jsme se.
„O čem chceš mluvit?“ zeptal jsem se jí. Na tváři se jí roztáhl úsměv a otočila se na mě.
„Neříkala jsem, že s tebou chci mluvit, ale musím uznat-máš dobrý postřeh.“
„Takže?“ zeptal jsem se znovu a hořela ve mně zvědavost.
„Víš, že Sophii je moje nejlepší kamarádka a říkáme si všechno, takže vím o všem, co se jí honí hlavou.“ Znovu na mě pohlédla.
„Všechno? Takže víš i o té noci tehdy?“ zeptal jsem se. Přikývla. „A o tom, že mi pak pila krev?“ zeptal jsem se zase a uvědomil si, že se trochu třesu. Znovu přikývla. „Páni. To si dobře informovaná.“ Zakroutil jsem hlavou a Bella se začala smát.
„Ale k tomu o čem s tebou chci mluvit. Ona se mi svěřila, co chtěla té noci udělat a co se nepovedlo.“ Odmlčela se a tak jsem jí hned skočil do řeči.
„Tak se neovládla. No a co? Já to beru a netlačím na ni.“ Začal jsem jí bránit, ale Bella nesouhlasně kroutila hlavou.
„Tak jinak. Napadlo tě někdy, proč byla jen s Jacobem, když měla na každým prstě dalších pět kluků?“
„Nevím. Možná… věrnost?“ řekl jsem ironicky. Dobře jsem věděl, že Sophii a věrnost jsou dvě slova, která k sobě opravdu nepasují. Ovšem vůbec jsem netušil kam tím vším Bella míří. Až teď jsem si uvědomil, že se směje. Pak se chvíli soustředila na cestu, ale nevydržela to a zase se dala do hovoru.
„Vyprávěla ti někdy, proč se stala s upírem? Nebo spíš čí vinou…“ zeptala se. Samozřejmě jsem to věděl a byl jsem rád, že je už dávno mrtvej, protože jinak bych ho sám zabil.
„Jo. Říkala mi to.“ Potvrdil jsem.
„Mám dojem, že to není to jen pocit. Jednou jsme se spolu bavili a přišla na to řeč, sice to neřekla přímo, ale myslím, že to na ní tehdy nechalo nějaký následky.“ Přiznala smutně.
„Počkej. Já to nechápu. Jako že moje holka je magor?“ vychrlil jsem zmateně.
„Ne.“ Povzdechla si. „Myslím, že s těma ostatníma klukama nezašla nějak daleko, protože jí prostě vadil jejich dotyk. Chápeš?“ zeptala se a kradmo na mě pohlédla. Asi jsem to pomalu začínal chápat.
„Ale Jacob přece…“ Začal jsem protestovat, protože i tak mi to nedávalo smysl.
„Jacob. Je pro ni něco jako bratr. Zvykla si na to, že se jí občas dotkl a prostě zvyk a navíc, i tak jí to nebylo nějak příjemné. Proto si myslím, že spolu vždy byly v celím roce jen týden maximálně měsíc.“ Zakončila své myšlenky a mě to došlo. Říkala, že jako upír s nikým kromě Jacoba nespala a ani s ním to nebylo nějak často.
„Ale, co potom já?“ zeptal jsem se stále víc zmateně.
„Co s tebou?“ tentokrát byla zmatená ona.
„Říkala si, že jí vadil i Jacob. Co potom já?“ vyhrkl jsem bez rozmyslu. Rozmýšlela si odpověď.
„Nemyslím, že od tebe jí to vyloženě vadí. Na rozdíl od těch ostatních ti dovolila hodně. Ona tě má hodně ráda, víš? Víc než si dokáže přiznat a víc než si jí ty zatím schopen opětovat.“
„Cože?“ Jak zatím?
„Upíři mají tu schopnost, že se všechny jejich city prohlubují. Když jim umře někdo blízký, skamarádí se s někým anebo se zamilují. Až tě promění, pochopíš to.“
Nechal jsem se unést myšlenkama. Měla pravdu. Všechno mi do sebe nějak zapadlo a konečně vysvětlilo některé věci.
„Změnila se. S tebou je jiná.“ Pronesla Bella a přerušila tak tok mých myšlenek.
„Doufám, že v dobrém.“ Polovičatě jsem se usmál.
„Jo. V dobrém. Ona teď… nevím jak to říct. Je víc opatrná. Víc o všem přemýšlí. Než něco udělá, přemýšlí, jaký to bude mít dopad na tebe. Přestala dělat kraviny. Dospěla. A ty jsi jí v tom pomohl, i když o tom nevíš.“ Znovu se na mě podívala. Tentokrát si mě prohlížela dlouho. „Měla bych ti poděkovat. Věřím a vím, že se o ni postaráš. Kromě tebe to jiný kluk nedokáže. Za dva měsíce si ji dokázal zkrotit tak, jako já za dvacet let.“ Nenuceně se usmála.
„Bello? Potřeboval bych pomoc ještě v něčem.“ Přiznal jsem.
„A v čempak?“ zeptala se a stěží zadržovala smích.
„Myslím, že to víš a chceš mě jenom podusit.“ Zasmál jsem se a Bella přikývla.
„Proč, na to potřebuješ moji pomoc?“ zeptala se se zájmem.
„Protože v tomhle zkušenosti opravdu nemám a nevím jak na to.“ Musel jsem potupně přiznat. Zase se mi smála.
„Dobře.“ Souhlasila. „Nejdřív to zkus sám, a když to nevyjde, věř mi, že to zjistím a něco vymyslím.“ Ujistila mě a vjela do garáže. Ani mi nedošlo, že už jsme zpět. Otevřel jsem a vystoupil.
„Bells?“ zakřičel jsem ještě ode dveří.
„Jo?“ odpověděla, ale neotočila se.
„Děkuju.“ Řekl jsem a vešel do domu. Z obýváku byl slyšet smích. Vešel jsem tam a viděl tu spoušť. „Stromeček“ sice byl nazdobený, ale o věcech okolo se to říct nedalo. Uprostřed místnosti stála Sophii. Na hlavě měla santovskou čepičku jejíž bílá kulička jí sahala na rameno. Smála se Jacobovi, který právě položil na zem Keysi, která jednu čepičku měla taky, a evidentně se jí to líbilo. Tahala ji po zemi a všichni přítomní se smáli. Sophii se otočila mým směrem a zářivě se usmála. Rozběhla se mi do náruče a já se málem sklácel, když do mě vrazila. Chtěl jsem jí dát pusu, ale zarazilo mě, co mi říkala Bella a odtáhl jsem se. Trochu ji to rozhodilo, ale rychle na to zapomněla.
„Bello?“ zavolala zrovna, když Bells a Seb vcházeli ruku v ruce do místnosti.
„Ano?“ zeptala se se smíchem, jako by už věděla, co Sophii chce.
„Pomůžeš mi uvařit večeři?“ zeptala se a zněla trochu provinile. Hned jsem si toho všiml.
„Zlato, stalo se něco?“ zeptal jsem se rychle.
„Jo.“ Řekla smutně a teď jsem vážně nevěděl, jestli to myslí vážně nebo si ze mě dělá legraci. „Zanedbáváme tě.“ Řekla a přejížděla mi prsty po lemu košile.
„Miláčku, vařila jsi vůbec někdy?“ zeptal jsem se trochu zděšeně. Bál jsem se aby si neublížila, pak ke mně promluvil chytrý hlas v mé hlavě Je přece upír!!!. Zatvářila se trochu dotčeně, ale pak se usmála. Přejel jsem jí prsty po tváři až ke krku a přitáhl si její obličej k sobě. Zavřel jsem oči a ucítil její rty na těch svých. I když začala ona, utnul jsem to já. Odtáhl jsem se a šel k pohovce. Soph tam zůstala zmateně stát ještě chvíli, když pak zavrtěla hlavou a odešla do kuchyně. Vím, chovám se divně a je na mě asi naštvaná, nechci ale dělat něco, co jí je nepříjemné. No jo, přeháním to. Vždycky jsem byl takovej. Teď teprve mi došly její slova o večeři.
„Alexi, ona to myslí vážně? S tou večeří?“ zeptal jsem se Sophiina bratra. Začal se smát.
„Moje sestra myslí všechno vážně. My sice vánoce nikdy neslavily, protože jsme nikdy ani nebyly pohromadě. Teď tu jsi ty a všichni chceme, no, abys měl pěkné vánoce. Pro nás ostatní vlastně první po dlouhé době. Ale myslím, že zatím jsme to celkem zvládli. Ovšem nevadí ti, že k večeři budou řízky, ne?“ zeptal se.
„Ne. Já stejně ryby nejím, ale nechci vás nutit, abyste to dělali kvůli mně. Vím, že nemusíte jíst a pokud radši chcete jít na lov…“
„Eriku neblbni. I kdybys tu nebyl, chtěli bychom to oslavit. Dárky si dáváme i bez vánoc a jídlo jíme taky všichni normálně.“ Pořád se smál. Dobře. Sedl jsem si k televizi a nechal se unést pohádkami. Všechny končí … a žili šťastně až do smrti. Doufal jsem, že můj příběh skončí stejně, teda až na tu smrt… Rozmýšlel jsem, jak nakonec vlastně skončím. Přišel jsem na tři možnosti. Ta, co si nejvíc přeju, by byla stát se upírem a být se Soph. Napořád. Druhá, být se Sophii jako člověk a pak umřít. A ta třetí, že mě nechá a odejde. Nevím proč, ale tahle se mi zdála nejpravděpodobnější. Vím, že mě miluje, ale tuším, že se stane něco a odjede.
„Eri…?“ zeptal se jeden hlas a druhý ho přerušil, než to stačil doříct.
„Sophii nech ho. Taky nemáš ráda, když tě někdo přerušuje při přemýšlení.“ Vzpamatoval jsem se a zvedl k nim hlavu. Bella se vrátila do kuchyně. Sophii o kousek poodešla, pak se zastavila a znovu se po mě ohlédla. Když neviděla žádné známky něčeho, co mi vlezlo na mozek, vrátila se k prostírání stolu.
„Pojď k večeři, hochu.“ Vyzval mě Matyáš po půl hodině. Rychle jsem běžel do pokoje, obléct si něco slušnějšího a přešel jsem ke stolu. Všichni už seděli. V čele stolu seděl Matyáš, naproti němu Elena. Po pravici měl Alexe, Bellu a jedno volné místo. Došlo mi, že je pro Soph. Po levici měl Lauru, Seba a kupodivu Jacoba. Všiml si, jak na něj civím a s úsměvem mi pokynul na pozdrav. V tom do místnosti vešla Sophii. Měla na sobě černé šaty bez ramínek. Na krku se jí houpal řetízek s černou růží. Krátké vlasy měla na jedné straně zapletené a sepnuté černo stříbrnou ozdobnou sponou, na druhé straně měla přes čelo sčesanou ofinu. Hrozně jí to slušelo, byla v tom hrozně sexy. Když všem nalila polévku, přešel jsem stůl a odsunul jí židli. Sedla si a obdařila mě zářivým úsměvem. Posadil jsem se na své místo vedle Laury a popřál všem dobrou chuť.
Musel jsem uznat, že Bella vařit umí. Netuším sice, kde se to naučila, ale chutnalo to dobře. Druhý chod, jak mi Alex sliboval, byly řízky s bramborovým salátem. Všichni Anesovi bez problému jedli a Sophii se celou dobu naproti mně usmívala. Pustil jsem se do jídla. Všechno bylo úžasný.
„A teď dárky.“ Vykřikla Laura a hnala se ke stromku.
„Je nejmladší a vždycky rozdává.“ Objasnil mi Jacob. Posedali jsme si kolem stromku a Laura nám nosila dárky. Elena dostala parfém, Laura řetízek, všichni něco až na mě.
„Tady.“ Řekla medovým hlasem Soph a podala mi balíček. Teda vlastně dva. V tom měkkém byla kožená bunda. Vypadala úžasně a všechny holky ji pochválily. V tom druhém byla helma.
„Soph, na co mi bude helma?“ zeptal jsem se.
„Zatím na nic.“ Odpověděla Bella a podala mi malou krabičku. „Tohle patří k tomu.“ Řekla. Roztrhl jsem obal a vytáhl klíč.
„Ehm, dík…“ zamumlal jsem, ale byl z toho zmatený.
„Pane bože!“ zanadávala Bella a táhla mě z pokoje. Dotáhla mě až do garáže, kde stálo něco pod tmavou plachtou. „Tohle je pro tebe. Ode mě a od Seba.“ Pronesla Bella slavnostně.
Zhluboka jsem se nadechl a stáhl plachtu. Nevěřil jsem svým očím. Stála tam zelená motorka. Model, který jsem si přál.
„To je úžasný!“ lapal jsem po dechu. „To je ta nejlepší a nejrychlej-“ stopnul jsem, když jsem zaznamenal Sophiin pohled. Jen se smutně usmála a opřela se o zeď. Dál jsme probírali detaily o mé nové motorce, když jsem se rozhlédl po místnosti. Nebyla tam. Najednou, jako by se vypařila. Nechal jsem tam Bellu s klukama stát a vrátil se do domu.
Našel jsem ji u francouzského okna v obýváku. Byla tam sama a měla zhasnuto, jediné světlo v místnosti byly čtyři svíčky na adventním věnci. Seděla na zemi, nepřítomně hladila Keysi a dívala se ven. Sněžilo.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se. Otočila se ke mně a Keysi odběhla, zřejmě vytušila, že chceme soukromí.
„Jo. Jen, tohle je taková moje tradice.“ Pokynula k oknu. „Jako malá jsem věřila, že když si budu něco přát, splní se to.“ Pokrčila rameny a usmála se.
„A splnilo?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jak co. Když jsem byla malá, přála jsem si maminku. Až potom jsem pochopila, že některé věci se prostě-“ odmlčela se.
„Ale svým způsobem se to splnilo. Táta si našel Elenu a ta je jako máma.“ Zase se usmála. Byl jsem zvědavý, co si přála teď.
„A letos? Přála sis něco?“
„Jo. Ale neřeknu ti to, jinak se to nesplní.“ Řekla a zase se otočila k oknu.
„A to co sis přála loni? To se splnilo?“ zeptal jsem se a znovu čekal neurčitou odpověď. Natáhla se pro moji ruku a stiskla ji.
„Jo.“ Hlesla tiše. „Eriku, co s tebou dneska je?“ zeptala se a já se pozastavil nad zabarvením jejího hlasu.
„Mělo by se mnou něco být?“ zeptal jsem se a nechápal, na co naráží. Povzdechla si.
„Kdykoli jsem tě chtěla políbit nebo něco, odtáhl ses a já, jen jsem z toho zmatená.“ Přiznala. Achjo. Teď jí budu muset vyklopit vše, o čem jsem se bavil s Bellou.
„Bella mi řekla něco, co si jí řekla ty a co si myslí. A já…“ přerušila mě. Nejspíš jí to došlo.
„Takže ona ti řekla o našem rozhovoru o Jacobovi?“ zeptala se, i když znala odpověď.
„Jo.“ Přiznal jsem. „A když mi říkala to ostatní, hlavně o tom chlapovi,“ řekl jsem nenávistným tónem. „Prostě se mi spojilo, proč se někdy chováš tak, jak se chováš.“ Dokončil jsem a nebyl si jistý, jestli to Soph pochopila, protože já sám jsem se v tom ztrácel. Sophii se postavila a začala se smát.
„A teď mi vysvětli, čemu se směješ.“ Řekl jsem a v ní to posílilo ještě větší záchvat smíchu.
„Já jen, Bella mě zná opravdu dokonale. I když jí něco neřeknu, stejně na to přijde.“ Řekla se smíchem. Mě to teda k smíchu nepřišlo.
„Takže má pravdu? Proč si mi to neřekla?“ zeptal jsem se. Jen zakroutila hlavou.
„Nevím. Má pravdu i v tom co mi sama řekla. Že si to nedokážu přiznat. Nebo jinak. Dokážu to přiznat sama sobě, ale někomu jinýmu ne. A u tebe je to obzvlášť,“ zase se odmlčela. „Některý věci mám problém ti říct, i když vím, že bys to pochopil.“ Klesla zpět na zem. Objal jsem ji a položil si hlavu na její rameno.
„Takže musím být rád, že máme Bellu.“ Poznamenal jsem a oba jsme se začali smát. „Zlato, když ti něco bude nepříjemný nebo budeš mít s čímkoli problém, musíš mi to říct.“ Naléhal jsem. Přikývla. „Soph.“ Řekl jsem ironicky.
„Jo, slibuju.“ Pronesla obřadně a zadržovala smích.
„Zlato, já to myslím vážně.“ Napomenul jsem ji. Provrtala mě pohledem.
„Však já taky.“ Řekla. Musel jsem se smířit s tím, že sama od sebe mi to stejně neřekne…
„Pojď.“ Vybídl jsem ji a vstal. Podal jsem jí ruku, a když se zvedla, vedl jsem ji do jejího pokoje. Vlastně, do našeho. Byla tam tma a zatažené závěsy. Strčil jsem do zásuvky světýlka, které tam dopoledne daly, a místnost byla jakžtakž osvětlená.
„Chce se ti spát?“ zeptala se Soph a mě v tu chvíli napadalo asi sto věcí, které by se dali dělat místo spánku.
„Ani ne.“ Přiznal jsem a posadil se na postel. „Co budeme dělat?“ zeptal jsem se.
„Já ze sebe nejprve sundám ty šaty.“ Řekla a rozešla se ke koupelně. Pak se zastavila a podívala se na mě. „Vlastně mi můžeš pomoct.“ Řekla a usmála se. Když jsem k ní došel, otočila se ke mně zády a vyzvala mě, abych jí pomohl ty šaty rozepnout.
Odhodlal jsem se a přejel prsty přes řadu asi padesáti cvočků. Když jsem rozepnul první a přejel jí po ledové pokožce, trochu se zachvěla. Došel jsem až k její černé krajkové podprsence a políbil ji na krku. Otočila se a polibek mi opětovala. Přetáhla mi přes hlavu bílou košili a já jí poslepu rozepnul ještě poslední cvočky a sundal jí šaty. Vzal jsem ji do náruče a položil na postel. Něžně jsme se líbali, ale ani jeden z nás nedokázal udělat ten první krok.
„Eriku…“ zasténala potichu. „Přestaň, prosím.“ Zaprosila a odtrhla se.
„Promiň.“ Omluvil jsem se a natáhl se pro košili.
„To není kvůli tobě.“ Ujistila mě. „Nejsem na tohle připravená.“ Přiznala a já jí podal tričko, po kterém se natáhla. Zase jsem si uvědomil, že pořád jsou to jen dva měsíce, co se známe. Ani jeden z nás na to nebyl připravenej.
„Kam jdeš?“ zeptal jsem se, když se zvedala.
„Za Bellou. Potřebuji s ní mluvit a ona je jediná, kdo mi může poradit.“ Přiznala a políbila mě na čelo. „Dobrou.“ Popřála mi a já si ji přitáhl pro pořádný polibek. Opětovala mi ho a vyšla z pokoje. Lehl jsem si do postele a do deseti minut padl únavou.
2024 ©