Udělám cokoli, s láskou Erik - 25. kapitola

Kapitola dvacátá pátá

Sophie:

Vyšla jsem na chodbu. S pokoje Laury a Alexe vycházelo slabé sténání, dokázala jsem i představit, co právě dělají…

Zaklepala jsem na Bellin pokoj. Netušila jsem, že je tam Seb a vešla dovnitř. Seděli na posteli a vášnivě se líbali. To jsem tu vážně jediná, kdo nemůže nic, protože se neumí ovládat!? Aha, já jediná mám tak blbej výběr, že moje největší láska je člověk.

Odkašlala jsem si, aby si mě všimly. Odtrhli se od sebe a můj bratr s pozvednutým obočím vyšel z pokoje.

„Sejdeme se pak? Jako obvykle o Štědrém dni.“ zeptal se nás obou ještě. Bella se tvářila nechápavě a já přikývla.

„Řekni to ještě Alexovi a Lauře. Teda až na to budou mít čas.“ Poznamenala jsem a s Bellou jsme se obě zasmály. Se zakroucením hlavy konečně vyšel a já se jí mohla svěřit.

„Takže co se stalo?“ zeptala se soucitně.

„Právě, že nic. Neumím ovládat svou žízeň a teď už ani svoje pocity.“ Nadávala jsem a chodila po pokoji sem a tam.

„Uklidni se a sedni si.“ Poručila Bella a já si sedla k ní. „S tou žízní ti nepomůžu, ale to druhý jsem úplně nepochopila. Jak si to myslela?“ zeptala se a já se zase zvedla. Přešla jsem k oknu a zadívala se ven.

„Když jsme byli na začátku a jen se líbali, všechno bylo v pohodě. Jenže teď chceme oba zajít dál a nejde to. Nedokážu se ovládnout, abych mu neublížila. A to nejhorší, vždycky když už by to mohlo vyjít, tak se mi vrátí ta vzpomínka.“ Přiznala jsem a z očí mi stékaly slzy. Bella spěšně vstala a objala mě.

Většina upírů měla poslední a nejsilnější vzpomínku, když je někdo přeměnil. U mě to bylo jinak. Moje poslední a zároveň jediná vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenu je moje „smrt“. Poslední, co si pamatuju, bylo, jak ze mě strhl oblečení a nutil mě abych… no myslím, že to nemusím popisovat. Když skončil, pořád jsem se snažila bránit. Měl ale větší sílu a praštil se mnou o zeď. Omdlela jsem a v tu chvíli asi i potratila. Bylo to ovšem vše, co si pamatuju. Pak jsem se probudila už jako upír.

„Soph, to bude dobrý. Musíte na to pomalu. Myslím, že když mu to vysvětlíš a Erik se bude snažit, jednou to bude dobrý.“

„Jednou.“ Odsekla jsem a vykroutila se jí. „Promiň.“ Omluvila jsem se hned.

„To je dobrý. Já to chápu.“ Ujistila mě. „Je to těžký. Ale musíš mu to říct.“ Řekla mi a já uznala, že má pravdu. Když jsem se uklidnila, šli jsme do obýváku, abychom Belle vysvětlili, co je jako obvykle.

Seb s Alexem a Laurou už tam byli.

„Kde máš Erika?“ zeptala se mě Laura.

„Spí. Je jedna hodina ráno.“ Řekla jsem bez rozmyslu a všichni se tomu začali smát.

Lehla jsem si na pohovku s hlavou v Alexově klíně.

„Co by sis přála?“ zeptala jsem se Belly.

„Nevím.“ Zamyslela se. „Nejspíš, aby všichni kolem byli šťastní.“ Podívala se na mě. „Co ty?“

„Asi, abych s Erikem byla ve všem nastejno.“ Přála jsem si a ve všech obličejích bylo pochopení a soucit.

 „Omluvíte mě dneska? Potřebuji být chvíli sama.“ Řekla jsem a odešla.

Bella šla za mnou a zatáhla mě do svého pokoje.

„Víš, tvé přání se ti možná splní.“ Řekla mi. Jediná pochopila, jak jsem to myslela. Podala mi knihu. „Tohle našli Laura s Alexem na nějaké půdě. Jsou tam skoro všechny věci týkající se upírů.“

„A co já s tím?“ zeptala jsem se zmateně.

„Přečti si to.“ Řekla a já se vrátila do pokoje. Erik ležel v posteli a spal. Pohladila jsem ho po tváři a sedla si vedle postele. S povzdechem jsem otevřela knihu. Není tam nic, co bych nevěděla.

Zajímavá začala být až kapitola o „spřízněných duších“. Zajímalo mě, jestli je víc upírů, kteří se zamilovali do člověka. Ať jsem listovala, jak jsem listovala, ani zmínka o něčem takovém. Buď je to něco zakázaného či jinak podivného nebo jsem v tom sama.

Zjistila jsem, že upíři nemají na výběr. Když potkají někoho, kdo jim je souzený, nic s tím už nezmůžou. Ani já nic neudělám se svojí láskou k Erikovi. Listovala jsem dál, až jsem našla, co mě zajímalo nejvíc. A taky zarazilo nejvíc.

„Bello!“ křičela jsem a běžela do jejího pokoje. Zrovna otevřela dveře, takže jsem do ní vrazila.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Tohle. To nedává smysl.“ Začala jsem zase, ale zarazila mě a vzala mi knihu. Přečetla si, čemu jsem nerozuměla a tázavě se na mě podívala.

„Nechápu.“ Řekla a nadzvedla obočí.

„Já jsem mu přece krev pila. A nic.“ Řekla jsem.

„To nemůžeš vědět. Nezkoušela jsi to.“ Snažila se mě přesvědčit.

„To bych snad věděla, ne?“ hádala jsem se dál.

„Jak myslíš.“ Zakončila náš rozhovor a já se vrátila do pokoje.

Seděla jsem v posteli a přemýšlela. Nevěřila jsem, že by to mohla být pravda. Nebylo by to možné. Ucítila jsem, jak se Erik pohnul. Vykašlala jsem se na přemýšlení a stulila se vedle něj. Objal mě a já si položila hlavu na jeho hruď.

„Proč nespíš?“ zeptala jsem se.

„Myslíš, že to vedle tebe jde?“ odpověděl otázkou. Zasmála jsem se a pohladilo ho po tváři. Posunul si mě pod sebe a políbil mě. Nechala jsem ho a snažila se nemyslet na věci, které by mě rozptylovali.

„Ségra?“ ozval se Alex za dveřmi. Povzdechla jsem a vymanila se z Erikova objetí. Vyměnili jsme si smutný pohled a šla jsem za Alexem.

„Co chceš?“ zeptala jsem se nevrle.

„Já jen, jestli mi chceš pomoct udělat snídani.“ Řekl trochu poplašeně.

„A proto si mě vyrušil?“ vyštěkla jsem, ale hned se mu omluvila a šla mu pomoct.

„Takže, sestřičko, pořád tě baví porušovat všechna pravidla?“ zeptal se se smíchem.

„Já pravidla neporušuju.“ Řekla jsem a na tváři se mi objevil úsměv.

„Nevím, kdo si to rozdává s člověkem.“ Řekl a oba jsme se zasmály. S Alexem jsme si vždy rozuměli i beze slov. Nějak vždy věděl, na co myslím a co právě potřebuji.

„Jen abych doplnila tvé nepřesné informace, já s ním nespala.“ Dodala jsem trochu nasupeně, ale za chvíli jsem se zase smála.

Prostřeli jsme stůl a dali na něj všechny naše výtvory. V mém případě míchaná vajíčka a v Alexově případě chleba s máslem.

„Běž pro něj.“ Řekl Alex a pokládal na stůl konvici. „Jedinej Erik to naše úsilí dokáže ocenit.“ Poznamenal a musela jsem s ním souhlasit. V celím domě jen on potřeboval jíst…

„Budíček, zlato.“ Řekla jsem a pohladila Erika po vlasech. Neochotně vstal a začal se oblékat. Chtěla jsem mu nechat trochu soukromí a chystala se k odchodu. Jediným pohybem ruky mě zadržel.

„Zvu tě na večeři.“ Zašeptal mi do ucha. „Pokud ti nevadí, že bude v tomhle pokoji.“ Řekl omluvně. Souhlasila jsem. Jen my dva v téhle místnosti. Najednou mi přeběhl mráz po zádech. Rozehnala jsem tyhle pocity a vyběhla do jídelny.

Usadila jsem se na svoje obvyklé místo a nepřítomně míchala horkou čokoládu.

„Vyliješ to.“ Ozval se hlas nade mnou. Vzhlédla jsem k němu. Stál tam můj táta a smál se mému stavu, který by se dal dost dobře nazvat totálně mimo. V jiném případě, člověk zfetovaný nebo opilý.

„Cože?“ zeptala jsem se, protože jsem ho předtím nevnímala. Vtom do místnosti vešel Erik a já se ztratila v jeho očích. Stejně jako předtím jsem byla mimo. Uslyšela jsem svoje jméno. Zvolání pocházelo od Alexe.

„To nemá cenu, tvoje sestra je, jak vidíš, trochu jinde.“ Zasmál se táta a já slyšela, jak se k němu přidal Alexův koktavý smích.

„Hele.“ Bránila jsem se. „Já jsem v pohodě.“ Pokračovala jsem ve své obhajobě a přitom pozorovala Erika, jak si nalévá čaj.

„Evidentně.“ To se ozval jiný hlas a zvonečkový smích položený minimálně o dvě tóniny výš. Bella.

Seděli jsme už asi dvacet minut a já se smíchem pozorovala, jak si všichni berou moje vajíčka a na Alexův chleba všichni kašlou. Tohle mu budu donekonečna připomínat. Zase jsem byla v něčem lepší, ovšem věcí, ve kterých byl lepší on, bylo víc.

Například. Uměl se ovládat. A to nejen svou žízeň. Stejně dobře ovládal i své emoce a touhu. To já ani omylem. Pokaždé, když byla příležitost, jsem vybuchla jak papiňák a jak jsem už pochopila, svoji touhu taky ovládat neumím.

Můj pohled zase vyhledal Erika, když si všiml, že na něj koukám, málem převrhl Bellinu skleničku. Od té jsme si oba vysloužili káravý pohled, ve kterém se na druhou stranu zrcadlila pobavenost z naší zamilovanosti.

Když jsem dojedla a nesla talíř k myčce, zakopla jsem a talíř málem upustila. Pro Erika to byla pomsta za tu skleničku, pro všechny okolo další legrace hned po ránu.

Dopoledne jsem se usadila Belle u noh a znovu listovala tou knihou. Byla stará, zaprášená, roztrhané stránky, no jako z půdy. Nejhorší pro mě je, že v té knize je všechno, ale tak nepřehledně, že to musím přečíst celý, abych něco našla. Navíc mi to zhoršovalo, že mi dneska do mysli pořád lezl Erik. Myslím, že už vím, co znamená pořád na někoho myslet.

„Chvěješ se.“ Poznamenala Bella, které jsem se opírala o nohy, takže cítila každý můj pohyb.

„Nene.“ Odporovala jsem jí, ale musela jsem uznat, že u každé vzpomínky na Erika jsem sebou trhla.

„Kam vůbec šli?“ zeptala jsem se Belly. Jelikož odešel s jejím přítelem, měla by to vědět.

„Někam zkoušet tu motorku.“ Odvětila Bella. „Ale pokud je v takovém citovém rozpoložení jako ty, pochybuju, že mu na ni Seb dovolí sednout. Co se s váma včera stalo, že se chováte tak divně.“ Zeptala se.

„Divně?“ zeptala jsem se a otočila se k ní.

„Vypadl ti snad někdy talíř, když sis všimla jeho pohledu?“ zeptala se přísně a cítila jsem, že se bojí, jestli se něco nestalo.

„Ne, to se mi nikdy nestalo.“ Musela jsem přiznat.

„Tak se stalo včera něco jiného?“ ptala se dál s obavami v hlase.

„Včera ne. Dneska. Večer budeme sami, a pokud vy půjdete na ten lov, budeme tu úplně sami a-“

„Tak takhle to je.“ Přerušila mě. „Už jsem se bála, že se něco stalo. Jo, na ten lov půjdeme, takže tu opravdu budete celou noc úplně sami.“ Řekla a já se na ni trochu poplašeně podívala. Se smíchem zakroutila hlavou. „Řekni mi, co s tebou ten Erik udělal. Tohle je poprvé co se Sophii Anesová něčeho bojí.“

„To není k smíchu. Já jsem z toho vážně nervózní.“ Řekla jsem a hlas se mi chvěl.

„Pojď. Musíš se uklidnit.“ Řekla a odvedla mě do naší společné šatny. Vedli do ní dveře obou našich pokojů.

„Takže, co si vezmeš na sebe?“ zeptala se a skepticky si mě prohlížela.

„Nevím, já o tom nepřemýšlela.“ Dostala jsem ze sebe odpověď.

„A to tu jsi odbornice na módu.“ Poznamenala zamyšleně a chodila kolem věšáků. „Musíš mít něco pěkného.“ Řekla a dál se přehrabovala v mých i svých věcech. Klesla jsem na malou pohovku a složila ruce do dlaní.

„Něco jsem našla.“ Zahlásila vítězoslavně a nesla mi lehké šatičky, které jsem na sobě měla všehovšudy jednou. Byly červené s bílo černými vzory.

„Hele mě je to teď vážně úplně jedno.“ Řekla jsem sklesle. „Já jsem na tohle nikdy neměla štěstí.“ Řekla jsem při vzpomínce na své předchozí vztahy. Sedla si vedle mě a pohladila mě po zádech.

„Promiň. Víš, nikdy si o tom nemluvila. Jaký to vlastně bylo s Willem?“ zeptala se spíš ze starosti než ze zvědavosti. Stoupla jsem si a přešla místnost.

„Moje poprvé s Willem. Já si to ani moc nepamatuju. Dělali jsme to jednou, pak jsem byla těhotná a on to ani nevěděl, protože ho odveleli kamsi do bitvy. Hrozná romantika.“ Řekla jsem ironicky, ale z nějakého důvodu jsem se pak začala smát. Bella se ke mně přidala a asi další dvě minuty jsme se obě svíjeli smíchy.

„A Jacob?“ zeptala se potom.

„Jacob. S ním to bylo vždy takový divný. On měl spoustu problémů. Se mnou, se sebou a s milionem dalších upírů, který jsem ani neznala. A já měla problém se sebou a hlavně se svýma blbýma VZPOMÍNKAMA. Takže taky nic moc.“ Zamyslela jsem se. „Pro mě to bude pořádně poprvé teprve teď.“ Řekla jsem potom a rozzářil se mi úsměv na rtech. Bella se taky usmívala.

„Vidíš. Dostalas to ze sebe a hned vypadáš líp. Začínám si myslet, že potřebuješ psychologa.“ Řekla. Vrátila jsem se k pohovce a sedla si k ní.

„Nepotřebuju žádnýho psychouše. Mám tebe.“ Řekla jsem a Bella se povzbudivě usmála. „Teď to oblečení?“ zeptala jsem se. Přikývla a obě jsme šly hledat něco se na to hodí. Já si našla akorát spodní prádlo a tím jsem skončila. Zase jsem se cítila bezradně. Vytáhla jsem ze skříňky PETku s krví a napila se. Promnula jsem si rukou oči a uvědomila si, že drtím víčko. Sakra. Bella se mi zase smála.

„Myslím, že jsem něco našla.“ Řekla, když z víčka zbyl už jen prach. Hodila po mě něco černého saténového.

„Tohle?“ zeptala jsem se tázavě.

„Jo. Je můj a předem upozorňuji, chci ho zpátky.“ Upozornila mě a hodila přes mě svůj župan. Byl mi.

„A co pod to?“ zeptala jsem se trochu vyjukaně.

„Buď tohle,“ ukázala na hromádku spodního prádla, které vévodila černo červená krajková podprsenka. „nebo nic.“

„Myslím, že s tím prádlem.“ Rozhodla jsem se rychle. Pokrčila rameny a poskládaný župan mi podala.

Vyšli jsme ze šatny a já si „oblečení“ nachystala do koupelny. Vrátila jsem se na své místo na zemi u pohovky a dál listovala v knize.

Začala jsem mít strach. Už byly skoro čtyři a kluci nikde.

„Bells, nevíš, kde jsou tak dlouho?“ zeptala jsem se z úzkostí.

„Neboj se. Seb by nedovolil, aby se mu něco stalo.“ Uklidňovala mě a v hlase jsem cítila, že si je jistá. Přestala jsem vymýšlet scénáře o tom, co všechno se mohlo stát, a vrátila se ke knize. Bella měla pravdu, ani ne za půl hodiny vtrhli do dveří jako velká voda. Vrhla jsem se Erikovy do náruče, a když jsem si ho pořádně prohlédla, všimla jsem si, že má roztržené obočí.

„Nemohl si dávat větší pozor!?“ vyštěkla jsem na Seba a provrtávala ho pohledem. Obrátil oči v sloup.

„Ségra neblbni. Stačí to jen vyčistit. Nic to není.“ Řekl a přešel k Belle, se kterou se dlouze políbil. Uznala jsem, že jsem to trochu přepískla a došla do lékárničky (kterou jsme měli už dřív, ale kvůli Erikovi jsme ji doplnili) pro náplast.

Sedla jsem si mu na klín, abych měla lepší přístup a nastříkala na vatu nějakou páchnoucí vodu, údajně na vyčištění rány. Přiložila jsem mu ji k ráně a začala. Okamžitě sebou cukl.

„Zlato, to štípe. Nemohla bys trochu opatrněji.“ Zeptal se. Neposlechla jsem. Když jsem byla hotová, přiložila jsem mu tam ještě náplast. Sjela jsem od ní až na tvář a pak Erik moji ruku stáhl. Políbil ji a zeptal se:

„Všimla sis toho?“

„Čeho?“ zeptala jsem se tázavě.

„Měl jsem obočí od krve a ty jsi na mě ani jednou nevyjela.“ Řekl a já si to uvědomila. Ani mi to nedošlo. Měla jsem strach a úplně zapomněla na svoji žízeň.

„To je fakt.“ Řekla jsem a šla uklidit věci zpět do lékárničky. Pak jsem si znovu sedla na zem a předstírala čtení knihy. Četla jsem neustále jedno slovo a nedokázala se pohnout dál.

„Sophii?“ Bella se ke mně naklonila a vzala mi knihu.

„Odcházíme.“ Oznámila mi. Jen jsem zalapala po dechu. To už je tolik? Všichni stáli u dveří, přichystaní na lov.

„D-dobře.“ Zvedla jsem se a šla se rozloučit.

Když odešli, uvědomila jsem si, že jsme tam opravdu sami. Pomalu jsem se rozhlídla a šla do jídelny. Byly tam dvě zapálené svíčky a prostřeno pro dva. Dveře do kuchyně byly zavřené.

„Eriku?“ zeptala jsem se. Vykoukl ze dveří a usmíval se.

„Ještě chvíli vydrž.“ Řekl a dveře zase zavřel. Posadila jsem se na židli a čekala. Čím déle to bylo, tím víc jsem byla nervóznější. Pak konečně přišel. Se dvěma talíři. Jeden položil přede mě a sedl si na druhý konec stolu.

S úsměvem jsem zjistila, že jídlo je moje oblíbená zmrzlina s nějakým oplatkem. Ptala jsem se ho, jestli snědl i něco pořádnýho a ujistil mě, že ano. Erik dojedl jako první a čekal na mě. Když jsem odložila vidličku, vstal a vzal mi talíř. Zvedla jsem se a vypařila se do pokoje.

Vlítla jsem do koupelny a vlezla si pod horkou sprchu. Pokoušela jsem se uvolnit si svaly, pomalu, jeden po druhém. Vylezla jsem, když jsem uslyšela vrznutí dveří. Usušila jsem si vlasy a na mokré tělo si oblékla ten decentní obleček, který mi nachystala Bella.

Vyšla jsem ze dveří a vysloužila si Erikův obdivný pohled. Měl sundanou košili a pokřivený úsměv. Pomalu jsem se posunula k němu. Vzal mě za ruku a mnou projel záchvěv elektrického proudu. Propletli jsme naše prsty a začali se líbat. Zvedl mě do náruče a položil na postel. Ležela jsem o něj opřená zády a on mi stahoval z ramene župan a líbal na krku. Chvíli jsme se jenom líbali, pak jsem se opřela o zeď a přejela mu zuby po krku. Byla to nesnesitelná touha.

„Chceš?“ zeptal se tiše.

„Jo.“ Přiznala jsem. „Ale nechci tě využívat.“ Hlesla jsem a položila mu hlavu na rameno.

„Když s tím souhlasím, není to využívání. A navíc ty to potřebuješ. Vidím to na tobě. Jsi den ode dne bledší a působíš tak křehce.“ Vysvětlil mi a nejspíš to mě přemluvilo. Našla jsem místo co nejdál od tepny a zakousla se. Měl pravdu. Jeho krev mi dávala něco jako životadárnou sílu. Okamžitě jsem se cítila líp. Celé to trvalo asi minutu. Cítila jsem, jak se mi jeho krev roztéká po těle a vůbec nevnímala okolí. Až jeho zasténání mě upozornilo, že bych měla přestat. Okamžitě jsem se odtrhla.

Pořádně jsem se na něj podívala. Byl bledší a trochu omámený ze ztráty krve. Tohle jsem fakt pod kontrolou neměla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se nešťastně a pomohla mu vstát. Trochu se zapotácel, ale udržel to.

„Jo. V pohodě.“ Zamumlal a klesl na postel. Takže dneska z toho zase nic nebude…, že já si to vždycky něčím zkazím. Zase jsem si prohlédla Erika. Těžce oddechoval a nejspíš ho bolela hlava.

„Promiň.“ Omlouvala jsem se a můj hlas měl žalostný podtón. „Zkus se z toho vyspat, třeba to zabere.“ Přemítala jsem a vůbec netušila, co mám dělat. Všichni lidi, ze kterých jsem kdy pila, mi byli po použití ukradení. Většinou byli omámení z jedu v mých zubech, takže jim to taky bylo jedno. Jenže tohle bylo jiný. Ten koho jsem právě málem zabila, je člověk, kterýho miluju nejvíc na světě.

„Dobře. Zkusím to.“ Souhlasil s mým nápadem, i když jsem cítila, že ani jeden z nás nevěří, že to zabere. „A Soph, vypadáš úžasně.“ Dodal už napůl zasněně. Potom nevím, jestli usnul nebo omdlel. Lehla jsem si k němu a celou noc z něj nespouštěla oči. Přísahala jsem si, že s ním už se nikdy nesmím přestat ovládat. Alespoň dokud bude člověk.

Ráno se probral kolem desáté. Já už byla převlečená. Seděla jsem na posteli a přejížděla mu rukou ve vlasech.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho a přistihla jsem se, že mám pořád nakřáplý hlas tím, jak jsem asi dvě hodiny brečela.

„Dobré ráno.“ Pozdravil a já viděla, že mu to dělá jisté obtíže. Podala jsem mu sklenici vody a donutila ho, aby ji vypil.

„Vážně se omlouvám.“ Řekla jsem ještě jednou a vzala si zpět sklenici. „Je ti něco? Vlastně spíš, bolí tě něco?“ zeptala jsem se a zajela pohledem k místu na jeho krku, kde včera večer byly dvě malé ranky. Teď už byly zahojené.

„Jen mě bolí hlava. A cítím se trochu malátně.“ Přiznal opatrně a já se proklínala. Posadil se a opřel si hlavu o zeď. Pořád těžce oddechoval. Vstala jsem a přemýšlela, co mám dělat. A pak mě to napadlo.

Vyhrnula jsem si rukáv Erikovi košile, kterou jsem měla na sobě a prohlížela si své zápěstí. Znovu jsem si sedla na postel, tentokrát naproti němu. Nehtem jsem si prořízla zápěstí přes žíly. Schválně jsem si udělala hlubokou ránu, aby vydržela déle. Pak jsem mu ruku nastavila. Šokovaně se na mě podíval.

„Zlato tohle dělat nemusíš…“ začal mě přesvědčovat.

„Podívej, tobě to pomůže a mně to opravdu neublíží.“ Uklidňovala jsem ho. Opravdu mi to neublíží. Moje slova ho přesvědčila a stiskl moji ruku. Přiblížil si ji k puse a znovu se na mě podíval. Povzbudivě jsem se usmála a on si ji opravdu přitiskl ke rtům.

Byla jsem překvapená tím, že jsem vůbec nic necítila. Jasně, on nemá upíří zuby ani žádnej jed, ale i tak. Na druhou stranu mi došlo, že by mě mohl vysát celou a nevadil by mi to. Byla jsem do něj totálně zabouchlá, a kdyby mi udělal opravdu cokoli, nechala bych ho.

Erik, na rozdíl ode mě včera, přestal. Otřela jsem ruku, ze které se stále valila krev a prohlédla si ho. Do obličeje se mu vrátila barva a i úsměv měl zářivější.

„Díky.“ Zamumlal.

„Nemáš zač.“ odvětila jsem. „A mimochodem, nemáš pravdu.“ Zmateně si mě prohlédl.

„V čem nemám pravdu?“ zeptal se.

„Že je pití krve lepší než sex.“ Zasmála jsem se a on na mě dál zmateně koukal.

„Jak víš, že…?“ zeptal se a v očích mu hrály jiskřičky.

„No,“ začala jsem pomalu s vážnou tváří. „Mluvil jsi ze spaní.“ Přiznala jsem se smíchem. Schoval se pod peřinu tak rychle, že se praštil do hlavy o zeď.

„A co jsem říkal?“ otázal se se strachem.

„Nejdřív tohle a pak-“ odmlčela jsem se. A pomyslela si, že by mě zajímalo, co se mu zdálo. „Pak si mumlal moje jméno.“

Erik:

Dlouho jsme se se Soph líbali, když jsem ucítil její zuby na svém krku a projelo mnou náhlé vzrušení.

„Chceš?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Jo.“ Přiznala. „Ale nechci tě využívat.“ Dodala potichu a položila si hlavu na moje rameno.

„Když s tím souhlasím, není to využívání. A navíc ty to potřebuješ. Vidím to na tobě. Jsi den ode dne bledší a působíš tak křehce.“ Vysvětlil jsem. Hrozně jsem se o ni bál. Poslední dobou se mi zdála pořád jako unavená.

Ucítil jsem, jak mi její zuby prorazili kůži, a vzedmula se ve mně nová záplava pocitů. Nejsilnější bylo vzrušení. Sice jsem to nikdy s nikým nedělal, ale tenhle pocit, způsobený jedem v upířích zubech, musel být lepší než sex.

Najednou jsem pocítil malátnost a bolestně zasténal. Okamžitě se odtrhla a pozorně si mě prohlížela.

 „Jsi v pořádku?“ zeptala se a pomohla mi vstát. Myslel jsem, že se neudržím na nohou, ale nakonec jsem to ustál.

„Jo. V pohodě.“ Točila se mi hlava a nemohl jsem dýchat.

„Promiň.“ Omlouvala se. „Zkus se z toho vyspat, třeba to zabere.“ Vymýšlela. Sám jsem tomu nevěřil, ale doufal jsem, že zítra to bude lepší.

 „Dobře. Zkusím to.“ Souhlasil jsem. „A Soph, vypadáš úžasně.“ Dodal jsem. Pak jsem omdlel.

Probrala mě její studená ruka ve vlasech. Seděla vedle mě. Na sobě měla moji košili a černé legíny. Vlasy měla, poprvé za dobu co jsem ji znal, stažené dozadu.

„Ahoj.“ Pozdravila mě a její hlas mi naznačoval, že plakala.

„Dobré ráno.“ Vypravil jsem ze sebe. Podala mi sklenici s vodou. Vypil jsem ji, líp se mi, ale neudělalo.

„Vážně se omlouvám.“ Řekla ještě jednou a vzala si zpět sklenici. „Je ti něco? Vlastně spíš, bolí tě něco?“ zeptala se a já se poprvé zamyslel, co mi vlastně je.

„Jen mě bolí hlava. A cítím se trochu malátně.“ Přiznal jsem. Posadil jsem se a opřel si hlavu o zeď. Těžce jsem oddechoval. Vstala a přemýšlela.

Najednou si vyhrnula rukáv košile a prohlížela si své zápěstí. Znovu si sedla na postel. Nehtem si prořízla zápěstí přes žíly. Pak mi ruku nastavila. Šokovaně jsem se na ni podíval.

„Zlato tohle dělat nemusíš…“ ubezpečil jsem ji.

„Podívej, tobě to pomůže a mně to opravdu neublíží.“ Uklidňovala mě. Stiskl jsem její ruku. Přiblížil si ji k puse a znovu se na ni váhavě podíval. Když se usmála, přitiskl jsem si ji ke rtům.

Abych řekl pravdu, krev mi vůbec nechutnala. Ale dodávala mi sílu, kterou jsem neměl. Když jsem se cítil líp, přestal jsem.

„Díky.“ Zamumlal jsem.

„Nemáš zač.“ odvětila. „A mimochodem, nemáš pravdu.“

„V čem nemám pravdu?“ zeptal jsem se zmateně.

„Že je pití krve lepší než sex.“ Zasmála se. Cože!? To snad čte myšlenky?

„Jak víš, že…?“ zeptal jsem se a přemýšlel jsem, že bychom to hned mohly vyzkoušet.

„No,“ začala s vážnou tváří. „Mluvil jsi ze spaní.“ Přiznala se smíchem. Chtěl jsem schovat svůj obličej, protože jsem zrudnul jak rajče, ale dokázal jsem se jen praštit o zeď.

„A co jsem říkal?“ otázal jsem se a trochu se bál, co ze mě vypadlo.

„Nejdřív tohle a pak-“ odmlčela se. „Pak si mumlal moje jméno.“

Uff. Tohle jsem mohl tušit. Zdálo se mi o ní. Je velká škoda, že ten sen skončil, i když mít ji vedle sebe živou a ne jen jako výplod mé fantazie, je mnohem lepší.

„Chceš něco jíst?“ zeptala se a hned vypadala šťastnější.

„Jo. Myslím, že sním první, na co přijdu.“ Usmál jsem se a vstal z postele. Chytil jsem ji za ruku a společně jsme šli do kuchyně.