Kapitola dvacátá šestá
Sophie:
Silvestrovský večírek. Tahle dvě slova mě tíží už od rána. Erikův kamarád pořádá party a on si prostě usmyslel, že tam půjde. Mám strach, protože ještě nedávno jel v drogách a bůhví v čem ještě.
„Ty to dovolíš?“ vytrhla mě Bella z přemýšlení, jak odpískat tenhle večírek.
„Zbývá mi snad něco jinýho? Svůj názor jsem na to řekla už ráno, to si přece slyšela.“ Odsekla jsem a vzpomněla si na naši ranní hádku. V domě nebyl nikdo, kdo by to neslyšel…
„Já nevím. Připadá mi to jako jedna velká pitomost. Nerozvážnost. Něco, co bys udělala jen ty.“ Zakončila a usmála se. Obdařila jsem ji ironickým úšklebkem.
„Já se taky bojím, ale jak jsem řekla ráno. Ožralej bude on a hlava bude taky bolet jeho, ne mě.“ Řekla jsem ještě víc rozčíleně. Ne, že by mi bylo jedno, co s ním je, ale on si některé věci opravdu zapříčinil sám.
„A nemohla bys třeba…?“ zeptala se bezradně a já vyskočila na nohy.
„Svést ho, aby zůstal doma? Na to dneska opravdu nemám náladu.“ Vykřikla jsem tak nahlas, že Alex se z vedlejšího pokoje vyklonil ze dveří a kontroloval, jestli jsem v pohodě.
Po našem posledním pokusu už jsme se maximálně líbali a raději to nezkoušeli. Sedla jsem si zpátky a snažila se uklidnit. To ovšem bylo těžké. A čím víc se blížila sedmá hodina večer, tím to bylo těžší.
„Tak já jdu.“ Oznámil Erik pár minut před sedmou a popošel ke dveřím. Od Belly si vysloužil dospělácky zvednuté obočí, ona se ovšem uměla ovládat a tak to bylo jediné, co na to řekla a vrátila se ke knize. Já sice zavrčela, ale to bylo vše, na co jsem měla náladu a nechala to být.
„Neumíš se ovládat.“ Pronesla Bella klidně.
„Hmm?“
„Neumíš ovládat své city a touhu.“ Odpověděla a podívala se na mě. Takže nejsem jediná, kdo si to myslí.
„Myslíš, že to nevím?“ řekla jsem smířlivým tónem.
„Soph, měla by ses naučit něčemu, co by tě uklidnilo.“ Odvětila. Jasně počítání do desíti, ne?
„No jo, ale co?“ zeptala jsem se. Pokrčila rameny. Co mě uklidňuje?
Pomyšlení na Erika? To mě spíš vzrušuje…
Nákupy? Možná…
I když, ani to počítání do desíti není špatný. Musím na něco přijít.
„So?“ zeptala se Bella starostlivě. „Jsi v pořádku?“
„Jo.“ Odpověděla jsem s úsměvem. Zvedla jsem ze stolu knížku a šla do pokoje. Lehla jsem si do postele a začetla se.
Když jsem se nudila, šla jsem do tátovy pracovny. Přešla jsem ke stolečku s koňakem a nalila si. Jak jsem zjistila, mohu vypít, kolik chci a nic to se mnou neudělá. Sedla jsem si do tátova koženého křesla a položila si ruce na opěrky. Skleničkou v ruce jsem nepřítomně otáčela a dívala se do blba.
„Hej! Soph! Pojď sem, prosím!“ uslyšela jsem Lauřin zoufalý hlas. Vylítla jsem z pracovny za ní.
Stála u dveří a s Alexem s každé strany podpírali Erika. Nejspíš byl opilej. Jako bych to nečekala…
„Co se stalo?“ vyjekla jsem.
„Sophii, omlouvám se.“ Vyhrkla Laura a do očí se jí drali slzy. „Netušila jsem, co to s ním udělá.“
„Ne. To je v pohodě, nemůžeš za to. S náma to pití nic neudělá, prostě si nemohla… No je to dobrý. Vše odpuštěno.“ Povzbudivě jsem se usmála na Lauru a Alexe.
Pomohli mi odvést Erika do pokoje. Tam jsem ho uložila a přemýšlela, co by mu na to řekla máma.
Lehla jsem si do křesla a pokračovala ve čtení knihy. Občas jsem se podívala po Erikovi. Bylo mi ho líto, ráno mu bude pěkně blbě.
A měla jsem pravdu. Když se vzbudil, první co chtěl, byl prášek na hlavu.
„Nejradši bych dneska spal celej den.“ Vypravil ze sebe a plácnul sebou do postele.
„To ale nemůžeš.“ Řekla Bella, která zrovna vcházela do pokoje. „Jedeme pryč.“ Oznámila a zase odešla.
„Kam?“ zaúpěl Erik a bezradně se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny.
Po úctyhodné chvíli jsme se konečně sešly u auta. Bella, Erik, Seb a já.
„Moment, ještě něco.“ Řekla Bella a potutelně se usmívala. V ruce měla dva šátky a pomalu šla ke mně.
„Ne!“ bránila jsem se, když mi došlo, co chce udělat.
„Ale to pak nebude překvapení.“ Řekla zklamaně a poodstoupila. Pak se zase začala usmívat a podala šátek Erikovi.
„Tak ale tohle není fér.“ Řekla jsem a složila ruce na prsou. „Víš, že ho nechám, protože se bojím, abych mu neublížila.“
Erik ke mně došel a zavázal mi šátek. Podle toho jak protestoval Seb, jsem usoudila, že ho Bella taky donutila zavázat si oči. S Erikovou pomocí jsem nastoupila a za chvíli jsme se rozjeli. Opřela jsem se mu o rameno a přemýšlela, kam to vlastně jedeme.
„Jsme tady.“ Zahlásila Bella vesele asi po dvou hodinách.
„Super. Můžu si to sundat?“ zeptala jsem se. Když jsem nedostala odpověď, strhla jsem si ten kus látky s očí.
„Ty vole!“ zalapala jsem po dechu. Byly jsme u chaloupky, ve které Bella bydlela.
„Tohle je úžasný.“ Souhlasil se mnou Seb a s Bellou se vydali ke dveřím.
„Nejdete?“ zeptala se Bella, když jsme tam s Erikem zůstali stát.
„Jo. Pojď.“ Řekl Erik a chytl mě za ruku.
„Co budete dělat?“ zeptala se Bella, když konečně byla spokojená s úklidem svého domečku.
„Seb a já jdeme na lov. Jdeš s námi?“ zeptala jsem se jí. Otočila se na Erika a pak řekla, že tam s ním zůstane.
„Fajn.“ Opáčila jsem a přitancovala k Erikovi. Políbila jsem ho a vyběhla ven.
Běžela jsem po lese, když mě popadla moje žárlivost. Otočila jsem se a zpomalila, abych mohla jít pozpátku a povídat si Sebem.
„Co spolu mají?“ zeptala jsem se potichu. Seb protočil oči v sloup.
„Přátelství?“ řekl ironicky.
„Ale já to takhle nemyslím. Prostě žárlím…“ přiznala jsem a Seb mě zpražil pohledem.
„Tak přestaň žárlit.“ Odpověděl s úsměvem.
„Já se snažím! Nejde to… Já nějak, prostě když někoho miluju, tak mi to v některých věcech nepřemýšlí.“ přemítala jsem nahlas.
„Tak nad tím za chvíli přestaň dumat a chyť támhle toho jelena.“ Poslední část věty řekl potichu a ukázal na osamělého jelena, který stál uprostřed jakési pastviny. Rozběhla jsem se a jelena přirazila k zemi. Sklonila jsem se nad jeho krkem a nechala se unést lahodnou vůní. Zakousla jsem se a pustila ho teprve, když už v sobě neměl ani jednu kapku krve.
Sebastian stál u stromu a se smíchem mi zatleskal.
„Takhle nelovím ani já.“ Pochválil mě a rozběhl se protějším směrem, odkud bylo cítit stádo asi deseti laní.
Isabella: (Příběh si vymyslela Míša a také ho sepsala.)
Seděla jsem s Erikem v obýváku a zírala do krbu. Poté co Soph a Seb odešli jsem ztratila řeč. Vymýšlela jsem nějakou písničku, když na mě Erik promluvil.
„Co si vlastně celý život dělala? A jak si se stala upírem?“ Vyhrkl rychle. Nejspíš ze strachu, že by se pak už nezeptal.
Pobaveně jsem zvedla obočí a poklepala vedle sebe. Pochopila a sedl si ke mně.
„Nevím, jestli bych ti to měla říkat…Nebyla jsem vždycky…Hodná a milá Bella za kterou mě všichni mají. Bývala jsem a jsem i částečně teď požitkářka… Jen dřív jsem se tolik neovládala.“Pousmála jsem se.
„Povídej…“ Pobídl mě opatrně.
„Dobrá… Začnu úplně od začátku. Narodila jsem se 25. 9. 1882. Byla to tehdy celkem krutá doba… Války… Pravidla. Narodila jsem se do chudé rodiny, která se živila především uměleckým nadáním… Což jsem dělala až do svých třinácti let, kdy si mě všiml jeden šlechtic. Zpívala jsem na náměstí nebo kreslila portréty… Hrála jsem i divadlo. Jeho to okouzlilo a zaplatil rodině, aby si mě mohl vzít jako komornou pro svou dceru… Jelikož mě má rodina neměla zrovna v lásce-nechali si mě jen pro můj talent, byla odpověď jasná.“ Hlesla jsem.
„A tak jsem se jednoho dne ocitla oblečená a učesaná do krásných šatů a dělala hlavně společnici než komornou předčítala jsem, zpívala a hrála si se slečnou Viktorií, jak mi bylo nakázáno jí říkat. Komornou jsem začala být až v šestnácti letech. Asi tušíš, kdo byla slečna Viktorie a kdo ten šlechtic… Byli jsme spolu nejlepší kamarádky… A já jí už tehdy říkala, že to s Jacobem není dobrý nápad… Ale znáš ji… Je ztřeštěná a poblázněná… I tehdy byla. Tehdy to bylo mé nejlepší období v životě… Jenže ráj mi skončil dne, kdy mi oznámili, že musí odjet. Samozřejmě, že jsem věděla, co jsou zač… Nejsem hloupá a mám pro tyto věci řekněme cit. Věděla jsem, že jsou upíři už první dny mého pobytu, ale tohle mě rozrušilo. Měli odjet, ale já nemohla. Nesměla jsem s nimi. Nedokázala jsem si to připustit a proto jsem So přemluvila, aby mi dala „Dar“ k mým osmnáctinám.
Večer roku 1900 jsme spolu se So utekli a ona mě proměnila.
Stalo se to přesně tady na tomto koberci.“ Usmála jsem se a Erik poplašeně cukl hlavou.
„Zůstali jsme spolu asi deset let v tomhle srubu. Potom ale Soph omrzel můj způsob života a začala jí scházet rodina. Ten den jsme se pohádali… Bylo to poprvé, kdy jsem na ni křičela. Po naší hádce jsem se sebrala a zašla si do baru. Našla jsem si tam pohledného kluka a jela si to směr srub.
Když jsem vystoupila, sehrála jsem svou hru na nevolnost a odvlekla ho ke sklepu, kde jsem ho vysála a rovnou ho zakopala na zahradě jako všechny ostatní.
Byla jsem se sebou spokojená a už jsem byla i klidná. S úsměvem jsem vešla do srubu, ve kterém nikdo nebyl.“ Vzlykla jsem.
„Nechala mě tu jako všichni ostatní a odešla k rodině. Zuřila jsem. Má výbušná povaha, kterou jsem od malička schovávala vyšla najevo a já rozbíjela vše, co bylo v dosahu. Vyběhla jsem ze srubu a běžela do lesa. Potkala jsem tam skupinku několika upírů. Bez váhání jsem je zabila. když to byli kluci a byli zřejmě starší než já, můj vztek mi dodával sílu a ja je bez větší námahy rozdrtila.“ Usmála jsem se a mrkla na Erika. Měl vyvalené oči a nevěřícně mě pozoroval.
„Promiň, neměla jsem...“
„Ne to je… V pořádku. Pokračuj! Prosím.“
„Dobrá…Tohle bylo pro mě něco jako mezník a já zkrotila svou povahu a začala se chovat jako dřív. Byla jsem mírná. Nelovila jsem tolik a živila jsem se jako herečka v divadle… Poté jako malířka a zpěvačka… Prostě jsem využívala svého talentu-Neříkej Soph ani nikomu jinému že jsem svůj talent přiznala.“ Šibalsky jsem na něj mrkla. S úsměvem přikývl.
„Byla jsem krotká a žila si jako poustevník… Líbilo se mi to. Naučila jsem se ovládat a přišla jsem i na svou schopnost…“ Usmála jsem se a přiložila poleno do krbu.
„Schopnost?! Ty máš schopnost?“ Vykřikl Erik a poulil na mě oči.
„Tak trochu… Umím myšlenkou pohnout předmětem… Popř. věc nebo člověka rozdrtit nebo naopak nějak udržet pohromadě… Ale nepoužívám to. Nechci se odlišovat. Nikdo to neví a doufám že to tak i zůstane prot-…“ Přerušili mě zvuky zvenčí. Přimhouřila jsem oči a rychle se přemístila o oknu.
„AAACH!“Zasténala jsem a praštila se do čela… „Riku?“ Požila jsem zkráceninu jeho jména.
„Ano Bell?“ Zeptal se.
„Počkej tu prosím… Mám návštěvu…“ Odpověděla jsem ponuře a vyběhla do šera.
„CO TU CHCETE?! ŘÍKALA JSEM ŽE SEM NEMÁTE CHODIT!“ Křikla jsem na skupinku upírů, kteří dřív ohrožovali Sophiinu rodinu. (Samozřejmě že o tom nevěděla.)
„Odstranit tě z cesty!“ Sykla Leslie.
„Radši zmiz… Dnes už tak milá nebudu!“ Zavrčela jsem.
„Bello?“ Zavolal Erik z domu.
„ERIKU! ZALEZ ZPÁTKY SAKRA!!“ Zařvala jsem a chytla Leslie za vlasy, když se za ním rozběhla.
„Aha! Takže i naše Slavná a tvrdá Isabella má slabou stránku.“ Zasmál se Byron.
„Drž hubu!“ Vyjela jsem a odhodila Leslie na strom. Vrhli se na mě další dva. Přeměnila jsem se do upíří podoby a začala se rvát.
Když jsem se zakousla do třetího hrdla, uvědomila jsem si, že tu nikde není Byron.
Odhodila jsem tělo a rozhlédla se. Zrovna vykopl dveře a vběhl do srubu.
„ERIKU!!“ Vykřikla jsem a vběhla za nimi.
Byron se zrovna ohnal po Erikovi, který se s ním chtěl prát.
„Vypadni ty blbečku!“ Zvolala jsem na Erika a chytla letící ruku.
Byron podrážděně zavrčel, ale já mu jedním pohybem urvala hlavu a druhým zlomila vařečku, co ležela na lince a probodla ho.
Všechny těla jsem vzala a zakopala k lidským tělům na zahradě.
Když jsem se vrátila, mrskla jsem po Erikovi pohledem.
„Říkala jsem ti, že tu máš zůstat! Co sis myslel, že děláš?!“ Pronesla jsem ledově ostrým hlasem.
Erik překvapeně zamrkal a roztřeseným hlasem se mi začal omlouvat…
„Ale nic… Jsi v pořádku? Není ti nic?“ Zeptala jsem se a prohlížela jsem si ho.
„Ne nic mi není. Nic se nestalo.“
Obcházela jsem ho a píchala do něj prstem.
„Ale stane!“ Pohrozila jsem se smíchem a začala ho lechtat….
Když jsme se svalili zpět ke krbu rychle jsem ho upozornila, že o tomhle se Soph nedoví… Horlivě mi to odkýval.
Sophie:
Vrátili jsme se skoro po čtyřech hodinách. Bylo půl šesté večer, pro oči člověka už byla tma.
„No konečně! Co jste tam dělali tak dlouho?“ vychrlila na nás Bella, když jsme otevřeli dveře.
„Lovili jsme…“ odpověděl Seb a umlčel ji polibkem. Mě zezadu popadl můj přítel a objal mě kolem pasu.
Bella něco zašeptala Sebovi a vytratili se do tmy, já s Erikem jsme šli dovnitř.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se trochu rozechvělá z jeho dotyků.
„Můžeme se dívat na nějaký film. Támhle nějaký jsou.“ Ukázal k televizi a zašel do kuchyně. Přistoupila jsem k televizi a zvedla dvě dvd, který tam leželi. První bylo Kate a Leopold a druhé Pýcha a Předsudek. Obojí nehorázná romantika, ale filmy, které mám ráda. Bez nějakého dlouhého přemýšlení jsem strčila do přehrávače první, co jsem vzala.
„Tak co?“ zeptal se a sedl si na pohovku.
„Dala jsem tam,“ rychle jsem koukla na obal, „Pýchu a předsudek.“.
„Fajn.“ Řekl a přitáhl si mě k sobě. Položila jsem si mu hlavu na klín a přemýšlela, proč zrovna tyto dva filmy.
„Chceš se kouknout na oba?“ zeptala jsem se a už viděla, jak na mě Bella zase bude naštvaná, že ignoruju potřeby “živých“ lidí.
„Jak chceš.“ Odpověděl a začal mě hladit po vlasech. Zavřela jsem oči a na film nějak zapomněla.
Přemýšlela jsem nad různými věcmi a teprve až když běžely titulky, uvědomila jsem si, že jsem celej film ignorovala.
„Líbilo se ti to vůbec?“ zeptal se potichu.
„Jo. Jasně, že jo.“ Ujistila jsem ho. „Akorát…“ skončila jsem v půli věty a nevěděla jak pokračovat. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se a podívala se na něj.
„Proto.“ Odpověděl mi a začal mě líbat.
„A mě to bylo divný.“ Zasmála jsem se a nechala ho.
Vzal mě kolem pasu a začal líbat na krku. Vzala jsem ho za ruku a v objetí jsme doklopýtali do vedlejšího pokoje. Svalila jsem ho na postel a lehla si na něj. Stále jsme se nepřestávali líbat a hladit, pak jsem si lehla na bok a Erik naproti mně. S úsměvem se na mě podíval.
„Co je?“ zeptala jsem se a nechápala, čemu se směje.
„Jen jsem překvapenej, jak daleko si to dneska nechala zajít.“ Odpověděl a pořád se na mě usmíval.
„A kdo říká, že to nenechám zajít ještě dál?“ usmála jsem se tentokrát já a opřela se o zeď.
Naklonil se ke mně a rozepnul mi knoflík u košile.
„Smím vůbec?“ zeptal se provokativně a rozepnul další.
„To já nevím. Se musíš zeptat slečny, co ti dovolí a co ne.“ Odpověděla jsem a zajela mu rukou pod košili. Slastně vzdychl a rozepnul poslední knoflík.
„Tak co? Dovolí mi slečna, nechat to zajít ještě dál?“ zeptal se a svlékl mi košili. Ještě jsem na sobě měla upnuté tílko. Když mi ho chtěl sundat taky, zarazila jsem ho.
„Nechceš to teď nechat na mě, pane opatrný?“ zeptala jsem se a přetáhla mu košili přes hlavu.
„A víš, že nechci?“ řekl a políbil mě. Sundal mi tílko a položil mě zpátky na bok. Nevydržela jsem dlouho a sedla si abych mu mohla sundat kalhoty.
„Slečna si nějak troufá.“ Řekl a začal se smát, když mi to nešlo. Pomohl mi a políbil mě na čelo. Položil si mě pod sebe a začal sundávat kalhoty mě.
„Neměl bys nejdřív zjistit, co si dáma nechá líbit?“ zeptala jsem se a vysmekla se a přetočila ho na záda.
„Kdyby tu nějaká dáma byla, samozřejmě bych se zeptal.“ Začal se smát a otočil mě zase zpátky. „Miluju tě, Soph.“ Dodal a políbil mě.
„A to tě opravňuje k tomu, abys mohl zajít ještě dál.“ Řekla jsem a nechala ho, když šmátral po zapínání mé podprsenky. Když se mu ji povedlo rozepnout, zase jsme se začali vášnivě líbat. Poslední kusy oblečení nebo spíše spodního prádla, skončily na zemi.
Naposledy mě políbil a zeptal se:
„Můžu? Teda opravdu to chceš?“
„Jo.“ Hlesla jsem a pohladila ho po tváři. Něžně do mě vnikl. Pevně jsem zavřela oči a silou zmáčkla polštář, dost to bolelo, i když já už panna nejsem hodně dlouho.
Erik si toho všiml a trochu se odtáhl. Sklonil se ke mně zpátky a začal mi šeptat, že mě miluje.
Leželi jsme bez hnutí vedle sebe. Bylo tu trapné ticho, protože ani jeden z nás nevěděl, co říct.
„Neměl jsem tě do toho nutit.“ Prolomil ticho Erik.
„Do ničeho si mě nenutil.“ Řekla jsem rázně a naklonila se k němu. Vzal mě za ruku.
„Bolelo tě to…“
„Ježiš, Eriku!“ zaklela jsem a plácla sebou zpět na postel. „Za tohle nemůžeš a ani… víš, co? Tenhle rozhovor nemá cenu.“ Ukončila jsem naši debatu.
„Promiň…“ hlesl. Stulila jsem se mu do náruče.
„Ty promiň… neměla bych pokaždé tak vylítnout.“ Přiznala jsem.
„Nemáš žízeň nebo tak něco?“ zeptal se opatrně a já okamžitě pochopila jeho narážku.
„Nejdu lovit.“ Řekla jsem a doufala, že to nějak vydržím, i když z odpoledne jsem byla celkem plná.
„Proč? Jestli to potřebuješ…“ řekl a já věděla, že by mu nevadilo, kdybych šla.
„Nechci, aby ses budil sám.“ Usmála jsem se a přitiskla se k němu víc. „Nechceš teď spát?“ zeptala jsem se, protože jsem viděla, že je vyčerpanej.
„Myslíš, že to vedle tebe jde?“ zeptal se s úsměvem, ale zavřel oči a opřel se o hromadu polštářů. Pohladila jsem ho ruce a taky zavřela oči.
2024 ©