Kapitola dvacátá sedmá
Sophie:
„Proč nespíš?“ zeptala jsem se potichu.
„Protože se mi nechce.“ Odpověděl mi Erik ironicky a několikrát zamrkal do šera.
Přetáhl si mě do náruče. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a propletla svoje prsty s jeho.
„Chceš tohle dělat často?“ zeptala jsem se vážně, ale s úsměvem.
„Proč to chceš vědět?“ zeptal se a tajemně se usmíval.
„Hele!“ bránila jsem se. „Protože bych musela chodit lovit častěji.“ Odpověděla jsem a přemýšlela, jestli v tom lese budou za rok ještě nějaký zvířata.
„Ono ti už nestačí lovení každej týden?“ zeptal se zvědavě.
„To stačí, pokud se jen líbáme.“ Odpověděla jsem a otočila se, abych to mohla praktikovat v praxi. Byl to něžný a dlouhý polibek.
„Nelíbilo by se mi, kdybys chodila lovit každý den.“ Řekl tiše. „To bych ti tu krev raději dával sám.“
„Proč ti to vadí?“ zeptala jsem se a netušila, co si mám myslet.
„Pokaždé, když jdeš pryč…“ odmlčel se. „Mám o tebe strach.“ Vysoukal ze sebe nakonec.
„Eriku.“ Zasténala jsem a přitulila se k němu víc. „Myslíš, že já o tebe nemám strach, když jezdíš na tý motorce? Mám a velkej, ale musím to skousnout.“ Odpověděla jsem a na konci věty mi hlas přešel do šepotu.
„Ale to je něco jinýho.“ Začal se bránit.
„Jasně, když jde o tebe, je to něco jinýho.“ Řekla jsem a odtáhla se od něj.
„No, dobře. Ale pořád je to něco jinýho. Když se mi něco stane, Seb…“ začal mi vysvětlovat a já ho přerušila.
„A co když se ti něco stane a ani já, ani Seb tam nebudeme?“ řekla jsem naléhavě a nechtěla už ani slyšet o tom, jak ho můj bratr učí jezdit na motorce.
„Já to chápu. Bojíš se.“ Řekl a natáhl ke mně ruku. „A včera ses taky bála.“ Dodal skoro vítězoslavně.
„To není pravda!“ vykřikla jsem a praštila ho polštářem.
„Chceš polštářovou bitvu?“ zeptal se. „Stejně nevyhraješ, protože mám pravdu a ty ses bála.“
Lehla jsem si zpátky a založila ruce na prsou. Vyhrál. A bez boje. A jen proto, že má vždycky pravdu. Natáhl ke mně ruku a začal zespoda rozepínat knoflíčky své košile, kterou jsem měla na sobě.
„Mám pravdu a nechceš mi to přiznat.“ Řekl. Usmála jsem se.
„Kdybych ti pokaždé řekla, že máš pravdu.“ Řekla jsem a obkročmo si na něj sedla. „Za chvíli by si mi puknul pýchou.“ Dopověděla jsem a sklonila se k němu. Dal mi za ucho pramínek vlasů a jen se na mě díval.
„Proč si to včera udělala?“ zeptal se a přetočil mě pod sebe.
„Proč. Protože jsem to chtěla.“ Odpověděla jsem klidně.
„A už mi věříš, že to zvládáš a nezabiješ mě?“ zeptal se s mírným úsměvem.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala jsem se a vykroutila se mu. „Třeba mi rupne v bedně a zabiju tě schválně.“ Řekla jsem a lehla si na bok naproti němu.
„Co bys dělala, kdybych umřel?“ zeptal se potichu a žmoulal přitom moji, teda vlastně jeho košili. Tahle otázka mě zaskočila.
„Pomstila bych tě.“ Hlesla jsem potichu a zabořila hlavu do polštáře. Z látky mi přejel teplou rukou na ledovou kůži.
„Proč?“ zeptal se smutně, nechápala jsem proč.
„Protože tě miluju a zabila bych nejradši každýho, kdo se tě jen dotkne. Udělala bych to, i kdybych věděla, že nemám šanci a,“ odmlčela jsem se, protože už jsem nevěděla, co dodat. „Proč, to chceš vědět?“ zeptala jsem se konečně.
„Nevím. Jen mě to tak napadlo. Taky jsem nad tím jednou přemýšlel.“ Řekl a přejel mi rukou přes břicho. „Jak je možný, že upírky nemůžou mít děti?“ zeptal se najednou. Zůstala jsem na něj vyjeveně zírat.
„Prostě to tak je.“ Řekla jsem trošku posmutněle.
„Takhle jsem to nemyslel.“ Omluvil se okamžitě a přitáhl si mě do náruče. Položila jsem si na něj hlavu a zavřela oči. „Řekni mi něco.“ Začal se zase smát. „Proč nám dvěma vždycky všechno tak dlouho trvá?“ zeptal se. Když mi došlo na co naráží, taky jsem se začala smát.
„Já nevím.“ Začala jsem. „Když má jeden problém s alkoholem, ten druhej se neumí ovládat, co bys pak chtěl?“ usmála jsem se.
„Co myslíš tím alkoholem?“ najednou zvážněl. „Bylo to uklouznutí.“
„Řeknu to takhle. Tím Silvestrem si mě nasral a to tak, že hodně. Ale na druhou stranu jsem nevěděla, jestli být naštvaná nebo tě litovat. Vypadal si fakt hrozně.“ Řekla jsem mu všechno, co se mi honilo hlavou na Silvestra. Erik chvíli mlčel.
„Budu tě chránit.“ Řekl potom. „Napořád. Každýho, kdo se na tebe jen křivě podívá, zmlátím. Budu o tebe pečovat, dokud o to budeš stát. Slibuju.“ Řekl a já ho políbila na hruď.
„Dokud o to budu stát.“ zopakovala jsem a chytla ho za ruku. „Máš hlad?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že je jen člověk.
„Jo. Pro něco si dojdu.“ Řekl.
„Ne. Dobrý. Dojdu ti tam.“ Řekla jsem a zvedla se.
Přešla jsem do malé kuchyně a začala hledat talíř a skleničku. Vytáhla jsem chleba, který byl koupený speciálně pro Erika, a namazala mu ji máslem a marmeládou. Natáhla jsem se pro PETku s minerálkou, abych mu ji mohla nalít.
To se ovšem projevila moje nešikovnost a sklenici jsem upustila. Bohužel tak blbě, že jsem měla střepy i v zakrvácené dlani.
„Stalo se něco?“ zeptal se Erik, který vběhl do místnosti. Měl na sobě jen kalhoty od pyžama a musím říct, že mu to opravdu seklo. Všiml si mé ruky a přešel ke mně.
„Vytáhni mi ty střepy, prosím.“ Zaprosila jsem. Sevřel moji ruku a pak se na mě podíval.
„To se ti dělá špatně z krve nebo co?“ zeptal se se smíchem.
„Z té mé trochu jo.“ Souhlasila jsem. „V koupelně by měla být pinzeta nebo tak něco.“ Instruovala jsem ho. S povzdechem šel do koupelny a vrátil se s pinzetou.
Pevně jsem zavřela oči a čekala bolest, když vzal moji ruku. Ale nic jsem necítila. Byl něžný jako obvykle.
„Hotovo.“ Řekl a pustil moji ruku. Podívala jsem se na ni a sledovala, jak se rány pomalu zacelují.
„Díky.“ Zamumlala jsem. „Tady máš to jídlo.“ Zasmála jsem se a podívala se směrem k talíři. Erik ke mně přistoupil a začal mě líbat. Tentokrát naléhavěji, vášnivěji. Vzal mě do náruče a přenesl na gauč. Začal mi svlékat košili, když do místnosti vešla Bella.
„Ahoj.“ Zahlaholila vesele. Hned za ní šel Seb a taky se usmíval.
„Ahoj.“ Pozdravili jsme s Erikem unisono, oba posmutněle, že nás vyrušili.
„Tak co?“ zeptala se Bella a sjela pohledem střepy ze skleničky.
Když jsme všechno vysvětlily a vynechaly některé detaily, Bella se s vysvětlením spokojila a Seb s Erikem odešly.
Oblékla jsem se a položila se na gauč.
„Tak jaký to bylo?“ zeptala se Bella. Zmateně jsem se na ni dívala.
„Jako co?“ odpověděla jsem na otázku otázkou.
„Stejně si myslím, že jste to uspěchali.“ Řekla vážným dospěláckým hlasem.
„Neuspěchali.“ Odsekla jsem, ale trochu mi cukali koutky. „Proč ty jdeš na všechno tak pomalu?“ zeptala jsem se pro změnu já.
„Protože nad věcma přemýšlím a vždycky jsem se řídila rozumem. V tom se od sebe lišíme. Ty se řídíš jen srdcem.“ Řekla a usmála se na mě.
„A to je špatně?“ zeptala jsem se a chtěla znát nějaký důvod, proč je špatný řídit se srdcem. Ale má pravdu v tom, že ten rozum bych taky měla občas zapojit.
„Není to špatně.“ Odpověděla a sedla si ke mně. „Ty ale děláš největší kraviny právě proto, že nad věcma nepřemýšlíš. Řídíš se jen srdcem a je ti jedno jestli je to špatně nebo ne.“
„Kdybych se řídila rozumem, nikdy bych nepotkala Erika, protože sem mě táhlo srdce. A kdybych tu teda už byla, neseznámila bych se s ním, protože bych si říkala, že jsme pro něj moc nebezpečná.“ Zamyslela jsem se nad některými opravdu nesmyslnými rozhodnutími za poslední dva roky a konečně pochopila, proč jsem je tehdy udělala.
„Máš pravdu.“ Vpálila jsem jí do očí a postavila se. „Ve všem máš pravdu.“ Řekla jsem vítězoslavně a chodila před gaučem sem a tam.
„V čem?“ zeptala se a najednou vypadala, že je úplně mimo.
„Všechno už je to dopředu daný. Tak jak si říkala. Proto ses vrátila!“ zakončila jsem to. Stále na mě nechápavě zírala. Povzdechla jsem a začala vysvětlovat. „Jednou si mi říkala, že si myslíš, že je to všechno daný. Že ti, kteří jsou si „souzeni“ se dřív nebo později někde setkají a jeden z nich se musí podřídit tomu druhými, pokud jsou jako já a Erik. Proto si tu. Kvůli Sebovi. Tehdy v Americe jste se nepotkali, ale až teď. Přesně jak si říkala. Proto jsem tě tenkrát přeměnila. Všechno to do sebe zapadá.“ Vychrlila jsem a konečně pochopila, co byl ten hlavní impuls (kromě kamarádství) k tomu abych ji přeměnila.
„Máš asi pravdu.“ Řekla po chvíli mlčení. „Páni. Takhle o tom přemýšlet by mě nenapadlo.“ Řekla. Pokrčila jsem rameny.
„Takže, co teď? Podíváme se na nějakou komedii a můžeme drbat ty naše kluky.“ Zasmála jsem se a šla hledat nějaký DVD.
2024 ©