Kapitola dvacátá osmá
Sophie:
Po dlouhé době jsme konečně doma. Nejvíc šťastná jsem byla asi z toho, že mi nikdo nezakousnul Keysinu.
Taky jsme zase začaly chodit do školy. Bohužel se ze mě a s Erika stal pár číslo jedna, tudíž jsem si o sobě často vyslechla pár kravin. Ale ani to mi nemohlo zkazit náladu. Po dlouhé době jsem byla opravdu šťastná a v pohodě.
S Erikem jsme se už moc často nesetkávaly, musel se učit, aby měl na vysvědčení aspoň trochu dobrý známky, a já ho prý rozptyluju. To mi ovšem nezabránilo chodit za ním v noci, když ne ve dne. To bylo ale taky špatně, protože byl potom nevyspalej a učení šlo ještě hůř…
Seděla jsem ve školní jídelně a nepřítomně se rozhlížela okolo.
„Sophii.“ Povzdech si Alex. „Já na tebe už dvě minuty mluvím.“ Oznámil mi a zavrtěl hlavou.
„Vážně?“ zeptala jsem se nevěřícně a znovu se rozhlédla.
„Koho pořád vyhlížíš?“ zeptal se Seb. „Erik má ještě tělák.“
„Já se nerozhlížím po Erikovi.“ Řekla jsem ve chvíli, kdy můj přítel přišel ke stolu a políbil mě na tvář. „Jen mám dneska nějakej divnej pocit, tak se rozhlížím, co je na tom špatnýho?“ zeptala jsem se a natáhla přes stůl ruku k Erikovi.
„A původce tvýho divnýho pocitu je…?“ zeptal se Erik a stiskl moji ruku.
„Nevím.“ Zavrtěla jsem hlavou. Ke stolu přišla s tácem Laura a položila Alexovi volnou ruku na rameno.
„Kdo je tohle?“ zeptala se, když odkládala tác na stůl. Všichni jsme se podívali směrem, kterým pokynula. Stála tam dívka menšího vzrůstu. Polovlnité vlasy do pasu, olivová pleť. Jinými slovy, královna krásy.
„Vanessa.“ Zašeptal Erik a vydal se k ní.
Erik:
„Ahoj.“ Pozdravil jsem Vanessu a ona se na mě zmateně otočila.
„Eriku.“ Řekla nadšeně a šla ke mně. „Takže přece jen tu někoho znám.“ Usmála se.
„Jak se daří tátovi?“ zeptal jsem se zvědavě. „Je na tom už lépe?“
„Jo. Už je doma. Nejdřív jsem s ním byla já, teď máma. Mimochodem, ještě jsem ti ani nepoděkovala.“ Řekla a omluvně se usmála.
„V pohodě.“ Zamumlal jsem. „Už se přišlo na to, kdo ho…?“ zeptal jsem se opatrně, protože sem nevěděl, jestli o tom Vanessa ví.
„Ne.“ Řekla a sklopila zrak. „Myslím, že se na to ani nepřijde. Nenašly se žádný otisky a táta si to nepamatuje.“ Řekla a tím ukončila náš rozhovor. Rozloučil jsem se a přešel zpět k našemu stolu.
Pocítil jsem na sobě oči čtyř zvědavých upírů. Hlavně tázavý pohled Soph.
„Je to dcera toho chlápka, co jsi ho málem zabila. Znám ji z nemocnice.“ Řekl jsem a Soph významně zvedla obočí.
„Dík, že mi to připomínáš.“ Řekla a zvedla se k odchodu. Povzdechl jsem si a pustil se do pizzy.
Domů už jsme šly zase v pohodě. Nikdo na nikoho naštvanej, prostě pohodička-jako obvykle.
Šly jsme po odpoledním vyučování. Bylo už skoro šest, všechny ulice potemnělé. Měl jsem divný pocit. Jako by mě někdo sledoval.
Zastavil jsem se a postavil se naproti Soph. Naklonil jsem se k ní a políbil ji. Nevím jak, ale okamžitě poznala, že se něco děje.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se a já se rozhlédl kolem. Nikdo tam nebyl.
„Nic. Dobrý.“ Řekl jsem a zase se k ní sklonil. V tu chvíli jsem uslyšel výstřel. Kulka trefila Sophii do zad a nejspíš proletěla až k břichu. Bolestně zasténala a sesunula se k zemi.
„Soph! Jsi v pořádku?“ zařval jsem a klekl si k ní. Neodpověděla. Jen si s bolestnou grimasou svírala břicho. Trhnutím jsem se zvedl a otočil se směrem, odkud vyletěla kulka. „Je tam někdo?“ zařval jsem. Nic.
„No tak!“ zvýšil jsem hlas ještě víc. V tom se kolem mě mihla černobílá šmouha.
Ten kretén ještě jednou vystřelil na Sophii a pak se vrhl na mě. Když viděl, že jsem člověk a ne upír, jak nejspíš předpokládal, protože měl nabito dřevěnými kulkami, vší silou mě praštil.
Kupodivu jsem se udržel na nohách a jen trochu zavrávoral. Na to dotyčný zareagoval tím, že mě přirazil ke zdi a kopl do břicha. Pak mě znovu udeřil do obličeje a já se sesunul k zemi jako Soph. Víc si z toho nepamatuju…
2024 ©