Tak... přiznám se... tyhle kapitoly, které budou následovat a jsou asi čtyři, jsou nic moc, dokonce si myslím, že je to nejhorší, co jsem kdy dokázala sepsat, ale prostě tam musí být. Takže prosím nechte komenty (klidně i negativní) a hlavně si to užijte ve zdraví... Janča
Kapitola dvacátá devátá
Sophie:
Konečně jsem se probrala.
Ležela jsem v nějaké špinavé smrduté kopce. Vypadalo to tu jako středověká mučírna.
Zamžourala jsem okolo. Byla tu tma a až na nějaké škvíry, kterými sem zatékalo, zde nebyl jiný přístup světla.
Pokusila jsem se vzpomenout si, co bylo poslední, co jsem dělala. Pohled na zakrvácené tričko a ostrá bolest v břiše mi připomněli dva výstřely, které jsem slyšela a nejspíš i schytala…
Moment. Se mnou tam byl i Erik. Ten je kde?!
Zmocnila se mě vlna strachu, když jsem se rozhlížela okolo a hledala svého přítele.
„Eriku!“ vykřikla jsem hystericky, když jsem ho viděla schouleného u zdi. Chtěla jsem se postavit a rozběhnou se k němu, jenže to nešlo. Byla jsem něčím svázaná.
„Au. Do kopru!“ zařvala jsem, když jsem pohnula rukou a zjistila, že mám ruce svázaný ocelovým lankem, kolem kterého bylo omotané lipové lýko. Zařezávalo se mi do rukou i nohou, to mi však bylo jedno, chtěla jsem se dostat jen za Erikem.
I přes velkou bolest jsem se k němu dostala a sklonila se nad ním. Měl roztržené obočí a zakrvácený obličej.
„Eriku?“ zašeptala jsem a setřela mu s tváře zaschlou krev. Vůbec mě nevnímal, byl v bezvědomí. Nemělo cenu s ním třást nebo cokoli dělat, to by mu akorát ublížilo. Sedla jsem si proto vedle něj a přemýšlela, kde to jsme.
„Ale, ale. Slečna už se nám vzbudila!“ ozval se posměšně mužský hlas. Byl mi povědomí.
Nepoznala jsem kdo to je, stál v rohu, tak, že mu nebylo vidět do obličeje. A upřeně na mě zíral.
„Jen srabi se schovávají.“ Řekla jsem a naklonila se, abych viděla líp.
„Když myslíš.“ Řekl a udělat krok dopředu.
Byl to Bill Burns.
„Bille?“ zašeptala jsem nevěřícně. „Proč tu jsme?“ zeptala jsem se naléhavě.
„Proč? Ty se ještě ptáš!?“ vykřikl a hlas mu přecházel do burácivého smíchu. „Kvůli pomstě! Oko za oko, zub za zub. Pamatuješ? Sama si mi to řekla.“ Řekl a já si ochranitelsky stoupla před Erika.
„Mimochodem, nečekal jsem, že máš novýho nabíječe. To musela být pro Jacoba obrovská rána, viď? Ale musím uznat, nečekal jsem, že to bude takový křehký človíček.“ Vysmíval se mi, a když jsem nic neříkala, s prásknutím dveří odešelodešel.
Klesla jsem zpátky vedle Erika a smutně povzdechla. Chytla jsem ho za ruku a přemýšlela, jak se z tohohle dostat.
Erik se probral asi za dvě hodiny. Nejdřív byl pěkně mimo, ale pak mu došlo, co se stalo.
„Proč nás ten týpek unesl?“ zeptal se zamyšleně.
„On, chce pomstu.“ Hlesla jsem smutně.
„Pomstu? Proč?“ ptal se dál a pořád nevěděl, o co tu jde.
„Já, před několika desítkami let zabila jeho ženu… ale vážně nedopatřením. A on chce…“ hlas se mi zlomil. „Přijde mu správné, aby on zabil tebe, když já mu zabila jeho lásku.“
„Ou.“ Ozval se Erik zaraženě.
„Nevystihla bych to líp.“ Odpověděla jsem a podívala se do prázdna.
„Takže, co budeme dělat?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Nevím. Nevím ani, kolik jich tu je. Sám určitě není.“ Odpověděla jsem a hledala nějakou cestu ven.
„Mohla bych zkusit rozdrtit tu zeď, ale to bych nemohla mít na rukách tady to svinstvo.“ Řekla jsem a zalomcovala s drátem, čímž jsem docílila toho, že se mi ještě víc zařezal do ruky.
„Už se vzbudil?“ ozval se chladný ženský hlas. Vešla asi dvacetiletá dívka. Blonďaté vlasy měla skoro po ramena. Podle bledé pleti jsem poznala, že je upír.
„A ty jsi, sakra, kdo?“ zaburácela jsem a zvedla se.
„Jsem Aretha. Ty budeš Sophie. Měla bys mě mít ráda, donesla jsem jídlo tomu tvému miláčkovi.“řekla a hodila na zem kus chleba a PET lahev s vodou.
Když odešla, zvedla jsem jídlo a podala ho Erikovi. Už musel mít hlad.
Chleba ihned spořádal a voda mu taky dlouho nevydržela, flaška už byla skoro prázdná.
„Kolik jich je?“ zeptal se, když na lahev nasazoval víčko.
„Nevím, ale vlastně to můžu zjistit.“ Řekla jsem a zavřela oči. Soustředila jsem se jen na zvuky kolem.
„Tak ať to zkusí Mitchel.“ Řekla hlas, který jsem neznala. Byla to dívka, nejspíš stejně stará jako já.
„Nemůžu, Lili, pouto vycítím jen mezi upíry.“ Ozval se mužský hlas. Mitchel. „Ale Bill by to mohl zkusit, teda až se vrátí.“
„Nevím, kdy se vrátí.“ Vyprskl další hlas. Aretha. S tohohle jsem usoudila, že Mitchel má pouto s Lili a Bill s Arethou.
„To je jedno. Můžem je tu držet klidně do konce života, času na to máme dost.“ Zasmál se Mitchel a holky se k němu přidaly.
„Ten jeden má nějakou schopnost. A ten druhý kluk asi taky.“ Vyhrkla jsem. Erik se na mě zmateně podíval. „Někteří upíři mají zvláštní schopnosti. Dovedou třeba číst myšlenky a tak. A ti dva kluci je evidentně mají.“
„Aha. Takže bude asi těžší se odtud dostat.“ Zakončil. Přikývla jsem. „Mimochodem, veselej Valentýn.“ Poznamenal smutně.
„Dneska je Valentýn?“ zeptala jsem se zmateně. Pokýval hlavou na souhlas.
„Měl jsem pro tebe dárek.“ Oznámil mi. Vykulila jsem oči. Já pro něj nic neměla.
„Neměly bychom teď přemýšlet, jak se odsud dostat?“ zeptala jsem se a pokusila se o úsměv, vyšel z toho jen škleb.
„Jo.“ Přitakal Erik.
„Něco mě napadlo!“ vykřikla jsem a nadšením vyskočila. To jsem neměla dělat, opět jsem ucítila ocelové lanko kolem rukou.
„A je to…?“ zeptal se Erik a podíval se na mě zkoumavým pohledem.
„Já a Alex máme mezi sebou něco jako jiný druh pouta. Pokud je jeden z nás v nebezpečí, dokážeme se na to vzájemně upozornit. Ale to je jedno, stejně to nepůjde.“ Přiznala jsem a sesunula se zpět na zem.
„Proč si myslíš, že to nevyjde?“ zeptal se tázavě a pořád mě zkoumal pohledem.
„Ani já, ani Alex jsme ještě nepřišli na to, jak to funguje…“ řekla jsem smutně. Neúmyslně se to povedlo asi desetkrát, úmyslně ani jednou. Zkoušeli jsme to, ale ani jeden z nás nepřišel na to, jak se to pouto navazuje.
„V jakých chvílích se vám to stávalo?“ zeptal se Erik trpělivě.
„Většinou, když byl jeden z nás v nebezpečí. A jednou…, když byl Alex v silném citovém vypětí. To bylo, když poznal Lauru. Možná, teď mě napadá, musím se ho na něco zeptat.“ Vzpomněla jsem si a byla zvědavá, jestli ve chvíli, kdy já poznala Erika, cítil to stejný, co já v jeho případě s Laurou.
„Zeptáš se ho, pokud se odsud dostaneme.“ Poznamenal smutně. Natáhla jsem se a pohladila ho po ruce. „Ne, promiň, to jsem neměl říkat. Víš co? Zkus to pouto.“ Nabádal mě a já to opravdu udělala.
Zavřela jsem oči a soustředila se jen a jen na Alexe. Probírala jsem všechny naše společné vzpomínky. Snažila jsem se je rozhodit na ty méně důležité a ty, kdy jsme na sebe byli opravdu hodně citově vázáni.
Zakotvila jsem u trochu rozmazané lidské vzpomínky. Tehdy jsem mu oznámila, že jsem těhotná…
Snažila jsem se, aby mě ta vzpomínka opravdu strhla, a znovu jsem pocítila všechny ty emoce, které nás oba spojovali. Snažila jsem se pořád se soustředit a… povedlo se mi to.
Nevím jak, ale byla jsem v Alexově hlavě. Zkroušeně seděl na pohovce. Laura ho hladila po ruce a uklidňovala, že jsme určitě v pořádku. On tomu nevěřil. Když si všimla, že ji stejně neposlouchá, zvedla se a odešla. Alexe v tu chvíli zachvátil smutek a zároveň radost. Na jednu stranu byl rád, že je chvíli sám a na druhou stranu byl smutný, že odešla.
Zase se jeho myšlenky stočily ke mně a zachvátila ho panika.
Přemýšlela jsem, jak mu nějak naznačit, kde jsem a jak mi je. To jsem ale nemohla. Já sama jsem nevěděla, kde to vlastně jsme.
Silou vůle jsem ho donutila, aby vzal do ruky tužku. On sám z toho byl zmatený, nevěděl, co dělá a kontrolu jsem teď převzala já.
Donutila jsem ho, aby začal psát. Detailně jsem popsala místo, kam nás zavřeli a co se stalo před tím. Napsala jsem, kdo všechno tu je a doufala, že někoho z nich zná. Vše jsem zakončila svým podpisem a z jeho hlavy vypadla.
„Ty vole.“ Zašeptala jsem.
„Co je? Povedlo se ti to?“ zeptal se a najednou na mě naléhal.
„Jo.“ Přikývla jsem. „A dost mě to vyčerpalo.“ Přiznala jsem, když mi došlo, že se cítím tak trochu malátně. Už jsem mu chtěla říct, co všechno se stalo, když mě vyrušil hlas.
„Přinesla jsem mu jídlo.“ Oznámila mladá dívka. „Mimochodem, jsem Lili a chci, abys věděla, že s tím nesouhlasím.“ Řekla rychle.
„Nesouhlasíš?“ zeptala jsem se zaraženě. „Tak nás odtud pusť.“ Zaprosila jsem. „Nebo alespoň Erika. Prosím.“
„Nemůžu. On by mě zabil.“ Řekla smutně a sklopila zrak k jídlu.
„I když spolu máte pouto?“ zeptala jsem se zaraženě. Nedokázala bych si představit, že bych Erikovi nějak fyzicky ublížila. Lili posmutněle přikývla a otočila se k odchodu. „Počkej!“ zavolala jsem za ní. „Jak jste se dozvěděli, kde jsem?“ zeptala jsem se konečně po dvou dnech. Tohle bylo jediný, co mi na té situaci nehrálo.
„Někdo nám to řekl.“ Pípla neochotně.
„Kdo?“ zeptala jsem se rázně.
„Isabella.“ Zašeptala dívka bez emocí.
2024 ©