Udělám cokoli, s láskou Erik-3.kapitola

Kapitola třetí
Erik:
Došel jsem domů. Mámu jsem pozdravil jen prostým „Ahoj.“ A pokračoval do svého pokoje. Musel jsem na ni pořád myslet.  To mi připomíná… co kdybych ji někam pozval? Vzal jsem telefon a chtěl vytočit číslo. SAKRA! Neřekl jsem si o něj…
Seběhl jsem dolů po schodech.
„Mami? Kde je telefonní seznam?“
„Leží někde tam, v té skříňce.“ Odpověděla mi a ukázala směrem k dřevěné skříňce v předsíni. Přešel jsem k ní a vyhrabal tlustou bichli. Donesl jsem si ji nahoru do pokoje a začal hledat. Ad, Al jo Anesovi. Vytočil jsem číslo a čekal.
„Haló?“ ozval se příjemný hlas, nejspíš Sophiina matka.
„Já, dobrý den. Já jsem Erik Kotrba. Je tam Sophie?“
„Tak ty jsi ten slavný Erik…“ zasmála se paní Anesová. „Je mi líto, Sophii tu není. Ale řeknu jí, že jsi volal.“
„Dobře. Děkuji. Nashle.“ Řekl jsem zklamaně a položil telefon.
Seděl jsem na posteli a třásl se. Věděl jsem, že to přijde. Měl jsem absťák. Potřeboval jsem svoji dávku. Nebudu nic zastírat, jsem feťák.
Vyběhl jsem z domu tak rychle, že to máma nejspíš ani nestihla zaregistrovat. Byl jsem tu sice teprve jeden víkend a dva dny školy, ale už jsem přesně věděl, kde seženu, co potřebuju. Vytočil jsem číslo nějakého Leoše.
„Ano?“ ozval se hlas na druhém konci aparátu.„Tady Erik. Potřebuju dávku.“ Řekl jsem bez otálení.
„Dobře. Buď za čtvrt hodiny na náměstí.“ Souhlasil jsem a dal si telefon zpět do kapsy. Přešlapoval jsem po náměstí, až jsem uviděl kluka, ne o moc staršího než já, v černé mikině s kapucí, jak jde ke mně. Podal mi balíček, já jemu peníze a rozešly jsme se. Běžel jsem do podchodu. Rozhlédl jsem se a, když jsem kolem nikoho neviděl, dal jsem si svou obvyklou dávku.

Sophie:
Lehla jsem si na postel ve stejnou chvíli, kdy Elena vešla do mého pokoje.
„Volal ti Erik.“ Oznámila mi a přitom si vzala špinavé oblečení, které leželo v koši na prádlo.
„Vážně? A co chtěl?“ zeptala jsem se naléhavě a vyskočila z postele.
„Nevím. Asi bys mu měla zavolat zpátky.“ Řekla mi Elena a vyšla z pokoje.
Popadla jsem svoji zlatou nokii a začala vytáčet číslo.
„Ano?“ ozvala se na druhém konci Erikova máma.
„Dobrý den. Tady Sophie. Erik mi volal, tak jsem se chtěla zeptat, co chtě.“
„Oh, ano. No Erik tu teď není. Zkus zavolat večer.“ Řekla mi paní Kotrbová a já odložila telefon.
Proč najednou není doma. Musím ho najít, co když se mu něco stalo? Chtěla jsem vyjít ze dveří, když mi zatarasil východ můj bratr.
„Soph, on do našeho světa nepatří. Nech ho na pokoji nebo to skončí špatně.“ Řekl mi chlácholivým hlasem Alex.
„Tohle není tvoje věc.“ Odpověděla jsem mu v klidu.
„Sophie.“ Řekl Alex a postavil se ještě víc do dveří.
„Ustup Alexi!“ řekla jsem ledově chladným hlasem. A odstrčila svého bratra silou, když to nešlo po dobrém.
Prošmejdila jsem každý kout v tomhle pitomém městě. A Erik nikde. Zkus se soustředit na své upíří instinkty! Říkal hlas v mé hlavě. Dobře. Zavřela jsem oči a začala se soustředit na vůni jeho krve. Když jsem konečně ucítila něco alespoň trochu podobného, vydala jsem směrem, odkud jsem to cítila. Náměstí? Co by tam dělal?
Když jsem došla k soše uprostřed náměstí, necítila jsem už nic. Bylo tam kolem mě moc lidí. Rozhlédla jsem se a nevěděla, kam mám pokračovat.
Rozhodla jsem se, že se vrátím domů. Šla jsem směrem k podchodu, který vedl na zastávku autobusu. Byla jsem asi v polovině cesty, když jsem ve tmě rozeznala siluetu postavy. Rozběhla jsem se k němu (po upírsku samozřejmě).
Zvedla jsem ho ze země a šokovaně zašeptala. „Eriku?“
Podívala jsem se kolem něj. Válel se tam roztrhlý balíček. Přičuchla jsem k němu. „Samozřejmě, že sem tě nemohla cítit, když máš v sobě takový svinstvo!“
„Sophii…“ zašeptal zničeně Erik. Super. „Můžeš se postavit?“ zeptala jsem se ho. Nečekala jsem na odpověď a zvedla ho. Kdybych nebyla upír, neměla bych šanci ho odtud dostat.
Trvalo asi hodinu, než jsme někam došli, ale už jsme byly deset metrů od jeho domu. Posadila jsem ho na schod u domu a zazvonila. Doufala jsem, že má mámu doma.
Dveře otevřela překrásná, blonďatá dáma, středního věku. Zkoumavě se na mě zadívala a já spustila.
„Já, jsem Sophii. Našla jsem vašeho syna. V podchodu, zfetovaného.“ Dlouho jsem přemýšlela jestli mám říct to poslední slovo. Ale jeho máma by to stejně zjistila. Paní Kotrbová se vrhla ke schodům ke svému synovi. Pomohla jsem jí ho odvést do jeho pokoje.
„Tak, no já asi půjdu.“ Vykoktala jsem ze sebe.
„Nemusíš. Chtěla jsem ti poděkovat Sophii.“ Řekla mi vděčně. „Dáš si se mnou čaj?“ zeptala se.
„Ano. Děkuji.“ Odpověděla jsem zdvořile s úsměvem.
Posadila jsem se v jídelně ke stolu a Marie, jak se představila, mi přinesla čaj. Posadila se ke mně a já prolomila ticho.
„Nechci se vás nějak dotknout…“ začala jsem opatrně. „Ale tohle neudělal poprvé, že?“ zeptala jsem se a Marie posmutněla.
„Myslela jsem, že když se odtam odstěhujeme, změní se to. Ale Erik se své problémy nepokouší řešit. Tohle je jeho řešení.“ Otřela si uslzené oči a napila se čaje. Chvíli bylo ticho a pak se začala ptát ona mě.
„Ty a tvá rodinu tu žijete dlouho?“
„Ne. Přistěhovali jsme se před dvěma lety. Táta tu zařídil kliniku pro nemocné se srdcem.“ Tahle odpověď byla vyčerpávající.
„Aha. Takže ta klinika a ten velký dům patří vám.“ Řekla s úžasem. Přikývla jsem. „A tvoje rodina?“ ptala se mě dál.
„Mám dva bratry a nevlastní sestru. Naši ji adoptovali před asi pěti lety.“ Takhle jsme pokračovali až do večera. Pak mi zazvonil mobil.
„So, kde jsi?“ zeptal se můj otec vystrašeně.
„Já promiň. Zapomněla jsem se u Kotrbových.“ Oznámila jsem tátovi.
„Dobře, ale už jdi domů.“ Řekl mi otec a položil telefon.
„Už budu muset jít.“ Řekla jsem Marii, rozloučila se a spěchala domů.
Doma jsem byla během dvou minut. Omluvila se tátovi za zpoždění a šla do pokoje.
Jako přimražená jsem zůstala stát ve dveřích. Stál tam, tak jak jsem si ho pamatovala. Vysoký, hubený. Tmavě hnědé vlasy a skoro černé oči.
„Jacobe?“ zašeptala jsem nevěřícně. Zasmál se.
„Jacobe!“ zaradovala jsem se a padla mu do otevřené náruče.
Objal mě a zašeptal mi do ucha „Taky si mi chyběla Viky.“

podpis:Janča