Kapitola třicátá
Alexander:
Byl jsem zmatený. Chodil jsem po místnosti a přemýšlel, jak své sestřičce pomoct. Byl jsem úplně bezmocný. Od chvíle, co se narodila jsem měl pocit, že se o ni musím postarat. Celý život jsme pro sebe byly vzájemně zpovědnice. Ona věděla o všech mých problémech stejně jako já o jejích.
Znovu jsem pohlédl na kousek papíru. Místo, které popsala, jsem neznal. Ale ty lidi ano. Billa jsme znaly oba. Byl to nevlastní syn tátova komorného v USA.
Arethu jsem zahlédl, když jsem před pár lety potkal Billa.
U Mitchela už ani nevím kde, ale odněkud jsem ho znal.
Jediná záhada pro mě byla Liliana.
Ucítil jsem hebkou ruku na boku. Laura si položila hlavu na moje rameno. Taky byla smutná. Soph jí chyběla a Erik také. A musel jsem si přiznat, že mě chyběl Erik stejně jako jí.
„Zlato, nech to být. Stejně už nic nevymyslíš.“ Napomenula mě a hlas měla podivně zastřený.
„Lauro, ty to asi nechápeš!“ vybuchl jsem. „Je to moje sestra. Miluju ji. Nemůžu ji tam jen tak nechat, a pokud je pravda to o Belle…“ hlas se mi zlomil. Seb mi řekl, že mu Bella řekla pravdu o tom, kdo jim řekl o Sophii.
Laura mi položila prst na rty, čímž mě umlčela a já tak nepokračoval v dalším proudu nadávek.
„Nevím, co mám dělat.“ Oznámil mi Seb.
„Rozejít se s ní. Co jinýho?“ odsekl jsem.
„Alexi, s vlastní zkušenosti víš, že opustit někoho s kým máš pouto, není tak lehký.“ Pokračoval posmutněle. Tohle už jsem nevydržel a skočil po něm.
„Ty jsi asi vážně kretén! Vždyť je to naše sestra! Je to naše Sophii, rodina je snad přednější!“ křičel jsem a tiskl ho k zemi.
„Nechte toho!“ zaburácel otec a v závěsu za ním šla Laura. Postavil jsem se a omluvně na tátu pohlédl.
„Já to opravdu nechápu. Takhle ji nezachráníte.“ Řekl nám a já věděl, že z naší rodiny mu Soph chybí nejvíc. Ona vždycky byla jeho miláček, ne že by nás ostatní neměl rád, ale Soph je Soph. Je nenahraditelná.
Sophie:
Nemohla jsem tomu uvěřit. Bella!?
Jak by to ale mohla udělat! Vždyť je moje nejlepší kamarádka. Ví o mně všechno.
No právě, našeptávalo mi moje podvědomí.
Ne, bránila jsem se.
Ale musí to být pravda. I když tomu nechci věřit.
Sakra!, pomyslela jsem si a praštila rukou o zem. Ohlédla jsem se na Erika. Spal. Rozebíraly jsme Bellu tak dlouho, až ho to přestalo bavit a usnul.
Nesnášela jsem všechny, co jsou tu. Teda, kromě Lili. Kdyby tu nebyla, Erik by zřejmě nedostával jídlo, protože mu ho nosila pouze ona (až na ten první den) a pokaždé přišla, když nás měla na starost sama.
Nevím proč, ale něco mě k ní táhlo. Bůhví proč, jsem jí věřila.
„Můžu?“ zeptala se Lili a vplula do „místnosti“. V ruce měla plnou lahev a dva rohlíky.
„Proč se ptáš? Klást odpor ti nemůžu…“ odsekla jsem, ale hned jsem se zase umírnila. „Spí. Dám mu to, až se vzbudí.“ Řekla jsem jí. Jen věcně přikývla.
„Lili!“ zavolala jsem na ni, když už zavírala provizorní dveře.
„Ano?“ zeptala se a vrátila se ke mně.
„Proč nedávají Erikovi najíst?“ zeptala jsem se a najednou se mi sevřel žaludek. Když tu Lili nebude nebo tu bude někdo s ní, Erik nebude mít co jíst a potom… NE! Řekla jsem si. Musím si zakázat na tohle myslet.
„Myslí si, že z něj piješ. A když bude silnej, budeš silná i ty. A to by se jim moc nelíbilo a myslí si, že vzhledem k okolnostem budeš slabá dost.“ Řekla a mě v tu chvíli došlo, jak mě chtějí zabít.
Každý upír musí být jeden den v roce někde zavřenej. Někde, kam neprochází sluneční světlo. Ten den byl většinou na narozeniny. Ty moje jsou za čtyři dny.
Jenže já jsem výjimka. Jak jinak. Pokaždé dva tři dny před narozeninami trpím „vedlejšími účinky“. Ty jsem většinou řešila krví, tady žádnou nemám. A když Erik nebude mít dostatek krve pro sebe, nebude ani pro mě (ne, že bych ho chtěla vysát nebo využívat).
Na tohle mi stačila dvě slova – DO PRDELE!
Když se Erik vzbudil, seděla jsem opřená o zeď a z očí se mi řinuly slzy. Posunul se za mnou a jednou rukou mě objal.
„Právě jsem zjistila, že mi zbývají čtyři dny života.“ Oznámila jsem mu a snažila se, aby to vyznělo trochu lépe, než jsem se cítila.
Nic neřekl, jenom více stiskl moji ruku.
„Dostaneme se z toho, lásko. Slibuju.“ Prohlásil. V tom vpadl do dveří Bill.
„Půjdeš se mnou.“ Řekl a chytl Erika za triko.
„Ne!“ zařvala jsem a vstala. „Ty tu zůstaneš s ní.“ Řekl a ukázal na Lili. Přiběhla ke mně a přitiskla mě zpátky k zemi. Když se nikdo nedíval, němě mi naznačila, že se mám radši držet zpátky.
Klesla jsem zpět na zem a Lili si sedla vedle mě. Podle toho, co jsem slyšela, tam byli všichni tři.
A Erikovi vyhrožovali…
Dala jsem obličej do dlaní a zase se rozplakala. Lili mě najedou pohladila po zádech. S trhnutím jsem se na ni otočila.
„Neboj se. Neublíží mu.“ Pošeptala mi.
„Nerozumím tomu, co říkám, ale věřím ti.“ Řekla jsem.
„Víš, nikdy jsem neviděla někoho, kdo by měl takový vztah jako vy dva. Jste tak psychicky svázáni. Je to až neuvěřitelný.“ Kroutila hlavou a mile se usmívala. „Taky bych něco takového chtěla jednou prožít. A nejlépe, kdyby to bylo jako v pohádkách… A žili šťastně až do smrti.“ Zakončila.
Chvíli jsme tam seděli, když jsem uslyšela Erikův výkřik. Okamžitě jsem vylítla ke dveřím. Lili mě přitiskla ke zdi.
„Sophie, uklidni se. Opravdu. Nic se mu nestane. Slibuju.“ Řekla mi a upustila od silného sevření u mého krku. Zase jsem jí věřila a posadila se zpět.
„Lili, proč mu ubližují?“ vzlykla jsem a zase složila hlavu do dlaní.
„Chtějí tě postrašit, docílit toho aby ses jim vzdala.“ Řekla odprostěná od všech emocí.
„Jenže já to udělám! Opravdu se jim vzdám, jen aby mu přestali ubližovat.“ Vykřikla jsem a pak si uvědomila, že má ve všem pravdu.
Pak už jsem jen seděla a trhla sebou pokaždé, když jsem uslyšela Erika.
Erik:
Vlekli mě úzkou chodbou, která končila ve velké místnosti. Byla vymalovaná rudě červenou. U oken byly zatažené žaluzie a pokoji dominovalo velké kožené křeslo.
Navlékli mě na ruce pouta a dali ruce za záda. Pak mě ten vysoký, o kterým z doslechu vím, že se jmenuje Mitchel, posadil na židli a přivázal mi k ní nohy.
Stála naproti křeslu. Do něj se usadil Bill. Za ním stála Aretha.
„Co chcete?“ zeptal jsem se a zatím necítil strach. Spíš takovej adrenalin.
„Co chceme? Aby si nám, řekl, co potřebujeme vědět.“ Odpověděl Bill se smíchem.
„Nic vám neřeknu!“ odsekl jsem a vtom jsem dostal ránu. Mitchel mě ze všech sil praštil, až mi odlétla hlava na stranu.
„Sílu máš, to se musí nechat.“ Řekl jsem a odplivl si.
„Seš nějakej drzej, ne?“ vyprskla Aretha a ubalila mi ještě jednu. Najednou stáli všichni tři kolem mě.
„Řekni mi, jak to, že Liliana nemůže rozvázat vaše pouto!?“ zařval na mě Bill.
„Já ani nevím, jak to funguje!“ řekl jsem mu, doufám dostatečně hlasitě, aby to pochopil. Aretha už mě chtěla znovu praštit, ale Bill ji zastavil.
„Jak vůbec můžete mít pouto, když jsi člověk?“ zeptal se už o něco klidněji Mitchel.
„Hele. Já vůbec nevím, o čem to tu blábolíte. To co nás se Sophií spojuje, nechápu ani já, ani ona.“
Všichni tři ode mě odvrátili pozornost a začali něco řešit mezi sebou. Mluvili rychle a potichu, takže jsem vůbec nerozuměl, tomu co říkají.
Pak se zase vrátili ke mně a výhružky pokračovaly asi další tři hodiny…