Kapitola třicátá první
Sophie:
Když se Erik vrátil, otlučenej a se šrámy ve tváři, padla jsem mu do náruče a bylo mi jedno, jestli se mi lanko zařezává do rukou nebo ne.
V tu chvíli jsem byla šťastná.
Ale o této chvíle uběhly už dva dny. Za dva dny jsem měla narozeniny a začalo se to na mě projevovat.
Cítila jsem se malátně a chyběla mi krev. To bylo normální. Jenže doma jsem si tu krev mohla obstarat a vše bylo dobrý.
Tady ne.
I když se Lili hodně snažila, nemohla mi donést žádnou krev, bylo by to pro ni nebezpečné.
„To nevadí, vážně.“ Uklidňovala jsem ji, když donesla Erikovi vodu. „Já se s tím nějak poperu.“ Zamumlala jsem a lhala sama sobě. Už to vydržím maximálně… dva dny. Takže je to stejně jedno.
„Pojď.“ Hlesla Lili smutně, když vešla. Erik se začal zvedat. „Ne, tentokrát Soph…“
Neochotně jsem se zvedla a šla za ní. Sundala mi všechny části ocelového lanka a já si prohlédla ruce. Na obou rukách jsem měla krvavé šrámy, které se hodně pomalu hojily.
„Tak pojď.“ Vytrhl mě ze zamyšlení Mitchel, který mě chytl kolem krku a odvlekl do místnosti s křeslem. Lili se smutně podívala mým směrem, když se na ni otočil Bill, její výraz se rychle změnil. Bála se jich. Všech.
„Takže, co chcete?“ zeptala jsem se vážným hlasem a přeletěla pohledem všechny v místnosti.
„Chceme znát odpovědi. Ty jsi nejdivnější upír v historii, tak chci vědět proč.“ Řekl mi Mitchel, který mě tisk ke zdi.
„Páni. To mám brát jako lichotku?“ zeptala jsem se sarkasticky. Tohle už Bill nevydržel a vrazil mi dřevěný kolík do břicha. Když ho vytáhl, zalapala jsem po dechu a podlomily se mi kolena. Klesla jsem k zemi a zhluboka dýchala. Každý pohyb hrozně bolel.
„Takže, už budeš mluvit?“ zeptal se Bill s úšklebkem. „A bez drzostí?“
Nezbývalo mi nic jiného než souhlasit. Přikývla jsem tedy.
„Jak je možný, že nemusíš mít lidskou krev?“ zeptal se zase v klidu Mitchel, Aretha stála za ním a mlčela.
„Nevím, ale celá moje rodina nepije lidskou krev. Vlastně, když se zamiluješ do člověka, nic jinýho ti nezbývá.“ Odpověděla jsem. Vyměnily si užaslé pohledy.
„Jak to, že on…?“ zeptala se Aretha.
„Nevím.“ Vyštěkla jsem neochotně, zase na mě přišel nával vzteku. Za to jsem si vysloužila další ránu kolíkem…
Byla jsem tak mimo, že jsem ležela Erikovy hlavou v klíně a vůbec nevnímala, že mě hladí po vlasech.
Něco říkal, ale já nebyla schopná cokoli postřehnout. Měla jsem mžitky před očima a všechno mě bolelo.
Nevnímala jsem čas, ale mohly uběhnout tak dvě hodiny. Do dveří vplula Bella v závěsu s Billem a Lili.
Okamžitě jsem byla čilá.
„Co chcete?“ vyprskla jsem naštvaně.
„Vlastně jsme přišli pro Erika.“ Oznámila mi Bella a její hlas měl divný podtón. Něco mi tu uniká.
Ochranitelsky jsem si před něj stoupla.
„A co s ním?“ zeptala jsem se. Bill se zachechtal.
„Skončit to.“ Řekl pevným hlasem.
„Ne.“ Vypadlo ze mě okamžitě. „Hele, já končím. Vzdávám to. Klidně mě zabijte, ale nechte ho jít. Prosím.“ Kníkla jsem a cítila, jak mě v očích pálí slzy.
„Dobře.“ Souhlasila Bella bez velkého zaváhání. Vytřeštila jsem oči.
„Tady a teď? Ale Bello, to nebylo v domluvě.“ Protestoval Bill.
„Sklapni, pitomče!“ sjela ho Bella. Bylo jasné, kdo tomu velí…
„Tak jim nech alespoň chvíli.“ Zaúpěla Lili. Bella se na ni zvědavě podívala.
„Dobře. Dvě minuty na rozloučení. Pojďte.“ Zavelela a všichni tři odešli.
Otočila jsem se k Erikovi. V očích měl taky slzy. Objala jsem ho a přitiskla se k němu.
„Nemusíš to dělat.“ Ujistil mě.
„Ale já chci. Radši budu mrtvá s tím, že ty jsi v pořádku. A kdyby zabili tebe… nedokážu si po tom všem život bez tebe představit.“ Vzlykala jsem.
„Soph…“ zašeptal mi do ucha. „Ty jsi asi to nejlepší, o čem jsem mohl říct, že patřilo mně.“
To mě rozbrečelo ještě víc. Přitiskl mě k sobě a naposledy mě políbil.
Do místnosti vešla Bella. V obličeji měla odhodlaný výraz. Zavřela jsem oči.
Pak už jsem cítila jen, jak mi kolík projel tělem…
2024 ©