Kapitola třicátá druhá
Erik:
„Ne.“ Zakřičel jsem, když se tělo Soph sesunulo k zemi. Cítil jsem vztek a zaplavila mě vlna smutku.
Chtěl jsem se vrhnout na Bellu a pomstít se, byla ale rychlejší a já stiskl už jen vzduch. Byla pryč.
Klesl jsem k Soph a pohladil ji po ledové tváři. Měla zavřené oči a byla bledší než obvykle. Byla… mrtvá.
Seděl jsem u ní a hladil ji po vlasech. Slíbil jsem, že ji neopustím. A to taky udělám. Sklonil jsem se a vyrval jí kolík s těla. Zdálo se mi, jako kdyby zalapala po dechu, ale to už nejspíš přeludy způsobené smutkem a vztekem.
Už nikdy neuvidím výraz její tváře, když na sebe natáhnu nemožné tričko nebo její úsměv, když se na mě podívá.
Hrozně dlouho jsem tam zlomeně seděl a nevěděl, co dál. Byla pryč. Napořád.
Vzpomněl jsem si, co mi říkala, když jsem se chtěl stát upírem. Že si to mám rozmyslet, protože potom už to bude napořád…
Bylo to snad necelých pět hodin, co jsem seděl bez pohnutí a vzpomínal na všechny krásné chvíle.
Najednou, zdálo se mi, jako by pohnula víčkem.
Eriku neblbni!, napomenul jsem sám sebe. Ale vážně se trochu pohla… přemlouval jsem se.
Rychle jsem se zvedl a posadil se do druhýho kouta. Už opravdu začínám bláznit.
Nakonec jsem zjistil, že se mi to nezdálo. Znovu sebou trochu trhla a pak otevřela oči. Byl jsem štěstím úplně mimo. Přeběhl jsem k ní.
„Sophii.“ Zašeptal jsem a pohladil jin po tváři. Malátně se posadila a upřela na mě zmatený pohled.
„Co se stalo? Vždyť přece…“ začala a rychle přestala. „Nepamatuju si to.“ Řekla mi a pokusila se vstát. Zastavil jsem ji.
„Mám být přece mrtvá.“ Vzpomněla si nakonec šokovaně. Přikývl jsem. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Z téhle situace jsem byl trochu víc zmatený a vyděšený. Pomalu vstala a se zakymácením přešla místnost. Zastavila se u místa, kam jsem odhodil dřevěný kolík.
Koukla na mě a v očích jsem jí viděl otázku, jestli je to on.
„Jo. Je.“ Přisvědčil jsem. Sklonila se pro něj a dlouho ho otáčela v ruce. Pak se podívala na krvavý flek na svém tričku. Chvíli mlčela a o něčem přemýšlela.
„Netrefila se.“ Zhodnotila pak Bellin pokus zabít ji. Sedla si zpět do mé náruče. „Pamatuješ na typy dřeva, kterými můžeš zabít upíra?“ zeptala se a já si vzpomněl na náš rozhovor o upírech.
„Jo.“ Odkýval jsem a Soph pokračovala.
„Tohle je nějaká dřevotříska. Nejspíš by to nezabilo ani člověka.“ Řekla a pořád jsem měl pocit, že zvažuje další možnosti. Najednou vyskočila.
„Ona mě nechtěla zabít!“ vykřikla a na tváři jí hrál úsměv. „Mělo to jen tak vypadat! A tys to nejspíš zkazil.“ Dodala potom.
„Jak jsem to jako zkazil?“ zeptal jsem se a přemýšlel, jestli má opravdu všech pět pohromadě.
„Vyndal si ho. Kdybys ho tam nechal, vypadala bych pořád mrtvá. Oni by pro mě přišli a někde mě nejspíš nechali a tam by si pro mě přišel Seb. On už by věděl co dál.“ Vychrlila na mě.
„Cože?“ zeptal jsem se a byl hodně vyvedený z míry.
„Asi před padesáti lety jsme byly se Sebem v Číně. U Alexe, bydlel tam. Setkali jsme se tam s nějakým upírem, který takhle fingoval svoji smrt. Vyprávěl nám to a my mu nechtěli věřit. Mysleli jsme, že je to nemožné. Porvali jsme se a odnesl to stůl… A ten stůl byl z dřevotřísky!“ prohlásila vítězoslavně. Měla pravdu. Všechno to do sebe zapadalo.
„Ale, když se teď… Co teď budeme dělat?“ zeptal jsem se bezradně.
„Máme den a půl. Den a půl do mých narozenin. Máme dvě možnosti. Buď využijeme toho, jak znám svoji rodinu nebo se zase pokusím dostat Alexovi do hlavy. Což se ovšem nemusí povést.“
„Už jednou se ti to povedlo…“ snažil jsem se ji trochu utěšit.
„ Jo, ale to jsem nebyla hladová. Nebyla jsem takhle zmatená a vůbec. Teď mám celkem strach, co se mnou udělají. Nepovedlo se jim to jednou… myslím, že se budou chtít pomstít bolestivou smrtí na slunci…“ poslední větu zlomeně šeptla.
„Svoji rodinu znáš a můžeš se na ně spolehnout.“ Řekl jsem jí a vzal si její obličej do dlaní. „Věřím tomu, že přijdou a ty bys měla taky.“ Dodal jsem. Zavřela oči a objala mě.
„Tak, už si se dostatečně rozloučil!?“ vrhl se na mě Bill výsměšně.
„No, vlastně ano.“ Prohlásil jsem s úsměvem, když Sophii vyšla zpoza dveří.
Bill vyjeveně zalapal po dechu a vrhl se k ní. Přitlačil ji ke zdi a začal dusit.
„Dost!“ zařval jsem a snažil se ho od ní dostat. Odhodil mě a já se praštil do hlavy. Bill vyběhl ke dveřím a vyšel. Už je chtěl zavřít, když znovu vykoukl.
„Když se nám to nepovedlo napoprvé, věř mi, že to zkusíme znovu.“ Vyhrožoval Soph a pak jako malej kluk zdrhnul…
2024 ©