Kapitola třicátá třetí
Erik:
Nebyl jsem schopen usnout.
Sophii se vedle mě klepala. Taky měla proč. Za pár minut bude půlnoc a bude den jejích narozenin.
Pořád jsem věřil, že si pro ni přijdou. Alespoň Alex a Seb. Nenechali by svoji malou sestru napospas nějakýmu maniakovi.
Uslyšel jsem hlasy. Soph sebou trhla a pak se podívala ke dveřím.
„Tak pojď.“ Řekl Bill a podíval se na mě. Se Soph jsme si vyměnili zmatené pohledy.
Zvedl jsem se a došel ke dveřím. Viděl jsem, jak se na mě Sophii smutně podívala.
Zase mě vedl tou dlouhou chodbičkou a jako obvykle mě přivázal k židli. Dnes jsem to nevydržel a než mi stačili cokoli říct, začal jsem na ně všechny křičet…
Billovi jsem řekl, že je srab a nadával jsem i do horších věcí. Aretě, že je kurva pokud se nechá zneužívat takovýma lhářema, jako jsou Bill a Mitchel. Jediná Lili si ode mě nevyslechla jedno křivé slovo.
Bill to nevydržel a vší silou mě praštil. Aretha ho odstrčila.
„Mám lepší nápad.“ Oznámila mu s úsměvem. Přišla ke mně a sklonila se mi u krku. V tu chvíli mi došlo, co chce udělat, a začal jsem se bránit.
Přiložila mi rty ke krku a dvěma ostrými zuby mi protrhla kůži.
Vykřikl jsem bolestí.
Tohle ani omylem nebylo něžný a opatrný jako od Soph…
Aretha mi chtěla co nejvíce ublížit a povedlo se jí to. Celé tělo mě nehorázně bolelo a cítil jsem, jak mi to na krku tepe.
Když se ode mě konečně odtrhla, vykroutil jsem ruku s provazů a vymrštil ji ke krku. Tlačil jsem si dlaň na krk a pomalu se vyrovnával s bolestí…
Sophie:
S bolestí v srdci jsem se dívala, jak Bill odvádí Erika.
Tentokrát mě nepřišla hlídat Lili, ale Mitchel. Zklamaně jsem klesla na zem a složila hlavu do dlaní.
Najednou jsem uslyšela Erikův výkřik. Vymrštila jsem se a přeběhla ke dveřím. Byly zamčené.
Bezradně jsem se podívala na Mitchela. Horlivě jsem přemýšlela, co dál a pak mě něco napadlo…
Bylo to sice proti všem mým morálním zásadám, ale jinak bych to nedokázala…
Přešla jsem k Mitchelovi. Když přede mnou ucouvl, pohladila jsem ho po ruce a přiblížila se blíž. Když se nebránil, přiblížila jsem svoje rty k jeho a dala mu opatrnou pusu.
Jakmile jsem to udělala, vrátili se mi všechny špatné vzpomínky. Odsunula jsem je, co nejdál to šlo, a soustředila se na Mitchela.
Svlékla jsem mu tričko a začala ho vášnivě líbat. Posunula jsem ho ke zdi a omotala mu ruce kolem krku. Když jsem ho dostala, kam jsem chtěla, prudce jsem trhla.
Odskočila jsem od něj a natáhla se pro kolík, byl jen z dřevotřísky, ale teď to musí stačit… Prohnala jsem mu ho tělem a spadla k zemi.
Zhluboka jsem dýchala a zadržovala slzy. Zlomila jsem mu vaz a probodla ho kolíkem… Nebyla jsem si ale jistá, jestli jsem ho opravdu zabila.
„Co se tu stalo?“ zaúpěla Lili a sklonila se k mrtvému tělu svého přítele. Ve stejnou chvíli přiběhl Bill a chytil mě pod krkem.
Přitiskl na zeď a celou vahou svého těla mě víc a víc přitlačoval ke zdi. Měl neobyčejnou sílu. Větší než normální upír, nejspíš to byla jeho schopnost. Síla větší, než si kdo dokáže představit.
Lapala jsem po dechu a snažila se ho od sebe odtrhnout. Pustil mě až ve chvíli, kdy ho Aretha pohladila po zádech. Zklidnil se a konečně mě pustil.
Padla jsem k zemi a svírala si krk. Nemohla jsem popadnout dech.
„Co jste jí udělali?“ vykřikl Erik, když ho Bill dovedl zpět do naší „cely“. Lili s Arethou odešli a odnesli i Mitchelovo tělo.
„Už ti zbývá jen pár hodin. Pak tě vyvedu na světlo a bude konec slavné Viktorie Anesové. A potom? Najdeme tu zrádkyni a skončí jako ty.“ Řekl Bill se smíchem a taky odešel. Když mluvil o zrádci, došlo mi, že asi myslel Bellu.
Otočila jsem se k Erikovi. Pořád si přidržoval ruku na krku.
„Stalo se ti něco? Ublížili ti?“ ptala jsem se starostlivě a posunula se k němu.
„Ne. To nic. Je to dobrý.“ Lhal mi a ucouvl. Sklonila jsem se k němu a opatrně mu ruku posunula. Krk měl celý zhmožděný a dvě ranky po upířích zubech…
„Oni ti sáli krev!“ vykřikla jsem a zase mi vytryskli slzy.
„Bylo to jiný než od tebe.“ Přiznal potichu a odtáhl se. Přišla jsem k němu blíž a políbila ho na krk.
„Co to děláš?“ otázal se ještě trochu omámený.
„Chci se rozloučit. Tohle je naše poslední společná chvíle, potom už…“ dostala jsem ze sebe a už nebyla schopná pokračovat.
„Miluju tě.“ Zašeptal a políbil mě na tvář. Našla jsem jeho rty a začala ho vášnivě líbat. Vložila jsem do toho polibku celý svoje srdce. Srdce, které patřilo jemu…
Po tom polibku už jsme jen seděli těsně vedle sebe a drželi se za ruce. Oběma rukama jsem křečovitě svírala tu jeho. Hladil mě přes hřbet ruky a něco mi šeptal. Nebyla jsem v takovém rozpoložení, abych vnímala, co říká.
„Je čas…“ šeptla Lili, která právě vešla do místnosti. Zvedla jsem se a šla ke dveřím. Na Erika už jsem se nepodívala, protože jsem věděla, že bych si to rozmyslela.
Lili mě provedla dlouhou chodbou. Byla jiná než obvykle. Byla širší a delší.
„Budeš mi chybět…“ prolomila smutně mlčení.
„Nechápu, že to říkám, ale ty mě taky.“ Řekla jsem a pokusila se o úsměv. Nejspíš z toho vyšel jen smutný škleb.
Lili ukázala na skleněné dveře, které vedli na terasu. Bill s Arethou už tam čekali.
Odhodlala jsem se a stiskla kliku. Vešla jsem na terasu a Lili mě následovala.
„Takže přece jenom jsi nás poctila svojí přítomností.“ Vysmál se mi Bill.
„Prostě to udělejte.“ Řekla jsem bezvýrazně. Aretha mě jako obvykle přivázala lipovým lýkem k židli. Vyšoupli mě na trávu a Bill spustil:
„Než vyjde slunce, bude to trvat asi ještě půl hodiny. Pak si tu sednu do stínu a budu se dívat jak umíráš.“
Všimla jsem si, jak od něj Lili znechuceně odvrátila pohled.
Klidně jsem seděla a odpočítávala poslední vteřiny svýho života. Když jsem uslyšela divné zvuky…
Bill taky zneklidněl a začal se nervózně rozhlížet. Když to nepřestávalo, zvedl se a odešel do vedlejší místnosti za Lili a Arethou. Potom zase vyšel a šel se podívat do další místnosti.
Uslyšela jsem jeho výkřik. Někdo tam byl. Chtěla jsem vědět, co se tam děje, ale nemohla jsem se hnout.
Slyšela jsem nějaký hlasy. Byly dva nebo tři. A byly mi povědomí…
„Ahoj, sestřičko.“ Ozval se za mnou Alexův hlas. Vyvalila jsem na něj oči, neschopna slova.
„Copak? Myslela sis snad, že tě tu necháme?“ zeptal se a začal mě odpoutávat od židle. Dost ho to pálilo. Takovým tempem to nemohl stihnout do východu slunce.
„Alexi, to je dobrý. Jen mě šoupni dovnitř a zatemni okna.“ Řekla jsem mu rychle. Přikývl a došoupal mě ze židlí dovnitř.
„Kde je Erik?“ zeptal se potom.
„Je tam úzká chodba.“ Směrovala jsem ho. „Pak jsou tam železné dveře. Budeš je muset vykopnout.“ Přikývl na souhlas a vyšel chodbou.
„Soph? Pokud se z toho nějak vykroutíš, tady někde je Seb a pokud to stihneš, tak v autě před barákem je táta s autem.“
Zavřela jsem oči a sbírala zbytky sil, které mi zbyly. Pak jsem trhla oběma rukama směrem ven. To lýko nevydrželo a prasklo. Oddechla jsem si a sklonila se, abych si mohla rozvázat nohy.
Rozběhla jsem se ven a narazila do Seba.
„Soph!“ křikl na mě a sevřel mě v náruči. „Kolik jich tu je? Alex zabil toho zrzavýho a já sejmul tu bloncku.“ Lekla jsem se, že zabil Lili, ale něco mi říkalo, že tu někde je. A měla jsem pravdu.
Zrovna se snažila protáhnout kolem nás a zdrhnout. Seb byl ale rychlejší a chytl ji.
„Ne! Sebi, ne. Nech ji být.“ Prosila jsem ho a chytla mu ruku. Podíval se na mě a povolil stisk.
„Sebe, pošli Soph pryč a pojď sem.“ Křikl na něj Alex.
„Nech ji být a běž za ním.“ Řekla jsem mu. On Lili pustil a já ji chytla za ruku a táhla ven. „Potom ti to vysvětlím.“ Otočila jsem se ještě.
Vyběhly jsme s Lili ven a přeběhli přes trávník k tátovu autu.
„Tati!“ vykřikla jsem a hnala se mu do náruče. „Máš nás rychle odvést.“ Přetlumočila jsem Alexův vzkaz
Obě jsme vlezli do auta a táta se rychle rozjel.
„A tohle je kdo?“ zeptal se, když jsem natahovala kus látky na okýnko.
„Jsem Lili.“ Pípla potichu.
„Když jsme tam byly, dost mi pomohla. A Erikovi vlastně zachránila život.“ Koktala jsem a pak si položila hlavu na Liliino rameno a omdlela…
Pomalu jsem otevřela oči. U mé postele seděla Lili. Blonďaté vlasy, ve kterých měla černou čelenku, se jí vlnili přes prsa. Na sobě měla moje červené tričko s černým nápisem.
„Ahoj.“ Usmála se. „Doufám, že ti nevadí, že jsme si půjčila oblečení… Laura mi ho dala. Jak ti je?“
„Jo. Dobře. A žiju, takže je všechno v pohodě.“ Uvědomila jsem si a začala se smát. „Moment. Kde je Bella?“ zeptala jsem se okamžitě.
„Neboj se. Seb už si pro ni jel. Utekla, když Bill zjistil, že tě nezabila. Opravdu. Přivede ji zpátky.“ Ujišťovala mě. A já jí věřila.
Co se týče Erika, od té doby jsem ho neviděla. Byl doma a já za ním nešla. Nemohla jsem. Celou dobu jsem si vyčítala, že jsem ho do tohohle všeho zatáhla.
Kdybych se hned, co jsem zjistila, že ho miluju, odstěhovala a nechala ho na pokoji, byl by úplně v pořádku.
Nešli by po něm žádní upíři, co ho chtějí kvůli mně zabít.
Byla jsem rozhodnutá. Bude to nás oba ještě hodně dlouho bolet, ale je to jediný co mohu udělat…
Vlezla jsem oknem do Erikova pokoje a spěšně přešla ke stolu. Vzala jsem blok a na první stranu napsala krátký vzkaz. Lehla jsem si k němu na postel. Poklidně oddechoval, vůbec nevěděl, že jsem tu. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po tváři.
„Sbohem Eriku.“ Zašeptala jsem a vyskočila z okna dřív, než si to rozmyslím.
Erik:
Ucítil jsem jemnou květinovou vůni. Sophii. Rozhlédl jsem se po pokoji, nebyla tam. Sešel jsem dolů a prohlédl každý pokoj.
Asi tu byla a už je pryč.
Proč?
Musí to mít nějaký důvod. Vrátil jsem se do pokoje a položil jsem na židli tričko, které jsem si právě svlékl. A v tom mě něco zarazilo. Sešit na stole ležel jinak, než jsem ho položil. Pustil jsem tričko a natáhl se pro sešit. Otevřel jsem ho na první stránce, a když jsem viděl, co tam stojí, zalapal jsem po dechu.
Odjíždím
S.
Jak mi to mohla udělat!? Sebral jsem blok a zároveň mobil.
Sophie. Nebrala to.
Bella. Nebrala to.
Sakra!
Moment, ještě mám jedno číslo. O kterém jsem si nemyslel, že ho vůbec někdy použiju.
„Ano?“ ozvalo se na druhé straně.
„Jacobe, tady Erik.“ Řekl jsem místo pozdravu.
„Co chceš?“ zeptal se unaveně.
„Jen jednu věc. Než odjedete. Mohl by ses tu stavit? Prosím.“
2024 ©