Kapitola třicátá čtvrtá
Erik:
Vešel jsem s tácem do školní jídelny. Nějak jsem nevěděl, kam si sednout, ale zamířil jsem ke své staré partě kamarádů. Když už jsem byl skoro u nich, uslyšel jsem rozhovor Sandry a Lucie.
„Ty si vážně myslíš, že je to pravda?“ zeptala se Sandra nevěřícně. „Ale s Erikem, přece…“
„Prosím tě, ta mu ani nedala.“ Vložil se Tomáš do jejich rozhovoru.
„Stejně si myslím, že to není pravda. Prostě se to všechno stalo tak, jak nám to řekl. Já Erikovi věřím.“ Stála si Sandra na svém.
Uvědomil jsem si o čem mluvili. Když Sophie odešla, Laura s Alexem všem řekli, že se jejich rodiče rozvádí a jejich otec se se Soph a Sebem odstěhoval. Oni, že zůstali s matkou a teď mají domácí vyučování.
Rozhodl jsem se, že už to nebudu dál poslouchat a vydal jsem se domů.
Od Sophiina odjezdu uběhlo už skoro pět měsíců. Za chvíli začnou prázdniny a já se chystal na dva měsíce strávené v klidu doma.
Odemkl jsem dveře od domu a postavil tašku na botník. Pozdravil jsem mámu a šel do pokoje.
Posledních pár měsíců jsem se s nikým nějak nebavil. Jediný kdo si po tom všem ke mně našel cestu, byla Vanessa. Vzhledem k okolnostem, mezi námi ale teď bylo mírné napětí.
Svlékl jsem si bundu a otevřel okno.
„Ahoj.“ Ozval se za mnou tichý hlas. S leknutím jsem se otočil. Stála tam Bella.
„Vyděsila si mě.“ Řekl jsem. „Tebe bych tu nečekal.“
„Promiň, že jsem se neozvala. Měla jsem hodně práce a navíc…“
„…ona nechtěla, aby ses mi ozvala.“ Dořekl jsem za ni. „No nic. Co ty a Seb?“ zeptal jsem se.
„Budeme se brát.“ Řekla s milým úsměvem a já si všiml blyštivého prstýnku na její ruce.
„Alespoň, že někdo je šťastnej.“ Utrousil jsem. „Jak se vůbec má?“ zeptal jsem se a doufal, že se má dobře.
„Blbě. Chvíli bydlela se mnou a Sebem, ale poslední dobou je raději sama. Odstěhovala se od nás a odjela do Irska. Do svého domu. Pokud vím, chvíli s ní byl Jake, ale ani ten nemá takový nervy, aby to s ní vydržel. Poslední dopis, co mi od ní přišel, byl z Varšavy. Jde to s ní hodně z kopce. A navíc je děsně přecitlivělá.“ Řekla smutně. Viděl jsem, že má o kamarádku strach.
„Takže vidím, že jsme na tom stejně.“ Poznamenal jsem.
„Eriku, myslím si… ne jenom já. Měl bys jet za ní. Neznám důvody toho, proč se s tebou rozešla, ale měly byste si to vyříkat a začít od začátku. Vždyť jste do sebe byli tak zamilovaní.“
„To je minulost. A navíc, ani nevím, kde je.“ Řekl jsem posmutněle.
„Dobře, budu to brát tak, že ses snažil, když už nic.“ Řekla a otočila se. „Už musím. Jestli chceš, zase za tebou přijdu. Celkem si mi chyběl.“ Poznamenala.
„Dobře. Přijď. Slibuješ?“ ujišťoval jsem se.
„Slibuju.“ Zasmála se.
„Počkej. Jak si sem dostala?“ zeptal jsem se.
„Vidíš. Málem bych zapomněla. Tohle mi dala Sophie.“ Řekla a podala mi můj náramek. Beze slova jsem ho vzal a Bella vyskočila z okna. Dlouho jsem se díval, jak mizí v křoví. Když jsem se konečně otočil, ležel na mé posteli posteli papírek. Zvedl jsem ho a podíval se na něj. Byla tam nějaká adresa. Adresa ve Varšavě.
Strčil jsem papírek do kapsy, sebral mobil a klíče od motorky. Seběhl jsem ze schodů, a když jsem viděl, že tam máma není, vyběhl jsem z domu.
Sedl jsem na motorku a rozjel se do Polska…
Sophie:
„Sakra!“ zaklela jsem a rozběhla se do kuchyně.
Sakra! Sakra! Sakra!
Opřela jsem se o dřez a strčila krvácející ruku pod proud studené vody. Když se z rány přestala valit krev, stáhla jsem ji zpět a sledovala, jak se hojí.
Vrátila jsem se do pokoje a začala hledat předmět, o který jsem se pořezala. K mému překvapení to bylo staré, zaprášené, starožitné zrcátko, které jsem právě rozdrtila. Došla jsem tedy pro smeták a chtěla střepy uklidit.
„Ahoj sestřičko.“ Ozval se za mnou hlas. Otočila jsem se a zjistila, že je to můj bratr Seb a očividně měl dobrou náladu.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se a posbírala větší kusy střepů. „A vůbec, jak víš, že jsem tady?“
„Já to nevěděl. Ale Bella jo.“ Řekl a sklonil se k té spoušti na zem.
Jasně Bella. Jako jediná věděla, kde jsem.
„A jsi tu, protože…?“ zeptala jsem se a hledala nějaký důvod, který bych byla ochotná pochopit.
„Máme o tebe strach, Sophii.“ Řekl a rozesmál se, když zabloudil pohledem k dřezu, který byl ještě od krve. „Tos tu měla nějakého dárce nebo co?“ zeptal se a pobaveně se na mě díval.
„Tentokrát je to moje krev.“ Odsekla jsem a šla to umýt.
„Dobře. Dobře. Ticho už. Vezmu tě, ale jen na nádraží. Nastup.“ Vyvzvala jsem Seba. Nastoupil si ke mně a směroval mě na nádraží. Po těch x letech, co tu bydlím, pořád nevím, kde tu co je.
„Tady doprava.“ Ukázal Seb. „Sophii,“ začal opatrně. „Podle mě bys měla jít za Erikem. Jít za ním a usmířit se. Jak dlouho si myslíš, že to vydržíš? Vždyť už jsi úplně mimo.“ Řekl Seb a podíval se na mě.
Praštila jsem rukou do volantu a začala na něj křičet…
„Kdyby šlo o Bellu, nechal bys ji napospas nějakým upírům, co ji usilují o život!?“
„So, uklidni se!“ křičel teď on na mě.
„Ne. Neuklidním, dokud mi nepřestanete všichni kecat do života!“ vykřikla jsem a místo na cestu koukala na Seba.
„Ségra, zatoč!“ vykřikl najednou a strhl volant na stranu. Bylo už, bohužel, pozdě. Zatáčku jsme nevytočili a srazila motorku…
Okamžitě jsem vyskočila z auta a hnala se ke zraněnému.
Zakopla jsem o plech ze zelené motorky a v tu chvíli mi došlo, čí je to motorka. Rozběhla jsem se k němu.
Ležel skroucený pod motorkou.
„Eriku.“ Zašeptala jsem přes slzy. Zdálo se mi, že na chvíli otevřel oči. „Sebe, zavolej sanitku!“ vykřikla jsem na něj hystericky.
„S-soph…“ vyrazil ze sebe Erik přidušeně. Pak zavřel oči a nejspíš byl v bezvědomí.
„Sebe, no tak!“ křičela jsem na něj.
„Sophie, tak rychle to nejde! Musíš si poradit sama!“ křikl na mě a vyhlížel, jestli nepojede další auto.
Bez přemýšlení jsem si vyhrnula rukáv a přeřízla si žílu. Přiložila jsem mu dlaň k puse a snažila se, aby mu v ústech zůstala alespoň kapka.
„Vydrž to, prosím.“ Zašeptala jsem zlomeně. „Kvůli mně.“
Pak už přijela sanitka a je to poslední, co si z toho dne pamatuju…
2024 ©