Kapitola třicátá pátá
Sophie:
Seděla jsem u stolu a obličej měla podepřený rukou.
Byla jsem zase doma… s celou svoji rodinou.
Po prvním dni všichni zjistili, že utěšování mě rozhodí ještě víc. Teď už je to týden a všichni se mi raději klidí z cesty.
Erik už byl v nemocnici sedm dní. Sedm dní byl v kómatu. Měl rozdrcenou nohu, zlomená žebra a bůhví, co ještě.
Jediný, co na tom bylo dobrý, že už ho převezli z Varšavy sem. Maminka za ním mohla chodit.
Já tam raději ještě nešla. Ani jsem nevěděla, jestli by mě jeho máma ráda viděla. Jediné informace, které jsem dostávala, byly od táty.
Uslyšela jsem zvonek.
„Sophii, máš tu návštěvu.“ Oznámil mi táta, když otvíral dveře. Ponechal je pootevřené a vešla Erikova máma. Vykulila jsem oči a vykoktala něco jako pozdrav. Nabídla jsem jí místo a čekala, co bude. Čekala bych všechno, jen ne tohle.
Vypadala hodně nešťastně. Dlouhé blonďaté vlasy jí splihle rámovaly običej. Pod očima měla tmavé kruhy a vypadala nevyspale.
„Sophie, potřebovala bych tvoji pomoc.“ Začala. „Že je Erik v kómatu asi víš.“ Přikývla jsem. „Chtěla bych tě poprosit… kdysi jste si byli velmi blízcí. Prostě chtěla bych po tobě, abys za ním zašla.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. „Ale pořád nechápu… co si od toho slibujete?“ zeptala jsem se.
„Víš, myslím si, teda já a jeho doktor, že kdyby uslyšel tvůj hlas…, že by aspoň nějak zareagoval.“ Řekla smutně. Milovala ho stejně jako já. „Takže?“
„Fajn. Zítra ráno v nemocnici?“
„Ano. Sophii, děkuji ti. Opravdu.“ Řekla a zvedala se k odchodu.
„Moment.“ Zastavila jsem ji. „Mohla bych se teď zeptat na něco já?“ přikývla a sedla si zpět na židli. „Vy se na mě nezlobíte?“ zeptala jsem se a uvažovala o tom, co všechno mi mohla vyčíst.
„Ne.“ Řekla okamžitě. Pak se odmlčela. „Vím, že za tu bouračku nemůžeš. Erik, když si vezme něco do hlavy…, kdybys ho nesrazila ty, udělal by to někdo jiný. Co se týče toho, že si se s ním rozešla. Vím, že bys ho neopustila jen tak, muselas mít důvod. Prostě a jednoduše, nic ti nevyčítám.“
Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou. Po všem, co se stalo. Ona mi nic nevyčítá. Všechno mi odpustila.
„Zítra ráno?“ ujišťovala se ještě.
„Jo. Budu tam.“ Slíbila jsem a vyprovodila ji ke dveřím.
Tohle byla bezesporu nejdelší noc mého života. Už v šest jsem stála připravená u dveří. Teprve v osm mě táta pustil.
Čekala jsem před nemocnicí. Erikova máma přišla, jak slíbila. Vedla mě přes celou nemocnici a pak výtahem do třetího poschodí.
Konečně jsme byly na správném oddělení. Erikův pokoj byl až na konci chodby. U každého pokoje byl malý skleněný kamrlík, ve kterém byla neustále přítomna sestra.
„Tady to je. Chceš tam být sama? Šla bych se nasnídat do bufetu.“ Řekla.
„Jen běžte. Já to zvládnu.“ Řekla jsem a doufala, že to opravdu zvládnu.
„Tak, tyhle dveře. Ještě půjdu říct doktorovi, že sem můžeš chodit, jak budeš chtít.“ Řekla a odešla za doktorem.
Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.
Byl to na nemocnici velký pokoj. Uprostřed stála obrovská postel, kolem které byly naskládané samé pípající přístroje. Jeden kontroloval tep, další teplotu, prostě na vše co jde.
Naproti dveřím byla okna s výhledem na park.
Podívala jsem se k posteli. Erik tam bez hnutí ležel, napojený na všechny ty přístroje. Nejevil žádné známky života…
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho a doufala, že zním snad trochu vesele.
Sedla jsem si na židli k posteli a pořádně si ho prohlédla. Obličej měl zjizvený, ale to nebylo to, co mě zarazilo. Od posledně měl tmavší vlasy. Pořád byly blonďaté, ale už ne tak světle. Spíš světlounce hnědé.
Přestala jsem přemýšlet a začala zpytovat své svědomí.
„Eriku…,“ zasténala jsem potichu. „Chci, abys věděl, že kdybych mohla, všechno, co jsem udělala bych si rozmyslela. Udělala bych to jinak, všechno. Kdyby šel vrátit čas, nikdy bych ti tolik neublížila.“ Vzlykala jsem a chytla ho za ruku.
„Pořád tě miluju. Hrozně moc. I když jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že ne. Něco jsem si nalhávala. Miluju tě a nechci tě ztratit. Nemůžu tě ztratit.“ Vylívala jsem si srdce.
Najednou jsem ucítila slabý tlak na své ruce. Stiskl mi ruku!
„Soph, si v pořádku?“ zeptala se jeho máma, když vešla do pokoje.
„Nejsem.“ Vyskočila jsem okamžitě. „Stiskl mi ruku! Vzala jsem ho za ni, něco mu vyprávěla a on mi stisk opětoval!“ radovala jsem se.
„To není možné.“ Oponovala mi.
„Ale je. Vždyť se to právě stalo. Jsem si jistá.“ Přesvědčovala jsme ji, dokud nedošla pro doktora.
Doktor přišel společně s mým tátou. Nechápala jsem, co tam dělal. Proč nebyl na své klinice…?
Lékař se díval na všechny přístroje a jako poslední se podíval na kus papíru, který vytiskl další přístroj. Nad tím mi zůstával rozum stát. Jak to všechno funguje?
„ Slečna Anesová má pravdu.“ Konstatoval doktor. „Vidím tu zvýšenou činnost mozku. Musím přiznat, že slečna Anesová má na jeho uzdravování velký vliv, když tohle dokázala za jednu návštěvu. Teď mě omluvte. Mám naléhaví případ.“ Rozloučil se a odešel.
„Víš, když ho sem převezli, moc šancí mu nedávali. Říkali, že přežije, ale bude dlouho v kómatu. A samozřejmě, čím déle, tím větší může být poškození mozku. Sedm dní nejevil žádné známky života, pak přijdeš ty a hned po pár minutách se vše zázračně zlepší. Dokážu si to vysvětlit akorát tím, že k tobě musí pořád něco cítit.“ Řekla mi jeho máma a usmála se na mě.
„Mohla bych tu s ním ještě chvíli zůstat?“ zeptala jsem se. Přikývla a já se posadila zpět na židli. Když odešla, vyprávěla jsem mu o Belle, o plánované svatbě se Sebem. O tom, jak se má Alex s Laurou…, prostě o všem možným.
Pak přišla jeho máma a já už musela domů.
Byla jsem hrozně šťastná, že vím, že je v bezpečí a snad se uzdraví…
Podle toho co mi řekl ten doktor, má rozdrcenou nohu, kterou s největší pravděpodobností budou ještě operovat. Ale musí s tím počkat, až se probudí…, jako další měl zlámaný skoro všechny žebra a zhmoždění hrudník od toho jak na něj spadla motorka. Dobrá zpráva byla, že dýchá sám bez pomoci přístroje.
V dalších čtrnácti dnech jsem za ním každý den chodila. Sice se stále neprobudil, ale když jsem na něj mluvila, občas se trochu pohnul a jednou i na chvíli otevřel oči. Všichni tvrdili, že už to nemůže trvat dlouho…
Na jednu stranu jsem byla ráda, že už se brzy probudí. Na druhou stranu jsem se toho děsila. Vím, že teď jsem sobecká, ale bála jsem se, že se probudí a nebude mě chtít vidět. Bude na mě naštvanej a nebude se mnou chtít mluvit…, nezazlívala bych mu to. Měl by na to plné právo, ale nic by to nezměnilo na tom, že by mi to děsně ublížilo…
Posadila jsem se na postel a zavolala na Bellu. Potřebovala jsem se někomu svěřit…