Kapitola třicátá šestá
Sophie:
„Sophii, už jsi tu skoro dva dny. Musíš se jít aspoň najíst.“ Napomínala mě Erikova máma. Byla jsem tu druhou noc, takže jsem se zvedla a šla do bufetu.
Posadila jsem se a popíjela kafe. Přemýšlela jsem, jak dlouho to asi bude trvat. Doktor říkal, že už se Erik musí vzbudit brzo…
Těšila jsem se, až se to stane, abych si s ním mohla povídat a vědět, že mě vnímá a třeba i rád vidí…
Vzala jsem si buchtu a zadumaně začala snídat.
Erik:
Viděl jsem jen černou tmu. Cítil jsem se, jako kdyby kolem mě nic nebylo, jako kdyby kousek mně chyběl.
Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Vůbec jsem neměl sílu. Pokusil jsem se otevřít oči. Problém byl, že to taky nešlo.
Konečně jsem je s námahou otevřel. Chvíli mi trvalo, než jsem rozeznal všechny barvy kolem sebe. Když jsem se pořádně rozhlédl, zaznamenal jsem mámu.
„Eriku, konečně…“ oddechla si. Vzpomínal jsem, jak dlouho jsem byl asi mimo. Poslední, co jsem si jakž takž vybavoval, byla ta bouračka. A teprve teď mi to došlo.
„Kde je?“ zeptal jsem se. Můj hlas zněl nějak mrtvolně potichu a dalo mi spoustu práce, říct jen tu jednu větu.
„Neboj, poslala jsem ji jen do bufetu, aby se najedla. Seděla tu skoro dva dny v kuse.“ Odpověděla mi máma. Doufal jsem, že mluvíme o tom samým.
Najednou vrzly dveře a já uviděl Sophii. Když mě uviděla, vystřídalo se jí v obličeji hodně emocí. Nejdřív šok, který postupně přešel do nefalšované radosti a vykouzlil jí na tváři krásný úsměv.
Pořádně jsem si ji prohlédl. Vypadala úplně stejně jako tehdy. Krátké vlasy měla stáhlé gumičkou, i když pár pramínků jí lezlo do obličeje.
Byl jsem šťastný, že ji vidím. Měl jsem pocit jako by se ten kus prázdného místa najednou zaplnil.
Sophie:
Byla jsem štěstím bez sebe. Potom, co ho prohlédl doktor a konstatoval, že je opravdu vzhůru, jsem si sedla k němu.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho vesele.
„Ahoj.“ Dostal ze sebe a našel si moji ruku.
„Eriku, mohl bys mi odpustit?“ zeptala jsem se okamžitě.
„Co přesně chceš odpustit?“ zeptal se a cítila jsem, že mu to činí problémy.
„Všechno. Že jsem tě opustila. Že jsem tě přejela autem…, že jsem ti ublížila.“ Odpověděla jsem a stiskla mu ruku.
„Víš, já ti to odpustil už v ten den, co jsi odešla.“ Řekl a zářivě se na mě usmál.
Pak jsme si ještě dlouho povídali a já ho potom už nechala spát.
„Vzbudil se! Chápeš? Bude v pořádku!“ křičela jsem na Bellu a padla jí do náruče.
„No, konečně. Že mu to ale trvalo!“ zasmála se se mnou.
„Tak já jdu do pokoje. Musím to nějak vstřebat…“ řekla jsem a odešla k sobě.
Plácla jsem sebou na postel a nemohla se zklidnit.
„Můžu?“ zeptal se Jacob.
„Jasně.“ Odpověděla jsem a pořád se usmívala.
„Tohle mi dal Erik, ten den, co jsme odjeli. Nechtěl jsem ti to dávat, protože si byla dost na dně a já nevěděl, co v tom je.“ Řekl a podal mi složený kus papíru. „Víš co? Raději tě tu nechám.“ Řekl a vycouval z pokoje.
Rozložila jsem papír a začala číst.
Milá Sophie,
Sedím tu už tři hodiny a zírám na prázdný papír, protože nevím, co napsat.
Chtěl jsem být upír a být navždy s tebou. Ty sis to nepřála. Potom jsme na sebe křičeli a já ti řekl, že pro to udělám cokoli, co mě napadne.
Tehdy…, jsem to myslel vážně.
Jsem rozhodnutý najít nějakého upíra, nechat se přeměnit a najít tě. Najít tě a získat zpět.
Nejlepší by asi bylo, kdybys tu teď seděla a já ti to mohl říct do očí. Řekl bych ti, že tě miluju a nikdy nepřestanu.
Udělám cokoli,
S láskou Erik
Zmačkala jsem papír do kuličky a položila ho na stůl. Oči se mi zalili slzami a já je nechala jednu po druhé stékat po tváři. Milovala jsem ho. Pořád. A nepřestala bych ani, kdyby umřel.
Opřela jsem se o zeď a snažila se uklidnit. Zhluboka dýchej, ozýval se tichý hlásek v mé hlavě. Zkusila jsem to. Neúspěšně.
Vykašlala jsem se na nějaké uklidňování a svezla se po stěně do sedu. Hlavu jsem si opřela o kolena a tiše se rozbrečela.
Ráno jsem šla zase za Erikem. Když jsem přišla, ještě spal. Nechtěla jsem ho budit a tak jsem se šla ještě nasnídat do bufetu. Zrovna jsem byla na lovu, takže jsem jíst ani nemusela.
„Ahoj Sophii.“ Pozdravila mě Erikova máma.
„Dobrý den.“ Odpověděla jsem zdvořile a dala se do jídla.
„Sophii, měla bys něco vědět. Když si odjela, Erik se snažil jakkoli na tebe zapomenout. Nebo spíš jsme mu to my všichni radili. Přestavěl si pokoj, ostříhal vlasy, dělal různý kraviny, ale to, co mu tě nejvíc připomínalo, nedal z ruky.“ Zakončila a vytáhla něco z kapsy. Podala mi řetízek s ptáčkem, co jsem mu dala. „Dali mi ho, když ho sem přivezli a já si říkala, že ti ho vrátím.“
„Děkuju.“ Řekla jsem. „Až se uzdraví, zase mu ho vrátím a pokud bude chtít, vrátím se i já.“ Ujistila jsem ji.
„Tak už běž za ním. Já ho půjdu pozdravit a potom už musím do práce.“ Zvedla se a odešla.
Já uklidila talíř a hrnek a šla za Erikem.
„Ahoj.“ Pozdravil s úsměvem. Dneska už vypadal mnohem lépe.
„Ahoj. Něco jsme ti donesla.“ Oznámila jsem mu a položila tašku. Vytáhla jsem plyšáka, co mi dal a hodila ho po něm.
„Páni. Toho jsem tu nečekal.“ Zasmál se, když ho obratně chytil.
„Dobré ráno.“ Pozdravil doktor, který zrovna vešel do dveří. Taky jsme ho pozdravili a on začal prohlížet Erika.
„Takže řekl bych, že ta noha už je jediný, co ještě musíme spravit. Bude to poslední operace a pak honem do školy.“ Začal se smát doktor a Erik se k němu přidal.
„Myslím, že ta škola ještě počká.“ Řekla jsem skepticky.
„Samozřejmě. Pak bude ještě rehabilitace a bude to chvíli trvat. Řekl bych, že nastoupíš tak v listopadu. I když, jak vidím, kvůli slečně to urychlíš.“ Usmál se doktor a odešel.
„Tak co? Kvůli slečně to urychlíš?“ usmála jsem se.
„Pokud to půjde.“ Řekl.
Dlouho jsme si povídali, ale Erik pak usnul vyčerpáním.
Přišla za ním sestra, odvezla nějaký přístroj a sundala mu hadičku z ruky. Tehdy jsem si toho poprvé všimla…
Přes žíly na zápěstí měl dvě stejné, rovné jizvy. Od bouračky být nemohly, vypadaly starší. No, zatím nebudu vymýšlet žádné drastické scénáře a zeptám se ho až se vzbudí.
Vzbudil se těsně před večeří.
„Eriku, z čeho máš ty jizvy?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Který?“ zeptal se s plnou pusou.
„Tyhle.“ Řekla jsem a přejela mu po zápěstí.
„No, to bylo totiž…“ vykoktával.
„Nepokoušel ses o nějaký kraviny, že ne?“ ujišťovala jsem se.
„Podle toho, co je pro tebe kravina…“ vykrucoval se. „Chtěl jsem… prostě, nebylo mi dobře a byl jsem… naštvanej…“
Povzdechla jsem si. Ten kluk se opravdu pokoušel o sebevraždu… nechtěla jsem ani pomyslet, že by se mu to povedlo.
„Slib mi něco.“ Poprosila jsem ho. „Už nikdy neuděláš takovou kravinu.“
„Slibuju.“ Řekl a já doufala, že je to upřímný.
„Nechceš už jít spát?“ zeptala jsem se, když dojedl, protože jsem viděla, že i když prospal půl dne je pořád unavenej.
„Zůstaneš tu?“ zeptal se. Přikývla jsem.
„Ani se odtud nehnu.“
2024 ©