Kapitola třicátá sedmá
Sophie:
Erikova máma mě poslala domů, takže jsem teď zase spěchala zpět do nemocnice. Zaklepala jsem a vešla. Erik seděl na vozíku a se smíchem popojížděl sem a tam. Když si mě všiml, měla jsem ve tváři vystrašený výraz.
„Nelekej se. To je jen do tý operace. Nějak se hejbat musím.“ Odpověděl a pořád se smál. „Náhodou, medvědovi se to líbí.“ Otočila jsem se k posteli, kde na polštáři ležel plyšák, co jsem před týdnem donesla.
Sedla jsem si na postel a chvíli se na něj dívala. Erik se pak zvedl a o berlích se dobelhal ke mně. Posadil se vedle mě.
„Sophii, já se bojím.“ Řekl mi a viděla jsem v jeho očích strach.
„Neboj se. Slibuju, že budeš v pořádku.“ Slibovala jsem mu. „Vidíš tady to?“ zeptala jsem se a ukázala na infuzi u postele. „Je v tom moje krev…“ přiznala jsem.
Jeho odpověď bylo jen zakroucení hlavou a posmutnělí úsměv.
„Věř mi. Bude to dobrý.“
Operace trvala už dvě hodiny. Nervózně jsem přešlapovala po chodbě. Erikova máma mi už několikrát řekla, abych se uklidnila a sedla si. Byla víc v klidu než já.
Konečně přišel doktor. Řekl, že je všechno v pořádku a všechno proběhlo hladce. Jen ho máme nechat den, den a půl spát.
Byla jsem poslána domů, abych si ty dva dny odpočala.
Po dvou týdnech mu začala rehabilitace a další tři týdny trvalo, než se v pohodě udržel na berlích. Zabralo mu to celý prázdniny…
Bylo září a začala škol.
Vrátit se tam…, bylo hrozný.
Od Erika jsem zjistila, že když jsem odjela, objevili se fámy o tom, že jsem těhotná… To vysvětlovalo, proč na mě všichni furt tak koukají. Lepší slovo, by bylo spíš zírají… Kdyby se mnou pořád nebyla Bella, už dávno bych po někom skočila a zardousila ho jeho vlastními pomluvami…
Vzala jsem si tác a spěšně prošla jídelnou.
Nabrala jsem si jídlo a zdařile ignorovala pohledy, které mě skrz naskrz propalovaly.
Rozhlédla jsem se, a když jsem uviděla Bellu, zamířila jsem k ní. Dosedla jsem a začala mlčky jíst.
„Ahoj, Sophii.“ Vanessa. To mi ještě scházelo!
„Nazdar.“ Pozdravila jsem neochotně a pokračovala v jídle.
K mojí smůle se Vanessa posadila k nám. Bella se na mě omluvně podívala a raději odešla.
„Jak je Erikovi?“ zeptala se zvědavě.
„Zatím dobře.“ Odpověděla jsem netrpělivě. Špatně mu bude, až mu budu popisovat, jak jsem tě zabila, ty krávo…
„Já jenom, že v poslední době jsme si byli blízcí.“ Prohodila jako by jen tak a nabrala si sousto svého salátu.
„Jak blízcí?“ zeptala jsem se zvědavě tentokrát já a nervózně otáčela vidličku v prstech.
„No, on ti nepověděl o tom večírku?“ zalapala po dechu nevěřícně. „A o tom, jak jsem ho odvedla opilého domů? To ti asi ani neřekl o tom, co se stalo potom…“ dál mluvila a mě to začalo docvakávat. On a ona. Ne, tomu nevěřím.
„A ráno jsem se probudila u něj v posteli.“ Dokončila svůj výstup a tentokrát jsem to byla já, kdo zalapal po dechu. Takže on mi celou dobu v té nemocnici lhal.
Já jsem opravdu blbá a naivní!
Zůstala jsem bez hnutí sedět jako přimražená.
Nevěřila jsem tomu.
Vanessa se usmívala. Nejspíš se jí povedlo dostat mě tam, kam chtěla.
„Sophii, jsi v pořádku?“ sklonil se nade mnou Alex, který právě přišel k našemu stolu.
„Ne.“ Zamumlala jsem a vyběhla z jídelny ven.
Rychle jsem přešla chodbu, otevřela dveře ven ze školy a jako střela přelétla parkoviště až ke svému autu.
Otevřela jsem dveře, sedla si dovnitř a rozplakala se…
Takhle to se mnou pokračovalo až do rána, kdy mě Alex donutil se vzchopit a jít do školy.
K mé smůle jsem vešla do třídy a tam seděl Erik.
Netušila jsem ani, že ho pustili z nemocnice, natož že přijde do školy.
Seděl v první lavici, takže já zamířila až k té poslední. Posadila jsem se a čekala na zvonek.
Učitel vešel, hodina začala a já to ani nevnímala. Z přemýšlení mě vytrhl až zvuk, který ohlašoval konec hodiny.
Vylítla jsem ze třídy a spěchala za Alexem. Když jsem ho našla byl s Laurou.
„Potřebuju s tebou mluvit.“ Vyhrkla jsem a odtáhla ho do rohu mezi zeď a skříňku.
„Je tady. Přišel. Já nevím…“ vykoktávala jsem jedno slovo za druhým. Alex povzdechl a vzal mě za ruku.
„Poslouchej, uklidni se. Sophii, musíš si ujasnit, co vlastně chceš.“ Řekl klidně a smířlivě se na mě díval. Věděla jsem, že má pravdu.
„Já chci jeho.“ Řekla jsem smutně. „Ale nechci aby mi lhal.“
„Podívej, budeš to muset rozseknout. Řekni mu, co chceš a on se podle toho buď zařídí anebo ne. To už neovlivníš.“ Pokračoval pořád klidně.
„Fajn.“ Souhlasila jsem a v hlavě se mi rodil plán, jak to zařídit.
Došla jsme na druhou hodinu a odpočítávala chvíle do konce vyučování.
Konečně to přišlo a byly tři hodiny. Vzala jsem si svoje věci ze skříňky a šla k té Erikově.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem, snad, příjemným tónem.
„Čau.“ Pozdravil s úsměvem.
„Můžu tě doprovodit?“ přešla jsem hned k věci.
„Pojď.“ Pokynul ke dveřím a pomalu jsme šly.
Kvůli jeho noze jsme šly desetiminutovou cestu půl hodiny a mě už to začínalo nahlodávat na odvaze.
Otevřel dveře a pozval mě dál.
„Ehm… Tohle by sis měla vzít. Daroval jsem ti ho a dárky se nevrací.“ Řekl a podal mi svůj náramek, který jsem měla kvůli chození dovnitř a ven.
Natáhla jsem si ho na ruku a vešla.
Erik si položil na zem tašku a pomalu šel ke schodům. Počkala jsem až vyjde nahoru a teprve potom šla.
„Musím s tebou mluvit.“ Prohlásila jsem. Erik si sedl na postel a já naproti němu na židli.
„Eriku, ty víš, že pro mě hodně znamenáš a záleží mi na tobě.“ Začala jsem a sbírala odvahu, říct mu, k čemu jsme se donutila.
„Než to řekneš, taky ti chci něco říct.“ Přerušil mě. „Uvědomil jsem si, že s tebou chci být, takže pokud se mnou chceš být ty…?“ jeho otázka zněla jasně. Vstala jsem, přešla k oknu a přejela si přes obličej dlaní.
„O to právě jde. Já s tebou nemůžu být, když ke mně nejseš upřímnej!“ vyjekla jsem a ani nevěděla, kde se to ve mně vzalo. Udiveně se na mě podíval.
„Vím o Vanesse.“ Zkrátila jsem to. Postavil se a chtěl něco říct, pak se zase posadil.
„Cože?“ zeptal se a tázavě se na mě podíval.
„Hele, já bych s tebou taky klidně byla, ale nejdřív potřebuju vědět, jestli ti můžu věřit. A navíc Eriku, já už si nejsem jistá ve svých citech.“ Řekla jsem, bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělala a nooo… pak utekla a cestou se rozbrečela.
Isabella:
Seděla jsem na pohovce a povídala si se Sebem.
Vedle v křesle seděl Alex a nejspíš přemýšlel. V tom do domu vlítla Sophii.
Okamžitě padla Alexovi do náruče. Plakala.
„Co se stalo?“ ptal se jí marně Alex. Přešla jsem k nim a položila jí ruce na ramena.
„Zlato, co se stalo?“ zeptala jsem se. Když se trošku uklidnila, Alex ji posadil na sedačku a sedli jsme si k ní z každé strany jeden.
„Rozešli jsme se.“ Vzlykala. „Protože, on má Vanessu a-“ nebyla schopná pokračovat a položila si hlavu na Alexovo rameno.
„On s ní spí?“ zeptala jsem se nevěřícně a zmateně zároveň. Uslzeným pohledem se na mě podívala a přikývla.
Vstala jsem a začala přecházet po pokoji.
Erika jsem měla ráda, ale jak mohl takhle Sophii ublížit?
Jasně, rozešli se, ale přece pokud ji má pořád rád, tak by to přece neudělal.
Seb mě zezadu objal kolem pasu.
„Co mám dělat?“ zeptala jsem se ho bezmocně. Milovala jsem ji a nevěděla, jak jí mám pomoct.
„Buď ho můžeš jít zmlátit,“ odpověděl Seb. „nebo tomu nech volný průběh.“
„Takže volím první variantu.“ Řekla jsem, vyprostila se z jeho objetí a vyběhla ven.
Zamířila jsem k Erikovu domu. V kapse jsem měla starodávnou minci, co mi jednou dal, abych mohla vejít.
Vřítila jsem se oknem dovnitř jako velká voda.
Když jsem ho spatřila, jen to ve mně vřela, chytla jsem ho kolem krku a přitiskla ke zdi. Probudily se ve mně upíří instinkty a vycenila jsem na něj zuby.
„Bello…“ sípal. „Pusť mě, prosím.“
„Ne, dokud mi nevysvětlíš, proč si jí to udělal. Ta holka je možná naivní a občas trochu sobecká, ale tohle si nezaslouží a ty to víš.“ Křičela jsem na něj.
„Já vím…“ už mu docházel dech. Pustila jsem ho a kus od něj poodešla.
„Tak proč si jí to udělal? Když si takový uvědomělí?“ ptala jsem se naštvaně. „Proč ses s tou Vanessou vyspal?“
„Hele, uklidni se. Já jsem byl namol. Nevěděl jsem, co dělám a po pravdě si to ani nepamatuju.“ Přiznal. Pomohlo to k tomu, že jsem trochu zklidnila.
„A proč si jí to nevysvětlil? Ušetřil bys jí hodně slz. Ona často jedná zbrkle…“ už jsme mluvila klidně a tišeji, ovšem jsem s ním pořád třásla, nevím, asi jsem z něj v tu chvíli chtěla vytřást duši a tu donést své kamarádce na zlatým podnose.
„Myslíš, že mě pustila ke slovu?“ zeptal se mě tónem, který říkal „jako bys ji neznala…“
„Achjo. Promiň. Byla jsem naštvaná… Vy dva patříte k sobě a pořád děláte akorát pravý opak a mě to štve. Musím se pořád dívat, jak jeden z vás trpí.“ Řekla jsem potichu, pustila ho a přemýšlela.
„Pokud si pamatuju, rozešla se ona se mnou. Řekla, že už ke mně nic necítí!“ vybuchl najednou.
„Tak to ti pěkně kecala…“ zhodnotila jsem. „Ale Eriku, ty seš taky idiot. Pako! Ona neumí lhát, mohl si to poznat.“ Řekla jsem klidně. On už se taky tvářil celkem normálně.
„Fajn. Mám plán. Ale nevím, jestli vyjde. Sophii musí zítra určitě přijít do školy. Musíš to zařídit.“ Nařídil mi a já přikývla na souhlas.
2024 ©