Kapitola třicátá osmá
Erik:
Tu noc jsem špatně spal.
Netušil jsem, jestli můj plán vyjde a byl jsem z toho nervózní.
Bez berlí jsem se dobelhal do kuchyně. Na stole byl vzkaz.
Jsem na víkend u Petra. Jídlo máš v lednici, pokud budeš něco potřebovat, volej.
Jasně. Jsem tu sám. V něčem to bylo i dobrý.
Zběžně jsem prohlédl ledničku. Nic na co bych měl chuť.
Přešel jsem ke dveřím, nazul si boty, popadl jednu z berlí a vydal se ke škole.
Dneska se mi tam obzvlášť nechtělo, ale pokud jsem chtěl Sophii zpátky, budu muset podstoupit nějaké oběti.
Na prvních čtyřech hodinách jsem ji neviděl. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli tu je, dokud nevešla do jídelny.
Když jsem So uviděl, vyrazilo mi to dech. Vypadala nádherně.
Vyžehlené vlasy měla orámované okolo obličeje. Světle modré tričko jí sahalo až ke stehnům v modrých džínech.
Určitě pod tím má i tu modrou podprsenku… napadlo mě, ale hned jsem se raději okřikl.
„Ahoj.“ Pozdravila mě Vanessa s úsměvem.
„Ahoj.“ Bylo jediný, na co jsem se zmohl…
Sophie:
Ležela jsem v posteli. Pořád jsem musela myslet na Erika a to, co jsem mu řekla.
Už jsem to dál nesnesla a zvedla se.
Zamířila jsem do jídelny. Je to divný ve dvě ráno, ale co…
Seděl tam Jake. Potichu jsem se plížila za ním.
„Čau, Jaku!“ vykřikla jsem a objala ho kolem ramen.
„Teda ty umíš člověka polekat.“ Odfrkl si.
„Vím, že si napůl Angličan, ale nemusíš být takovej suchar.“ Teď jsem byla naštvaná.
„Promiň, já to takhle nemyslel.“ Omluvil se provinile.
„Si myslím.“ Řekla jsem se smíchem a sedla si k němu.
„A co tu vůbec děláš?“ zeptal se zvědavě. Pořád ještě s úsměvem jsem ho dloubla do žeber.
„Bydlím.“
Málem se zadusil koktavým smíchem. „Myslím teď, tady.“
„Jó tak.“ Předstírala jsem a zase se začala řehtat. „Spát nemůžu a už jsem to nevydržela sama se svýma myšlenkama.“ Přiznala jsem a položila si hlavu na stůl.
Poslední dobou bylo jediný, co se mi honilo hlavou Erik, Erik a Erik.
Pořád jsem na něj musela myslet. Nedokázala jsem si odpustit, co jsem mu řekla a na druhou stranu mi vadilo, že mi lhal.
Alex má pravdu. Někdy se chovám jako dítě.
„Hele, Jaku, co si myslíš o Lili?“ zeptala jsem se ho se zájmem. Chvíli na mě koukal, ale pak se jeho zasněný výraz rychle změnil.
„Ne. O tom ani neuvažuj.“ Vykřikl zděšeně jako by mi četl myšlenky.
„Nic neříkám.“ Upozornila jsem ho. „A co máš proti Lili?“ vyštěkla jsem. Měla jsem ji hrozně ráda. Samozřejmě ne víc, než Bellu.
„Je blondýna.“ Odpověděl Jake bez zamyšlení. Vykulila jsem oči.
„A proto…? Jaku…“ povzdechla jsem.
„Mě se taky líbí tmavý kluci a-“ odmlčela jsem se. Nebo spíš ztratila řeč. A chodila jsem s Erikem, kterej je bledej jak sníh a světlé vlasy mu spadají do obličeje, když se nahne a... A dost.
„Promiň, nechtěl jsem tě přivést na takový myšlenky.“ Omluvil se mi Jake.
„Víš, přála bych si, abych byla člověk. Bylo by všechno jednodušší.“ Přemýšlela jsem nahlas. Vyvalil oči.
„Soph, miluješ být upírem. Můžeš dělat všechno a kvůli němu bys všechno zahodila?“ ptal se vyjeveně.
„Jaku, to nemůžeš pochopit.“ Chlácholila jsem ho a snažila se mu vysvětlit, jak funguje pouto. „Kdybych byla člověk, měla bych celej vztah s ním jednodušší. A navíc, kvůli Erikovi, bych se vzdala všeho.“ Přiznala jsem potupně, protože jsem si připadala jako blbá, zamilovaná puberťačka.
„Promiň.“ Řekla jsem mu. „Nejsem připravená mluvit o Erikovi.“ Omluvila jsem se. Jacob přikývl a bavili jsme se spolu ještě zbytek noci. Pak jsem uslyšela ze svého pokoje budík, který mi pokaždé oznamoval, že mám jít do školy.
Tak jsem se vypravila.
Ani nevím jak, ale první čtyři hodiny jsem přešla bez povšimnutí. Že už jsem ve škole a mám vnímat, mi došlo, až když jsem v jídelně uviděla Erika.
Seděl s Vanessou. Jak jinak, napadlo mě.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě Alex. Otočila jsem obličej k němu.
„V pohodě. Ten pohled jen trochu bolí. Ale teď jsem šťastná za něj, ona je pro něj lepší než já.“ Řekla jsem bez jakéhokoli citu.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se Alex. Pohled na mé zničené já mu asi nedělal zrovna dobře.
„Podívej, já mu mohu kdykoli ublížit. To je první věc a navíc, až dospěje, bude jednou chtít mít rodinu a tak, a to mu já prostě poskytnout nemůžu.“ Řekla jsem a rychle se zvedla, aby neviděl moji uslzenou tvář.
Běžela jsem ke svému autu a tam zůstala do konce přestávky. Pak jsem se musela zvednout a jít na hodinu.
Matika. Moje děsně oblíbená hodina.
Sedla jsem si do lavice a čekala na příchod učitele. Když vešel, Erik se za ním hned dopajdal. Byla jsem zvědavá, co mu chce, ale nechtěla jsme ho špehovat a tak jsem to nechala být.
„Slečno Anesová.“ Zavolal na mě učitel. Vyjukaně jsem se zvedla a došla k němu.
„Tady Erikovi není dobře. Doprovodíte ho domů.“ Oznámil mi. Chvíli mi to nedocházelo.
„Cože po mně chcete?“ zeptala jsem se, pořád ještě mimo.
„Půjdete s ním domů.“ Zopakoval mi učitel, tentokrát hlasitěji a důrazně.
Beze slova jsem si došla pro věci. Erik stál na prahu a čekal. Pokynula jsem mu, aby šel k šatně. Pořád jsem nějak nechápala, o co mu jde.
Pomalu jsme vyšli ze školy. Dělalo mi problém udržet s ním krok, protože kulhal a šel pět metrů za mnou.
„O co ti jde?“ zeptala jsem se před vchodem do jeho domu. Zalovil v kapse a vytáhl náramek, co jsem mu přes Bellu znovu vrátila. Podal mi ho, a když jsem ho měla zase na ruce, pocítila jsem úlevu.
Vešla jsem dovnitř.
„Potřebuješ ještě moji pomoc?“ zeptala jsem se odkostěna od všech emocí.
„Do schodů.“ Přiznal a tvářil se u toho zahanbeně.
„Tvoje máma je v práci?“ zeptala jsem se a doufala, že by za ním přišla.
„Ne. Je celý víkend u svého přítele.“ Oznámil a přísahala bych, že se usmál.
Pomohla jsem mu do schodů. Sedl si na postel a prohlížel si mě.
„Nevypadáš, že by ti bylo nějak hrozně špatně.“ Řekla jsem mu. Teplotu neměl. Neomdléval. Neumíral.
„Už je mi líp.“ Zalhal.
„Kecáš.“ Obvinila jsem ho. „Nikdy ti nebylo špatně. Vymyslel sis to, abys mohl být se mnou.“ Zatvářila jsem se vítězoslavně. Dotkla jsem se jeho slabého místa…
„Přiznej se, miluješ mě. Pořád.“ Zaútočil tentokrát on na mě.
„Ty to přiznej.“ Chtěla jsem to slyšet od něj. Zvedl se a stoupl si naproti mně.
„Sophii, věř mi, že to s Vanessou jsem neudělal schválně. Byl jsem opilej a navíc ještě zfetovanej, vůbec si to nepamatuju.“ Pokračoval bezradně.
„Proč bych ti měla věřit?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Protože tě chci.“ Zašeptal a přešel ke mně. „Protože tě miluju.“ Vzal mě za ruce.
Uvěřila jsem mu. Zase jsem mu podlehla.
Sklonil se ke mně a něžně se dotkl mých rtů. Trochu jsem se odtáhla, ale hned se k němu přitiskla zpátky.
Jednou rukou mě hladil po zádech, druhou po tváři. Zajel mi do vlasů a podíval se mi do očí.
Nevěděla jsem, co říct ani co dělat.
Celá jsem se klepala.
Přejel mi prstem po rtu a přitiskl na mé rty svoje.
Líbilo se mi, jak něžnej ke mně byl a jak mě hladil. Nevydržela jsem a odvedla ho k posteli. Klopýtavou chůzí šel pomalu se mnou a sedl si.
Stáhl mě k sobě a nepřestával mě líbat. Natiskla jsem se na něj a políbila ho na krku.
Vzal mě kolem pasu a zatáhl doprostřed postele. Ležela jsem na boku a prohlížela si ho. I když byl ještě trochu pomlácenej, pořád byl strašně pěknej.
Natáhla jsem se k němu a začala mu pomalu rozepínat košili. Všimla jsem si, že na hrudi má jizev z bouračky nejvíc. To mě trochu vykolejilo.
Všiml si, co mě zarazilo a pohladil mě po ruce.
„Neřeš to.“ Zašeptal a začal se zase soustředit na svlékání mého trička.
„Eriku, neměli bychom…“ zkusila jsem ho zastavit, i když jsem to hrozně chtěla.
„Já vím.“ Zašeptal vzrušeně a přetáhl mi tričko přes hlavu. I se svojí košilí ho odhodil.
Jednou rukou jsem ho pohladila po tváři a tou druhou ho vzala za zápěstí. Položila jsem mu ruku na svoje záda, pochopil a začal mě něžně hladit.
K tomu všemu jsme se ještě začali vášnivě líbat.
Přetočil mě pod sebe. Vzrušeně jsem vzdychla. To mu stačilo a rozepnul mi kalhoty. Pomohla jsem mu je sundat a rozepla ty jeho.
Když další části našeho oblečení skončily na zemi, uvědomila jsem si, jak moc ho chci. Erik to poznal a sundal mi podprsenku.
Když už jsme byly oba nazí, ani jeden z nás už neměl žádné zábrany…
Ležela jsem na břiše v Erikově posteli. Hlavu jsem měla podloženou rukama a polštářem, na sobě jsem měla jen kalhotky.
Erik mě pořád hladil po zádech. Přejížděl hlavně po místech, kde jsem měla jizvy. U některých jsem ani nevěděla, kde jsem k nim přišla.
„Přestaň.“ Napůl jsem se smála, napůl sténala. Rozesmál se a naklonil se ke mně blíž, aby měl lepší přístup.
„Myslím to váž…“ vzdychla jsem.
„Já vím, vážně.“ Pořád se smál. Každý jeho dotek se mi neskutečně líbil a hrozně mě vzrušoval. On to dělal schválně, chtěl abych přiznala, že ho miluju.
„Řekni to a já přestanu.“ Domlouval mi a samolibě se u toho šklebil.
„Takovou radost ti neudělám.“ Odsekla jsem, ale s úsměvem.
„Stejně vidím, co to s tebou dělá.“ Odpověděl a přejel mi ze zad ještě níž. Obratem jsem sáhla po dece a vytáhla si ji až ke krku. Začal se mi zase řehtat, protože jsem se samozřejmě praštila.
S naštvanou grimasou jsem se do deky zamotala a stulila se k němu. Omotal kolem mě paži a přitáhl si mě k sobě. Zvědavě jsem se na něj podívala, nevěděla jsem, jestli ho nebude bolet, když se o něj opřu. Erik to přešel beze slova a objal mě tak, že jsem neměla na vybranou.
Už ho asi musím štvát, ale zase jsem se zvedla a nahla se nad něj. Z krku jsem si sundala řetízek a zapnula mu ho kolem krku.
„Proč mi ho dáváš?“ zeptal se zmateně.
„Darovala jsem ti ho. Je tvůj.“ Pokrčila jsem rameny nad jeho otázkou. Reflexivně zvedl ruku k přívěšku a nervózně s ním otáčel. Nevěděl, co říct. Zato já to věděla naprosto přesně. Nemusel říkat vůbec nic.
Položila jsem si hlavu na jeho hruď a zavřela oči.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam takhle leželi. Řekla bych, že to bylo jen chvíli, ale z pohledu na budík jsem zjistila, že čtyři hodiny.
Erik se vedle mě zavrtěl.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.
„Jasně, jen… lidský potřeby, vzpomínáš?“ napůl se usmál. Došlo mi to. Měl hlad a nejspíš ho bolela noha. Neochotně jsem odtáhla ruku a lehla si vedle. Erik vstal a kulhavým krokem vyšel z pokoje. Ortéza ležela na hromadě našeho oblečení.
Zavřela jsem oči a lehla si na bok. V hlavě se mi mihla děsivá představa.
Erik…, v lese. Sám a zraněný. Krvácel a, panebože končetiny měl odtržené od těla. A byl… upír.
S trhnutím jsem se zvedla.
„Eriku?“ šeptla jsem hystericky.
„Už jdu.“ Řekl a slyšela jsem, jak položil skleničku. „Broučku, co se stalo?“ zeptal se starostlivě, když vešel a viděl, že brečím.
Erik se posadil vedle mě a objal mě. „Co se stalo?“ naléhal.
„Nic.“ Zakroutila jsem hlavou. „Jen… něco se mi zdálo a nebylo to pěkný.“ Dodala jsem a utřela si uslzenou tvář.
„O mě?“ zeptal se. Pořád na mě naléhal a chtěl vědět, co se mnou je.
„Jo. Byl jsi, já nevím, asi mrtvý.“ Odpověděla jsem, protože nemělo cenu mu lhát. Hlas se mi zase zlomil.
„Jsem u tebe, jo? Zůstanu tady s tebou, nikam nepůjdu, slibuju.“ Uklidňoval mě. Rozrušeně jsem otáčela náramkem na ruce.
„Vážně?“ ujišťovala jsem se. Nevím, kolikrát to ještě potřebuju slyšet…
„Opravdu.“ Oznámil mi. „Celou noc tě budu objímat jestli chceš. A pokud potřebuješ ještě něco, řekni si, ano?“ řekl a objal mě, jak slíbil.
Erik sice po pár hodinách usnul, přece jen už byla noc, já mu ale pořád křečovitě svírala ruku. A jeho paže omotané kolem mě, mi nějakým záhadným způsobem dodávaly pocit bezpečí.
Přemýšlela jsem, co se se mnou děje. Nevím, jestli to, co se mi zdálo, bylo něco, co by se mohlo stát.
Moment, to je přece blbost. Jak bych mohla vidět budoucnost?
Erik se zavrtěl a pak ospale otevřel oči.
„Už je ti líp?“ zívl a starostlivě se na mě podíval.
„Jo, už je to lepší. Jenom, pořád nevím, co to bylo.“ Zašeptala jsem a stiskla mu ruku.
Poté ještě na pár hodin usnul.
Celý víkend jsem byla u něj.
Dívali jsme se na filmy, líbali se, mazlili se… a užívali si přítomnost toho druhého.
Takhle v pohodě už jsem dlouho nebyla. Nevěřila jsem, že to ještě jde, ale čím déle jsem s ním byla, tím víc se prohlubovala moje láska k němu.
Trochu mi bylo líto, že jako člověk mi to nemůže vrátit, ale utěšovala jsem se tím, že brzy už bude upír a pak… pak už budeme spolu navždy.