Kapitola třicátá devátá
Sophie:
Tento týden ve škole byl… podivnej.
S Erikem jsme všude chodili ruku v ruce a to se neobešlo bez závistivých, zvědavých, občas opovržlivých, ale hlavně otravných pohledů.
Moc tomu nepomohlo ani to, že s námi začala chodit do školy Lili. Taky z toho nebyla hned dvakrát nadšená. Všichni kluci na ni civěli takovím tím svlékacím pohledem.
„Už musím jít. Vážně.“ Přemlouvala jsem Erika. Stála jsem nad postelí, ve které jsme leželi. Čekal na mě Jacob. Slíbila jsem mu, že s ním půjdu lovit a popovídáme si a vůbec, dlouho jsme spolu nikde nebyli.
„Ne. Ještě nemusíš, určitě ne.“ Přemlouval mě. Držel mě za ruku a kdyby bylo po jeho, zase bychom se mazlili.
„Eriku!“ zasténala jsem.
„Tak jo…, ale hned jak se vrátíte, přijdeš, ne?“ ujišťoval se a pustil mi ruku. Políbila jsem ho a otočila se k odchodu.
Zůstaň tu, prosím…, ozvalo se mi v hlavě. Trhla jsem sebou.
Otočila jsem se na Erika.
„Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se zmateně.
„Ne.“ Odpověděl a tázavě se na mě zadíval. „Stalo se něco?“
Tohle je sice hodně divné, ale musela jsem se zeptat.
„A na co jsi myslel?“ zeptala jsem se. Čekala jsem všechno, ale tohle ne.
„Přál jsem si, abys tu zůstala.“ Řekl a vypadal, že jsem ho úplně popletla. Tohle je opravdu divný.
„Já slyšela tvoje myšlenky.“ Přiznala jsem a nevěděla, jestli je to dobrý nebo špatný. Natož ještě, jak jsem to udělala.
Udiveně si mě prohlídl.
Popadla jsem ho za ruku a táhla ke svému autu. Beze slova jsem ho tam posadila a rozjela se domů.
„Tati!“ zakřičela jsem už u dveří.
„Neřvi tady.“ Vyjel na mě Alex nevrle. Byl spocenej a mě bylo jasný od čeho jsme je právě vyrušili.
„Taky neřvu na tebe.“ Vyjela jsem na něj nervózně, když se v předsíni objevil táta.
„Oba dva se uklidněte.“ Vyzval nás rázně. „Soph, co se stalo?“ zeptal se mě a snažil se z mého pohledu něco vyčíst.
„Radši si na to sedni.“ Řekla jsem mu a šli jsme k pohovce. Táta s Erikem si sedli a oba se na mě starostlivě dívali.
„Slyším Erikovi myšlenky.“ Řekla jsem tátovi a čekala na jeho reakci.
Tvářil se překvapeně, ale ne tolik zmateně jako já a Erik.
„Čekal jsem to.“ Řekl nakonec.
„Cože?“ vyhrkla jsem. „Ty o tomhle něco víš.“ Obvinila jsem ho. Zkroušeně přikývl.
„Někdy se to stává. U párů jako jste vy dva.“ Odpověděl potichu. S Erikem jsme si vyměnili rychlé pohledy.
„Jako jsme my dva, myslíš… upír a člověk?“ otázala jsme se, abych si to ujistila. Znovu přikývl.
„Ty znáš pár jako my dva!“ vykřikla jsem naštvaně, protože mě vytočilo, že mi to neřekli.
„Osobně ne. Jen jsem něco slyšel. Taky spolu měli spojení. Říká se tomu psychické pouto. Mohly vzájemně slyšet své myšlenky, posílat i vzkazy nebo promítnout tomu druhému nějakou vzpomínku. Vše mělo ještě jedno pravidlo, mohli si vlézt do hlavy jen, když to ten druhý chtěl.“
Zalapala jsem po dechu. Tohle mě v životě nenapadlo.
Před pár týdny jsem nechtěla ani slyšet o tom, že Erika přeměním. Teď s ním chci strávit celen život. A ke všemu ještě zjišťuju, že spolu máme psychické pouto.
Smutně jsem si sedla na klín Erikovi. Nepřítomně jsem ho hladila po zádech. Vzal mě kolem pasu a něco mi šeptal.
Nevnímala jsem ho a přemýšlela, jak naše pouto funguje. Jestli se to dá nějak naučit nebo to půjde samo. Nevím.
Po hodině jsem se zvedla a rozběhla na lov s Jacobem.
„Dneska si nějaká zamlklá.“ Prohodil zamyšleně.
„Co?“ zeptala jsem se, protože jsem nezaregistrovala jeho otázku.
„Jo, přesně o tomhle mluvím…“ poznamenal a vyhnul se stromu, který mu stál v cestě.
„Já… nic, jen jsem dneska nějak mimo.“ Snažila jsem se omluvit své chování. Poté jsem se, ale rozhodla Jakovi vše říct.
„Jaku, slyšel jsi někdy něco o psychickém poutu?“ zeptala jsem se. Zastavil se a vytřeštil na mě oči.
„Ty víš o psychickém…? Počkej! Ty ho máš, s Erikem!“ vykřikl vzrušeně. Přikývla jsem.
Posadil se na zem a složil hlavu do dlaní. Pak vzhlédl.
„Myslel jsem, že je to jen pověra… netušil jsem, že to vážně jde.“ Řekl tiše.
„Jo, očividně jde.“ Přitakala jsem.
„Jak to funguje?“ ptal se a hlas mu hořel zvědavostí.
„Vím to asi tak tři hodiny. Uklidni se.“ Zasmála jsem se. „Zatím vím jen to, že jsem slyšela jeho myšlenky a on asi slyší moje.“ Přemýšlela jsem, jestli to jde i obráceně. A taky by mě zajímalo, co všechno můžeme takhle dělat.
Do mysli se mi vloudili i zajímavější myšlenky. Může mít takhle člověk i sex…?
V mysli se dá dělat hodně věcí. Dokázal by třeba Erik vymyslet nějakou představu a pak mi ji promítnout v hlavě? Nebo dokáže mě třeba přes můj mozek k něčemu donutit?
Páni, tolik věcí bych chtěla okolo tohohle zjistit.
„Stalo se něco? Sophii?“ dloubl do mě Jake.
„Zamyslela jsem se.“ Odsekla jsem a rozběhla se do domu. „Musím něco zjistit!“ křikla jsem za ním ještě.
Erik:
Do školy jsem dneska kráčel sám.
Sophii byla zabraná do spousty knih a obtelefonovávala všechny upíry, co zná. Chtěla se dozvědět co nejvíc o tom poutu.
„Ahoj Eriku.“ Zasmál se vedle mě Jacob.
„Co tu děláš?“ zeptal jsem se.
„Jdu do školy.“ Znovu se zasmál.
„Cože? Do školy? Jasně So…“ zhodnotil jsem. Moje holka donutila každýho k čemukoli.
„Doufám, že mi budeš radit, já do školy nikdy nechodil.“ Přiznal s úšklebkem.
„Jasně, jasně. Hele, co víš o poutu?“ zeptal jsem se. Povzdechl a zpomalil.
„Už se mě ptala Sophii… vím toho dost málo, ale možná znám někoho jako vy dva. Bylo to, tuším, v Rumunsku. Mohl bych ti to zjistit.“ Řekl a se zájmem se na mě podíval.
„Jo!“ souhlasil jsem okamžitě. Soph by to určitě taky potěšilo. Poznala by někoho jako ona sama.
„Kdo je tohle?“ zeptal se Jacob, když nás míjela Vanessa.
„Vanessa.“ Odpověděl jsem suše. Byla moje nejlepší kamarádka, ale po tom všem, co se stalo, už jsme k sobě nějak nenašli cestu.
„Je krásná.“ Pověděl mi zasněně. „Co o ní víš?“ zeptal se.
„Já nevím, vše. Spal jsem s ní…“ přiznal jsem. Zarazil se.
„To je ta holka, co kvůli ní Sophii tak vyváděla?“ otázal se rozpačitě.
„Taky měla proč.“ Zamyslel jsem se. Ani se jí nedivím, že na mě byla naštvaná. Já bych byl taky.
„Ona je, ale vážně nádherná. Vanessa.“ Nechal jsem Jacoba jeho snům a vešel do školy.