Udělám cokoli, s láskou Erik-4.kapitola

Kapitola čtvrtá
Sophie:
Potom co se Jake přivítal s celou rodinou, jsme si sedli na postel a povídali si. On mi řekl, co dělal posledních pět let a já jemu zase řekla o Erikovi, o škole, co se dělo v naší rodině a takový ty obvyklí řeči.
„Viky, pojeď se mnou na ten koncert. Elton John, Your song… to je přece naše písnička.“ Naléhal na mě Jacob a já si vzpomněla, jak jsme na ni poprvé tancovali.
„Jaku, už jsem ti řekla, co mě tu drží. Musím na Erika dohlídnout. Nechci, aby se mu něco stalo.“ Řekla jsem a doufala, že to znělo dost přesvědčivě.
„Jo. A pak z něj nedopatřením taky uděláš upíra?“ zeptal se mě Jacob se smíchem. „Viki, prosím jen dva dny.“ Řekl mi a tvářil se zklamaně.
„Hele, možná jindy a neříkej mi pořád Viki.“ Abych to vysvětlila. Moje celé jméno je Vicktoria Sophie, ale vždy jsem dávala přednost oslovení Sophie. No, a jak vidíte, Jakeovi se více líbí Vicktoria. Sice už se známe sto deset let, ale pořád jsem si na to oslovení nezvykla.
Jake se zvedl z postele a začal se hrabat v mých cédéčkách. Jedno si vzal a strčil ho do přehrávače. Z repro beden se začali linout první tóny klavíru a Jake se mě zeptal. „Chceš si zatančit?“
Zasmála jsem se a šla k němu. Natáhl ke mně ruku, a když jsem vložila svoji dlaň do té jeho, přitáhl mě k sobě a začali jsme se pohupovat do rytmu. Vyvolalo to ve mně už trochu zamlženou vzpomínku.
Byl rok 1969. Seděla jsem na lavičce v parku. Byl podzim, ale nepršelo, trochu svítilo slunce. Ozval se za mnou hlas.
„Co tak sama slečno?“ zeptal se mě Jacob. Herec byl dobrý. Kdo prošel kolem, opravdu si musel myslet, že se neznáme.
„Copak si dívka nesmí sama sednout na lavičku?“ zeptala jsem se koketně a udělala krok k němu.
„Dívka ano. Ale ne tak krásná jako vy.“ Řekl Jake a došel až ke mně.
Pohladil mě po vlasech a začal si hrát s jedním pramínkem. Tou dobou jsem měla vlasy po prsa, možná o něco kratší. Stoupla jsem si na špičky, abych byla stejně vysoká jako on. Zavřela jsem oči a políbila ho. Dal mi ruce kolem pasu a přitáhl mě k sobě blíž.
Pak jsme ruku v ruce odešli do jeho bytu. Zapnul (na tu dobu kvalitní) přehrávač a pustil pomalou píseň hranou na klavíru. Dodnes si pamatuju její jméno. Your song.
Začali jsme pomalu tančit. Poté se ke mně Jacob sehnul a zase mě začal líbat. Nebránila jsem se a pokračovala.
Dodnes tuhle píseň máme jako naši zamilovanou.
Když jsem se vrátila do reality, písnička už byla skoro u konce. Měla jsem hlavu opřenou o Jacobovu hruď.
„Musím do školy.“ Řekla jsem ráno Jakeovi.
„Jasně, škola. Jedna z věcí, na kterou jsem už málem zapomněl.“ Zasmál se.
Sehnula jsem se pro tašku a po očku sledovala Jacoba, který na mě upřeně hleděl. Přešla jsem ke dveřím.
„Tak ahoj. Přijdu kolem druhé.“ Rozloučila jsem se a otočila ke dveřím, už v nich stál. Pohladil mě po tváři.
„Těším se.“ Zašeptal a nechal mě projít.
Když zazvonilo, rozhlédla jsem se po třídě. Nebyl tam. Samozřejmě. Nejdříve se musí vzpamatovat.

Erik:
Když jsem se probudil, všechno mě bolelo. Ale nejvíc hlava. Po chvíli převalování, jsem se pokusil zvednout. Neúspěšně. Zatočila se mi hlava a skončil jsem zase v posteli.
Potom, co jsem zase usnul, jsem se, ani nevím jak, dostal do kuchyně. Na stole ležel zelený papírek ve tvaru čtverce. Stálo na něm „Jídlo máš v lednici. Máma.“
Na jídlo jsem sice neměl ani pomyšlení, ale když jsem zjistil, jak nádherně to voní, neodolal jsem.
Po obědě a asi hodině přemýšlení jsem se oblékl a rozhodl se, že půjdu Sophii poděkovat.
Došel jsem k jejich domu a zaklepal. Chvíli jsem počkal. Dveře se otevřely a objevil se v nich vysoký, do půl těla svlečený kluk. Mohl být maximálně o rok, dva starší než já.
„Já… hledám Sophii.“ Dostal jsem ze sebe po chvíli zírání na toho kluka.
„Sophii tu ještě není. Škola jí končí ve dvě. Ty budeš asi Erik, že?“ kdo to je!? A jak to, že mě zná!
„Jo, to jsem já. Promiň, ale ty jsi…?“ zeptal jsem se zmateně.
„Jo, jasně. Promiň. Já jsem Jacob.“ Natáhl ke mně ruku. Stiskl jsem ji. Byla stejně ledová jako ta Sophiina.
„A se Sophií se znáš jak?“ zeptal jsem se podezíravě.
„Jsem dlouholetý rodinný přítel. A ne. Sophie není moje holka.“ Zasmál se Jacob.
To mi stačilo. Rozloučil jsem se a odešel. Máma už asi bude doma.
Když jsem došel domů, uviděl jsem mámin kabát na věšáku. Měl jsem pravdu.
„Ahoj Eriku.“ Řekla máma vážně, když jsem došel do obýváku.
„Ahoj…“ odpověděl jsem mámě plaše.
„Hele neříkám, že jsem zklamaná…“ začala máma. „… ale slíbil jsi, že s tím přestaneš.“ Dořekla mamka smutně.
„Mami… Hele začneme znovu. Slibuju, že teď už takovou kravinu neudělám.“ Slíbil jsem, mamka přikývla a já šel do pokoje.
Začal jsem psát úkoly, které už měly být dávno hotové. Asi po třech hodinách psaní na mě mamka zavolala.
„Eriku! Jdu na večeři. Nějaké jídlo máš v lednici, tak si to ohřej.“ Řekla mi máma a podle hlasu bych řekl, že se těšila.
„A s kým?“ zeptal jsem se zvědavě, když jsem scházel ze schodů.
„Hele. Do toho ti zatím nic není.“ Usmála se máma. „Tak zatím pá!“ řekla mi a odešla.
„Čau.“ Řekl jsem překvapeně už prázdné místnosti.
Lehl jsem si na postel a čekal. Nevím na co. Jen jsem prostě ležel a nemyslel vůbec na nic. CRRRRRR!!! Rozezněl se zvonek. Seběhl jsem ze schodů otevřít. Kdo to může být v tuhle hodinu?
Otevřel jsem dveře. Zůstal jsem tam stát jako přimražený. Nevěděl jsem co říct. Byl jsem překvapený a… zaskočený.
Podpis:Janča