Kapitola čtyřicátá
Sophie:
Když odbyla půlnoc, zatřásla jsem s ním.
„Eriku.“ Šeptla jsem. Nic. Pořád spal. Znovu jsem s ním zacloumala. Stále nic, ale aspoň se zavrtěl.
„Noták!“ zvýšila jsem hlas a konečně se mi podařilo, ho probudit. Zmateně a naštvaně se na mě podíval.
„Všechno nejlepší.“ Popřála jsem mu vesele. „Už jsi plnoletej.“ Jako odezva se mi dostalo podrážděné zabručení.
Přestala jsem na něj naléhat, slezla z postele a posadila se za stůl. Natáhla jsem pro tužku a začala si kreslit. U toho jsem si broukala slova své oblíbené písničky – Wherever you will go.
Erik se probudil až okolo deváté. Ospale na mě zamžoural.
„Takže to nebyl sen.“ Poznamenal s úsměvem a zvedl se z postele, přičemž zakopl o svoje boty a málem se svalil k zemi. Začala jsem se nahlas řehtat, když mě zpražil pohledem.
„Dneska budeme cestovat, takže si něco zabal.“ Oznámil mi a než jsem stihla něco namítat, vyklouzl z pokoje.
Sejdeme se za hodinu na autobusovým nádraží., řekl mi ještě přes pouto a já šla domů.
Netušila jsem, co na mě plánuje a nevěděla jsem ani, co si mám vzít sebou. Tak jsem vzala základní věci. Občanku (samozřejmě padělanou…), peněženku, klíče a mobil.
A přesně v deset jsem stála na nádraží.
Erik přišel pár minut po mně. Krátce mě políbil a hned táhl na zastávku, která byla nejdál od místa, kde jsme stáli. Když mi došlo, co chce udělat, začala jsem se bránit.
„Eriku, nechceš se mnou někam jet autobusem, že ne?“ zeptala jsem se podezíravě.
„Chci.“ Ujistil mě s úsměvem a odhodlaným výrazem.
„Eriku,“ oslovila jsem ho pevným hlasem a zatáhla ho do rohu, aby nás nikdo neslyšel. „není nejlepší nápad brát hladového upíra do uzavřené konzervy, jakou autobus opravdu je.“ Vysloužila jsem si jen záchvat smíchu, který se týkal „konzervy“.
„Věř mi, že to zvládneš.“ Řekl mi něžně a vedl mě k autobusu, který právě zastavil před námi.
Posadili jsme se asi uprostřed a já z úzkostí sledovala, jak se vnitřek vozidla naplňuje.
„Eriku!“ zasténala jsem, když nastoupil asi třicetiletý muž, který měl přelepenou ruku nad loktem. Pod velkou bílou náplastí mu rána krvácela…
Broučku, uklidni se., šeptal mi přes pouto a hladil mě po zádech. Cítila jsem, jak se snaží měnit mé emoce a hlavně se snaží působit na moji žízeň.
Opřela jsem se mu o rameno a zavřela oči, aby neviděl, jak mi rudnou oči. Když mi ještě začali vystupovat lícní kosti – což jsem ještě stačila včas podchytit – hodila jsem si přes obličej vlasy, aby neviděl moje selhání. Protože já dneska svoje sebeovládání nezvládla.
A byla jsem ráda, když jsme dojeli… vystoupili jsme a mě děsila jen představa, že tohle budu muset zvládnout i cestou zpátky.
Opřela jsem se o zábradlí, které oddělovalo ostrůvek od silnice, a zhluboka jsem vdechovala čerstvý vzduch.
„Nevidíš tu někde černou Octavii?“ zeptal se mě Erik a přitom se rozhlížel kolem.
„Jo. Támhle.“ Ukázala jsem. „Proč?“ zeptala jsem se a nedostala žádnou odpověď, protože už mě Erik táhl pryč.
Náhle se Erik zastavil a s rozzářeným úsměvem sledoval černé auto, které se k nám rozjelo a zastavilo přímo před námi.
Vystoupil z něj asi pětašedesátiletý pán. Který si, k mému úžasu, padl s Erikem do náruče.
„Soph,“ oslovil mě Erik. „tohle je můj děda.“
Zůstala jsem stát, jako přimražená. Proto tolik tajností.
„Dědo, tohle je moje Sophii.“ Řekl pyšně a stiskl moji ruku. Tu druhou jsem zmateně podala jeho dědečkovi.
„Možná bychom měli nastoupit.“ Poznamenal potom Erikův děda, pokynul mi k otevřeným dveřím a usmál se na mě. Všimla jsem si, že se svým vnukem mají identický úsměv. Taky jsem se usmála a nastoupila.
Cesta k jeho domu nebyla nijak dlouhá. Vlastně netrvala ani deset minut.
S úžasem jsem vystoupila a prohlížela si chaloupku, která nebyla nijak velká, ale měla svoje kouzlo.
„Pujdeš dál?“ zeptal se Erik, když jsem pořád ztuhle stála. Jasně, jasně, jen se nezblázni, pomyslela jsem si a vešla dovnitř.
Celý den byl… jedním slovem úžasnej.
V poledne jsme s Erikem dostali oběd. A celý odpoledne jsme si povídali. Erik mu vyprávěl o škole, o mámě, o všem co dělal a hlavně o mě. Celou dobu jsem se červenala. Mluvil o mě tak hezky a s takovou dávkou citů až jsem z toho byla celá dojatá.
„Dobrou.“ Popřála jsem mu a políbila ho na čelo, když ležel v posteli.
„Ty tu nebudeš se mnou?“ zeptal se se zájmem.
„Budu, ale jdu si ještě pro vodu.“ Řekla jsem a odtančila z pokoje.
V kuchyni seděl Erikův dědeček.
„Nechceš si přisednout?“ zeptal se a ukázal na prázdné místo naproti sobě. Přikývla jsem a sedla si. Vzala jsem skleničku s vodou, kterou jsem si naplnila a napila se.
„Vím, co jsi.“ Pronesl pevně a zřetelně. Jeho hlas zněl relativně klidně, zato já málem upustila skleničku a zaskočila mi.
„Víte?“ zeptala jsem se a celá se třásla.
„Vím, že jsi upírka.“ Oznámil mi klidně.
„Jak to?“ zeptala jsem se a byla z toho popletená.
„Jednu upírku jsem znal…“ připustil a stoupl si. Když začal chodit po kuchyni, připomněl mi Erika.
„Dokonce jsem s ní měl pouto.“ Přiznal tiše. Zalapala jsem po dechu.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se, protože mi nebylo úplně jasné, jak to, že je člověk.
„Umřela.“ Řekl posmutněle. Rozmohla se ve mně vlna soucitu.
„To je mi líto.“ Řekla jsem a hlas se mi chvěl. V očích jsem měla slzy. „Nedovedu si to představit. Že by se Erikovi něco stalo. A navíc… my dva spolu máme ještě psychické pouto…“ zašeptala jsem.
„Řeknu ti tohle. S Miriam jsem měl taky psychické pouto. A to co se mi stalo po její smrti, bych ti nepřál zažít. Bylo to jako by někdo urval kus mě a to doslova. Pořád to pouto cítím, jenže… na druhém konci je němé.“ Hlesl a znovu se posadil vedle mě. Vím, že bych měla mlčet, ale to bych nebyla já.
„Ale co Erikova babička?“ zeptala jsem se. Usmál se a pokýval hlavou.
„Byla to úžasná žena. Krásná a chytrá. Upřímně jsem ji miloval, ale nikdy ne tolik. S její smrtí jsem se nikdy nesmířil. Vlastně se smrtí žádné z nich.“ Řekl a tvářil se, že nad něčím přemýšlí.
„Vím jaké to je.“ Řekla jsem. „Jako člověk jsem přišla o miminko.“ Řekla jsem a zase pocítila slzy v očích. „Ani nevím, jestli to byla holka nebo kluk.“
„Ale můžeš věřit tomu, že ve tvé mysli je pořád s tebou.“ Řekla a vzal mě za ruku. Polovičatě jsem se usmála.
„To máte pravdu. Stejně nevím, jestli by byla šťastná. V šestnácti bych asi nebyla dobrá máma. Ale schází mi. Teprve teď mi dochází jak moc.“ Poznamenala jsem smutně.
„Tak už se vrať za Erikem. Už bude určitě spát.“ Usmál se na mě a já mu popřála dobrou noc.
„Co je?“ zeptal se Erik rozespale. „Krásně se usmíváš.“ Řekl a přitáhl si mě do náruče.
„Hezky jsme si popovídali s tvým dědou. On od začátku věděl, že jsem upírka.“ Řekla jsem a políbila ho. Polibek mi začal oplácet a svlékl mi svetřík.
„Eriku, tady ne.“ Snažila jsem se ho uklidnit.
„Dobře.“ Souhlasil a oba jsme vedle sebe až do rána leželi.
Druhý den ráno jsme odjeli. Pro změnu vlakem… minimálně musím uznat, že v kupé, kde jsme byli sami, se mi lépe dýchalo.
Hned jak jsme přijeli, jsem musela jít za Bellou.
„Tak, jak bylo?“ optala se, když jsem přišla.
„Tys to věděla!“ obvinila jsem ji. Kývla na souhlas.
„Bylo to úžasný. Erik má skvělou rodinu.“ Zasnila jsem se nad krásným zážitkem, který bych si klidně zopakovala.