Udělám cokoli, s láskou Erik - 41. kapitola

Napsal Isa (») 22. 4. 2011 v kategorii Jančiny povídky, přečteno: 651×

Kapitola čtyřicátá první

Sophie:

„Ahoj tati.“ Pozdravila jsem v sobotu ráno tátu.

„Sophii, pojď na chvíli ke mně.“ Poprosil táta a přitáhl mě k sobě. „Tak co Erik?“ zeptal se potom.

„Co by mělo být?“ zeptala jsem se zaraženě. Jeden takový rozhovor už jsem s tátou vedla, o Jacobovi…

„Jste zase spolu?“ zeptal se zvědavě.

„Jo.“ Odpověděla jsem klidně.

„Miluješ ho?“ zeptal se rezignovaně.

„Jo.“ Odpověděla jsem s úsměvem.

„Což mě přivádí k tomu, že Elena zve Erika a jeho mámu k nám na večeři.“ Oznámil mi a smál se.

„Ne. Kdy? A proč?“ zaúpěla jsem. Normálně by mi to nevadilo, ale… když už se znají i rodiče je to dost oficiální a většinou to vede… ke svatbě.

„Zítra v šest. A je to proto, že chci poznat Erikovu mámu, vadí ti to? Začíná to mezi vámi být vážně. Nebo už sis to s ním rozmyslela?“ zeptal se zvědavě.

„Ne!“ vyskočila jsem. „Pozvu ho, když si to přejete…“ souhlasila jsem neochotně a zmateně vyběhla ven.

Půl hodiny jsem se loudala k Erikovu domu, když jsem konečně zaklepala.

„Ahoj, broučku. Proč klepeš?“ pozdravil mě a tvářil se nechápavě.

„Dneska jdu oficiálně.“  Usmála jsem se a políbila ho.

„Oficiálně?“ otázal se netečně.

„Moji rodiče zvou tebe a hlavně tvoji mámu k nám. Příští sobotu v šest…“ vysvětlila jsem mu a přetlumočila vzkaz.

Nejdřív se tvářil polekaně a pak stejně zmateně jako já, když mi to táta oznámil.

„Proč?“ zeptal se neochotně.

„Protože, budu citovat, je to mezi námi vážné. A moji rodiče jsou, no… z 19. Století.“ Řekla jsem a posadila se na pohovku.

„Tehdy by to probíhalo stejně?“ zeptal se a čekal na odpověď.

„Ne.“ Vydechla jsem. „Tehdy bys mě mohl oslovit až po písemném povolení mého otce.“ Zasmála jsem se.

 „A, že bys mě políbil nebo bychom se spolu dokonce vyspali… to neexistovalo.“ Pokračovala jsem. „Protože dívky chodili jen s gardedámou, teda já moc ne…“ přiznala jsem. Erik se tomu zasmál.

„Že mě to nepřekvapuje. Vdala by ses vůbec?“ zeptal se. Teď to znělo jinak, už to nebyla zvědavost.

„Ne, tehdy určitě ne. Možná za Willa, ale nikdo jinej by si mě nevzal, už proto že jsem nebyla ani panna. Tehdy to pro chlapa znamenalo hodně, když byl pro svoji ženu první.“ Znělo to skoro jako pohádka. Will by byl princ, já princezna a žili šťastně až do smrti. Vzpomněla jsem si, jak ta moje pohádka nakonec skončila. Zavřela jsem oči a oklepala se, abych zahnala chmurné myšlenky.

„Já to nemyslel tehdy.“ Upřesnil.

„Jako, že bych se vdala teď? Ne, už ne.“ Řekla jsem rychle. Všimla jsem si, jak Erik sklopil zrak a otočila se jinam.

„Sophii, nevadilo by ti…, na dnešek jsem byl domluvenej se Sebem.“ Teda, takhle něžně mě ještě nikdo nevyhodil.

„Jo. V pořádku. Já půjdu na lov a…“ ztratila jsem hlas. Najednou mi bylo smutno. Ještě včera mě k sobě tisknul a dneska by byl nejradši, kdybych odešla.

Vstala jsem a přešla ke dveřím.

Zavolej mi až se vrátíš. Budeš mi chybět…, poslala jsem mu přes pouto a odešla.

Ty mně taky!, ubezpečil mě rychle.

Místo na lov jsem šla domů a rovnou do Bellina pokoje. Potřebovala jsem si s někým popovídat.

„Stalo se něco?“ zeptala se spěšně, když jsem vpadla do jejího pokoje.

„Já nevím, asi jo.“ Hlesla jsem smutně. Posadila jsem se na zem a Bella vedle mě.

„Tak, co se stalo?“ ptala se dál. Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem netušila, co dělat nebo spíš, co jsem udělala.

„Povídali jsme si a pak jsme se bavili o tom, jak by náš vztah vypadal, když jsem byla člověk a… asi jsem něco plácla. A Erik je teď na mě naštvanej.“ Sklopila jsem zrak a mrkala, abych rozehnala slzy. Bella mě objala a já se jí opřela o rameno.

„Jak víš, že je na tebe naštvanej?“ zeptala se Bella.

„No protože…“ měla pravdu, vlastně nevím. „To je jedno, jdu lovit.“ Ukončila jsem náš rozhovor, uslyšela jak někdo zaklepal na dveře, asi Seb, a rozběhla se na lov.

Erik:

Nedělalo mi dobře, že kvůli mně byla Sophii smutná, ale jinak to nešlo.

Vzal jsem mobil a zavolal Sebovi.

„Ano?“ zeptal se, když to zvedl.

„Čau, můžeme vyrazit. Mimochodem, mohl bys sebou vzít Bellu?“ zeptal jsem se.

„Bellu? Já myslel, že jdem kupovat dárek pro holky.“ Zeptal se popleteně.

„K něčemu ji potřebuji. Pak ji pošlem domů.“ Zasmáli jsme se oba.

„Dobře. Přijedeme pro tebe.“ Ukončil hovor.

Vzal jsem si potřebné věci a šel čekat před dům.

Bella se Sebem přijeli skoro hned. Nasedl jsem dozadu k Belle a pozdravil se Sebem.

„Tak, co tak důležitého si potřeboval?“ zeptala se Bella a měřila mě trochu zlostným pohledem.

„Potřebuju vybrat prstýnek. I když teď nevím. Zmínil jsem svatbu a Soph… netvářila se na to nějak nadšeně.“ Přiznal jsem smutně.

„Tak kvůli tomu plakala. A ona si myslí, že ti bůh ví jak ublížila.“ Oddechla si Bella.

„To jsem nechtěl!“ ujišťoval jsem ji rychle a začal formovat v hlavě omluvu pro svoji lásku. „Já jen, ještě před půl dnem jsem ji chtěl požádat o ruku, ale trochu mě vykolejilo, když řekla svůj názor na svatbu, nic víc.“ Snažil jsem se ji přesvědčit.

„Dobře. Podívej, Eriku, neber to nějak vážně… ona někdy, no napovídá toho spoustu. Je sice pravda, že už se vdávat nechce, ale tehdy nepočítala s tím, že potká tebe.“ Přemýšlela Bella za hlasitého smíchu svého přítele.

„Takže myslíš, že když koupím prstýnek nic nezkazím?“ zeptal jsem se obou.

„Zasnoubení ještě nic neznamená.“ Otočil se na mě Seb. Tvářil se teď úplně stejně jako jeho sestra, když jsem se zmiňoval o nějakých závazcích.

„I zasnoubení je závazek.“ Odfrkla si Bella a otočila hlavu k okýnku. Ruce složila na prsa a tvářila se skoro až uraženě.

Z tohohle mi bylo jasné, že tihle dva se nikdy nevezmou, i když se na Bellině ruce třpytil zásnubní prstýnek. Na závazky měli oba úplně stejný názor – je to jen zbytečná zátěž.

Než jsme dojeli do obchoďáku, přemýšlel jsem nad vhodným místem, kde bych provedl svůj plán. Normální holce by stačila romantická večeře, jenže Sophii není normální holka. A nemůžu to udělat na normálním místě.

Napadali mě různý šílenosti jako vrcholek ruského kola… ale to už bylo přece jen trochu moc…

„Eriku! Pojď konečně!“ křikla po mně Bella a stála před autem. Když jsem vystoupil, Seb zamkl auto a vydali jsme se k vchodu.

Zamířili jsme k prvnímu zlatnictví, které jsme potkali.

„Doufám, že mi pomůžeš, protože já vůbec nevím, co by se jí líbilo.“ Otočil jsem se rezignovaně na Bellu. S vážným výrazem si povzdechla a zavrtěla hlavou.

Do obchodu vešla jako první a začala se rozhlížet.

„Budete si přát?“ zeptal se nás prodavač.

„Jo.“ řekla Bella a vykouzlila na tváři přívětivý úsměv. „Tady můj kamarád by si chtěl vybrat prstýnek pro svoji přítelkyni.“ Usmála se tentokrát na mě.

Než jsme našli něco, co by se Sophii líbilo, trvalo úctyhodnou chvíli. Teprve po půl hodině a snad stým platem prstýnků, jsme oba zbystřili.

„Tohle!“ zajásali jsme oba naráz a zasmáli se sami sobě.

Prstýnek byl celý ze zlata a vévodil mu skleněný kamínek uprostřed, od kterého se táhlo dalších pět menších.

Přesně pro Sophii.

„Takže už máte evidentně vybráno.“ Vložil se do toho Seb. „Bells, mohla bys na chvíli…?“ vyhodil opatrně svoji přítelkyni, která s nakvašeným výrazem odešla směrem k pizzerii.

„A něco dalšího?“ zeptal se nás prodavač. Poprvé jsem si všiml, jak vypadá. Byl asi stejně starý jako můj děda. Rukou si prohrábl prořídlé vlasy a na čele se mu udělala hluboká vráska.

„Potřebujeme něco k valentýnu pro naše přítelkyně. A nemělo by to být ze stříbra…, možná nějaký přívěšek…?“ hádal Seb.

„Pochopil jsem správně, že vaše přítelkyně jsou kamarádky?“ zeptal se prodavač zamyšleně.

„Nejlepší.“ Zasmál jsem se, ale vůbec netušil, kam tím míří.

„Už delší dobu tu mám dva přívěsky. Oba jsou z bílého zlata a měly by zůstat spolu. Možná by se vám líbili.“ Řekl a odešel dozadu.

Po chvíli se vrátil s menší krabičkou. Postavil ji před nás na pult. Otevřel ji a vzal přívěsek, který byl nahoře. Otvírací srdíčko.

Ten druhý se lišil pouze tvarem, byl oválný.

Podívali jsme se se Sebem na sebe.

„Takže myslím, že je bereme.“ Zasmál jsem se.

Starý prodavač mi zabalil prstýnek a pro přívěsky si máme přijít v pondělí, protože jsme na ně oba nechali něco vyrýt.

Seb přesně věděl, co se bude Belle líbit, takže na svrchní straně bude mít růži a na druhé jeho jméno. Uvnitř nejspíš společnou fotografii, i když u toho jsem se zarazil. Netušil jsem, jestli jsou upíři vidět na fotkách.

Mě v té rychlosti vůbec nedošlo, co se děje a už vůbec, co by se So líbilo, takže jsem tam nechal vyrýt jen své jméno.

Konečně jsme vypadli z obchodního domu, teda až po Bellině pizze.

Vrátil jsem se domů a od mámy si vyslechl nečekanou novinku.

Sophie:

Celý víkend jsem byla dost smutná a ještě více mě rozhodilo, když jsem v pondělí ráno neviděla ve škole Erika.

Líným krokem jsem prošla chodbu až ke své skříňce a otevřela ji. Na zem z ní vypadl papírek. Stálo tam:

Dobré ráno, broučku. Promiň, že jsem se neozval, ale nebylo mi nejlíp. Odpoledne přijď, vysvětlím ti to a oslavíme spolu Valentýna.  E.

Moje nálada se otočila o sto šedesát stupňů. Doteď mi vůbec nedošlo, že je dneska Valentýn.

Vzala jsem si učebnice a spěchala na hodinu, ve které jsem stejně přemýšlela jen a jen nad Erikem…

Den mi najednou utekl jako voda a já stála před domem, ve kterém jsem poslední dobou snad až příliš často.

Ještě jsem ani nedošla ke dveřím a Erik už je otvíral. Jasně, pouto…

„Ahoj.“ Pozdravil mě sice s úsměvem, ale viděla jsem, že se do něj musí nutit. Beze slova jsem vešla a posadila se ke stolu. Erik si sedl naproti mně a zkoumavě si mě prohlížel.

„Co se stalo?“ vypálila jsem na něj okamžitě svoji netrpělivou otázku.

„Máma mi představila svého nového přítele.“ Řekl nešťastně a položil si hlavu do dlaní. Poposedla jsem si k němu a pohladila ho po vlasech. „Mimochodem, tu večeři budeme muset odložit.“ Řekl ještě.

„Promiň, to jsem netušila.“ Omluvila jsem se a přešla dlaní od vlasů ke tváři.

„To je jedno.“ Řekl a vstal. „Teď máme celej barák pro sebe. Takže si uděláme valentýnskej večírek. Ty, já, Bella se Sebem, Laura s Alexem a Vanessa s Jacobem.“

„Hele!“ křikla jsem se smíchem a objala ho. „Tys mi zase četl myšlenky, že?“ obvinila jsem ho, protože dohazovací večírek byl můj nápad.

„Náhodou, tentokrát jsem to vymyslel sám. Ale Soph, pokud chceš, aby se Vanessa s Jacobem dali dohromady, musíš pro to něco udělat.“ Řekl mi klidně.

„Ne!“ bránila jsem se, když se mi v myšlenkách objevilo, co má na mysli.

„Jo. Chceš pro Jakea to nejlepší, ne? A teď mi pojď pomoct.“ Vybídl mě a šel nahoru.

Vešla jsem do jeho pokoje a dostala ránu polštářem. Naštvaně jsem ho sebrala a hodila ho po Erikovi zpátky. Usmál se a ukázal na skříň v chodbě.

Vytáhni z ní polštáře, poručil mi mlčky. Vyšla jsem na chodbu a ze skříně vytáhla hromadu polštářů.

„Kam je mám dát?“ zeptala jsem se.

Kam chceš. My budeme mít moji postel, Jacob nejspíš pohovku dole. Takže ještě nějaký další dvě místa.

„Můžeš laskavě mluvit nahlas?“ vyjela jsem na něj.

„Štve tě, že to neumíš.“ Smál se mi.

„Umím, teda tohle umím.“ Přiznala jsem. Na rozdíl od Erika jsem mu uměla jen posílat vzkazy.  On mi dokázal v hlavě promítat svoje představy, číst mi myšlenky a ani nevím, co dál.

Prošla jsem dům a našla další dvě, po menší úpravě, romantická místa.

Vrátila jsem se zpátky k Erikovi a zůstala vyjeveně koukat.

Na posteli leželo asi deset polštářů. Vše včetně povlečení bylo sladěno do jedné barvy a dokázala jsem si velmi dobře představit, jak krásně to tu bude vypadat večer, při svíčkách.

Všimla jsem si dévédéček na stole a začala se jimi přehrabovat.

„Titanik?“ zeptala jsem se s opovržením.

„Máš něco proti?“ zeptal se Erik se smíchem.

Jo! Křikla jsem přes pouto. Je to strašnej kýč… „A perfektně se to hodí!“ vykřikla jsem už nahlas. Erik se po mně nechápavě podíval.

„On přece na konci umře. Holky budou bulet, a komu se vybrečí do náruče?“ zeptala jsem se s vítězným úsměvem.

Svýmu klukovi… usmál se na mě, ale jeho výraz se najednou změnil.

„Tak a teď Vanessa.“ Podíval se na mě Erik, očekávajíc protesty.

„Fajn.“ Odsekla jsem a seběhla schody.

Najít Vanessin dům nebylo těžké. Byla to jedna z těch vil v tzv. lepší čtvrti.

Roztřeseně jsem zazvonila.

Vanessa mi otevřela skoro hned a pozorovala mě stejně šokovaným výrazem jako já ji.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem.

„Nazdar.“ Pozdravila mě zaskočeně.

„Já jsem přišla…, no, pořádáme s Erikem večírek a chci tě pozvat.“ Dostala jsem ze sebe. Udiveně se na mě podívala.

„Dobře.“ Souhlasila nakonec. „Jen si vezmu bundu nebo chápu to správně, že půjdeme hned?“ ověřila si ještě. Když jsem přikývla, vzala si bundu a vyšla za mnou ven.

K Erikovi jsme šli mlčky a byla jsem ráda, že už jsme tam.

Všichni seděli v obýváku.

Bella seděla v křesle Sebovi na klíně a četla si Othella.

Laura s Alexem se rozvalovali v druhém křesle a zamilovaně si špitali.

Já si sedla na pohovku mezi Erika a Jacoba, čímž jsem nechala jediné místo vedle Jakea.

Přitulila jsem se k Erikovi a sledovala Vanessu, která se nesměle posadila vedle Jacoba.

„Můžu to pustit?“ zeptal se Erik, odtáhl se ode mě a strčil do přehrávače film. Titanik…

Bella si pohrdavě ofrkla, uvelebila se Sebovi do náruče a zase se začala soustředit na knihu.

Celej film jsem se tulila k Erikovi, líbala se s ním a hladila ho po ruce, kterou mě objímal.

Konečně přišla očekávaná scéna – potopení lodi. Holky zadržovali slzy a Bella se začala smát…, potom se na holky omluvně podívala a pro jistotu knihu odložila.

Když holky začali brečet, uvědomila jsem si, že mi slzy po tvářích tečou taky.

Co je? Já myslel, že tě Titanik nebere…, zašeptal Erik přes pouto a přitiskl mě k sobě blíž.

Jo, já jen… z tohohle pouta už jsem psychicky labilní… a navíc, když mi ještě nevědomky posíláš svoje emoce…, šeptla jsem a objala ho kolem břicha.

Hups, promiň…, omluvil se mi, začal mi zase jezdit po ruce a kreslil mi v dlani obrázky.

Když film skončil, vytáhl Erik další.

Saw V.

To pro mě bylo znamení, abych odešla. Za sebou jsem ještě uslyšela komentář Belly… něco jako „Konečně něco dobrýho!“.

Došla jsem do Erikova pokoje a posadila se na postel mezi polštáře. Erik za mnou okamžitě došel.

„Stalo se něco?“ zeptal se.

„V pohodě. Jenom… tohle není můj šálek kávy.“ Přiznala jsem a ani nedomýšlela, co by se mnou ten horor udělal. Ke své přecitlivělosti bych ještě měla třesavku nebo něco dalšího třeba noční můry…, i když to asi těžko.

„Já jim to pustím a hned budu u tebe, jo?“ slíbil mi a pohladil mě po vlasech. Přikývla jsem a Erik odešel dolů.

Objala jsem si kolena a pocítila jsem zase nával emocí, které vedly k slzám. Erik přišel, přisedl si ke mně a objal mě.

„Co se stalo?“ zeptal se konejšivě.

„Když jsem tam dneska seděla…“ koktala jsem. „uvědomila jsem si, co všechno ti chci vzít. Čeho všeho se chceš kvůli mně vzdát. A nechápu to.“  Zadrhávala jsem se dál.

„Protože tě miluju a chci s tebou být. A jinak to, miláčku, nejde. Vždyť to víš.“ Vyznal mi lásku a já začala akorát dál vzlykat.

Zatáhl mě mezi polštáře doprostřed postele a políbil mě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a snažila se uklidnit.

Erikovi to ale nestačilo a začal mě líbat vášnivěji. Přetočila jsem ho pod sebe a najednou pocítila naléhavost, se kterou jsem se do toho vložila.

Když mě Erik začal svlékat, stopla jsem ho.

„Počkej, já nemůžu.“ Špitla jsem a sedla si ke kraji postele.

„Udělal jsem něco?“ zeptal se roztřeseně.

„Víš, co je za týden?“ zeptala jsem se. Sklopil zrak.

„Moje narozeniny. S krví mám teď menší problém.“ Povzdychla jsem si.

„Nevadí. Pomůžu ti. A nemusíme spolu spát, jestli nechceš.“ Usmál se a já na něj. Lehla jsem si mu do náruče a zavřela oči.

Jacob:

Po dvou filmech jsme s Vanessou osaměli.

Nevydržel jsem a sedl si k ní. Neodtáhla se, to bylo dobré znamení.

„Vany, potřebuju se tě na něco zeptat.“ Přiznal jsem. Při oslovení sebou trhla.

„Já tebe taky. Co jsi zač?“ zeptala se ostře. Na prázdno jsem polkl. Byla chytrá. A bohužel všímavá.

„Když ti to řeknu, už se mnou nepromluvíš.“ Řekl jsem potichu a odtáhl se.

„A co když ne?“ zeptala se smutně. „Co když si to jen namlouváš?“ dorážela na mě dál.

„Fajn.“ Řekl jsem nakonec. Bylo to i pro mé dobro. Jednou by se to dozvěděla.

„Van,“ oslovil jsem ji a chytl ji za ruce. Sebral jsem všechnu odvahu a spustil. „Já jsem… upír.“ Poslední slovo jsem zašeptal.

Kupodivu sebou nějak netrhla ani mě nepustila. Vypadala dokonce celkem klidně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se se strachem.

„Jo. Jen mi to teď všechno došlo.“ Zamumlala, pustila mě a začala chodit po pokoji.

„Bojíš se mě?“ zeptal jsem se posmutněle, protože jsem si uvědomil, co všechno teď proti mně může mít.

„Ne.“ Odpověděla pevným hlasem a vrátila se ke mně.

Nahnula se ke mně tak blízko, že se naše nosy skoro dotýkaly. Když jsem nic nedělal, přitiskla svoje rty na mé.

Objal jsem ji a přitáhl ji k sobě na pohovku. Naše něžné pusinky se změnili ve vášnivé líbání.

Vzájemně jsme se svlékli a milovali se….

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a nula