Kapitola čtyřicátá druhá
Jacob:
Celý den jsem byl s Vanessou. Mlčela, jen si mě neustále prohlížela. Jazyk se jí rozvázal až na obědě a to se neobešlo bez spousty otázek.
„Jsou upíři vidět na fotce?“ zeptala se zvědavě. Smíchy jsem málem vyprskl jídlo.
„Ano.“
„A Sophie…?“ začala opatrně bolestivé téma.
„Jo. Ona je taky upír.“ Potvrdil jsem její domněnku.
„A Erik?“ otázala se. V jejím hlase jsem slyšel obavu.
„To samozřejmě ví.“ Odpověděl jsem jí. Trochu si oddechla a zase přemýšlela nad další otázkou.
„Musíš pít jen lidskou krev nebo to jde i jinak?“ zeptala se a nabrala si těstoviny.
„Jasně. Soph třeba kvůli Erikovi pije jen zvířecí. Já osobně to střídám.“ Přiznal jsem a trochu se styděl. Nevím, jak se mé milované bude líbit, že občas někoho zabiju či vyloupím krevní banku. Zatvářila se na to trochu znechuceně, ale pak pokračovala.
„Jak ses stal upírem?“ zeptala se a tváře jí hořely.
„Dlouhý příběh.“ Řekl jsem. Pokynutím hlavy mi naznačila, abych jí to vyprávěl. „Fajn.“ Usmál jsem se a zvedl se. Chytl jsem ji za ruku a táhl ji pryč z jídelny.
„Kam to jdeme?“ zeptala se vyděšeně.
„Někam, kde ti budu moci nerušeně vyprávět.“ Odpověděl jsem a došli jsme až ke mně domů. Zavedl jsem ji do svého pokoje, kde jsme se posadili na zem.
„Tak?“ zeptala se. Dobře. Nadechl jsem se a odhodlal se jí vyprávět svůj příběh.
„Bylo mi něco málo přes šestnáct. Vracel jsem se ze školy a uviděl náš dům v plamenech. Rozběhl jsem se dovnitř, ale už bylo pozdě. Maminka byla mrtvá a já se málem udusil kouřem.
Když jsem se trošku zotavil, přišel za mnou nějaký chlap. Nakonec se z něj vyklubal bohatý šlechtic, který mi nabídl ubytování a prostě nový život. Souhlasil jsem, protože jsem neměl kam jít. A tak jsem se odstěhoval do sousedního města a seznámil se s jeho rodinou.
Seznámil mě se svými potrhlými dvojčaty. Kluk a holka. Myslím, že už víš, kteří dva to jsou.“
Přikývla.
„Alex a Sophie.“
„Tehdy ještě Viktorie. Neustále mě opravuje, i teď ještě někdy. Ale dál. Bydlel jsem tam s nimi a bylo mi divné, že mě Sophie pořád ignorovala. Jednou jsem za ní šel a vyznal jsem jí lásku. Pár dní jí trvalo, než to zpracovala, ale pak jsme se začali sbližovat. A to hodně.
Často jsem pil její krev a ona mojí a právě to se mi stalo osudným. Byla slabá, což pořád je, jednou ti to vysvětlím, a napila se mojí krve. Trochu to přehnala a tím, že jsem v sobě měl její krev, jsem se začal měnit.
Netrvalo to nějak dlouho, ani to nebylo bolestivé. Byl jsem jakoby v tranzu. Když jsem se vzbudil, byl jsem v nějaké malé, dřevěné chatě. Bylo to tak pět krát pět metrů. Jen krb a nějaká matrace. Pamatuju si, že se Sophii nade mnou starostlivě nakláněla. Pak jsme byli lovit. A Sophii se mi pak začala horlivě omlouvat. Nevím, jestli to myslela vážně, ale to už je jedno.
Chvíli jsme žili spolu, ale Sophii se pak přestěhovala za Bellou a já za ní dojížděl tam. Potom už to bylo… takové nějaké. Byli jsme spolu, pak zase ne. A dopadlo to tak, jak už víš.“ Usmál jsem se jejímu vyděšenému výrazu.
Posunul jsem se k ní a objal ji.
Sophie:
Ležela jsem Erikovi v náruči. On tvrdě spal, takže neslyšel nic z toho, co jsem mu před chvíli šeptala.
Zpytovala jsem svědomí kvůli tomu, co jsem včera večer dovolila. Nesnášela jsem se a to, že jsem mu zase tolik ublížila.
Erik se zavrtěl a podle toho, co jsem pocítila přes pouto, jsem věděla, že je vzhůru.
Dál jsem bez hnutí ležela, ale pak už jsem to ticho nevydržela.
„Jak moc se na mě zlobíš?“ zeptala jsem se smutně. Napůl jsem se zvedla a opřela se o ruku, abych mu viděla do obličeje. Tvářil se nechápavě a zmateně.
„Proč bych se měl zlobit?“ zeptal se mě popleteně. Poslední noc měl očividně zamlženou víc než já.
Povzdechla jsem, chytla ho za ruku a zvedla ji. Zkřivil obličej v bolestné grimase a začal zkoumat bolavou ruku. Byla celá pohmožděná a zely na ní čtyři mé kousance…
„Au!“ vyjekl, když si zase lehnul. Instinktivně si přitiskl ruku ke krku, kde byl pátý.
„Takže? Jak moc si naštvanej?“ zeptala jsem se znovu a zase si mu lehla do náruče.
„Nejsem.“ Odpověděl hned.
„Proč?“ zeptala jsem se nešťastně. Byla bych mnohem raději, kdyby se na mě zlobil, než když se pořád tváří jako, že je všechno v pohodě.
„Pokud si správně pamatuju, varovala si mě. A stejně jsem tě svedl. Nemám důvod se na tebe zlobit, spíš bys měla ty na mě.“ Řekl nakonec a já vyvalila oči.
„Děláš si ze mě srandu?“ zeptala jsem se vážně.
„Ne. A nevíš kolik je hodin?“ zeptal se ještě. „Musím do školy.“
„To už asi nestíháš…“ usmála jsem se. „Strašně dlouho si spal. Už jsem se začínala bát. Mimochodem je půl jedenácté.“ Podívala jsem se na budík na nočním stolku.
„Proč si mě nevzbudila?“ zeptal se už taky se smíchem.
„Nechtěla jsem… ten spánek si potřeboval…“ přiznala jsem. Erik zakroutil hlavou a vstal.
„Neměl bych se teď cítit nějak malátně nebo tak něco?“ zeptal se, když kromě bolesti nenacházel další důkazy o včerejší noci.
„Vyspal ses z toho. Té krve jsem si nevzala moc.“ Hlesla jsem a rozvalila se v prázdné posteli.
„Vypadá to hrozně?“ zeptal se ještě než odešel do koupelny.
„Ten krk už se zahojil a do zítra to vybledne. Ta ruka je na tom hůř…“ řekla jsem popravdě, nemělo cenu mu lhát.
Erik:
Pomalu jsem došel do koupelny. Stoupl jsem si před zrcadlo a kontroloval svůj vzhled.
Horní části těla dominovala modrofialová modřina po celém krku. To teda opravdu nevím, jestli vybledne.
Ale v něčem měla Soph pravdu, ruka je na tom hůř.
Na ruce jsem měl ještě patrné stopy po čtyřech kousancích. Tři modřiny fialové barvy. A dalších snad deset, které se teprve zbarví.
Alespoň se to dalo na rozdíl od krku, zakrýt tričkem.
Se zbědovaným výrazem jsem došel zpět do pokoje. Sophii se na mě tázavě podívala.
„Co si mám vzít na sebe, abych to zakryl?“ zeptal jsem se své modní expertky.
„Vezmi si košili a vyhrň si límeček nebo si vezmi šálu. Nic jinýho mě nenapadá.“ Řekla, když jsem si sedal do postele. Pokud ji nic nenapadá, je to špatný.
Ucítil jsem, jak mi kručí v břiše. Sophii se zasmála a vyskočila z postele.
„Pojď, jdem dělat snídani.“ Popoháněla mě a táhla ze schodů.
Sedl jsem si za stůl, podepřel si hlavu a zase začal usínat. Za chvíli mě ovšem probudila vůně slaniny a smažených vajíček.
Když jsem otevřel oči, ležel přede mnou talíř plný jídla, ze kterého pocházela ta úžasná vůně. Soph seděla naproti mně a ujídala ze své porce. Trochu jsem se zarazil.
„Stalo se něco?“ zeptala se mě starostlivě.
„Nic, jen nejsem zvyklej na to, že jíš se mnou.“ Odpověděl jsem se smíchem a taky se pustil do jídla. Pak jsme se zase vrátili do postele.
„Sophii?“ zašeptal jsem.
„Jo?“ špitla a zvedla hlavu.
„Chci, abys věděla, že budu s tebou. Dokud to bude trvat…“ slíbil jsem jí. Samozřejmě jsem myslel její každoroční fyzický stav o jejích narozeninách. Nahlas povzdechla.
„Ale já nechci, abys to viděl, Eriku.“ Přiznala potichu. „Věř mi, není to zrovna hezkej pohled a navíc si to se mnou ještě užiješ tolikrát…“ přemýšlela nahlas.
„Dobře, tak budu s tebou každej den až na tvý narozky, říkalas, že tehdy je to nejhorší, ne?“ zeptal jsem se a viděl, jak obrátila oči v sloup.
„Fajn.“ Souhlasila nakonec.
„Vzpomínáš, co jsem ti tehdy řekl v té chatě?“ zeptal jsem se a byl zvědav, co odpoví.
„Myslíš, když jsme dělali tohle?“ zeptala se, vytáhla mě do sedu a omotala mi ruce zezadu okolo krku.
„Jo, přesně tohle.“ Zasmál jsem se. „Slíbil jsem ti, že tě neopustím a tak doufám, že víš, že už se mě jen tak nezbavíš.“ Zasmála se se mnou.
„S tím se počítá. Máš ještě ty dvě letenky, ne?“ zeptala se a políbila mě na krku u rány.
„Jo, teď ještě záleží na tom, jestli odmaturuju…“ objevili se mi v hlavě černé myšlenky. To byla jedna z podmínek, maturita.
Myslíš snad, že bych ti mohla říct, že to udělám i bez té maturity?, zeptala se němě.
„To je super, už vnímáš moje myšlenky.“ Pochválil jsem její výkon. Pustila mě, odsedla si a upřela na mě svůj pohled.
„No, jak se to vezme… slyším je, pokud jsou opravdu hlasité a musí to být ve chvíli, kdy jsme na sebe citově napojení jako teď.“ Přiznala.
„A teď jdeme pro Jacoba.“ Zavelela, když se podívala na hodiny.
„Dobře. Hele, jak to mezi nimi vlastně včera dopadlo?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No,“ začala pomalu, nejspíš aby mě nekleplo. „řekl jí pravdu a skončilo to jako mezi náma, až na to, že Vanessa se probouzela v pořádku.“ Řekla a smutně se podívala na moji ruku.
„No nic, jdeme.“ Poručila mi a začala se oblékat. Já si vzal tmavou košili a pod ni ještě tričko, abych měl jistotu, že moji ruku nikdo neuvidí a límeček jsem naaranžoval, jak nejlépe to šlo.
„Super!“ pochválila to se smíchem Sophii a chytila mě za ruku.
Ruku v ruce jsme došli až ke škole. Chvíli jsme museli čekat, ale po deseti minutách se ze školy začali trousit nejrychlejší studenti. Jake s Vanessou byli samozřejmě mezi posledními.
„Ahoj.“ Pozdravili jednohlasně.
„Co jste…?“ začala Vanessa otázku, ale zarazila se, když viděla můj krk. Rychle jsem si přes něj natočil kapucu.
„Jdeme?“ zeptal se Jacob. „Eriku, jestli chceš, vezmu Soph domů.“ Nabídl se. Bylo mi jasný, že Sophii nemůže jít sama, ale chtěl jsem s ní jít já.
„Ne, v pohodě.“ Ujistil jsem ho a se Sophii jsme se vydali k ní.
Sophie:
Druhý den jsem pro jistotu byla doma. Nebylo by nejlepší, kdyby se po škole potuloval hladový upír…, což mi něco připomíná.
Došla jsem do kuchyně a z lednice vytáhla dva pytlíky krve.
„Co to děláš?“ ozvalo se za mnou. Trhla jsem sebou a jeden ze sáčků mi vypadl.
„Jaku! Lekla jsem se.“ Vykřikla jsem a vzala si od něj pytlík, pro který se zhýbl. Posadil se ke stolu a sledoval mě, jak promíchávám oba druhy krve a usmíval se.
„Víš, že jsme jim zkazili život?“ zeptala jsem se Jacoba. Nechápavě se na mě podíval.
„Kdybychom sem nepřijeli, nerozešli se a vůbec. Erik s Vanessou by nejspíš byli spolu a mohli by být normální. Teď už je jasné, že musí být oba upíři.“ Zakončila jsem zasmušile.
„Achjo, Soph…“ zakroutil hlavou. Vzala jsem si sklenici krve a sedla si k němu.
„A co ty a Vanessa?“ zeptala jsem se zvídavě. Na tváři se mu objevil tajemný úsměv.
„Notáák!“ prosila jsem, aby mi řekl nějaké podrobnosti.
„Myslím, že to hlavní víš.“ Řekl mi klidně a zasněně si opřel hlavu o dlaň.
„Takže jste spolu?“ ptala jsem se a doufala v kladnou odpověď.
„Jo.“ Přisvědčil. „Ale jestli si myslíš, že ti povím vše o té noci, tak se pleteš.“ Začal se nahlas smát. Vyplázla jsem na něj jazyk a odešla do svého pokoje.
Erik:
Druhý den jsem byl ve škole sám. Sophii byla doma, protože se bála, že to nezvládne. Už jsem se těšil až se sní odpoledne uvidím.
Pomalu jsem se loudal ke svému domu, kde jsem chtěl pro Sophii vzít dárek k narozeninám. Když jsem ho měl, rychle jsem se vydal k Sophii.
Otevřel mi Jacob.
„Ahoj. Sophii je u sebe.“ oznámil mi a pustil mě dál. Rovnou jsem se vydal k jejímu pokoji. Vzal jsem za kliku a Sophii je otevřela.
„Ahoj.“ Pozdravila mě a tvář měla rozzářenou jako sluníčko.
„Nazdar, lásko.“ Usmál jsem se a vzal si ji do náruče. Vzala mě za ruku a odvedla k posteli. Posadili jsme se a povídali si.
„Tak co? Co jsi dělal celý den?“ ptala se zvědavě. Posunula se blíž ke mně a hladila mě po zápěstí.
„Ty první.“ Smlouval jsem. Laškovně se usmála a začala mi vyprávět.
„Hmm… co jsem dělala. Nejdřív jsem odpočívala, což znamená, že jsem tu tři hodiny bezvládně ležela.“ Smála se mému vyděšenému výrazu. „Pak jsem se snažila namíchat jeden určitý druh krve.“ Řekla a smála se dál, když jsem se na ni nechápavě podíval.
„A pak jsem si povídala s Jakem.“ Zakončila svůj den. Jedna věc mi utkvěla v hlavě.
„Sophii, proč si míchala tu krev?“ zeptal jsem se a ona se na mě trochu zakřiknutě podívala.
„Chtěla jsem, aby to byla určitá chuť a základ byl AB…“ začala a ostýchavě se při tom škrábala na ruce.
„Proč AB? To má někdo AB nebo proč?“ ptal jsem se a nechápal. Nadechla se a pak ze sebe kajícně vypravila:
„Ty máš AB. Chtěla jsem, aby to chutnalo jako tvoje krev.“ Přiznala plaše. Trochu jsem se nad tím zamyslel, ale pak jsem to bral s humorem.
„A povedlo se?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě a už se netvářila tak zkroušeně.
„Ne, originál je lepší.“ Odfrkla si.
„Tak samozřejmě.“ Usmál jsem se samolibě. Přimhouřila oči.
„Kručí ti v břiše.“ Poznamenala tiše.
„To je fakt,“ přiznal jsem „máte tu něco k jídlu?“ Zeptal jsem se. Unaveně se zvedla, odtáhla mně směr kuchyň a otevřela ledničku. Jeden dlouhý pohled jí stačil.
„Mlíko. A nahoře je možná mouka.“ Věnovala jeden pohled skříňce nahoře. Posadil jsem se ke stolu.
„Achjo!“ zaúpěl jsem a složil hlavu do dlaní. „Co se z toho dá udělat?“ přemýšlel jsem nahlas. „Umíš krupičnou kaši?“ zeptal jsem se potom Sophii. Trochu se na mě zamračila, pak se zapřemýšlela.
„Asi jo.“ Řekla nakonec. „Určitě to můžu zkusit. A když to nevyjde, zavoláme Alexe, ten na to má školu.“ Usmála se. Ani mě nepřekvapilo, že má Alex vystudovanýho i kuchaře, ono, po pár letech vás omrzí chodit pořád na stejnou školu.
Sophii nalila mléko do menšího hrnce a začala míchat. Nechtěl jsem jí koukat přes rameno, ale přes pouto jsem stejně sledoval každý její pohyb. Když byla kaše hotová, nalila ji do talíře a chtěla mi ji donést. Když jsem viděl jak zavrávorala, okamžitě jsem vyskočil, vzal si od ní talíř a posadil ji na židli vedle sebe.
„Netvař se takhle.“ Napomenula mě. „Bude to horší.“
Stiskl jsem jí ruku a začal jíst. Kupodivu to bylo i dobrý.
Po třech hodinách, co jsme si se Sophii povídali v posteli, jsem musel jít domů. Máma dneska byla jeden z mála dnů doma.
Ráno jsem se zase vydal do školy. Cestou jsem potkal Vanessu s Jacobem. Šli ruku v ruce a usmívali se, no, jako dva zamilovaní.
„Ahoj Eriku!“ zavolal na mě Jacob přes ulici.
„Čau.“ Pozdravil jsem a přešel k nim. „Jak se má Sophii?“ zeptal jsem se se strachem, že se to s ní přes noc zhoršilo.
„Neboj, je v pohodě. Ale zase za ní zajdi. Odpoledne… stýská se jí.“ Zasmál se na konci věty.
„To mi ani neříkej.“ Zahuhlal jsem smutně. A tahle nálada mi vydržela celej den, dokud jsem nebyl za Sophi.
Takhle to pokračovalo zbytek týdne až do soboty. V neděli ráno jsem šel za Sophii zase. A tentokrát to bylo horší…
„Ahoj, lásko!“ pozdravil jsem ji zvesela. Ležela zachumlaná v posteli, a když jsem na ni promluvil, s úsměvem se zvedla a posadila se.
„Ahoj. Není na tebe moc brzo?“ zeptala se s pohledem na hodiny.
„Co bych pro tebe neudělal.“ Usmál jsem se. „Mimochodem nesnídal jsem.“ Přiznal jsem neochotně, když mi kručelo v břiše.
„Tak pojď.“ Zavelela a vstala z postele. Odešli jsme do kuchyně a Sophi si sedla ke stolu. Já se podíval do ledničky, do všech přihrádek a pak byl rád, když přišla Bella. Udělala mi snídani, a když jsem jedl, se Sophií štěbetaly o všem možném.
„Bells?“ zeptal jsem se a Bella na mě upřela pohled. „Co jste vlastně se Sebem dělali včera večer, když jsem byl u Soph?“ zasmál jsem se pro sebe. Nejdřív trochu zčervenala, ale pak mi drze odsekla.
„Co je ti potom, Eriku? Neměl by ses starat o svoji přítelkyni?“ ptala se mě celá rudá, tentokrát vzteky. Pak se zvedla k odchodu, ale ještě se na mě otočila.
„A mimochodem, vsadím se, že jsme mnohem tišší než ty a So.“ Obořila se na mě a odešla. Podíval jsem se na Soph. Smála se, aniž by tušila, na čí stranu se má přiklonit.
„V tom posledním má, řekla bych, pravdu.“ Vykoktala skrze smích. Povzdechl jsem a šel umýt talíř.
Pak jsme se se Sophi vrátili do jejího pokoje. Sedla si na postel a já ze své bundy roztřeseně vytáhl balíček.
„Chtěl jsem ti to dát už před týdnem, ale nějak jsem nenašel odvahu.“ Přiznal jsem a podal jí krabičku. „Všechno nejlepší k narozeninám.“ Popřál jsem jí a So si ode mě balíček zaskočeně vzala.
„Eriku, to je nádhera.“ Zašeptala překvapeně, když vytáhla oválný řetízek. Obracela ho, aby si ho prohlédla ze všech stran. Nejvíce se jí líbila spodní strana s mým jménem. Pak přišla i na to, že se dá otevřít.
„Co si tam mám dát?“ zeptala se a s něžným úsměvem na tváři se na mě podívala.
„Co chceš. Je to na tobě.“ Odpověděl jsem a dal jí za ucho pramínek vlasů, které jí spadly do očí.
„Zapneš mi ho?“ zeptala se a otočila se ke mně zády. Vzal jsem si od ní řetízek a rozepnul drobounké zapínání. Pověsil jsem jí ho okolo krku a zapnul. Obrátila se ke mně zpátky a dlouze a jemně mě políbila.
Po zbytek dne mi ležela v náruči. Oba jsme věděli, že musím domů, protože je zítra škola a zítra nepřijdu, protože si to Soph nepřeje. A celkem jsem ji chápal. Já taky nebyl nadšenej, když mi bylo špatně a ona to všechno viděla.
„Nemůžeš tu zůstat, prosím?“ Zakňourala smutně a hladila mě po ruce.
„Víš, že to nejde.“ Konejšil jsem ji.
„Tak fajn.“ Smířila se s tím nakonec a pustila mě k odchodu. Líbnul jsem ji na tvář a rychle jsem odešel než si to rozmyslím.
V pět hodin ráno mě probudil telefon. Jacob? Co ten po mně chce. Přesto jsem telefon zvedl.
„Ahoj, Eriku. Tady Alex.“ Jeho hlas zněl naléhavě. „Musíš hned přijít.“
„Co? Proč?“ ptal jsem se rozespale. Vůbec nic mi tak narychlo nedocházelo.
„Sophii.“ Řekl rychle. „Máš doma mámu?“ zeptal se mě.
„Ne, ona je…“
„Dobře, Bella pro tebe přijede.“ Drmolil rychle a položil to.
Ospale jsem vstal a oblékl se. Sešel jsem dolů a vzal si kus buchty, co tu máma nechala.
Bella přijela téměř okamžitě. Vystoupila z auta, v tváři vyplašený výraz.
„Proč se tváříš tak vyděšeně?“ zeptal jsem se zmateně. Bella na mě vykulila oči.
„Soph…“ špitla zasmušile. „Je to děsný. V tak hrozným stavu jsem ji ještě neviděla.“
„Počkej, počkej. Vždyť jste spolu přes deset let bydlely.“ Ptal jsem se rozrušeně.
„Jo, ale ona mě pokaždé vyhodila. Chtěla být sama. A teď už chápu proč.“ Pokračovala ve vysvětlování. „Hlavně už pojď.“ Poručila mi.
Tak jsem nastoupil a Bells se rychlostí blesku rozjela. Řítila se městem tak rychle, že jsme za tři minuty byli u nich.
Oba jsme vpadli dovnitř. Jacob seděl na pohovce a měl obličej v dlaních. Když si mě všiml, trochu se na mě usmál, ale potom se zase tvářil jako hromádka neštěstí.
Oba mě poslali rovnou za Soph. Svlékl jsem si bundu a prošel chodbou až do jejího pokoje.
Ležela zkroucená v posteli a celá se třásla. Alex seděl u ní a špital jí slůvka útěchy.
„Vidíš, máš tu Erika. On už se o tebe postará.“ Zašeptal jí Alex. Zvedl se a já ho šel vystřídat. Klekl jsem si na zem před její postel. Otevřela oči a zamžourala do tmy.
„Er-riku.“ Zajíkla se a viděl jsem, jaké jí činí úsilí vyslovit jen moje jméno.
„Nemluv, ano? Jsem u tebe a nikam nepůjdu.“ Slíbil jsem jí a pohladil ji po tváři. Při tom jsem ucítil, jak se třese a je celá spocená.
Musíš jít do školy, snažila se mě přesvědčit, že tam nemusím být, tentokrát už mlčky.
„Nemusím. Máma není doma, nezjistí to a navíc, jsem plnoletej, mohu si dělat, co chci.“ Šeptl jsem a hladil ji po ruce. „Chceš vůbec, abych tady byl?“ zeptal jsem se potom.
Jo. Zůstaň, prosím., teď se lekla, že vážně odejdu. Cítil jsem všechny její myšlenky, které se ke mně naléhavě upínali.
„Nechtělas, abych tu byl.“ Usmál jsem se samolibě.
No, ale teď to chci., přerušila mě její hlasitá myšlenka. Hlavně nikam nechoď, zaprosila znovu.
Obešel jsem postel a lehl si k ní. Ležela ke mně zády a já ji celým tělem objal. Trochu se zavrtěla, ale přišlo mi, že už se tolik netřese. Pořád to, ale ještě neznamenalo, že je úplně v pořádku. Počítal jsem s tím, že se to může každou chvíli změnit.
Přemýšlel jsem, že bych mohl dospat těch pár hodin, ale nemohl jsem usnout, dokud nebudu mít jistotu, že je Sophii v pohodě.
Pocit, že je všechno v pohodě jsem měl jen chvíli. V poledne jí začalo být zase špatně. Ne, teď jsem to řekl blbě, protože jí bylo ještě hůř.
Snažil jsem se ji uklidnit a povzbudit, že to bude zase dobré, ale nic nepomáhalo. Potom jsem si zavolal na pomoc Alexe.
„A nemohl bys přes to pouto něco udělat?“ zamýšlel se Alex nahlas. „Nesnáším, když musí trpět.“ Povzdechl si potichu.
„Něco možná jo, ale nevím, jestli bude souhlasit.“ A taky jsem nevěděl, zda se to povede.
„Věř mi, ona teď bude souhlasit s čímkoli.“ Řekl mi Alex a šel se mnou zpátky do pokoje Sophii.
Sklonil jsem se u její postele. Vypadala hůř, než když jsem odcházel. Nadechovala se trhaně, dělalo jí to velký problém a v ruce drtila plyšovou koalu.
„Soph, můžu něco zkusit?“ zeptal jsem se dychtivě a doufal, že řekne ano. Když mlčela a ani v mysli mi nic neříkala, zkusil jsem to.
Soustředil jsem se snad jako nikdy v životě. Silou vůle jsem se snažil Sophii uspat… a povedlo se. Sice to nebylo jako například můj spánek, spíš takovej umělej spánek, kdy sice ležíš, ale nemůžeš vnímat okolí.
Lehl jsem si na druhou stranu postele a byl dost překvapenej. Nejenom, že se mi povedlo vše, co jsem chtěl, ale Soph za chvíli vypadala mnohem klidněji. Když už tiše ležela a i normálně dýchala, konečně jsem usnul i já.
Probudilo mě světlo v obličeji. Otočil jsem se a našel zdroj onoho světla. Slunce a okno, to je překvapení…
Podíval jsem se za sebe na druhou stranu. Soph se na mě dívala a zářivě se usmívala. Kromě její unavené tváře jsem nenašel jiný důkaz o tom, co se stalo včera.
„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se. Naklonila se nade mnou a vášnivě mě políbila. „Beru to, jakože asi dobře.“ Ujišťoval jsem se a So se na mě zamilovaně podívala.
„Takže teď se mnou ani nemluvíš.“ Zhodnotil jsem.
„Jak si to udělal?“ zeptala se a v očích jí hořela zvědavost.
„Prostě jsem chtěl.“ Usmál jsem se. „Vůbec, jak to, že jsi vzhůru?“ zeptal jsem se nechápavě a posadil se.
„Asi takhle, tys mě sice uspal, ale ve chvíli, kdy si usnul, ses přestal soustředit a tak jsme se vzbudila. Super, ne?“ teď se tvářila naléhavě. Z jejích myšlenek jsem cítil, že chce strašně moc vědět všechny podrobnosti o tom, jak dělám všechny ty zásahy do její mysli, protože nechápala, že jsem jí dokázal vsugerovat i sen.
„Eriku, noták.“ Přemlouvala mě. „Já se to vážně chci naučit.“ Přesvědčovala mě.
„Fajn, fajn. Ukecala si mě. Až ti bude líp, tak tě to začnu učit.“ Na to se posadila, dala si ruce v bok a mračila se.
„Ale já chci tu teorii vědět hned.“ Zaúpěla nešťastně.
„Jako dítě.“ Ohodnotil jsem a šel si vyčistit zuby.
Od Sophiiných narozenin uběhlo něco málo přes týden. Dnes bylo třetího března. Přesně rok od té doby, co mě opustila a odjela pryč.
K tomu, co chci udělat, jsem se odhodlával dlouho a nakonec se rozhodl, že to udělám dnes.
Oblékl jsem si košili a kvádro, co mi dala máma k vánocům. Sebral jsem tašku a šel k Sophii.
Před jejím domem mi po zazvonění otevřel Seb.
„Tak co? Připravenej?“ ptal se se smíchem.
„Jako nikdy.“ Připustil jsem a šel hledat svou lásku.
Sophii na mě čekala v šeru na terase. Teplo sice nebylo, ale ona tam stejně seděla jen v tílku a dlouhém svetru. Prostě upír.
Také jsem viděl, že něco drží v ruce. Při malém světýlku si četla. Všiml jsem si řetízku, co jsem jí dal, jak se jí houpe na krku.
„Ahoj.“ Pozdravil jsem roztřeseně.
„Ahoj.“ Zvedla ke mně svůj vlídný pohled a odložila knihu. Přešel jsem k ní a posadil se vedle na schody. Poprvé jsem si uvědomil, jak je tohle místo romantické.
„Sophii. Můžu se na něco zeptat?“ hlas mi zněl koktavě. Divně se na mě podívala, ale pak přikývla.
„Víš, dlouho jsem o tom přemýšlel. My dva jsme toho zažili hodně. Na normální vztah je toho až trochu moc. Nejdřív to byla ta první opatrná láska, ale pak to začalo být víc. Málem si mě zmrzačila, rozešla se se mnou a takhle bych mohl pokračovat. A stejně i po těch všech špatných věcech vím, že patříme k sobě. Takže ti chci položit tuhle otázku…“ odmlčel jsem se. Sophii se na mě pořád dívala a nevěděla, co si má myslet.
„Vezmeš si mě?“
2024 ©