Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Sophie:
Jake se na něj vrhl, tak rychle, že jsem si ani nevšimla, odkud to přišlo a jak se to stalo. Rychle jsem ale zareagovala a odstrčila ho od Erika. S vražedným výrazem se na mě podíval a jednou rukou mě srazil k zemi.
Hlasitě jsem sebou praštila na zem a dopadla přímo na hlavu.
Koutkem oka jsem uviděla, jak Jacob chytil Erika a sklonil se k jeho ráně.
Rychle jsem se zvedla a ohnala se po Jacobovi. Všiml si mě a uhnul. Tak jsem žduchla do Erika… ten spadl a já měla volný prostor k tomu, abych mohla s Jacobem něco udělat…
Využila jsem všechnu svoji sílu a přirazila Jacoba ke zdi. Chytla jsem ho pod krkem a snažila se ho udržet.
„Jaku…“ šeptla jsem. Chytil mě kolem pasu a silou mě zmáčkl. Přestala jsem se soustředit a bolestně sykla. Zneužil toho a vytrhl se mi. Otočila jsem se a natáhla k němu ruku. Sáhl po ní a trhl s ní. Druhá ruka mi instinktivně vyletěla k ramenu. I tak jsem se stále nevzdávala.
Prudce jsme vrazila do Jacoba. Ve stejnou chvíli ho Bella přišpendlila k zemi. Byla jsem zachráněna a Erik taky…
Erik odběhl do vedlejší místnosti pod studenou vodu. A Jacob se pomalu vrátil do normálu.
Nevšímala jsem si Belly, která hlasitě nadávala Jakovi a nejspíš ho ještě domlátila... Jediné co jsem vnímala, bylo bolavé rameno, můj pokoj a Erik. Chtěla jsem být s ním.
Vpadla jsem do svého pokoje a první co jsem udělala, bylo, že jsem sebou plácla na postel.
Bodavá bolest se z ramene šířila do celé ruky.
„Soph! Jsi v pořádku?“ zakřičela Bella a málem vyrazila dveře mého pokoje.
„Ne. Strašně mě bolí ruka.“ Přiznala jsem. Chytla mě za zdravou ruku a pomohla mi vstát.
„Sedni si takhle.“ Ukázala mi a já se posadila. Seděla jsem bokem k opěrátku a zraněnou ruku jsem měla přes něj.
„Soph… zatni zuby.“ Řekla tiše. Udělala jsem, jak řekla. Silou mi trhla rukou a já zařvala bolestí.
„V pohodě? Rameno máš zpátky.“ Oznámila mi. Ruka mě pořád bolela, ale cítila jsem se trochu líp.
„Sophii, uvědomila jsem si to až teď, ale ty se neumíš bránit. Co bys dělala, kdyby tě napadl někdo, kdo ti bude chtít opravdu ublížit?“ ptala se zničeně.
„Nevím.“ Řekla jsem ospale. Po tom všem jsem byla úplně vyčerpaná a hrozně unavená.
„Budu tě muset naučit, jak zneškodnit protivníka na tak dlouho, abys stihla utéct.“ Řekla a pomohla mi do postele.
„Dík.“ Usmála jsem se a naklepávala si polštář. Bella se vydala ke dveřím, když se na mě ještě otočila.
„Hele nepůjdeš se mnou do kina na ten horor?“ zeptala se, doufajíc, že opravdu půjdu.
„Bello, ty chceš brát psychicky labilní osobu na horor?“ zeptala jsem se uštěpačně.
„Jo, asi jo.“ Řekla a vyšla ven.
Isabella:
Šla jsem do jídelny, rovnou za Erikem.
Seděl u stolu a k oku si tiskl pytlík s ledem.
„Panebože…“ spráskla jsem ruce. „Ten tě teda zřídil.“ Okomentovala jsem ruku, ve které měl ještě střepy, monokla na oku a zakrvácenou tvář.
„Je Soph v pohodě?“ zeptal se a položil led na stůl.
„Jo. Je jen trochu otřesená a to rameno se bude ještě pár hodin hojit… teď mě napadá, říkala, že je ospalá, tak ji uspi… pomůže jí to a dřív se jí zhojí ta ruka.“
Přikývl. Zavřel oči a po chvíli mi němě naznačil, že to udělal. Teďko ty jeho zranění… Došla jsem pro lékárničku a posadila se k němu.
Vzala jsem si jeho ruku a pinzetou mu vytahovala střepy z dlaně a lokte. Snažila jsem se jemně, ale i tak se cukal bolestí… Co mě ovšem potěšilo, na rozdíl od ostatních jsem neměla takovej problém s krví. Když byla ruka hotová, podívala jsem se na tu jeho tvář.
„Eriku, na to budeš asi potřebovat stehy.“ Poznamenala jsem nad ránou, která se mu táhla až k čelu. Zajímalo by mě, v které části boje mu to Jacob udělal.
„Já na žádnou pohotovost nejdu.“ Upozornil mě okamžitě a tvářil se nekompromisně.
„Snad nebudeš muset, dojdu pro Matyáše.“ Řekla jsem a nemusela ani nikam chodit, slyšel mě a přišel sám skoro hned.
„Eriku, Bella má pravdu. Tohle je minimálně na pět stehů.“ Řekl a prohlížel si Erikovo zranění.
„A nemůžete mi to zašít vy?“ zaprosil Erik naléhavě.
„Dobře.“ Souhlasil Matyáš. „Ale nemůžu zaručit, že to vydržím až do konce.“ Upozornil ho ještě. Erik horlivě přikyvoval a tak si Matyáš přinesl vše potřebné a začali.
Já šla za Sophii.
Klidně ležela v posteli. Bylo jasný, že je to Erikova práce.
Sedla jsem si k posteli na židli a přemýšlela. O všem, co se mezi náma za dobu, co se známe, stalo.
Z přemýšlení mě vytrhl Erik. Přišel ani ne po půl hodině, tvář zalepenou.
„Vypadá teď tak bezbranně, viď?“ zeptal se mě a díval se na Sophii skoro oddaně.
„Jo. Mimochodem, přemýšlela jsem, než jsi přišel.“ Vynadala jsem mu.
„Nad čím?“ zeptal se zvědavě.
„Je to asi deset, patnáct let. Bydleli jsme spolu kousek od Londýna. Sophii chodila na vysokou a já s ní. Přesto jsem se přihlásila na vejšku do Páříže. Samozřejmě jsem jí to neřekla, protože jsem nepředpokládala, že mě přijmou. Jenže… stalo se.“ Přiznala jsem tiše.
„Kdy si jí to řekla?“ zeptal se mě s obavou v hlase, nejspíš se bál, co bude v příběhu následovat.
„Dva dny před svým odjezdem. V první chvíli mi nepřipadalo, že jí to nějak vadí, asi z toho byla trochu v šoku… ale potom… utekla. V den odjezdu jsem na ni marně čekala… nepřišla se rozloučit, nic. Bála jsem se, že se jí něco stalo, něco si udělala nebo prostě cokoli, ale musela jsem jet.
Mezitím se Soph vrátila. Když už měla jistotu, že tam nebudu. Ten den se konal u nás ve škole večírek. Oblíkla si takový krátký červený provokativní šatičky a vydala se tam. Okamžitě se kolem ní začal motat můj přítel, kterýho jsem měla více méně na hraní. Sbalila ho a on ji doprovodil domů. Vzala ho k nám nahoru… co se tam stalo, jsem se od ní nikdy nedozvěděla, nechtěla o tom nikdy mluvit.
Po dvou dnech mi volal Jacob. Byl úplně mimo a řekl mi, že Sophii nemůže nikde sehnat.
To mě vyděsilo. Hned jsem obvolala všechny, u kterých jsem myslela, že by mohla být. Nic, nikdo o ní nic nevěděl, nic neslyšel. Tak jsem se rozjela zpět do Londýna a hned se rozběhla do našeho bytu.
Jediný, co jsem tam našla, bylo tělo mého kluka. Nebo spíš to, co z něj zbylo… vysála ho a nejspíš ještě něco, ale říkám, nikdy mi to neřekla… už jen z toho pohledu mi bylo jasný, že jednala v afektu a začala jsem přemýšlet nad různými věcmi, které by mohla udělat, jako třeba napálit to autem do prvního stromu…
Zmateně jsem jezdila po Londýně sem a tam, a nevěděla, co mám dělat. Vjela jsem na dálnici a byla rozhodnutá jet za jejím tátou, když jsem uviděla její auto stát u krajnice. Sophii seděla na silnici vedle něj a plakala. Dupla jsme na brzdu a rozběhla se k ní.
Pořád se mi za všechno omlouvala, nevěděla jsem, co jí mám říct. Do teď to nevím.“ Zakončila jsem příběh a podívala se na Erika.
„A odjela si potom na tu školu?“ zeptal se a tvářil se smutně.
„Ne. Zůstala jsem s ní v Londýně.“
„Víš, mám teď podobný problém a nevím, jak to Soph říct, protože netuším, jak bude reagovat.“ Přiznal potichu.
„Počkej, počkej. Co jí tajíš?“ zeptala jsem se a hádala se ve mně zvědavost se zuřivostí. Zalovil v kapse a vytáhl seskládanou obálku. Podal mi ji.
„Tohle mi přišlo v pátek.“ Řekl a já vytáhla papír. Rozhodnutí o přijetí na vysokou školu.
„Eriku!“ vykřikla jsem. „Proč ses hlásil na vejšku, když víš o tom Irsku?“ obořila jsem se na něj naštvaně.
„Uklidni se, prosím. Tu přihlášku jsem podal po tom, co odjela. Na tu školu jsem vždycky chtěl a tehdy mi došlo, že se Sophii nevrátí a musím si udělat v životě pořádek. Jenže máma na to nemá prachy a tak jsem zažádal o stipendium…. A pak se Sophii vrátila a já teď nevím, co mám dělat.“ Dodal bezradně.
„Eriku, nevím, jak ti mám poradit a ani to nemůžu rozhodnout za tebe, ale jedno ti říct můžu. Když máš před sebou věčnost, dá se stihnout hodně věcí.“ Řekla jsem mu. Zvedla jsem se a nechala ho tam samotného.
Sophie:
Zavrtěla jsem se a ucítila známou vůni.
Erik.
Otevřela jsem zamžourala kolem sebe. Byla už tma. Vážně jsem prospala celý den?
„Je ti líp?“ zeptal se Erik starostlivě.
„Jo.“ Šeptla jsem a zatnula svaly v ruce. Nic mě nebolelo. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ještě.
„Už je skoro ráno.“ Usmál se a já si konečně všimla náplasti na jeho obličeji.
„To ti udělal Jake?“ zeptala jsem se zděšeně.
„Jo.“ Přitakal. „Jak se mnou praštil o zeď.“
„Bolí to moc?“ zeptala jsem se posmutněle.
„Teď už ne.“ Řekl mi, doufám, po pravdě. Přikývla jsem a ještě si na chvíli lehla.
Když jsem se po pár hodinách vzbudila, našla jsem na nočním stolku vzkaz. Letmým pohledem na hodiny jsem zjistila, že už je odpoledne.
Na papírku stálo:
Nechtěl jsem tě budit, broučku. Sem u Vanessy, od toho incidentu Jacoba nikdo neviděl. Musím jí to vysvětlit.
Erik
Zmačkala jsem to a hodila do koše. Se zívnutím jsem se vydala do kuchyně. Seděla tam Bella s Laurou a něčemu se smáli.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem vesele.
„Ahoj. Nemáš žízeň?“ zeptala se Bella. Zavrtěla jsem hlavou a sedla si k nim. „Erik přijde na večeři.“ Poznamenala Bella. „Musíme mu něco uvařit.“
Vytáhla jsem hrnec a s Bellou jsme začali tvořit jídlo, tedy spíš ona. Laura nás opustila a šla za Alexem.
Bella sypala těstoviny do vody a já míchala omáčku. Když jsem v hlavě uviděla výjev, který jsem doufala, že nikdy neuvidím…
Erik s Vanessou se procházeli kolem vody, když je napadla ta upírka ze školy. Zatím se sice ubránili, ale to nevydrží dlouho…
Upustila jsem lžíci a rozběhla se ven.
„Sophii.“ Zařvala na mě Bella zpanikařeně a rozběhla se za mnou.
Běžela jsem kolem řeky až na most, kde jsem uviděla Erika. Cruel držela Vanessu. Ten druhej upír tiskl Erika k zábradlí.
Skočila jsem po něm a začala se rvát. Když jsem ho stabilně držela, Erik mu zabodl do srdce nějakej klacek a já ho hodila dolů, do rozbouřené řeky.
Najednou se jakoby odnikud vyřítila Bella s Jacobem. Jake se rozběhl po tom klukovi, co držel Vanessu a Bella se ohnala po upírovi, co se vynořil za mnou. Chvíli se spolu prali, ale pak mu Bella vítězoslavně urvala hlavu a taky skončil v řece.
Zbýval už jen jeden… všichni naráz jsme se na něj vrhly a to nebyl dobrý nápad. Erik zakopl a žduchnul do mě, což udělalo dominový efekt a na konci stála Vanessa… neustála to a zřítila se přes zábradlí.
„Ne!“ zařval Jacob a rozběhl se k zábradlí. S Erikem jsme ho chytili každý za jednu ruku a snažili se ho udržet… ten pád nemohla přežít a i kdyby ano, tak v řece jsou kameny a divoký proud…
Museli jsme si přiznat, že Vanessa je mrtvá…