Kapitola čtyřicátá pátá 1/2
Sophie:
Seděla jsem na lavičce na náměstí a užívala si sluníčko. Měla jsem zavřené oči a líbilo se mi, jak se mi paprsky vsakovaly do kůže. Byl konec června, takže každý den bylo přes třicet stupňů.
Zase jsem musela myslet na Vanessu.
Ještě tu noc, co zemřela, jsme s Jacobem šli najít její tělo, které jsme potom pohřbily na louku, kterou měla ráda… jejím rodičům jsme nic neřekli, nikdo neměl odvahu… myslí si, že utekla z domova.
Jacob se ještě ani trochu nevzpamatoval. Buď je pořád zavřený ve svém pokoji, nebo se plouží jako tělo bez duše.
„Sophii.“ Ozval se vedle mě Erikův hlas. Otevřela jsem oči. „Musíme jít, to letadlo nám uletí.“ Napomenul mě.
„Eriku, klid.“ Uklidňovala jsem ho a zvedla se.
Ruku v ruce jsme došli ke mně domů. V předsíni ležela Erikova taška.
„Můžu se převlíct nebo tak moc spěcháš?“ zeptala jsem se a začala se smát, když mu pohled utkvěl na mých džínových mini mini kraťáskách.
Vběhla jsem do šatny. Svlékla jsem si kalhoty a oblékla si černobílé kostkované kraťasy s normální délkou ke kolenům. K světle oranžovému tílku jsem jen přidala lehký pulovr ve stejné barvě.
„Můžeme jít.“ Oznámila jsem, když jsem se vrátila do předsíně. S Erikem tam stála Bella.
„Odvezu vás na letiště.“ oznámila mi Bella a vydala se ke svému autu. Všichni jsme nastoupili, Erik si dal dozadu tašku a rozjeli jsme se.
Z okýnka jsem se dívala na přírodu kolem. Už jsem se strašně těšila do Irska, hlavně na svůj domeček.
Na letišti Bella svižně zaparkovala a došla nám pro vozík na Erikovu tašku. Let měl trvat necelé tři hodiny, ale s odbavením zavazel atd. tu jsme s tří hodinovým předstihem. Sečteno, podtrženo, v Dublinu budeme nad ránem.
„Co na mě tak koukáš?“ zeptal se Erik podrážděně Belly.
„Nic. Jen si tě chci zapamatovat. Jednou bude sranda to srovnávat.“ Smála se mu a otevřela si dveře od auta. Najednou jsem si uvědomila, proč tam vlastně jedeme.
Rychle jsme se rozloučili a Bella odjela.
„Měl by ses pořádně najíst. Ty blafy v letadle jsou nepoživatelný.“ Upozornila jsem ho, když jsme vcházeli do letištní haly.
„Dobře.“ Souhlasil, takže jako první věc jsme zamířili do KFCéčka.
„Jak toho můžeš tolik sníst?“ zeptala jsem se ho, když před ním, o pár minut později, stál plný tác jídla.
„Broučku,“ začal, když polkl. „za prvé, mám hlad. Za druhé, řeklas, že se mám pořádně najíst.“ Pokrčil rameny a dál to do sebe házel. Já snědla pouze hranolky, protože se mi začal pomalu, při pomyšlení na to, co mě čeká, svírat žaludek.
Po dvou hodinách jsme konečně seděli v letadle. Erik celou cestu prospal a já se mu ani nedivím.
„Eriku.“ Šeptla jsem a snažila se ho něžně vzbudit.
„Co je?“ zeptal se rozespale.
„Už tam budeme.“ Zašeptala jsem a políbila ho na tvář.
Když jsme se konečně vymotali z letištní haly, táhla jsem Erika přes silnici do jedné zapadlé uličky. Byla dlouhá asi dvě stě metrů a plná garáží.
„Padesát tři, padesát čtyři…“ počítala jsem si potichu garáže, kolem kterých jsme prošli. „Padesát sedm, padesát osm.“ Skončila jsem a zastavila se.
Vytáhla jsem klíče k zámku a doufala, že mě nikdo nevykradl… Zhluboka jsem se nadechla, strčila klíč do zámku a zvedla vrata.
Byl tam. Můj vínový Volkswagen Brouk z roku 1967. Vedle sebe jsem ucítila, jak Erik zatajil dech.
„To je úžasný.“ Vyhrkl. „Ale je to divný.“
„Proč?“ zeptala jsem se, protože jsem to vůbec nepochopila.
„No, doma máš nejnovější Porsche a tady starou dobrou klasiku.“ Poznamenal.
„Však právě, je to stará dobrá klasika. A teď nastup.“ Poručila jsem mu. Když Erik nastoupil, rozjela jsem se.
Kličkovala jsem ulicemi, které jsem si tak dobře pamatovala, až ke svému domu. Pak jsem trochu zpomalila, což se neobešlo bez otázky.
„Soph, co děláš?“ zeptal se Erik zvědavě.
„Jen přemýšlím, jestli ti mám koupit něco k jídlu, v šest ráno už by měli mít otevřeno, ne?“ zeptala jsem se se smíchem, když jsem viděla Erikův výraz na šest ráno.
„Jak myslíš. Běž nakoupit, já se zatím vyspím.“ Rozhodl Erik a s úsměvem a zavřenýma očima se uvelebil vzadu na sedadle.
Zvedla jsem se a vystoupila z auta. Vpadla jsem do obchoďáku a popadla košík. Proletěla jsem ho jako neřízená střela a vzala jsem nějakej chleba, rohlíky… pak mě napadlo, že to Erik asi nebude jíst samotný a vzala jsem máslo a salám. Další jsem vzala dvě minerálky, cukr a směs na horkou čokoládu – speciální irská směs, kterou zbožňuju.
Doběhla jsme k pokladně, kde stála unavená, zívající prodavačka. A právě teď mi to došlo… do kopru! Zapomněla jsem v autě eura… aspoň, že tu berou kreditky.
Podala jsem kreditní kartu prodavačce, naťukala pin a s úsměvem si nesla z obchodu tašky. Když jsem je chtěla dát dozadu, všimla jsem si, že Erik vážně usnul. Tak jsem tašky položila na místo spolujezdce a rozjela se ke svýmu domečku.
Byly jsme tam asi za pět minut. Můj baráček stojí na samotě, za dvou stran má les a omítka má světle zelenou barvu.
Zaparkovala jsem na příjezdové cestě před garáží, vytáhla ven tašky a drbla do Erika.
„Co je?“ zeptal se nevrle.
„Ráno. Už jsme tady.“ Oznámila jsem mu. Vystoupil a s úžasem zůstal zírat na můj dům.
„Já myslel, že si říkala, že je malej.“ Konstatoval a s rozhlížením kolem se došoural ke dveřím.
„No, tak není zase tak malej…“ přiznala jsem a šla odemknout.
Všechno vypadalo pořád stejně. S přiblble šťastným úsměvem jsme se rozběhla chodbou do obýváku. Když jsem se ujistila, že je vše na svém místě, vrátila jsem se k Erikovi.
„Víš, že jsi druhý člověk mužského pohlaví, co jsem ho sem pustila?“ řekla jsem a přitulila se k němu.
„Druhej?“ zeptal se na oko naštvaně.
„Ten první byl můj táta.“ Oznámila jsem mu se smíchem. „Hele, nahoře je můj pokoj, tak tam běž a hned vedle je šatna, tam si můžeš dát věci… a já jdu zaparkovat Brouka do garáže.“ Řekla jsem a vyběhla ven.
„Počkej!“ zavolal za mnou. „Jak poznám, kterej je tvůj?“ zeptal se bezradně.
Intuice…, zasmála jsem se přes pouto a vjela s autem do garáže.
Když jsem se vrátila, Erik stál mezi dveřmi mého pokoje.
„Co je?“ zeptala jsem se starostlivě, obešla ho a vtáhla ho dovnitř.
„Je to tu hrozně pěkný.“ Řekl a přešel k šatně. „Hodím si tam tu tašku.“ Řekl mi a ztratil se uvnitř pokoje. Když se dlouho nevracel, strachy jsem nevydržela a šla za ním. Byl v půlce pokoje a skláněl se nad mojí komodou.
„Tak já se o tebe bojím a ty mi tu šmíruješ spodní prádlo!“ obvinila jsme ho se smíchem a zezadu jsem ho chytla kolem ramen. Otočil se a zvedl mě do náruče. Přenesl mě k posteli, která ještě nebyla povlečená, a v objetí jsme tam leželi.
„Soph, mám trochu hlad… přece jen už je čas oběda…“ připomněl mi, že tu ležíme déle než jsem si myslela.
„Tak fajn. Tady kousek je útulná hospůdka, můžeme tam jít na oběd.“ Řekla jsem a zvedla ho z postele. S úsměvem mě následoval k předsíni, přičemž vrazil do skleněných dveří… oblékl se a vyšli jsme.
Šli jsme podél silnice asi deset minut, když jsem konečně uviděla sympatický světlý domeček s nápisem PUB.
„Nezapomněl si, že tu musíš mluvit anglicky?“ zeptala jsem se se smíchem a vlezla dovnitř. Rozhlédla jsem se kolem. Byly prázdné asi jen tři stoly. Zavedla jsem Erika ke stolu na úplném konci místnosti, poblíž krbu.
Když přišel číšník, plynnou angličtinou jsem požádala o jídelní lístek a o pití pro mého manžela.
„Vážně si řekla, pro mého manžela?“ zeptal se potom Erik a s potutelným úsměvem usrkával svoje pití, které mu obsluha okamžitě donesla.
„Jo, vadí ti to?“ oplatila jsme mu to provokativně. Jen zakroutil hlavou a vzal mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stole.
„Konečně ti věřím, že jsi Francouzska.“ Poznamenal při pomalým překládáním jídelního lístku.
„Proč až teď?“ zeptala jsem se zvědavě a přes pouto mu diktovala jídla v jazyce jemu srozumitelném.
„Protože teprve u angličtiny je slyšet tvůj hroznej přízvuk.“ Smál se mi.
„Fajn.“ Rozhodla jsem. „Pokud mám hroznej přízvuk, ty si sám objednáš… a když to v angličtině nezvládneš, budeš o hladu.“ Erik na mě zůstal vyjeveně zírat. Když se vrátil číšník, objednala jsem si stejk s americkými bramborami, na tohle jídlo jsem se celou dobu těšila, protože tu dělají nejlepší stejky na světě (a to jsme jedla v opravdu hodně restauracích).
Erik se na mě nejdřív tázavě podíval a když viděl, že opravdu spolupracovat nebudu, vykoktal ze sebe trhavou angličtinou objednávku.
Oběd jsme oba snědli rychle, takže za necelou hodinu už jsme šli zpátky.
„Soph? Nemáš pocit, že nás někdo sleduje?“ zeptal se mě Erik a pořád se rozhlížel kolem.
„Eriku, neblbni. Nikdo tu není.“ Ujistila jsem ho a pokračovala v cestě, tentokrát rychleji, protože mě jeho myšlenka nahlodala.
Došli jsme k mému domečku, kde jsem začala hledat klíče. Erik pořád ostražitě sledoval okolí.
„Soph, uhni!“ zařval na mě najednou, jenže už bylo pozdě. Otočila jsme se a dostala kolíkem rovnou do hrudi.
Klesla jsem k zemi a hledala zdroj své bolesti. Když jsem konečně kolík nahmatala, škubla jsem a s bolestným cuknutím ho vyrvala ze svého těla.
Ohlédla jsem se za sebe a uviděla Erika, jak bojuje s nějakou blonďatou upírku. Bolestně mi připomínala Arethu…
Jen tak tak jsem stačila uhnout jejím dvěma gorilám a vběhla jsem do domu. Takže byly tři. Nevinná blondýnka a její dva bodyguardi.
Rozběhla jsem se do jídelny a urvala kus z dřevěné židle. Nestačila jsem se ještě ani otočit, když můj provizorní kolík s vítězoslavným úsměvem držel nabušenej kluk, tak o tři roky starší než já. Přeběhla jsem do chodby, aby ten kolík nakonec neskončil ve mně. Vyběhla jsem do schodů a vytáhla ze skříně na domácí potřeby koště.
Když jsme viděla, že za mnou nikdo nešel, nenápadně jsem vykoukla z okna. Erik pořád bojoval s tou blonckou a její dva strážci hlídali dveře.
Upustila jsem koště a řítila se ven zadním vchodem. To ti dva nečekali a já se na ně vrhla. Jednomu jsem utrhla hlavu a rozběhla se po té blondýně, když jsem za sebou uslyšela hlas toho druhého.
„Vím, že jste si s Bellou blízké, ale že máte i stejnýho kluka jsem nečekal.“ Vysmál se mi. Vykulila jsem oči. Vůbec jsem nepochopila, o čem mluví.
„Cože?“ zeptala jsem se zmateně a ztuhla na místě, čehož využil a ohnal se po mně. Shrbila jsem se a přeběhla na druhou stranu, abych zase byla naproti němu.
„Vivien měla psychické pouto s Byronem. A ta tvoje Isabella ho zabila. A kvůli němu. Viděla to.“ Vysvětlil mi a zase se na mě vrhl. Najednou se za ním objevil Erik s násadou od koštěte…
„Ne! Eriku, prosimtě, zalez dovnitř!“ křičela jsem na něj, čímž jsem se přestala soustředit a ten kluk se mnou hodil. Odletěla jsem asi deset metrů a zastavila se o strom. S velkou ránou jsem dopadla na zem, až hlína pode mnou nadskočila.
Rozmazaně jsem viděla, jak to Erik a násada skončili s tím klukem a Erik rozběhl do domu za Vivien. Poprvé jsem si uvědomila, že v tomhle vztahu nejsem jediná, kdo může někomu hodně ublížit.
„Sophii!“ zavolal Erik a rychlým krokem mířil ke mně. S radostí jsem zaznamenala, že mu nic není. Pomohl mi se zvednout a v náruči mě odnesl dovnitř. Položil mě na pohovku a tázavě ukázal na tělo, které se válelo vedle, s tyčí v hrudi.
„Nevím. Vezmi je ven a zapal je.“ Řekla jsem potom a položila si hlavu na polštář. Erik je odevzdaně zvedl a odnesl ven, poté na ně hodil zapalovač.
Stáhla jsem si na sebe deku, která ležela na opěradle pohovky a zachumlala se do ní. Erik se vrátil a sedl si vedle mě.
„Broučku, co je?“ zeptal se a vzal si mě do náruče.
„Nevím. Prostě mi je blbě.“ Přiznala jsem a zavřela oči.
„Takže to odsuneme.“ Poznamenal. Na tohle jsem nechtěla přistoupit. Byl s té přeměny už tak vystresovanej, že jsem ho nechtěla mučit ještě dýl.
„Ne. Uděláme všechno tak, jak jsme plánovali.“ Ujistila jsem ho.
„Soph… seš si jistá, že to zvládneš?“ ptal se starostlivě. Naštvaně jsem se zvedla.
„Co zvládnu a co ne, nech laskavě na mě.“ Odsekla jsem a odputovala do svého pokoje. I když jsem na něj byla hnusná, šel za mnou. Byla jsem zalezlá v posteli a on si přisedl ke mně.
„Nemyslel jsem to takhle.“ konejšil mě a pohrával si s pramínkem mých vlasů.
„Já vím.“ Přitakala jsem. „Nech mě chvíli, potom už to bude v pohodě.“ Zaprosila jsem a lehla si. Přikývl a mlčky ležel vedle mě. Zavřela jsem oči a přitulila se k němu.
Díky Erikovi jsem už napůl spala, když se najednou zvedl. Otevřela jsem oči a zmateně se podívala, co dělá.
Se sklopeným zrakem chodil sem a tam po místnosti.
„Eriku, co děláš?“ zeptala jsem se rozespale. Otočil se na mě, ale pořád nic neříkal.
Jsem nervózní…, přiznal potom. Odvlekla jsem ho do obýváku a sedla si na pohovku. Erik se posadil na zem přede mě. Sklonila jsem se a objala ho kolem ramen.
Ještě chvíli to zvládneš…?, nevím, jestli to byla otázka nebo konstatování… přitiskla jsem mu rty ke krku a zavřela oči.
„Neměl bych v sobě nejdřív mít alespoň kapku tvé krve?“ zeptal se pobaveně a otočil se na mě.
„To je něco jinýho.“ Šeptla jsem a znovu ho políbila, tentokrát na tvář.
„Takže tobě jde o sex.“ Zhodnotil a zase se smál.
„Trošku.“ Přiznala jsem. „Ale přesvědčím tě, že to má svůj důvod.“ Přemlouvala jsem ho. Páni, to bylo poprvé, co jsem musela přemlouvat já jeho.
„Dobře,“ smál se a přisedl si ke mně. „ale musí to být opravdu přesvědčivý.“ Řekl a tvářil se vážně.
„Fajn. Je dobrej důvod, že si to chci naposled užít?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Zamítá se.“ Šeptl a objal mě.
Stejně neodolal a vrhl se na mě…
Leželi jsme spolu v objetí. Oba ve spodním prádle…
Už půl hodiny jsem se řezala do zápěstí a zatím vždycky jsem své zranění nechala zahojit. Neměla jsem odvahu.
„Nechceš mi už konečně dát?“ zeptal se Erik tiše.
„Nechceš se aspoň obléct?“ zeptala jsem se tentokrát já. Zvedl se a začal hledat tričko. Já jsem taky vylezla s pelíšku a hodila na sebe džíny a triko.
„Já můžu.“ Ujistil mě vážně.
„Fajn.“ Souhlasila jsem roztřeseným hlasem a vrátila se za ním na pohovku.
Řízla jsem se nehtem přes žíly na zápěstí a natáhla ruku k Erikovi. Opatrně ji vzal a začal z ní sát krev.
Připadalo mi to divný… přemýšlela jsem, kolik mu musím dát, aby se to povedlo.
Když přestal, podala jsem mu druhou ruku.
„To asi nebude stačit.“ Poznamenala jsem. „Budeš si muset vzít s nějaké tepny.“ Rozhodla jsem a zvedla se.
„Největší tepna je na krku, takže…“ řekla jsem a řízla se přes krk. Erik se na mě vyděšeně podíval.
„Je to jednoduchý.“ Přemlouvala jsem ho, dokud se nezvedl a nenaklonil se nade mnou. Stáhla jsem si rukou vlasy a naklonila hlavu na stranu.
Když se jeho rty dotkly mé rány, ucítila jsem, mě dosud neznámý záchvěv vzrušení.
„Už asi vím, proč se ti tak líbí, když ti piju krev.“ Šeptla jsem slastně.
„Proč?“ zeptal se Erik, když skončil a otřel si ret.
„Protože je to úžasnej pocit.“ Odpověděla jsem a snažila se spočítat, kolik té krve v sobě už Erik má. Najednou, jakoby se mi udělalo nevolno a musela jsem si jít sednout.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Erik starostlivě a přisedl si ke mně.
„To je v pohodě. Jen se musím vzpamatovat a můžeme pokračovat.“ Přemlouvala jsem sama sebe.
„Ne.“ Řekl Erik rozhodně. „Ta krev už stačí. Můžeme přejít k tomu zakončení.“ Přesvědčoval mě a zvedl mě z pohovky.
Dobře… objala jsem ho a položila si hlavu na jeho rameno. Nechtěla jsme to skončit, protože mě pořád nahlodávala představa, že se něco stane a Erik… umře.
Zvedla jsem hlavu a naléhavě ho políbila. Pak mi došlo, že už opravdu musím, protože potom už to neudělám.
Přitiskla jsem rty na jeho krk, a když jsem cítila, že je připravenej, nechala jsem svoje zuby, aby protrhly jeho kůži.
Sála jsem jeho teplou krev, která se mi rozlévala do všech částí těla a dodávala mi sílu. Najednou nastala ta chvíle, kdy bych se normálně odtrhla. Ale tentokrát ne. Musela jsem dál.
Když už v Erikovi nezbyla ani jedna kapka krve, konečně jsem se odtrhla. A Erik klesl k zemi…
S leknutím a vyděšeným výrazem jsem se sklonila k němu, až mi došlo, že je to normální…
Sedla jsem si vedle něj a začala tiše vzlykat.
„Víš,“ začala jsem mezi vzlyky. „jednou jsi mi říkal, že nejhezčí, co jsme spolu prožili, bylo, když jsi mě požádal o ruku a já souhlasila. Z mýho pohledu byl ten pěkný zážitek trošku jinej. Úplně ten nejhezčí byl, když ses vzbudil v té nemocnici.“ Řekla jsem a stiskla jeho ruku.
„Další by byl asi ten v té chatě. Nebo tehdy o těch vánocích, u tvého dědy.“ A takhle jsem pokračovala celou dobu, co byl Erik mimo.
Když jsem uslyšela jeho poslední dva nádechy a jeho srdce přestalo pomalu tlouct, naklonila jsem se k němu.
„Eriku…?“ zašeptala jsem tiše. Neodpovídal, musím ještě chvíli počkat.
Po chvíli se konečně aspoň trochu zavrtěl a zase se začal trhavě nadechovat.
„Eriku?“ zkusila jsem to znovu a už jsem začínala mít strach, že se něco nepovedlo.
Po dalších, pro mě dlouhých, dvou minutách, konečně otevřel oči. A tvářil se… zmateně.
„Sophii?“ podíval se na mě. Hlas měl pořád stejně chraplaví. „Co se stalo?“ ptal se pořád popleteně.
„Ty si to nepamatuješ?“ zeptala jsem se starostlivě a pohladila ho po tváři. Měl ji ledovou.
„Vím, že si mě kousla a… počkej!“ vykřikl a rychle vstal. „Takže teď jsem upír!“ došlo mu a tvářil se pobaveně. Pak se mu na tváři objevil kouzelný úsměv…
2024 ©