Udělám cokoli, s láskou Erik - 45. kapitola 2/2

Kapitola čtyřicátá pátá 2/2

Erik:

Celej jsem se klepal.

Sophii stála naproti mně a upravovala mi kravatu.

„Zlato, zvládneš to.“ Uklidňovala mě.

„Tobě se to řekne, když už to máš za sebou.“ Odsekl jsem a natáhl se pro sako.

Nemůžu za to, že to brali podle abecedy…, pípla dotčeně a sedla si na moji postel.

„Promiň, když já mám z toho nervy.“ Přiznal jsem, sedl si za ní a objal ji.

Dneska mě čekala maturita.

Sice jsem se na to učil skoro půl roku, ale i tak jsem z toho byl úplně mimo. Sophii už to měla za sebou. Šla jako první… a dostala čtyři jedničky…

„Tak já jdu.“ Rozhodl jsem se a sešel jsem ze schodů.

Zvládneš to!, ujistila mě přes pouto a políbila mě na rozloučenou.

Před komisí jsem byl celej vyklepanej, ale že to dopadne až tak dobře, bych nečekal.

„Sophii!!“ zařval jsem a vtrhl dovnitř.

„Tak co?“ ptala se důrazně a zvedla se z pohovky.

„Ty ses nedívala?“ zeptal jsem se smutně.

„Ne. Chtěla jsem to mít jako překvapení.“ Přiznala a její čokoládové oči se na mě naléhavě dívaly.

„No… dopadlo to… dobře!“ zakřičel jsem šťastně, zvedl ji do náruče a otočil se s ní dokola.

Gratuluju., popřála mi a políbila mě na tvář.

Děkuju, broučku., šeptl jsem přes pouto a odešli jsme do mého pokoje. „Počkej chvíli, musím napsat mámě.“ Řekl jsem ještě a začala psát smsku.

Mam to! Tri jednicky a dvojka.

Poslal jsem to a zase se začal věnovat své lásce. Rozvalila se v posteli a prohlížela si mě.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Chci si tě zapamatovat…“ hlesla. „Zítra jedeme do Irska… pak už to nebude jako dřív.“ Řekla posmutněle.

„Ale třeba to bude lepší.“ Přemlouval jsem ji. Všichni jsou přece po přeměně jiní a většinou se to ve vzhledu ukáže nejvíc. A doufám, že u mě to bude k lepšímu.

Druhý den ráno jsem si zabalil a šel se rozloučit s mámou.

„Tak si to užij, Eri.“ Popřála mi máma a objala mě. Uvědomil jsem si, že je to možná naposledy a o to víc jsem se k ní přitiskl.

„Dík. Budeš mi chybět.“ Řekl jsem a doufal, že můj hlas nezní tak nešťastně, jak jsem se cítil.

„Tak jo. Měj se hezky a já jdu do práce.“ Políbila mě na čelo a odešla.

Najednou jsem se cítil sám. Tak jsem zavolal Soph…

„Ahoj.“ Pozdravil jsem ji smutně.

„Eriku, co se stalo?“ zeptala se místo pozdravu.

„Nic. V pohodě. Jen jsem tě chtěl slyšet.“ Řekl jsem nakonec, protože jsem ji nechtěl zatěžovat svými problémy.

„Ale nezníš tak.“ Zhodnotila. „Proč mi to nechceš říct?“ ptala se ukřivděně.

„Nechci tě tím zatěžovat…“ přiznal jsem potichu.

„Tak potom mi ani nemusíš volat!“ vypěnila a položila to.

Odložil jsem telefon a povzdechl si.

Sebral jsem z pokoje tašku a vydal se k Sophii domů. Když jsem tam přišel, v jejím pokoji seděla Bella.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem ji. Otočila se a usmála se na mě.

Stála u zrcadla a vázala si vlasy do copu.

„Ty asi nemáš gumičku, že ne?“ zeptala se s úšklebkem. Prohrábl jsem si vlasy a zavrtěl hlavou.

„Nevadí.“ Pokrčila rameny a stáhla si z ruky náramek. Který posléze použila místo gumičky…

„Ty tyhle věci zrovna dvakrát neřešíš, co?“ zeptal jsem se a obratně se vyhnul hřebenu, který po mně mrštila.

„Copak, už sis to se svojí šílenou snoubenkou rozmyslel?“ ptala se s úsměvem.

„Ne!“ snažil jsem se jí to vymluvit, ale čím déle jsem se snažil, tím víc se mi smála. „A ptal jsem se první.“ Řekl jsem nakonec.

„Mhm, dobře, na co ses ptal?“ podívala se na mě andělským pohledem. Povzdechl jsem, dnes už poněkolikáté a mávl rukou.

„Víš, co? Neřeš to… kde je vlastně Sophii?“ zeptal jsem se najednou.

„Nevím přesně. Byla naštvaná a vyletěla z domu jako namydlený blesk. Vážně nevím, kam šla…, ale Eriku! Ty ze mě děláš blbečka! Přes pouto asi vůbec netušíš, kde je.“ Poslední větu řekla ironicky.

„Jejda… moje chyba.“ Omluvil jsem se a vyšel zase ven. Přes pouto jsem zjistil, že je na náměstí a tak jsem šel rovnou tam.

Seděla na lavičce. Oči zavřené. Přes pouto, jsem věděl, že myslí na Vanessu.

Dobrá zpráva -  na naši ranní hádku už zapomněla.

 „Sophii.“ Oslovil jsem ji. Trošku se polekala a otevřela oči. „Musíme jít, to letadlo nám uletí.“

„Eriku, klid.“ Uklidňovala mě a zvedla se.

V objetí jsme došli domů, moje taška ležela nachystaná v předsíni.

„Můžu se převlíct nebo tak moc spěcháš?“ zeptala se s roztomilým úsměvem. Sjel jsem její oblečení. V kraťasech o takové délce ji do letadla brát opravdu nebudu…

Odběhla do pokoje a vrátila se už normálně oblečená.

„Můžeme jít.“ Oznámila mi, když se ke mně vrátila. Najednou tam stála Bella.

„Odvezu vás na letiště.“ Řekla nám Bella a vydala se ke svému autu. Všichni jsme nastoupili.

 „Co na mě tak koukáš?“ zeptal jsem se podrážděně Belly, když jsme zaparkovali.

„Nic. Jen si tě chci zapamatovat. Jednou bude sranda to srovnávat.“ Smála se mi a otevřela si dveře od auta.

Rychle jsme se s Bellou rozloučili a ona odjela.

„Měl by ses pořádně najíst. Ty blafy v letadle jsou nepoživatelný.“ Upozornila mě Soph, když jsme vešli do letištní haly.

„Dobře.“ Souhlasil jsem a vtáhl ji do KFC.

„Jak toho můžeš tolik sníst?“ zeptala se mě Sophii, protože se přede mnou tyčil plný tác jídla.

„Broučku,“ začal jsem pomalu a polknul. „za prvé, mám hlad. Za druhé, řeklas, že se mám pořádně najíst.“ Pokrčil jsem rameny a pustil se do dalšího sendviče.

Po dalších dvou hodinách jsme už konečně seděli v letadle. Ani si na tu cestu nevzpomínám, celou dobu jsem spal.

„Eriku.“ Šeptla Sophii.

„Co je?“ zeptal jsem se rozespale.

„Už tam budeme.“ Zašeptala a políbila mě na tvář.

Když jsme zase stáli na čerstvým vzduchu, táhla mě Sophii do nějaké zapadlé uličky. Bylo tam plno garáží.

„Padesát tři, padesát čtyři…“ počítala si potichu garáže, kolem kterých jsme prošli. „Padesát sedm, padesát osm.“ Skončila a zastavila se.

Vytáhla klíče k zámku, strčila ho tam a zvedla vrata.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Stál tam vínový Volkswagen Brouk, tuším nějak z roku 1970.

„To je úžasný. Ale je to divný.“ Vyhrkl jsem bez rozmyslu.

„Proč?“ zeptala se nechápavě.

„No, doma máš nejnovější Porsche a tady starou dobrou klasiku.“ Poznamenal jsem, pořád ještě užasle.

„Však právě, je to stará dobrá klasika. A teď nastup.“ Poručila mi. Když jsem nastoupil, rozjela se. Na tohle auto trochu moc rychle…

Kličkovala ulicemi, tak rychle, že jsem ani nestíhal pozorovat věci okolo. Najednou zpomalila.

„Soph, co děláš?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Jen přemýšlím, jestli ti mám koupit něco k jídlu, v šest ráno už by měli mít otevřeno, ne?“ zeptala se a já se zatvářil vyděšeně. Šest ráno?! To normálně spím.

„Jak myslíš. Běž nakoupit, já se zatím vyspím.“ Rozhodl jsem se a uvelebil jsem se vzadu na sedadle. Asi jsem vážně usnul, ale náhle do mě někdo strčil.

 „Co je?“ zeptal jsem se nevrle, protože bych ještě spal.

„Ráno. Už jsme tady.“ Řekla mi s úsměvem. Vystoupil jsem a s úžasem jsem zíral na její dům.

„Já myslel, že si říkala, že je malej.“ Přemýšlel jsem nahlas a šel ke dveřím

„No, tak není zase tak malej…“ přiznala a odemkla.

Přešla chodbu a nakoukla do všech pokojů.

„Víš, že jsi druhý člověk mužského pohlaví, co jsem ho sem pustila?“ řekla a přitulila se ke mně.

„Druhej?“ optal jsem se a tvářil se naštvaně.

„Ten první byl můj táta.“ Oznámila mi se smíchem. „Hele, nahoře je můj pokoj, tak tam běž a hned vedle je šatna, tam si můžeš dát věci… a já jdu zaparkovat Brouka do garáže.“ Řekla a vyběhla ven.

„Počkej!“ zavolal jsem za ní. „Jak poznám, kterej je tvůj?“ zeptal jsem se bezradně.

Intuice…, zasmála se přes pouto. Vyběhl jsem do druhého poschodí a hledal, které dveře by mohly být její. Ty, co hned bily do očí. Byly jediné bílé mezi černýma.

Když se vrátila, stál jsem ve dveřích.

„Co je?“ zeptala se starostlivě, obešla mě a vtáhla dovnitř.

„Je to tu hrozně pěkný.“ Řekl jsem a přešel tam, kde jsem vytušil šatnu. „Hodím si tam tu tašku.“ Řekl jsem jí a vešel dovnitř pokoje.

Bylo tam všude strašně moc oblečení. Byl jsem zvědavej a nakoukl do všech přihrádek okolo. Jedna mě zaujala. Bylo v ní krajkový spodní prádlo…

„Tak já se o tebe bojím a ty mi tu šmíruješ spodní prádlo!“ obvinila mě Soph, která se tam zničehonic zjevila. Zvedl jsem ji do náruče a odnesl k posteli. Dlouho jsme v ní leželi a jen se na sebe dívali.

„Soph, mám trochu hlad… přece jen už je čas oběda…“ připomněl jsem jí, protože mi kručelo v břiše.

„Tak fajn. Tady kousek je útulná hospůdka, můžeme tam jít na oběd.“ Řekla a vytáhla mě z postele. Následoval jsem ji ven a vrazil přitom do dveří.

Šli jsme do hostince, kousek od Sophiina domu. Najedli jsme se a už se vraceli zpátky, když… jsem začal mít divný pocit…

 „Soph? Nemáš pocit, že nás někdo sleduje?“ zeptal jsem se Soph a přitom se pořád rozhlížel kolem.

„Eriku, neblbni. Nikdo tu není.“ Ujistila mě a pokračovala v cestě. Všiml jsem si, že jde rychleji.

Došli jsme k domu, kde Sophii začala hledat klíče.

„Soph, uhni!“ zařval jsem a vrhl se na blonďatou upírku, která se zjevila za mnou.

Viděl jsem, jak Soph klesla k zemi, ale nemohl jsem jít za ní. Měl jsem co dělat, abych se sám ubránil.

Rozhlédl jsem se kolem. Byly tam ještě další dva.

Všiml jsem si, že Soph zmizela. Vzhledem k tomu, že ti dva nabušení týpci stáli u dveří, jsem usoudil, že vběhla dovnitř.

Najednou jsem ucítil nával energie, která mě pohltila. Chytil jsem tu holku a mrskl s ní o zeď. Tím jsem dostal pár sekund navíc a rozběhl se dovnitř. Ona za mnou…

K mému štěstí tu někdo upustil rozbité koště… sebral jsem ho a co nejrychleji letěl zpátky.

 „Ne! Eriku, prosimtě, zalez dovnitř!“ křičela na mě Soph, když jsem doběhl až k nim. Toho ten kluk využil a mrštil s ní o strom.

Silou, o které jsem nevěděl, kde jsem k ní přišel, jsem to s ním skončil. Vrátil jsem se do domu.

Moje cesta málem skončila stejně rychle, jako začala. Zakopl jsem o kus dřeva… došlo mi, co to je a otočil jsem se. Stála tam. Prudce jsem jí vrazil kolík do těla a doufal, že jsem trefil srdce. Když se bezmocně zhroutila, rozběhl jsem pro něco dalšího dřevěného, když mi to došlo. Ten třetí už byl mrtvý dávno.

Vyběhl jsem z domu.

 „Sophii!“ zavolal jsem a vrhl se k ní. Vzal jsem ji do náruče a odnesl dovnitř. Položil jsem ji na pohovku a ukázal na tělo té holky.

„Nevím. Vezmi je ven a zapal je.“ Řekla a položila hlavu na polštář. Zvedl jsem tělo a venku je všechny tři zapálil.

Když jsem se vrátil, sedl jsem si vedle ní.

„Broučku, co je?“ zeptal jsem se a vzal si ji do náruče.

„Nevím. Prostě mi je blbě.“ Přiznala a zavřela oči.

„Takže to odsuneme.“ Poznamenal jsem a ucítil přes pouto nával emocí.

„Ne. Uděláme všechno tak, jak jsme plánovali.“ Ujistila mě.

„Soph… seš si jistá, že to zvládneš?“ ptal jsem se starostlivě. Uraženě se zvedla.

„Co zvládnu a co ne, nech laskavě na mě.“ Odsekla a odešla do svého pokoje. Šel jsem za ní. Zalezla do postele, tak jsem si sedl k ní.

„Nemyslel jsem to takhle.“ konejšil jsem ji a hrál si s jejími vlasy.

„Já vím.“ Přitakala. „Nech mě chvíli, potom už to bude v pohodě.“ Zaprosila a lehla si. Přikývl jsem a mlčky ležel vedle ní. Zavřela oči a stulila se mi do náruče.

Začal jsem ji pomalu uspávat a zvedl se.

Chodil jsem dokola po místnosti a přemýšlel. Začínal jsem být nervózní a přemítal, jestli to opravdu chci.

Chci. A moc. Ale…

 „Eriku, co děláš?“ vytrhla mě z přemýšlení Sophii. Otočil jsem se na ni.

Jsem nervózní…, přiznal jsem jí, ale ne nahlas… odtáhla mě do obýváku. Posadila se na pohovku a já si sedl na zem před ni. Objala mě kolem ramen.

Ještě chvíli to zvládneš…?, zeptala se nejistě. V tom mi přitiskla rty ke krku.

„Neměl bych v sobě nejdřív mít alespoň kapku tvé krve?“ zeptal jsem se pobaveně a otočil se na ni.

„To je něco jinýho.“ Šeptla jsem a znovu mě políbila. Pomalu mi to začínalo docvakávat.

„Takže tobě jde o sex.“ Zhodnotil jsem.

„Trošku.“ Přiznala mi. „Ale přesvědčím tě, že to má svůj důvod.“ Přemlouvala mě.

„Dobře,“ smál jsem se a byl připraven vyjednávat. „ale musí to být opravdu přesvědčivý.“ Řekl jsem vážně.

„Fajn. Je dobrej důvod, že si to chci naposled užít?“ zeptala se zvědavě. Trošku mě zaskočilo slovo naposled.

„Zamítá se.“ Šeptl jsem a objal ji. Pořád jsem ale kluk… takže to stejně skončilo tak, jak Sophii chtěla.

Když bylo po všem, leželi jsme spolu v objetí. Oba jsme byli ve spodním prádle…

Sophii měla v ruce kapesní nůž a řezala se do zápěstí. Upřímně řeknu – nesnáším pohled na krev… ironie k tomu, že ze mě za chvíli bude upír…

 „Nechceš mi už konečně dát?“ zeptal jsem se, když mi začalo být špatně.

„Nechceš se aspoň obléct?“ zeptala se ironicky a tak jsem se zvedl a začal jsem hledat svoje oblečení, které tu leželo všude možně….

„Já můžu.“ Řekl jsem vážně, když jsem byl oblečenej.

„Fajn.“ Souhlasila Soph roztřeseným hlasem a vrátila se za mnou na pohovku.

Řízla se nehtem přes žíly na zápěstí a natáhla ke mně ruku. Co nejopatrněji jsem ji vzal a sklonil se k ráně na jejím zápěstí. Pomalu jsem začal sát její krev.

Bylo to stejně hnusný, jako jsem si to pamatoval z posledně. A byl jsem rád, když jsem přestal.

 „To asi nebude stačit.“ Poznamenala Soph. „Budeš si muset vzít s nějaké tepny.“ Rozhodla se a zvedla se.

Nééé!

„Největší tepna je na krku, takže…“ řekla a řízla se přes krk. Vyděšeně jsem se na ni podíval. Stále lepší…

„Je to jednoduchý.“ Přemlouvala mě a musel jsem se tedy zvednout. Je menší než já, takže jsem se musel naklonit.

Dotkl jsem se rty její rány a ona se zachvěla.

„Už asi vím, proč se ti tak líbí, když ti piju krev.“ Šeptla slastně.

„Proč?“ zeptal jsem se s úsměvem, když mi konečně dovolila skončit.

„Protože je to úžasnej pocit.“ Odpověděla. Najednou se zakymácela.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě, když málem omdlela na pohovku. Přisedl jsem si k ní.

„To je v pohodě. Jen se musím vzpamatovat a můžeme pokračovat.“ Přemlouvala mě.

„Ne.“ Řekl jsem rozhodně. „Ta krev už stačí. Můžeme přejít k tomu zakončení.“ Přesvědčoval jsem ji a zvedl se z pohovky.

Objala mě a položila si hlavu na moje rameno. Nechtěla to zkončit...

Zvedla hlavu a naléhavě mě políbila.

Potom mi přitiskla rty na krk.

Pak už jsem jen cítil, jak mi její zuby protrhly kůži.

Slyšel jsem, že mi něco vypráví, ale měl jsem dost práce poprat se sám se sebou.

Sice to nebolelo, ale ani to nebylo příjemné. Na spánku mi tepala krev, která se rozlévala do celého těla. Teda, po tom, co mě Soph vysála, bych nečekal, že jí v sobě ještě tolik mám.

Srdce mi tepalo potichu a pomalu. Tep se mi také pořád zpomaloval, až nebyl vůbec žádný. A srdce mi taky přestalo tlouct.

 „Eriku…?“ zašeptala Sophii tiše. Nemohl jsem jí odpovědět, i když jsem chtěl. Za chvíli jsem se alespoň trochu zavrtěl, abych jí dal najevo, že žiju. Znatelně si oodechla.

Začal jsem se zase pomalu nadechovat. Nejdřív to šlo ztěžka, ale pak už to bylo dobrý.

„Eriku?“ zkusila to znovu. Cítil jsem, že začala mít strach.

Konečně se mi povedlo otevřít oči.

Páni! Všechno bylo tak barevný. Viděl jsem obrysy všeho, tak, jako nikdy dřív. Podíval jsem se na So.

Poprvé jsem viděl, že má ve vlasech tři odstíny hnědé. Taky jsem si všiml, jako moc je přirozeně bledá. Viděl jsem všechny rysy jejího obličeje. Hnědé oči se na mě prosebně dívaly.

„Sophii?“ oslovil jsem ji. Usmála se na mě. „Co se stalo?“ zeptal jsem se, protože jsem všechno nějaký pomotaný.

„Ty si to nepamatuješ?“ zeptala se starostlivě a pohladila mě tváři. Všiml jsem si, že trochu ucukla, když se mě dotkla.

Začal jsem vzpomínat…

„Vím, že si mě kousla a… počkej!“ vykřikl jsem a s trhnutím vstal „Takže teď jsem upír!“ řekl jsem šťastně a usmál se.

Všechno bude, jak jsme si slibovali.

Všechno bude dobrý.