Kapitola čtyřicátá šestá
Erik:
Když jsem se nějakým způsobem rozkoukal a pomalu si zvykl, že je všechno tak barevný a jasný, koukl jsem se po Soph.
Seděla v křesle, ale viděl jsem, jak mě pořád sleduje.
Poprvé jsem se soustředil na svoje pocity. Měl jsem žízeň, ale to jsem si nepřipouštěl. Mnohem více mě zajímali ty ostatní. Přešel jsem za Soph. Zvedla se a tázavě se na mě podívala. Nemluvila. Pořád čekala, co udělám já.
Sklonil jsem se k ní a tvrdě ji políbil. Nebránila se a přes pouto jsem cítil, že se jí to líbí. Víc než to. Přitiskl jsem ji k sobě. Uvědomil jsem si, jak po ní toužím. V takovém návalu, jako jsem to nikdy dřív nezažil.
Zvedl jsem ji ze země do náruče. Byla lehká jako pírko. A to doslova. Přenesl jsem ji po schodech do jejího pokoje a položil ji na postel.
A právě teď nastala ta chvíle, kdy se začala bránit.
„Eriku.“ Oslovila mě a vykroutila se mi. „Nemáš náhodou žízeň?“ zeptala se starostlivě. Skoro nikdy nedokázala pochopit myšlenkové pochody v mé hlavě a teď tomu nebylo jinak.
„Jo.“ Souhlasil jsem.
„Jdeme na lov?“ zeptala se a dívala se mi přímo do očí. Měl jsem pocit, jako by mě dokázala ovládat.
Když jsem nic neříkal, odtáhla mě ven. Překvapilo mě, že mi nebyla zima.
Soph se na mě provokativně podívala a v jejích očích jsem viděl odhodlání.
„Schválně, že mě nechytíš!“ vykřikla najednou, začala se smát a rozběhla se. Ale ne jako normální holka. Jako upír.
Nevěděl jsem, co dělat. Jasně, rozběhnout se za ní, ale… jak?
Váhavě jsem se rozběhl a ono to šlo. Za chvíli jsem ji dohonil. A ona prudce zastavila… přeletěl jsem ji o třicet metrů a tak jsem se s úsměvem, protože jsem byl na sebe pyšnej, ten kousek vrátil.
„Co je?“ zeptal jsem se, jelikož jsem vůbec nechápal. Gestem ruky mi naznačila, že mám být potichu.
„Cítíš to?“ zeptala se šeptem. Nejdřív jsem netušil, co má na mysli, ale pak jsem to ucítil. Lahodnou vůni krve.
Přikývl jsem.
„Kolik jich je?“ zeptala se a zvědavě se na mě podívala. Cože? Jak to mám vědět?! Moment. Jedna vůně byla silnější. Takže jsou minimálně dva. Ale je tam ještě něco. Jako by ten jeden měl v sobě smíchané dva druhy různé krve…
„Dva, spíš tři.“ Odpověděl jsem. Usmála se.
„Jsou čtyři. Ale napoprvé dobrý.“ Pochválila mě. „Každej dva?“ zeptala se. Zase jsem jen přikývl. Nechtěl jsem, aby na hlase poznala, jak se teď klepu.
Pomalu a hlavně potichu jsme se přiblížili na místo, kde se pásly tři srny a jeden srnec. Soph se rozběhla po jednom z nich. To byl signál, abych udělal totéž.
Vůbec jsem netušil, co mám dělat a tak jsem jednoho alespoň skolil. V tom se probudily mé instinkty a já mu protrhl zuby kůži.
Hltal jsem jeho krev, jako bych už se snad nikdy neměl najíst. A taky jedna změna, teď už mi ta krev celkem chutnala. Byl to neskutečný pocit. Přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi krví zvířat a lidí.
Když jsem byl plný, upustil jsem tělo a zvedl se.
Tričko jsem měl celé špinavé a zablácené, trochu bylo i od krve. Soph seděla na pařezu kousek ode mě. Vedle sebe měla tři mrtvá těla.
„Hej! Ten jeden měl být ještě můj!“ protestoval jsem. Jen pokrčila rameny.
„Moc pomalu.“ Řekla a přidrzle se usmála. Postavila se a přešla ke mně.
Jsem na tebe pyšná, šeptla přes pouto a políbila mě. Bylo jí jedno, že mám rty ještě od krve. Ten polibek byl naléhavý. Oba jsme to chtěli.
Odtrhla se ode mě a rozběhla se k domu. Následoval jsem ji a po chvíli i předhonil. Vyjeveně na mě zůstala koukat, ale pak se za mnou znovu rozběhla a tentokrát rychleji.
Náhle jsem ležel na zemi.
Dohonila mě a povalila na zem! Zkusil jsem se přetočit a uviděl ji nad sebou. Vítězoslavně se usmívala.
„Nechceš se vrátit dovnitř?“ zeptal jsem. Když přikývla, vstali jsme a v objetí došli až do domu.
Znovu jsem prošel všechny pokoje a obdivoval všechno, o čem jsem do teď neměl ani ponětí. Všechno to bylo skvělý. Všechny ty smysly, které se najednou zdokonalily.
Jediná vada na té dokonalé pohádce byl ten žár v krku. Ale ten se dal celkem dobře zvládnout.
Sophie:
„Jdu se osprchovat.“ Oznámil mi Erik a serval ze sebe špinavé tričko. To jaksi nevydrželo a rozpadlo se…
„Jejda… ta látka je najednou nějaká křehká…“ řekl a já zadržovala smích.
„To si zvykneš.“ Ujistila jsem ho a šla uklidit zbytky látky. Erik zatím zmizel v koupelně.
Pak mě napadlo, že asi bude potřebovat ručník a vyšla jsem na chodbu. Otevřela jsem skříň a vyndala dva. Zelenej pro Erika, žlutej pro mě. Ještě jsem vytáhla oranžový povlečení s kostičkami.
Když jsem povlékla postel, uvědomila jsem si, jak výrazně kontrastuje barva povlečení s barvou zdí. Tři zdi byly zelené. Čtvrtá byla bíla a uprostřed byl namalovaný čtyřlístek, který jsem pracně kreslila dva dny.
Sebrala jsem ručníky a vešla do koupelny. Pověsila jsem je na háček a chtěla vyjít ven, když mě Erik mokrou rukou chytil a vtáhl dovnitř.
„Co děláš!?“ vypískla jsem překvapeně. „Budu celá mokrá!“ začala jsem vymýšlet důvody, proč s ním nemůžu být promáčená a posléze nejspíš i nahá ve sprše. Pravdou bylo, že jsem se jenom styděla… po tom všem, k čemu mezi námi došlo je to celkem ironie, ale on teď vidí všechno o něco líp. Tudíž i některý věci na mém těle, které já sama úspěšně přehlížím.
„Pro mě si pořád stejně nádherná.“ Zašeptal, když viděl, nad čím přemýšlím a sundal mi tričko. Odhodil ho a zahrnul mě nekonečným polibkem. Nebránila jsem se a s vervou jsem mu začala polibek oplácet.
Přes pouto jsem cítila, jak se rozmýšlí nad každým pohybem, aby mi neublížil. Když ten skvělý polibek skončil, opatrně ze mě začal tahat kalhoty. Bohužel skončili stejně, jako jeho tričko před chvílí. A se spodním prádlem už se nemusel namáhat, pod jeho prsty se rozpadlo samo…
Opřel mě o kachličky. Teplé kapky vody mi bubnovali na kůži. Zavřela jsme oči a ucítila, jak se mi Erik otřel o tvář.
Omotala jsem mu nohy kolem těla a začali jsme se něžně milovat. Ani jsme nezaznamenala, jak se to všechno seběhlo.
Ale bylo to naprosto překrásné.
Vždycky jsem přemýšlela, jaké to bude, až budeme oba upíři. Teď vím, že skutečnost je o hodně lepší než moje představa.
Ucítila jsem Erikovi zuby na svém krku. Chvíli jen přejížděl rty sem a tam, ale potom mi špičáky protrhl kůži. Nikdy jsem nic takového necítila. Byl to jako výbuch endorfinů v mém těle. Naprosto mě to oblbovalo. Trvalo to asi minutu a najednou byl konec. Erik se ode mě odtrhl.
Když bylo po všem, totálně vyčerpaná jsem se vymotala ze sprchy. Prohrábla jsem si mokré vlasy a Erik mě zabalil do ručníku. Utřela jsme se a vysušila si vlasy. Promočené oblečení jsme naházela do pračky a oblékla si na sebe suché prádlo. Erik mi mlčky podal košili. Hodila jsem ji přes sebe a odešla do postele.
Zachumlala jsem se do peřin a podlehla své únavě…
Ucítila jsem šimrání na nose a kýchla si. Se zavrtěním jsem se polovičatě zvedla a opřela se o loket. Promnula jsem si oči a zamžourala do šera.
Tak moment, něco mi tu nehrálo. Já jsem spala!?
„Je dobře, že jsi vzhůru. Už jsem se o tebe začínal bát.“ Řekl Erik starostlivě a objal mě. Přitáhl si mě k sobě a já se opřela o jeho nahou hruď.
„Co se to se mnou děje?“ zašeptala jsem bezmocně.
„Kdybych to věděl, samozřejmě bych ti odpověděl, broučku.“ Tišil moje začínající vzlyky.
„Ale přece přes pouto… musíš něco vědět!“ zvýšila jsem náhle hlas. S očí se mi začali řinout slzy. Ani jsme moc netušila, kde se vzali. Cítila jsem se trapně. Nebrala jsme ho sem přece proto, abych mu tu předváděla citový výlevy.
„Zkus to říct Alexovi a Sebovi. Určitě na něco přijdou.“ Poradil mi. Jo, hned zavolám Belle. „Mimochodem, za tohle se omlouvám. Vážně mě to mrzí.“ Pronesl kajícně. Netušila jsem, o čem mluví. Připomnělo mi to to ráno, kdy se Erik vzbudil se čtyřma kousancama… a v tom mi to došlo.
„Eriku, co jsme to udělali!?“ zeptala jsem se a mé leknutí začalo přecházet ve smích. Ruka mi automaticky vyletěla ke krku. Nic už tam nebylo.
„No, ono je tu ještě něco…“ začal Erik pomalu.
„Co?“ chtěla jsem vědět a hledala nějaký známky, čehokoli, co by mi prozradilo, o čem mluví.
„Raději se podívej sama.“ Řekl a ukázal ke koupelně. Vběhla jsme tam a zastavila se před zrcadlem. Cestou jsem odhodila košili.
Vyděšeně jsem se dívala na své nahé tělo ve velkém zrcadle. Skoro všechny části mého těla hyzdili narudlé nebo nafialovělé modřiny a podlitiny.
Erik se ke mně potichu přiblížil a objal mě zezadu kolem pasu.
„Není to zase tak hrozný…“ utěšoval mě. „Ale ze svých lidských zkušeností vím, že jich spoustu ještě nepřišlo k sobě…“ COŽE? To budu zítra vypadat ještě hůř?
„Jak se to vlastně stalo?“ zeptala jsem se, protože bolest jsem si ze včerejšího odpoledne opravdu nevybavovala.
„Trošku jsem neodhadl, jakou mám sílu… a tys mi v tom taky moc nepomohla…“ přiznal. Ale měl pravdu. Vnímala jsem jeho dotyky, ale ne, jakou měli sílu. A možná se mi i líbilo… sakra… to bude právě ono…
„To je jedno.“ Řekla jsem nakonec a znělo to celkem přesvědčivě. Sehnula jsem se pro košili a pocítila bolest na stehnech. Aha… to bude ono…
Lehla jsem si zpět do postele a zavřela oči.
„Nechceš mi, doufám, znovu usnout, že ne?“ utahoval si ze mě.
„A co bys chtěl dělat?“ zeptala jsem se. Položil se ke mně a vyhrnul mi košili. Dráždivě mi přejížděl prsty po břiše.
„Odkud máš tohle?“ zeptal se a zastavil se u nepatrné jizvy, která se mi táhla přes břicho a o které jsem skoro celej život neměla ani páru.
„Myslím… myslím, že je to jediný, co mi zbylo po porodu…“ najednou jsme posmutněla. Nikdy jsem si nebyla jistá, jak že jsem to k tomu vlastně přišla, ale tohle bylo jediný rozumný vysvětlení. Zase jsem si vzpomněla na svého syna, nebo dceru a přemýšlela jsem, jaké by to bylo ho vychovávat a… prostě všechno.
„Promiň. Nechtěl jsem tě na tohle nutit myslet.“ Omluvil se mi.
„To je v pohodě.“ Prohodila jsem a už se zase usmívala. „Jednou si o tom stejně budeme muset promluvit.“ Přemýšlela jsem nad naší budoucností. Netušila jsem, co bude za dvacet let, ani nevím, co bude zítra. Jen vím, že už chci být pořád jen s Erikem.
„Hele, kdy ses stal středobodem mýho vesmíru?“ zeptala jsem se, protože jsem byla zvědavá, co odpoví.
„Nevím to jistě,“ zasmál se. „ale myslím, že ve chvíli, kdy jsem tě srazil k zemi a vyrazil ti z ruky všechny knížky.“
„Ne, ne.“ Protestovala jsem. „Bylo to, ten den, kdy jste se přistěhovali.“ Připustila jsem a vzpomínala na jejich příjezd.
Když jsem se dozvěděla, že se do města přistěhovala žena se svým šestnáctiletým synem, byla jsem nedočkavá a musela ho hned vidět. A to jsem taky udělala. Hned ten den, co přijeli, jsem šla jako náhodou okolo a Erik byl zrovna venku… ta srážka ve škole už byl jen nepodstatný detail k našemu seznámení.
Erik se začal smát.
„A já si říkal, že jsem v celé škole vrazil zrovna do tebe.“ Objal mě a přitáhl si mě k sobě.
„Hele, asi bych měl jít lovit…“ řekl potom a začal se zvedat.
„Jo, jasně.“ Řekla jsem rychle. Na tohle si jen tak nezvyknu… „Já si napustím vanu a budu relaxovat.“
„Vanu?“ zeptal se. „Jo, jasně… tady je všechno.“ Řekl nakonec.
Rozloučili jsme se a Erik se rozběhl do lesa.
Šla jsem do koupelny a napustila si vanu. Když byla dostatečně teplá a bylo v ní uspokojivé množství bublinek, vlezla jsem si do ní.
Úžasně to uvolnilo mé bolavé tělo, když mi zazvonil telefon.
„Ano?“ ozvala jsem se, když jsem se pro mobil natáhla.
„Soph? Jsi v pořádku? Jak je ti?“ volala Bella. A byla hrozně vyplašená.
„Jsem v pohodě. Co by mi mělo být?“ ujistila jsem ji a zdálo se mi, že se trochu uklidnila.
„Alex mi volal, že vás napadli. Jsem na cestě k vám.“ Pořád se v jejím hlase nacházela stopa vylekání, ale už zněla lépe.
„Proč? Už je všechno v pořádku.“ Přesvědčovala jsem ji.
„Teď už je to jedno. Tak mě to vyděsilo, že jsem hned sedla do letadla. Jsem ráda, že jsi v pořádku. A co Erik? Jak to zvládá?“ ptala se, a tak jsem jí hned pověděla o prvním lovu a o všem co se stalo.
Erik:
Vyběhl jsem z domu a hned si vzal mobil. Vytočil jsem Bellu. Volaný účastník právě hovoří, ozvalo se z reproduktoru.
Dobře, zkusím to později, řekl jsem si a cestou vypil jelena. Napadlo mě, jestli mi Soph dovolí, vrhnout se i na něco většího. I když, teď bych to nedovolil ani já sám sobě.
Zazvonil mi mobil.
„Ahoj, Eriku. Cos chtěl? Mluvila jsem se Sophii.“ Chrlila ze sebe rychle.
„Budu potřebovat tvoji pomoc.“ Doznal jsem a úplně jsem viděl, jak se teď Bella šklebí.
„Já zrovna jedu k vám. Co chceš?“ zeptala se.
„Víš, ti co nás napadli, měli spojitost s těma, co napadli nás dva…“ řekl jsem neochotně. „A Soph… ještě nic neřekla, ale díky poutu vím, že to nenechá jen tak a začne se vyptávat.“
„Dobře. Počkej, až přijedu a nabídneme jí poupravenou verzi toho, co se opravdu stalo.“ Sykla lstivě.
„Určitě bych vynechala to, jak si se chtěl prát. To by nás praštila oba dva… a možná i to, že ji ohrožovali tak dlouho… a raději řekneme, že jich byl poloviční počet. A tys byl zavřenej vevnitř a nic si neviděl, jasný?“ poslední větu řekla důrazně. Když jsme měli všechno promyšlené, ukončil jsem hovor a rozběhl se zpátky.
„Soph?“ zavolal jsem do prostoru.
Ticho.
„Sophii?“ křikl jsem ještě jednou, ale nic se neozývalo.
Dostal jsem strach a rozběhl se k ní nahoru. Uslyšel jsem její slabé nádechy. Pořád byla v koupelně. Vešel jsem a oddechl si.
„So…“ pohladil jsem ji po vlasech a ona sebou cukla.
„Promiň, asi jsem tu usnula. To všechno pro mě bylo vyčerpávající.“ Nejspíš by se mi dál horlivě omlouvala, kdybych ji nepřerušil.
„V pořádku. Mluvil jsem s Bellou…“
„… já taky.“ Přerušila mě. „Odpoledne bychom ji měli čekat.“
„Jo. Dlužíme ti jedno vysvětlení…“ řekl jsem potichu.
Sophie:
„To teda jo!“ souhlasila jsem s ním. Vysvětlení potřebuju, abych pochopila, co se kolem mě děje.
„Tak já jdu…“ oznámil mi a šel ke dveřím.
„Počkej. Nechoď…“ zaprosila jsem a natáhla k němu ruku. Vrátil se a stiskl ji. „Pojď ke mně.“
„Nechci ti zase ublížit.“ Vymlouval se. Byla jsem naštvaná.
„Eriku, když to nezkusíš znovu, nikdy se to nenaučíš!“ řekla jsem hlasem, trochu přehnaně ostrým… Ale mělo to svůj účinek. Erik se svlékl a vlezl za mnou.
Seděli jsme naproti sobě a skoro až zbožně jsme se na sebe dívali. Posunula jsem se blíž k němu a pohladila ho po hrudi. Slastně vzdychl. Cítila jsem, jak ho to vzrušuje a poposedla si k němu ještě blíž.
Tahle jeho nadrženost, způsobená přeměnou, se mi začínala líbit.
Erik mi přejel prsty přes rty a potom mě políbil. Vycítila jsem z jeho polibku nejistotu a zdrženlivost.
Odtrhla jsem se od něj a našla jeho krk. Svazovala mě neúnosná touha po krvi. Rty jsem mu přes něj jemně přejela. Už jsem to chtěla stopnout, ale moje instinkty mě předběhly. Protrhla jsem mu zuby kůži a on slabě zasténal. Začala jsem hltat jeho krev. Byla pořád stejně dobrá, akorát se s ní mísil nepatrný podtón té mojí. Projel mnou záchvěv vzrušení, který se pojil s nezvladatelnou rozkoší.
Ale už jsem se musela odtrhnout. Asi je to reflex z doby, kdy byl ještě člověk.
„Stalo se něco?“ zeptal se, když jsem se zase posunula na druhou stranu vany.
„Nic.“ Řekla jsem a zamilovaně se na něj dívala. „Možná bychom měli vylézt. Belle by se moc nelíbilo, kdyby nás tady takhle našla.“ Poznamenala jsem a vylezla.
Usušili jsme se a oblékli si čisté oblečení. Zrovna jsme skončili s navozováním atmosféry poklidného domova, když se ve dveřích objevila Bella.
„Ahoj, vy dva!“ vykřikla vesele a oba nás objala.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ji, když nás pustila. Bella se na mě usmála a sedla si ke stolu.
„Soph, to vás neodradilo ani, že jste už oba upíři?“ kroutila nesouhlasně hlavou a dívala se na Erikův krk. Zastyděla jsem se a přísahala bych, že jsem i zčervenala.
„Jak vidíš, neodradilo.“ Řekl za mě Erik. „Mimochodem, máme co vysvětlovat a tak bych raději už začal…“ řekl a úžasně tím odvedl pozornost od našeho milostného života.
„Dobře.“ Souhlasila Bella. „Takže, všechno se to stalo náhodou a byla to jen nehoda…“ trochu mě zarazilo slovo nehoda.
„Prostě jsme tam s Erikem osaměli, povídali si a já pak uslyšela kroky, že Riku?“ použila zkráceninu jeho jména, která se mi nikdy nelíbila. Podívala se na Erika a ten jí to horlivě odkýval.
„Vyběhla jsem ven a uviděla dva upíry. Jednoduše jsem se s nimi vypořádala a všechno bylo v pohodě. Že se přijdou mstít jejich druhové, jsme bohužel netušili.“ Zakončila. Připadalo mi to hrozně neupřímný a tak jsem jim začala pokládat otázky.
„Jste si jistí, že byly jen dva?“ zeptala jsem se důrazně.
„Jo.“ Odsouhlasila mi Bella. Začal mnou cloumat vztek.
„A co jste dělali potom?“ ptala jsem se dál a doufala, že v té jejich nacvičené pohádce najdu nějakou trhlinu.
„Nic. Odpočívali jsme.“ Řekla Bella rychle. A vztek se začal zvyšovat…
„A drželi jsme se za ruce u krbu.“ Řekl Erik tiše a usmál se na Bellu. V tom mu došlo, co řekl, a stalo se, na co jsem čekala. Prořekl se.
A já vypěnila. Vztek, který se ve mně hromadil, teď vyplul na povrch.
„Tak to jste mi celou dobu tajili!?“ vykřikla jsem. Šokovaně se na mě podívali. Stejně jako já, nevěděli, odkud to přišlo.
„Tak já rači jdu, abych vám tu nezavazela!“ vyštěkla jsem a vyběhla ven…
2024 ©