Kapitola čtyřicátá sedmá
Sophie:
Běžela jsem do lesa.
Jsem opravdu blbá a naivní!
Svůj vztek jsem si chtěla vybít na někom jiném a praštila jsem rukou do stromu tak silně, že se na místě zakymácel. Naštěstí nespadl. I když mohl, konečně bych to aspoň měla za sebou.
Sedla jsem si pod něj a začala plakat. Přece nejsem ještě tak blbá, že každýmu naletím. No, asi jsem.
Uslyšela jsem kroky.
Možná je to Erik, napadlo mě a tak jsem se zvedla. Otočila jsem se a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. To asi nebude Erik…
Najednou mi něco podkoplo nohy. Spadla jsem na zadek a uviděla naproti sobě lišku. A říct o ní, že vypadala přátelsky, by byla urážka všeho.
Zuřivě se na mě dívala a cenila zuby.
„Hodná liška…“ zkusila jsem to roztřeseným hlasem, ale ještě víc jsem ji naštvala. Vrhla se po mně. Jen tak tak jsem se zvedla a uhnula jí.
Ona se ale nevzdávala a zkusila to znovu. Tentokrát se jí to povedlo. Nestačila jsem se jí vyhnout a ona mě kousla do lýtka.
Zařvala jsem bolestí a skácela se k zemi.
Z ničeho nic liška zmizela. To se mi to všechno zdálo? Vzhledem k bolesti, která mi vystřelovala do nohy asi ne.
Dobelhala jsem se zpět pod strom a křečovitě si svírala bolavou nohu.
Erik:
„Co to do ní vjelo?“ zeptala se Bella zmateně a vyjeveně.
„To netuším,“ Povzdechl jsem a s hlavou v dlaních se posadil. „celou dobu byla v pohodě a pak se naráz stalo všechno. Jako by v hlavě měla časovanou bombu a ta vybuchla.“ Řekl jsem a podíval se na Bellu.
„Kam šla?“ zeptala se Bella smutně.
„Počkej,“ řekl jsem a našel Soph. „je v lese. Brečí.“ Oznámil jsem jí a hlas se mi zlomil. Okamžitě bych se rozběhl za ní.
„Moment, tohle už je…“ nedořekl jsem a postavil se. „Ona, něčeho se bojí. To tam předtím nebylo. Něco po ní jde.“ Řekl jsem a přešel ke dveřím.
„Eriku, kam jdeš!?“ křikla po mě Bella.
„Musím za ní. Pojď se mnou!“ řekl jsem jí a vyběhl ven. Když jsem doběhl k lesu, zase jsem se pokusil napojit se na So.
„Kam teď?“ zeptala se Bella.
„Já nevím.“ Řekl jsem bezradně. „Zablokovala se mi. Můžeme se akorát rozdělit…“
„Dobře, jdi tam.“ Poručila mi a rozběhla se na druhou stranu.
Sophie:
Když ta největší bolest přešla, rozhodla jsem se postavit a zkusit dojít alespoň kousek, abych byla blíž svému domu. S pomocí stromu jsem se zvedla a rozhlédla se dokola. Zase jsem uslyšela divné zvuky.
Tomuhle už se vážně říká pocit deja vú.
Udělala jsem pár pomalých, opatrných kroků. To něco se ke mně stále přibližovalo.
Zase jsem pocítila úzkost a strach.
Udělala jsem několik dalších kroků. Žádná liška.
Něco se kolem mě mihlo. Ale tak rychle, že jsem nestihla zaznamenat nic, kromě tmavé šmouhy.
Vtom to kolem mě proletělo. Uslyšela jsem křupnutí.
Moje koleno!
Vyjekla jsem bolestí a svezla se k zemi. Praštila jsem se do hlavy a asi na chvíli omdlela. Když jsem se probrala, zase jsem ležela pod svým stromem. Rozhlédla jsem se okolo a přitom si tiskla ruku k noze. Krev na kousnutí od lišky už byla zaschlá, ale koleno na tom bylo hůř. Nemohla jsem se zvednout a strašně mě to bolelo.
„Soph!“ uslyšela jsem Erikův zoufalý hlas. Byl blízko.
„Tady jsem.“ Hlesla jsme tiše. Okamžitě byl u mě.
„Sophii, co tady děláš?“ zeptal se a viditelně si oddechl.
„Nemůžu se zvednout.“ Přiznala jsem neochotně a ukázala na nohu.
„Třeseš se.“ Poznamenal a hodil přes mně svoji mikinu. Potom mi jemně vyhrnul nohavici džínů a láskyplně mě pohladil po noze. Roztrhl si košili a tím cárem látky mi pevně omotal ránu. Pak mě zvedl do náruče.
„Nemusíš to dělat.“ Upozornila jsme ho spěšně a chtěla se bránit.
„Chci se usmířit.“ Řekl a nesl mě ven z lesa.
„To já taky. Ale neznamená to, že jsem vám odpustila. Pořád chci znát pravdu.“ Upozornila jsem ho posmutněle. Mlčel.
Pořád jsem mezi námi cítila jisté napětí…
„Musím zavolat Belle.“ Řekl Erik, když jsme vyšli z lesa. „Vydržíš chvíli stát na jedné noze?“ zeptal se a bedlivě mě přitom pozoroval. Přikývla jsem. Opatrně mě postavil na zem a já si dala velký pozor, abych nestoupla na zraněnou nohu. Erik mě ještě jednou rukou podepřel. Druhou rukou vylovil z kapsy mobil a vytočil číslo.
„Bell? Našel jsem ji.“ Oznámil, když se mu ozvala. Zašveholila něco, čemu jsem nerozuměla a oba to položili.
„Tak jdeme.“ Řekl a zase mě zvedl. Křečovitě jsem mu omotala ruce kolem krku. On si to evidentně užíval…
Když jsme konečně došli do domu, Bella už tam byla.
„Soph!“ křikla a rozběhla se k nám.
„Musíme jí vyčistit tu ránu.“ Řekl jí Erik. „Běž pro lékárničku, pokud tu nějaká je.“ Poručil jí a posadil mě na židli.
S bolestným syknutím jsem se posadila zrovna ve chvíli, kdy už Bella byla zpátky. Sundala látku, kterou mi Erik převázal zranění a ještě trochu mi vyhrnula kalhoty.
„Možná by bylo lepší, kdybys ležela. Měla bych lepší přístup.“ Řekla a pomohla mi dojít k pohovce. Lehla jsem si na břicho a hlavu jsem si podložila polštářem.
„Bude to štípat.“ Upozornila mě ještě. A měla pravdu. Snažila jsem se sebou moc necukat, ale asi se mi to moc nedařilo.
„Hotovo.“ Řekl potom Erik a zase mě v náruči přenesl do pokoje. Lehla jsem si do postele a on odešel.
„Svlíkni si ty kalhoty.“ Řekla Bella a položila vedle mě kraťasy. Opatrně jsem si stáhla roztrhané džíny a oblékla si nabízené kraťasy.
„Proč si na mě tak hodná?“ zeptala jsem se, protože mi to nedávalo smysl. Obvinila jsem je, vynadala jim a oni se ke mně stejně chovají, jako by se nic nestalo. Přitom jsem jezdila rukou po obvaze na noze, aby mi neviděla do obličeje.
„Protože seš to ty. Nevím jak ti to vysvětlit. Nedokážu se na tebe zlobit, i když to co mi vyčítáš je sebevětší blbost. Nemyslíš si snad, že jsem podvedla Seba, ještě k tomu s tvým snoubencem, že ne?“ zeptala se a když uviděla můj výraz, začala se smát.
„Promiň, já se vážně omlouvám. Když já ani nevím, kde se to ve mně všechno vzalo.“ Připustila jsem svoji chybu a Bell mě objala.
„Tak jo. Nechceš si odpočinout?“ zeptala se a vstala z postele.
„Máš pravdu. Měla bych se vyspat.“ Souhlasila jsem a zachumlala se do deky.
„Vyspat?“ zeptala se Bella zmateně.
„Pak ti to vysvětlím… zůstaneš tady?“ zeptala jsem se ještě. Přikývla a lehla si vedle mě.
Za chvíli jsem usnula. A přála si, abych měla bezesný spánek…
Před něčím jsem utíkala. Byla jsem v lese a nevěděla, kam mám jít. Něco mě honilo. Přidala jsem na rychlosti a zakopla o kořen stromu. Svalila jsem se na zem. Musela jsem se rychle zvednout a utíkat dál, ale nešlo to. Noha se mi zasekla do vyčnívajícího kořene a nemohla jsem ji vytáhnout. Lomcovala jsem nohou jak jen to šlo a to „něco“ se ke mně stále přibližovalo. Začala jsem panikařit a trhla nohou. Dřevo prasklo a já se osvobodila. Ale už jsem nestihla utéct. Otočila jsme se a uviděla ho nad sebou. V ruce se mu zlověstně leskl stříbrný kolík…
„Sophii!“ křikla Bella a zatřásla se mnou. Byla jsem úplně zpocená a vyšokovaná.
„Jo, v pohodě, přestaň.“ Zaprosila jsem a posadila se. „Jenom se mi něco zdálo.“ Uklidňovala jsem ji.
„Vážně?“ zeptala se podezíravě. Přikývla jsem.
„Došla bys, prosím, pro Erika?“ zeptala jsem se a Bella se s povzdechem zvedla. Jen co odešla, vystřídal ji Erik.
„Chtělas se mnou mluvit?“ zeptal se zvědavě.
„Jo, chci ti říct, že…“
„Neříkej to.“ Přerušil mě.
„Ale já chci!“ protestovala jsem, protože jsem se mu chtěla omluvit.
„Ale já to nepotřebuju slyšet.“ Ujistil mě. Složila jsem ruce na prsa a tvářila se neústupně.
„Tak fajn!“ ukončila jsem to a na protest šla zase spát.
„Klidně spi, mně to nevadí.“ Zasmál se a objal mě kolem celého těla. Trochu jsem se pootočila, abych ho mohla vzít za ruku. Místo toho, aby mi ji stiskl, mě po ní začal hladit.
Během pár minut jsem usnula. Naštěstí už se mi nic hroznýho nezdálo.
Probudilo mě, když se Erik v posteli posunul.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit, ale když ležíš celou noc v jedný poloze tak je to dost nepříjemný.“ Omluvil se a vysvětlil mi to.
„Jak celou noc? To už je ráno?“ zeptala jsem se, celá zmatená a popletená.
„Skoro. Jsou čtyři ráno.“ Oznámil mi se smíchem. To jsem spala tak dlouho? Vlastně je to jedno, natáhla jsme nohu, abych zjistila, jestli už jsem v pořádku. Nejsem. Pořád mě bolelo koleno.
„Ukaž, podívám se.“ Řekl Erik a pohladil mě po noze. Pak mi začal jemně prohmatávat koleno. „Jak se ti to vůbec stalo?“ zeptal se potom.
„Nevím. Něco po mně šlo a podtrhlo mi nohy…“ řekla jsem klidně. Posunula jsem se k Erikovi blíž. Vzal mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Objala jsem ho nohama kolem těla a opřela si hlavu o jeho čelo.
Potom jsem se od něj trochu odtáhla a kvůli bolesti v noze jsem mezi námi udržovala menší vzdálenost.
„Nechceš na to led?“ ozvala se Bella, která se zjevila na prahu dveří.
„To by bylo super.“ Souhlasila jsem a dopajdala do obýváku, který sousedí s kuchyní. „Bell, obávám se, že máme jen mraženej hrášek…“ došlo mi potom a Erik se začal dusit smíchy, protože Bella to vzala vážně a už mi přivazovala k noze pytlík s hráškem. Nejdřív jsem chtěla protestovat, ale ten studenej balíček vážně fungoval. Za chvíli už jsem necítila skoro žádnou bolest.
„Lepší?“ zeptal se Erik a pohladil mě po zádech. Přikývla jsem.
Zbytek dne už mi uběhl jako voda.
Druhý den ráno Bella odjela a my s Erikem jsme tam zase zůstali sami. Využila jsem toho, že už mám nohu v pořádku a odběhla jsem si na lov. A když jsem se vrátila, čekalo mě příjemné překvapení.
Bylo nakoupeno, uklizeno a vše přichystáno na romantický oběd.
„Máš tu poštu.“ Oznámil mi Erik a ukázal na hromádku obálek. Ze zvědavosti jsem si je pohlídla, ale otevřela jsme jen jednu. Byla z národního archivu. Když jsem tu byla naposled, nechala jsem si z Paříže dovést všechny dokumenty o naší rodině a teď mi poslali jejich seznam…
„No moment…“ pozastavila jsem se nad jednou položkou a začala listovat mezi čtyřmi papíry, jestli jsem něco nepřehlídla.
„Co se stalo?“ zeptal se Erik a přešel za mě tak, aby mi mohl koukat přes rameno.
„Chybí mi tu jedna věc. A na druhou stranu další přebývá.“ Sdělila jsem mu polohlasně a pořád přemýšlela, jestli jsem se přece jen nespletla.
„A co ti chybí?“ zeptal se a posadil se zase ke stolu.
„Náš rodokmen.“ Řekla jsem a posadila se k němu. „A přebývá závěť mojí mámy. Musí to být blbost, nikdy žádnou nesepsala, to by mi táta řekl.“ Přemýšlela jsem nahlas.
„Třeba na to jen zapomněl…“ snažil se to Erik nějak vysvětlit.
„Jako, že by jen tak náhodou zapomněl, že naše máma měla závěť? To se mi nezdá…“ oponovala jsem mu.
„Dobře, takže co to znamená?“ zeptal se Erik a rovnou si povzdechl nad mojí odpovědí.
„Uděláme si výlet do archivu…“
A jak jsem řekla, tak se také stalo. Ani ne za půl hodiny jsme stáli před vysokou budovou. Každých pět minut jsem se ujišťovala, zda je Erik v pohodě. Byla jsem mile překvapená, protože neměl tak velkej problém s krví, jako ostatní stejně staří upíři.
„Dobrý den, jsem Sophie Anesová. Měla bych tu mít složku s dokumenty.“ Představila jsem se paní na recepci. Hned věděla, co myslím.
„Tady, slečno. Nechcete si to jít prohlédnout dovnitř?“ zeptala se mile a pokynula ke vchodu do badatelny. Zamířili jsme s Erikem do dveří a posadili se do nejvzdálenějšího koutu ode dveří.
Hned jsem roztrhla obálku a vytáhla štos papírů. Když jsem konečně našla ten, který jsem hledala, začala jsem horlivě číst.
„No páni…“ vydechla jsem, když jsem dočetla. Moje máma mi odkázala věci, které mi měli zajistit bezproblémový život. Taky věci, které jsem v životě neviděla. A taky to mělo jeden háček. Pro vyplacení mého dědictví mi muselo být minimálně patnáct let a musela jsem být vdaná…
„Co je ta brož?“ zeptal se najednou Erik, který celou dobu mlčel. Povzdechla jsem. Zvedla jsem se a odtáhla ho k počítači s internetem. Naklikala jsem stránky vídeňského muzea památek a starožitností a klikla na fotku brože, která byla zmíněna v závěti.
„Tohle. Věděla jsem, že je naše rodinné dědictví, ale až tak, jsem to nečekala…“ přiznala jsem.
„Řekni mi to.“ dychtil Erik po tom, co jsem měla schované uvnitř mysli… samozřejmě si všiml, že mu neříkám všechno.
„Před pár týdny ji ukradli…“
„A ty myslíš, že to má něco společného s tebou.“ Konstatoval.
„Jo.“ Přiznala jsem. Netušila jsem přesně jakým způsobem a doufala, že se mýlím, ale vážně myslím, že se to stalo kvůli mně.
„Eriku, mohly bychom jít?“ zeptala jsem se, protože jsem náhle pocítila úzkost.
Jo, jasně. V pohodě, řekl přes pouto a vzal mě za ruku. Vděčně jsem se na něj podívala a on mě vyvedl ven. Nadýchala jsem se čerstvýho vzduchu a šli jsme pomalu domů.
Achjo! Do čeho jsem se to zase zapletla!?
„Soph? Mohl bych si to přečíst?“ zeptal se Erik opatrně a já vytáhla z tašky papíry.
„Na.“ Podala jsem mu je, posadila se do křesla a pozorovala ho. Jeho výraz se s každým řádkem měnil.
„Co ty prstýnky? Vidělas je někdy?“ zeptal se a odložil poslední stránku. Vstala jsem a pokynula mu, ať jde se mnou. Zavedla jsem ho nahoru do knihovny a zamířila k truhle, ve které jsem měla věci, co pro mě hodně znamenaly. Vytáhla jsme malou krabičku a podala ji Erikovi.
„Myslíš tyhle prstýnky? Jsou to snubáky mých rodičů. Dal mi je táta.“ Vysvětlila jsem mu a krabičku si vzala zpátky. Prohlížela jsem si prstýnky, na kterých byly vyryté nepravidelné, podélné čáry.
„Vezmi si mě.“ Vyhrkl Erik z ničeho nic.
„Vždyť jo. V březnu.“ Odpověděla jsem zmateně.
„Ne. Teď hned.“ Řekl rychle a přitáhl si mě k sobě.
„Cože?“ zeptala jsem se, protože jsem ho vůbec nepochopila.
„Vezmeme se, teď hned. Prstýnky máme. Nějaký slušný oblečení tu taky určitě je…“ pokračoval by dál, kdybych ho mávnutím ruky neumlčela.
„Dobře.“ Řekla jsem nakonec a ani netušila, kde se to ve mně vzalo. Vběhla jsem do svého pokoje a otevřela dveře od šatny. Erik šel hned za mnou. Vzal si sako, které tam leželo, a vzal si pod něj košili. Já jsem vytáhla bílé, jemně krajkové šatičky ke kolenům s výstřihem do „v“. Oblékla jsem si je a Erik už mě táhl ven. Vedl mě přes les na nějakou mýtinu, kde jsme se posadili do měkké, zelené trávy.
„Sophii Anesová,“ začal Erik s vážnou tváří. „odevzdávám se ti a slibuju, že ti zachovám lásku, úctu, věrnost a nikdy tě neopustím. Ponesu s tebou dobré i zlé, ve zdravý i nemoci a chci tě milovat po celý svůj život.“ Dořekl. Byla jsem dojatá a měla co dělat, abych se nerozplakala.
„Eriku Kotrbo,“ začala jsem a snažila se zklidnit svůj tep. „odevzdávám se ti a slibuji, že ti zachovám lásku, úctu, věrnost a nikdy tě neopustím. Ponesu s tebou dobré i zlé, ve zdravý i nemoci a chci tě milovat po celý svůj život.“ Skončila jsem a pořád cítila, jak mi buší srdce.
Erik vytáhl z kapsy krabičku, něžně vzal moji ruku a navlékl mi na prst prstýnek.
„Takže, bereš si mě dobrovolně?“ zeptal se ještě.
„Ano.“ Souhlasila jsem a vzala druhý prstýnek. Vzala jsem jeho ruku, pohladila ho po dlani a navlékla mu ho.
„Bereš si mě dobrovolně?“ zeptala jsem se s uličnickým úsměvem.
„Ano.“ Přikývl a taky se usmál. „Ženich může políbit nevěstu.“ Zašeptal a políbil mě.
Zdálo se mi to nekonečné. Jako by se zastavil čas.
Když jsme se od sebe konečně odtrhli, připadalo mi to hrozně líto. Erik mě vzal němě za ruku a zvedl mě z trávy. Přitiskla jsem se k němu a mlčky jsme došli domů.
„Víš, že teď nás čeká svatební noc?“ šeptl Erik dráždivě a usmál se u toho jako huberťák.
„Dobře. Tak ženich teď musí počkat, až se na to nevěsta připraví.“ Usmála jsem se a šla do šatny. Vyhrabala jsem to nejvíc sexy prádélko, které jsem měla a oblékla si ho. Bylo to samá krajka a moc kůže to zrovna nezakrývalo, ale před Erikem už jsem se naučila nestydět se…
Vyšla jsem ze šatny a opřela se o futra. Erik se na mě vzrušeně podíval. Přešel ke mně a pohladil mě po nahé kůži na stehně.
„Jsi nádherná.“ Zašeptal a z jeho hlasu zaznívala nervozita. Opřela jsme se o stěnu a přitáhla ho k sobě. Zaklesla jsem se do něj a nechala se hladit po celém těle.
Ucítila jsem na krku jemný dotek jeho rtů a zaklonila hlavu na stranu…
Už zase mě probudilo světlo z okna. Měla bych si pořídit žaluzie… vykašlala jsem se na to a chtěla se otočit na druhou stranu, ale nešlo to. Erik mě pevně držel v náruči. S využitím trochy sil jsem se mu vykroutila a otočila se na druhý bok. Zabořila jsem hlavu do polštáře a chtěla pokračovat ve spánku, když mě Erik zase objal.
„Co se ti zdálo?“ zeptal se Erik a jeho hlas zněl ukřivděně.
„Nevím. Proč?“ zeptala jsem se a zvědavě se na něj podívala. Fakt se tvářil naštvaně.
„Křičela si… a mumlala jméno nějakýho kluka.“ Řekl tiše. Aha, pro to je naštvanej. Bodla do něj žárlivost… musela jsem se usmát.
„Čemu se směješ?“ zpražil mě naštvaně.
„Já se usmívám.“ Upozornila jsem ho. Podrážděně se otočil a lehl si na břicho, na druhou stranu postele. Vymotala jsem se z deky a položila se na jeho záda.
„Lichotí mi, když žárlíš.“ Řekla jsem a políbila ho na temeno hlavy. „Ale když jsem křičela, tak ten sen asi nebyl pěknej, co myslíš?“ zeptala jsem se.
„To asi ne…“ uzal. Položila jsem si mu hlavu na záda a podložila si ji rukama. Erik se začal smát.
„A to ještě nevíš, jak často šeptáš ze spánku moje jméno.“ Řekl a začal se smát ještě víc.
„Panebože!“ zaklela jsem a byla ráda, že mám obličej zakrytý rukama. I když, rudá jsem byla nejspíš všude…
Poprvé od chvíle co jsem se probudila, jsem si uvědomila, že jsem nahá.
„Ehm…, Eriku, kde skončila ta košilka?“ nevěděla jsem, jestli se to dá nazvat košilka, ale co…
„No… támhle.“ Řekl omluvně a ukázal na zem. Otočila jsem se tím směrem a uviděla hromádku látek, které vévodila červená krajka…
„Takže další položka do seznamu rozbitých věcí.“ Zasmála jsem se.
„Hele, ale za ten talíř jsem vážně nemohl!“ bránil se a oba jsme se začali smát.
2024 ©