Kapitola čtyřicátá osmá
Sophie:
„Haló! Je někdo doma?“ zakřičela jsem, když jsem vešla do domu. Položila jsem kufr v předsíni a vběhla do obýváku.
„Alexi!“ pozdravila jsem svého staršího bratra a objala ho.
Dneska v noci jsme se s Erikem vrátili z Dublinu. A že to byla cesta…
„Eriku, pojď už konečně!“ zvolala jsem naštvaně, protože už mu to trvalo strašně dlouho. Vyšel z pokoje a postavil před sebe tašku.
„Můžeme.“ Oznámil mi a vyšli jsme ven. Rozloučila jsem se se svým domečkem a nasedla do auta.
„Brouka tu musíme nechat…“ řekla jsem mu po cestě.
„A čím teda pojedeme?“ zeptal se Erik zmateně.
„To je ošetřený, Bella tu nechala Volvo.“ Řekla jsem rychle.
Po dlouhé cestě autem jsme nasedli na trajekt. Kvůli Erikovi jsme se zdržovali spíš na palubě. Jeli jsme celou noc. Pak už jsme pokračovali zase v autě. Pořád jsem měla obavy z toho, že pojedeme celej den a celou noc mezi hromadou lidí. Věděla jsem, že se Erik snaží nedejchat, ale stejně se držel jen tak tak…
„Měli bychom někde nabrat benzín.“ Upozornil mě Erik. Bylo už skoro ráno.
„Jo, za chvíli. Čekám na jednu konkrétní benzínku.“ Usmála jsem se. Erik jen zakroutil hlavou. Když jsem uviděla odbočku, které jsme si všimla na poslední chvíli…, prudce jsem zatočila.
„Jsme tady!“ zašveholila jsem. „Eriku, mohla bych se tu najíst?“ zeptala jsem se. Přikývl.
„Pro tebe všechno, broučku.“ Šeptl.
„A seš v pohodě?“ zeptala jsem se ještě.
„Soph, jsem úplně v pohodě. Můžeme?“ zeptal se a pokynul ke dveřím. Podržel mi je otevřený a já vešla. Erik se šel posadit a já šla objednat snídani. Pak jsem se otočila a šla si sednout k němu.
„Je hrozně pěknej.“ Uslyšela jsem říkat tu mladou servírku. Dívala se na Erika.
„Co myslíš, že je ta holka?“ zeptala se ta starší. Trochu mě urazil tón, kterým o mě mluvily.
„Může to být jeho sestra, ale taky jeho přítelkyně…“ odpověděla ta mladší a dala na tác kafe. Když jsem viděla, že jde k nám, vzala jsem Erika za ruku a položila ji na stůl. Normálně bych si levou ruku cpala do kapsy, jak jen by to šlo, ale teď je jiná situace. Natočila jsem ji tak, aby byl vidět snubák.
Slečna k nám došla a položila na stůl kafe. Podívala se na mě a s hnuseným výrazem odešla.
Ty si někdy pěkně prohnaná, víš to?, zeptal se Erik přes pouto.
Promiň, ale nechci se dívat, jak tě balí nějaká blbá holka., řekla jsem klidně a Erik se tomu zasmál.
„Je to jeho manželka.“ Prskala ta holka, která nám donesla pití.
„Jak to víš?“ zeptala se ta druhá. Nenápadně jsme se na ně otočila.
„Má prstýnek.“ Vysvětlila jí. „Klidně se běž podívat.“ Řekla a podala jí talíře s našimi sendviči.
Ta je vzala a donesla nám je. Zatvářila se stejně jako její kamarádka před tím…
Erik mi podal talíř a já se pustila do jídla. Když jsme byli najezení, šla jsem zaplatit a chtěla jít ven, když mě vzal Erik za ruku.
Tak to tu ještě dokončíme, ne?, řekl a vášnivě mě políbil. Když jsem si všimla vražedných tváří obou servírek, musela jsem se zasmát. S Erikem jsme došli k autu a rozjeli se, teď už bez zastávky k domovu.
Vrátila jsem se do reality.
Po Alexovi mě objímala Laura a pak se na mě vrhla Bella se Sebem.
„Páni.“ Vydechli všichni, když se za mnou vynořil Erik.
„Co je?“ zeptal se a zmateně si prohrábl vlasy.
„Změnil ses.“ Řekli všichni sborově. Povzdechla jsem si. Zase taková změna to nebyla…
„Chceš jít za mámou, že jo?“ zeptala jsem se druhej den ráno Erika. Němě přikývl.
„Jak to víš?“ zeptal se potom.
„Nejsi jedinej, kdo ovládá psychický pouto. Myslím, že by to šlo. Na tý benzínce ses ovládal dobře.“ Přemýšlela jsem nahlas. Erik se prudce postavil.
„Vážně by to šlo? Tak pojď! Hned!“ poskakoval kolem mě šťastně.
Oblékla jsem se a pomalu šli k jeho mámě domů. Před dveřmi se Erik zastavil.
„Dobrý?“ zeptala jsem se než jsem zazvonila.
„Jo.“ Hlesl tiše. Stiskla jsem tlačítko. Jeho mám za chvíli otevřela dveře.
„Eriku!“ přivítala ho a objala ho. Stisk jí opatrně opětoval. Došlu mu, že lidi jsou ještě křehčí než já…
„Sophii, pojď dál.“ Řekla a zavřela za námi dveře.
Dlouho si s Erikem povídali a já jim dělala trochu křoví. Když se začalo stmívat, uvědomila jsem si, že už tam jsme celej den. Rozloučili jsme se a šli domů.
Viděla jsem na Erikovi, že štěstím jenom zářil.
„Přišel jsem na to!“ zakřičel Seb hned, jak jsme vešli do místnosti.
„Na co jsi přišel?“ zeptala jsem se zmateně. Vysvětlil mi, že mu Bella řekla o tom, co se stalo v Irsku, když jsme zabili ty tři upíry a že spím.
„Je to fyzický pouto. Projevuje se málokdy. Myslím, že jste jediní upíři na světě co ho mají.“ Vyhrkl rychle. „Myslím, že když se formovalo, nedopatřením na tebe Erik přenesl část své lidskosti naopak.“ Popleteně jsme se na sebe s Erikem podívali. Musím ale uznat, že je to přesvědčivý vysvětlení.
„A jak se to projevuje?“ zeptala jsem se, protože bych si přece všimla, kdybych měla s Erikem další pouto. Seb nás zavedl do kuchyně, kde seděla Bella. Otevřel zásuvku a vytáhl obří nůž.
„Můžu?“ zeptal se Erika. Ten přikývl, protože netušil, co má můj bratr v plánu.
Vrazil mu nůž do břicha. Erik vykřikl bolestí a svezl se k zemi. Netrvalo to ani půl minuty a bolest se dostavila i ke mně. Zkřivila jsem tvář bolestí a křečovitě si tiskla ruce k břichu. Kdyby mě Bella nepodpírala, taky bych se svalila.
„Přestaň…, prosím.“ Hekla jsem. Bella mi omotala ruku kolem pasu a podepřela mě silněji. Sykla jsme bolestí.
„Sebi, přestaň! Vždyť jí ubližuješ!“ zakřičela na něj Bella prosebně. Podíval se na ni a pustil Erika. Nůž položil na linku. Zhluboka jsem se nadechla. Žádná bolest. Všechno bylo pryč. Vyhrnula jsem si tričko. Nic tam nebylo. Žádná známka toho, že by se tohle všechno odehrálo.
„Co to sakra bylo!?“ vyprskla jsem zlostně. Pořád mi nedocházelo, že takhle funguje psychický pouto…
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě Erika a pomohla mu zvednout se.
„Jo. V pohodě. Ale tohle asi jen tak nerozdejchám.“ Dodal a podíval se na Bellu. Tvářila se stejně zmateně jako my dva. Všichni jsme se posadili na pohovku. Nepřítomně jsem hladila Erika po hřbetu ruky, zatímco Seb nám vyprávěl všechny podrobnosti, který s Alexem zjistil.
Zvedla jsem se a přešla k oknu. Přejela jsem prstem po hraně listu orchideje a otočila se na Seba.
„Znamená to, že když Erik umře…, já umřu taky?“ zeptala jsem se nešťastně a podívala se na všechny přítomné. Bylo pro mě těžký to říct.
Všichni se po sobě rozrušeně podívali.
„To nevím.“ Šeptl potom Seb. Přikývla jsem, jako že chápu a odešla do svého pokoje. Posadila jsem se na postel a přemýšlela.
Teď už prostě musím najít nějaký jiný upíry, kteří to mají stejně! Musím vědět, co se stane, pokud jeden nás zemře… nejdřív se mi z toho všecho chtělo brečet, ale pak jsem si uvědomila, že by to bylo nanic.
Proč se to, sakra, všechno vždycky stane mě!?
Pohotově jsem vstala a přešla místnost. Pokaždé, když mi něco je, začnu buď bulet nebo uklízet. Tohle byl ten druhý případ…
Vzala jsem Erikovo tričko a poskládala ho do skříně. Na něj jsem položila svoje roztrhané džíny a natáhla se pro bundu. Vypadla z ní obálka…
Bez zájmu jsme se pro ni hnula, když se vedle mě objevil Erik a zvedl ji.
„Co děláš?“ zeptala jsme se s mírným úsměvem. „Nechci tě šmírovat, jen mi to spadlo.“ Ujistila jsem ho a podala mu i bundu.
„To si ani nemyslím. Jen jdu uklidit svoje věci…“ řekl a už by šel pryč, kdybych ho nezastavila.
„Eriku, tady se něco děje. Znám tě moc dobře, takže co mi tajíš?“ zeptala jsem se vztekle. S povzdechem, který naznačoval, že to právě teď prasklo, mi podal obálku.
Stačil mi jeden pohled, abych vybuchla.
Vysoká škola? On půl roku ví o tom blbým Irsku a přitom si dává přihlášku na vejšku? Cloumal mnou vztek. Měla jsem sto chutí mu jednu vrazit, ale naštěstí jsem se ovládla. I když, on by mi to stejně nevyčítal, věděl, že by to bylo zaslouženě.
Rozběhla jsem se ven z pokoje.
„Soph, počkej!“ zavolal za mnou. Vpadla jsem do Bellina pokoje.
„Ty si to věděla?“ uhodila jsem na ni. Nevěděla, o čem mluvím. „Vědělas, že chce jít na vysokou?“ zeptala jsem se znovu. Zkroušeně přikývla.
„Tak to je vážně super. Všichni tu všechno vědí. Všichni kromě mě!“ zputila jsem a byla k nezastavení. „Kdyby mě podvedl, taky byste mi to neříkali nebo co? Proč mě neustále ze všeho vynecháváte? Já nejsem malá.“ Vykřičela jsme vše, co jsme měla na srdci a na zbytek dne jsem se zamkla v pokoji.
Nikdo za mnou nepřišel. Všichni mě nechali vytrucovat.
Večer už mě to ale přestalo bavit a přes pouto jsem poprosila Erika, aby přišel.
„Soph?“ zeptal se, když zaklepal.
„Pojď sem.“ Pokynula jsem mu. Přešel ke mně a posadil se na druhou stranu postele.
„Proč si mi to neřekl?“ zeptala jsem se. Sklopil zrak a přilepil ho na podlahu.
„Nechtěl jsem, aby se stalo tohle…“ přiznal potichu. „A navíc…,“ začal novou větu, ale hned ze začátku se zadrhl. „bál jsem se, že bys to potom neudělala…“ řekl skoro neslyšně.
Nedávalo mi to smysl.
„Ty sis myslel, že bych tě potom nepřeměnila?“ zeptala jsem se udiveně. Ostýchavě přikývl.
„Eriku,“ šeptla jsem a našla si jeho rty. Nesměle se otřel o moji tvář a něžně mi ze rtů setřel bezbarvý lesk. „já bych na tebe těch pár let počkala. Všechno by se akorát posunulo.“ Ujišťovala jsem ho a on mě pevně objal. Obkročmo jsem si na něj sedla abych mu byla blíž. Opřela jsem si o něj hlavu, takže jsme se dotýkali nosy.
Celou noc jsme se mazlili a líbali se, takže jsem k ránu usnula trošičku vyčerpaná…
Vzbudila jsem se s hlavou položenou na jeho břiše. Hladil mě po vlasech a přejížděl mi prsty po tváři.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se, ještě se zalepenýma očima.
„Moc dlouho ne.“ Řekl a naklonil se tak, abych mu viděla do obličeje.
„Mám hlad, půjdu si pro krev. Chceš taky něco?“ nabídla jsem se a vylezla z postele.
„Jo. Dám si A minus.“ Zažertoval a hodil po mně polštář.
„Když si byl člověk, bylo to vtipný, ale teď by sis měl vzít svoji občanku a podívat se na datum narození. Jo, a pak se podle toho chovej.“ Zasmála jsem se a hodila mu polštář zpátky.
Vyšla jsem z pokoje a přemýšlela nad Erikem.
Všichni upíři, které jsem znala ještě jako lidi byly po přeměně v depkách. Bylo to proto, že se neuměli ovládat a jediný, co je zajímalo, byla krev a sex. Jenže Erik byl v tomhle jinej. Pořád to byl ten samej kluk. Jen ne tolik křehkej a bez tělesné teploty třicet sedm. I ta jeho krev voněla stejně lákavě…
Prošla jsme kolem otevřených dveří do tátovy pracovny a uslyšela zajímavý rozhovor…
„Sebe, musí to vědět. Má na to právo.“ Řekl táta rázně.
„Jenže ona to neunese a vy to oba dva víte.“ Odporoval mu Seb.
„Sebe, je nám jasný, že s tím bude mít problém, ale jednou se to dovědět musí.“ Řekl Alex tak, aby to slyšeli jen oni dva.
„Panebože!“ rozkřikl se Seb. „Jak asi bude reagovat na to, že jí někdo zabil dítě!?“
Ta slova do mě uhodila jako blesk. Zabil dítě? Moje dítě přece umřelo… anebo ne?
„Co se stalo mému dítěti?“ vyhrkla jsem dřív, než mi došlo, že o mně neví. Vyměnili si výmluvné pohledy a nikdo nevěděl, co mi říct.
2024 ©