Ahoj, tak tu mám novou kapitolu... moc se omlouvám, ale další bude asi až za dlouho, protože staršně nehorázně nestíhám... Janča
Kapitola čtyřicátá devátá
Sophie:
„Tak už někdo něco řekněte!“ naléhala jsme zlostně. „Co se stalo s mým dítětem?“
„Sophii, víš, ona se narodila a…“
„Ona?“ přerušila jsem ho. Přikývl.
„Narodila se předčasně, ale bojovala. A povedlo by se jí to. Jenže… o pár dní později jsme ji našli v pokoji kde byla. Někdo ji…“ hlas se mu zlomil.
„Zabil.“ Dokončila jsem Sebovu větu.
„Je nám líto, že jsme ti to neřekli. Ale když ses probrala po přeměně, vůbec nic z toho sis nepamatovala a nám to tak připadalo lepší.“
Odkývala jsem to a jako v mrákotách vyšla z místnosti. Z očí se mi řinuly slzy. Otevřela jsem dveře od svého pokoje a okamžitě vběhla Erikovi do náruče.
Vůbec mě nechápal, ale přitiskl mě k sobě.
„Broučku, stalo se něco?“ zeptal se starostlivě a když jsem neodpovídala, přečetl si to v mé mysli. Pocítila jsem jeho zděšení a ještě víc se rozplakala. Dál se už na nic nevyptával a jen mě pořád pevně objímal.
Po několika dlouhých minutách, možná to byly i hodiny, jsem už nemohla ani brečet. Strašně mě bolela hlava a byla jsem z toho tak unavená, až jsem usnula.
A zdálo se mi o Erikovi…
Procházeli jsme se spolu po pláži. Drželi jsme se za ruce. Dívala jsem se, jak Erikovi pobleskovala ruka na slunci a poslouchala šumění moře a vln.
„Nechceš se jít vykoupat?“ zeptal se Erik zvědavě a zasněně se podíval k moři.
„Možná později.“ Odpověděla jsem a objala ho oběma rukama kolem břicha. Vzal mě kolem ramen a šli jsme k našemu domečku.
Stál na menším kopečku, pár metrů od hlavní pláže. Erik zahrabal v kapse u kalhot a vytáhl klíče. Vešli jsme dovnitř a já šla ke své skříni.
Vytáhla jsem plavky a oblékla si je. Byly to oranžové bikiny… hodila jsem přes sebe obří šátek a šla za Erikem. Překvapeně se na mě podíval.
„Takže nakonec jdeme?“ zasmál se a vyšel zase na pláž. Na chvíli jsem se zarazila, ale potom jsem se rozběhla za ním. Už byl ve vodě.
„Hej! Počkej na mě!“ křičela jsem na něj a při běhu jsem za sebe hodila šátek. Vběhla jsem za ním do vody a postříkala ho. Oba jsme se začali smát.
Otočila jsem se k němu zády a obdivovala nádherný výhled na krajinu okolo. Ovinul kolem mě paže a opřel si hlavu o temeno té mojí.
„Chybělas mi, broučku.“ Řekl tiše. Otočila jsem se a zadívala se do jeho zelenomodrých očí. Položil mi konečky prstů pod bradu a přitáhly si můj obličej k sobě. Něžně mě políbil. Zavřela jsem oči a vžila se do situace. A tady můj sen skončil…
Rozrušeně jsem otevřela oči. Proč jsem mu chyběla? Vůbec jsem to nechápala.
Měla jsem na sobě svůj oblíbený, i když ne moc módní, tlustý svetr a byla jsem zabalená do deky, takže jsem vůbec necítila, že mě Erik celým tělem objímá. Jeho studené tělo jsem pocítila až ve chvíli, kdy jsem se konečně vymotala z přikrývky.
„Eriku?“ zašeptala jsem a lekla se, protože vedle mě bezvládně ležel a měl zavřené oči.
„Eriku!“ vykřikla jsem a zatřásla s ním. Zavrtěl se a otevřel oči.
„Co je?“ zeptal se rozespale. Musela jsem si oddechnout. Už jsem se bála, že se mu něco stalo.
„Vylekal si mě. Jak to, že jsi spal?“ zeptala jsem se bezradně.
„Nevím. Usnula si a pořád si mě přes pouto jakoby táhla k sobě… a nakonec jsem podlehl.“ Řekl potichu a přišlo mi, že si to říká spíš pro sebe.
„Takže se ti zdálo to co mě?“ zeptala jsem se a nechápala, jak je to možné. Přes pouto samozřejmě šlo dělat hodně věcí, ale tohle jsme ještě nezkoušeli. Přikývl.
„To je divný.“ Okomentovala jsem to.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Erik najednou.
„Je to lepší…“ řekla jsem tiše a rozehnala vzpomínky, které mi to všechno připomínali. Erik mě vzal do náruče a začal mě hladit po zádech. Zase jsem si lehla a stáhla Erika k sobě.
„Zesílilo, že jo?“ zeptala jsem se ho.
„Co?“ zeptal se. Sice to věděl, ale chtěl to slyšet ode mě.
„To pouto. Je silnější než předtím.“ Poznamenala jsem. Asi je to tím, že už je upír…
„Jo… a ještě to fyzický…“ dodal zasmušile. Musela jsem souhlasit. To psychický bylo dobrý. Celou dobu jsem věděla, kde je Erik a co dělá a hlavně, že je v pořádku…
Fyzické pouto mi ale celkem vadilo. Když se Erikovi něco stalo, přes psychický pouto jsem to věděla, nemusím to přece ještě cítit! Chvíli jsme jen tak leželi a já přemýšlela.
„No ták! Řekni mi to.“ Zaprosil. Zase se mi nějakým způsobem povedlo, před ním tajit, na co myslím.
„Teď, když už vím, že to byla holčička… přemýšlím, jak by se jmenovala.“ Přiznala jsem tiše.
„Jak?“ dychtil zvědavě po odpovědi.
„Izabela. Po mojí mamince.“ Šeptla jsem slabým hlasem. Erik mě přitiskl k sobě.
„Soph, oni měli pravdu a ty to víš.“ Věděla jsem, o čem mluví. O tom, že mi to neřekli.
„Fajn. Dobře, beru, že mi to nechtěli říct kvůli mému psychickému stavu. Ale oni si vážně mysleli, že se to nikdy nedozvím?“ zeptala jsem se ho nevrle. Neurčitě zavrtěl hlavou.
„Spíš doufali.“ Pronesl potom vážně. Zašklebila jsem se.
„Jdu za tátou.“ Oznámila jsem mu a zvedla se.
„Počkej.“ Zavolal za mnou, vzal mě kolem pasu a přitáhl zpátky. Sklonil se ke mně a přejel mi špičkou jazyku přes rty.
„Eriku,“ napomenula jsem ho. „na to budeme mít dost času celou věčnost.“ Zasmála jsem se.
„Dobře,“ řekl a pustil mě. „ale nezapomeň na tohle, jo?“ řekl a ještě jednou mě políbil.
Odtrhla jsem se od něj a vylítla z pokoje. Zastavila jsem se u tátovy pracovny a zaklepala.
„Dál.“ Ozvalo se zevnitř.
Vešla jsem a podívala se na tátu. Zvedl ke mně hlavu a jeho omluvný pohled mluvil za vše.
„Už o tom nebudeme mluvit.“ Řekla jsem rychle a převedla řeč jinam. „O tomhle chci mluvit.“ Řekla jsem a vytáhla z kapsy kopii matčiny závěti.
„Chtěla bych vědět, co mi k tomu řekneš.“ řekla jsem a podala mu do ruky papír. Vykulil na mě oči.
„Sophii, kde si to vzala?“ zeptal se překvapeně.
„Není to jedno? Já chci vědět, jestli si o tom věděl a zatajil mi to.“ Vyjela jsem na něj nakvašeně.
„Věděl jsem to.“ Přiznal nakonec. „Řekl bych ti to, ale po tvojí přeměně už jsem tomu nepřikládal význam. Stejně už to dědictví nedostaneš.“ Přemlouval mě smířlivě.
„Kdo říká, že ho chci dostat legální cestou?“ zeptala jsem se a na tváři se mi mihl úsměv. Táta jen zakroutil hlavou.
„Je vidět, že jsi dcera své matky.“ Řekl a objal mě.
„Tati, já jsme v pohodě, jen mi prosím slib, že už mi nic nebudete tajit.“ Zaprosila jsem.
„Jasně, srdíčko. Pokusím se.“ Slíbil mi a pustil mě. S úsměvem jsem se vydala zpátky do svého pokoje. V hlavě se mi začal rodit plán, jak dostat svoje dědictví. Ne, že by mi šlo o peníze. Jde mi spíš o ty věci, které tam jsou a které mi budou mámu napořád připomínat.
Jediný háček, který tohle vše mělo, je, že nebude stěhování do Irska, ale budu muset zůstat tady. Už proto, že chci zjistit vše o tom, co se stalo tu noc, co umřela Izabelka.
Izabelka.
Zase mě napadla ta myšlenka, že bych jí měla udělat alespoň nějaký hrob. Prostě cokoli, kam bych mohla chodit.
Přihopkala jsem ke dveřím a skočila na Erika. Čekal to a vzal mě do náruče.
„Není to fér a ty to víš.“ Smála jsem se. Vždycky věděl o každým mým pohybu dřív než já.
„Soph, něco jsem vymyslel. Včera jsem volal na tu vysokou. Vysvětlil jsem jim, že moje manželka se chce z rodinných důvodů stěhovat do Irska a ono to klaplo. Můžu chodit do školy do Dublinu.“ Vítězoslavně se usmál. Já ztuhla a vytřeštila oči.
„Ale, to přece…“ koktala jsem. „Právě jsem s tátou mluvila o tom, že tu chci zůstat, abych zjistila, jak to bylo s Izabelkou a ta závěť a …“ zastavila jsem se. Byla jsem naprosto zmatená. Erik nemůže jet do Dublinu sám a já nemůžu sama zůstat tady. Tohle bylo v prdeli…
„Jak to, že jsme to nevěděl?“ zeptal se Erik a pohladil mě konejšivě po vlasech.
„Včera jsme to ještě nevěděla.“ Vysvětlila jsem mu, povalila jsem ho na postel a schoulila se do jeho náruče.
„Nějak to přežijeme.“ Řekl Erik po chvíli ticha. Nějak? Ale má pravdu. Nemůže to být nadlouho a navíc… když budem chvíli od sebe, možná nám to pomůže…
Spíš ne.
„Bude se mi stýskat.“ Šeptla jsem smutně.
„Vždyť víš, že mě taky.“ Ujistil mě a v hlase mu zněl podobný tón.
„Proč si to pořád děláme tak těžký?“ zeptala jsem se ho, protože všechny problémy, které jsme ve vztahu měli, jsme si způsobili sami…
„Neřeš to.“ Pošeptal mi a políbil mě na krku. Po dlouhém přemýšlení jsem usnuka v jeho náruči.
Když jsem se ráno vzbudila, čekala na mě snídaně a vzkaz, že šel lovit. Povzdechla jsem a odnesla si jídlo do jídelny, abych nebyla sama.
„Ahoj, Sophii!“ pozdravila mě Bella vesele. Seděla u stolu a taky snídala. Přisedla jsme si k ní.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ji posmutněle.
„Co se stalo?“ zeptala se Bella starostlivě.
„Ale nic.“ Zalhala jsem. „Pořád mě trápí Izabelka a teď ještě Erik…“ začala jsme a Bella mě přerušila.
„Jak Erik? To jako pořád ta škola?“ ptala se a čekala na odpověď.
„Jo. Erik bude studovat v Dublinu.“ Řekla jsem a usmla se.
„Ale to je super, ne? Aspoň budete spolu!“ zasmála se a poposedla si ke mně.
„Jenže já zůstávám tady…“ vysvětlila jsem jí, proč jsme tak smutná. Vytřeštila oči.
„A on tě tady jen tak nechá? A ty necháš jeho odjet? Vždyť je upír teprve chvíli a…!“ chrlila ze sebe jedno slovo za druhým.
„Prosimtě uklidni se.“ Snažila jsem se tišit proud jejích nadávek. „Samozřejmě, že bych ho nejraději měla u sebe, ale co mám dělat? Prostě se to všechno stalo…“ připustila jsem. Bella se stále tvářila nepříčetně…
„Tohle mu teda neodpustím…“ prskla a odešla. Povzdechla jsem si. Bude se mi stýskat, ale co mám dělat?