Kapitola pátá
Sophie:
Dívala jsem se na Erika, který byl evidentně v šoku, a trochu zmatený.
„Ahoj.“ Zasmála jsem se a čekala, až se uklidní.
„A-ahoj.“ Vykoktal ze sebe. Zase jsem se začala smát.
„Pustíš mě dál?“ zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď.
„Jo. Promiň.“ Řekl a odstoupil ode dveří, abych mohla projít. „Pojď dál.“ Vydechl. Udělala jsem nesmělí krok k prahu. Když se nic nestalo, vešla jsem. Nás upíry totiž musí někdo pozvat, abychom mohly vejít.
Dovedl mě do obýváku. Měli tam skleněný stůl a na něm vázu s červenou růží.
„Eriku? Mohl bys dát tu vázu prosím pryč? Jsem alergická.“ Vážně jsem byla. Všichni upíři. Pokud nám někdo položil růži na rakev, ne že bych v nějaké spala, nemohli jsme se z ní dostat ven.
„Samozřejmě.“ Řekl a odnesl vázu pryč.
Udělala jsem pár kroků a sedla si na pohovku. Erik se posadil naproti mně.
„Co tu vlastně děláš?“ zeptal se mě zmateně.
„Přišla jsem se podívat, jestli ještě žiješ nebo už ses předávkoval.“ Zasmála jsem se. Noa co? Byla to pravda. Zasmál se se mnou.
„Jak vidíš, žiju.“ Znovu jsem se zasmála. „Víš Soph, chtěl jsem ti poděkovat. Za to že jsi mě tam našla.“ Řekl mi a já cítila, že to bylo od srdce, upřímné.
„Nemáš zač.“ odpověděla jsem.
Pak jsme si až do večera povídali. O rodině, kamarádech o škole.
Podíval se na hodinky. „Už je skoro šest. Nemáš hlad?“ zeptal se starostlivě.
„Jo. Vlastně už jo. Kde máte kuchyň? Něco si uvaříme.“ Zeptala jsem se vesele. Zvedla jsem se ve stejnou chvíli jako on. Chytnul mě za ramena a vedl do kuchyně. Jasně, že jsem věděla kde je. Už jsem tam byla, to Erik ovšem nevěděl.
„A co si uděláme?“ zeptal se mě Erik zvědavě.
„No…“ popřemýšlela jsem. „Co třeba… špagety a nějakou omáčku?“ zeptala jsem se. Moje oblíbené jídlo.
„Jo, to by šlo. Špagety jsou tady, a jakou máš představu o omáčce?“ zeptal se mě. Došlo mi, že už má hlad a tak to musí být něco rychlého….
„Fajn…“ pozotvírala jsem všechny přihrádky. „Použiju, tohle, tohle a tohle.“ Vzala jsem pár věcí a začala vyrábět omáčku.
Asi za patnáct minut jsme seděli u stolu a jedli. Já měla svoji klasickou malou porci a Erik skoro celej zbytek. Evidentně mu chutnalo.
Uslyšela jsem v zámku klíč. Erikova máma… vstala jsem a uklidila po nás talíře.
„Ahoj Eriku!“ uslyšela jsem u dveří.
„Ahoj“ zavolal Erik zpět.
„Jééé. Ahoj Sophie.“ Pozdravila mě Erikova máma vesele, když vešla do kuchyně.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem zdvořile.
„Zůstaneš tu ještě?“ zeptala se mě.
„No, vlastně, už musím jít. Elena už mě bude shánět.“ Řekla jsem po pravdě. Už jsem měla dva nepřijaté hovory.
Vzala jsem si věci, rozloučila se s Marií a Erik mě doprovodil ke dveřím.
„Takže… Ahoj.“ Řekla jsem posmutněle.
„Ahoj.“ Řekl mi stejným tónem. Naklonil se ke mně. Byl tak blízko, že se naše obličeje skoro dotýkali. Zavřela jsem oči a nechala se unést. Ucítila jsem vůni jeho krve a trhla sebou. Zmateně se na mě podíval.
„Už musím jít.“ Zahlaholila jsem, otočila se a už byla pryč. Tak tuhle zkoušku jsem nezvládla. Neovládla jsem se. Tohle mohlo skončit špatně…
J.
2024 ©