Kapitola padesátá
Sophie:
„Vážně musíš odjet tak brzo?“ zeptala jsem se smutně Erika. Seděla jsem na posteli a on naproti mně balil věci. Zvedl ke mně hlavu a posmutněle se usmál.
„Víš, že musím stihnout začátek pololetí.“ Uklidňoval mě už asi po sto padesáté tenhle týden a posadil se ke mně.
„Vždyť já vím…“ šeptla jsem a opřela se mu o hrudník.
„Co tu vlastně budeš dělat?“ zeptal se Erik zvědavě a pohladil mě po vlasech.
„Půjdu na tu louku, jak jsme byli spolu, pamatuješ?“ zeptala jsem se. Přikývl.
„Chci tam Izabelce udělat hrob.“ Vysvětlila jsme mu. „Izabela Bonesová.“
„Bonesová?“ zeptal se Erik nechápavě.
„Will byl příjmením Bones, Izabelka by se jmenovala po něm.“ Vysvětlila jsem mu.
„Aha. A seš si jistá, že to sama zvládneš?“ zeptal se Erik starostlivě. Hele, to není fér! Já jsem silnější, než vypadám! Proč si všichni myslí, že jsme tak moc psychicky na dně, že nic nezvládnu?
Tenhle můj duševní výbuch Erikovi stačil… samozřejmě si ho přečetl v mé mysli.
„Promiň,“ omluvil se mi. „nemyslel jsem to takhle.“ Vysvětloval mi trpělivě a zase mě hladil.
„Já vím jak si to myslel, ale raději tam budu sama.“ Řekla jsem a postavila se. „Měl bys to dobalit.“ Pobídla jsem ho a hodila po něm tričko. Chytil ho a usmál se.
„Tohle mi bude chybět.“ Připustil, postavil se a došel ke mně. Chtěl mě obejmout, ale já uhnula a se smíchem jsme si stoupla za něj. On byl z mých pohybů trošku zmatenej a chvíli mu trvalo, než mu došlo, kde jsem.
Chňapl po mně a hodil mě na postel. Lehl si na mě a políbil mě.
„Hele!“ zasmála jsem se. „Budu ti chybět já, nebo budeš mít nedostatek sexu?“ zeptala jsem se se smíchem. Erik se zašklebil, ale potom se taky začal smát.
„Samozřejmě, že mi budeš chybět ty, miláčku.“ Smál se a začali jsme se líbat nanovo.
Samozřejmě jsme skončili v posteli… a milovali se. Dneska to ale bylo jiný než normálně. Zračil se v tom smutek nás obou z toho, že se musíme rozdělit.
Leželi jsme v objetí, zachumlaní v dece. Věděla jsem, že do rána zbývá pár hodin a Erik potom odjede. Byla jsem rozhodnutá jet s ním na letiště a pak jít rovnou na louku.
Bella se o mě sice bála a tvrdila, že tolik emociálních věcí v jeden den nezvládnu, ale pak změnila názor. Pořád ale chtěla, abych byla na telefonu a ona mě mohla kontrolovat.
Zavrtěla jsme se a položila mu hlavu na hrudník. Ochranitelsky mě objal kolem ramen.
„Nemysli na to.“ Napomenul mě. Vzala jsme ho za ruku a propletla s ním prsty.
„Když ono to je strašně těžký…“ přiznala jsem. Přitiskla jsem se k němu blíž a ucítila jsem, jak mě pálí slzy v očích. Sakra! Teď? A před ním? Ne, musím se ovládnout!
„Klidně si poplač.“ Pobídl mě Erik jemně. „Vsadím se, že na tom letišti stejně budeš brečet…“ popichoval mě. Jak to ví? Jasně, pouto… nechtěla jsem ho pustit, ale musela jsem. Jednou jsem to odsouhlasila a teď to musím dodržet.
Uklidňovala mě pouze jedna věc. Pouto. Díky němu pořád budu vědět, kde Erik je, zda je v pořádku a co dělá.
Všichni mě sice uklidňovali, že se můžu kdykoli zvednout a jet za ním… to je ale proti mému přesvědčení, že chci zjistit co nejvíce věcí o své rodině a o maminčině závěti.
Taky nesmím zapomínat na to, že Seb na mě chce provádět nějaký pokusy… Abych to vysvětlila, Seb z materiálů, které jsem měla z archivu, zjistil něco o dědičné chorobě v naší rodině. Ta se bohužel týká jen dívek. A já jsem poslední žijící… jaké to štěstí. A když jsem svolila k pokus