Kapitola padesátá první
Sophie:
Domů jsem dojela celkem brzy, ještě se ani nestmívalo. A hned se na mě vrhl Seb… s povzdechem jsem si šla odložit věci do pokoje a šla jsem přímo za ním.
Hned tím jsem udělala chybu. Sebi držel v ruce obří injekční stříkačku s dlouhou jehlou. Instinktivně jsem ucouvla.
„To si ze mě děláš srandu, ne?“ vyjekla jsem a Alex mě postrčil dovnitř, do místnosti. Poprvé jsem si všimla, jak to tam vypadá. Jako někde v laboratoři… Seb se usmál a odložil stříkačku vedle sebe na stůl.
„Neboj, tímhle tě dneska mučit ještě nebudu.“ Řekl klidně a otočil se na ostatní „přístroje“ v pokoji.
„Aha, takže zítra.“ Zhodnotila jsem to a posadila se na lékařskou postel. Seb pokýval hlavou a pokynul k přístroji, který byl vedle mě.
„Tímhle můžem začít.“ Rozhodl a postrčil mě tak, abych na posteli ležela. Když mi vyhrnul tričko, polovičatě jsem se posadila a tázavě se na něj podívala.
„Ježiš, Soph, jsme přece tvoji bráchové.“ Řekl Alex vážně, ale pak se začal smát.
„No…, to sice jo, ale…“ začala jsem koktat, ale když jsem viděla jejich výrazy, poraženecky jsem si zase lehla.
Seb mi namazal břicho nějakým blivajzem a pak mi tam přejížděl takovou studenou tyčkou. Přitom pořád sledoval obrazovku nahoře.
„To je vážně divný…“ mumlal si pro sebe.
„Co je divný?“ dovolila jsem si přerušit jeho samomluvu. Zavrtěl hlavou, ale pak odložil všechny věci a zamyšleně se podíval na Alexe.
„Tak?“ zeptala jsem se znovu.
„Divný je to, že v tvým těle všechno funguje tak, jak by mělo.“ Řekl mi nesrozumitelně.
„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Podle toho vyšetření jsi normální šestnáctiletá holka.“ Vysvětlil mi po lopatě. Přikývla jsem. Tak to je vážně divný…
Zavrtěla jsem hlavou a raději se zvedla. Do pokoje nakoukla Bella.
„Můžu si půjčit Sophii? Chci jí něco ukázat.“ Oznámila nám a usmála se na Seba. Ten se na ni chvíli díval jako omámenej a potom pomalu přikývl. Bella nelenila, chytla mě za ruku a odtáhla mě ven.
„Dík, zachránilas mě. Ale kam jdeme?“ zeptala jsem se zmateně.
„Na výlet.“ Řekla tajemně a usmála se.
„Teď na večer?“ zeptala jsem se a trochu se bála.
„Je to daleko, víš.“ Vysvětlila mi a dodala. „Přijedeme tam ráno.“
Nasedli jsme do jejího volva a Bella se rozjela setmělou silnicí. Nejdřív jsme si povídali, potom jsme pustili rádio a když už nás to nebavilo, nahlas jsme si zpívali a cesta nám rychle uběhla. Ráno jsme opravdu stáli před nějakým domem. Obě jsme vystoupily a Bella se hned rozběhla ke dveřím. Zaklepala a ani ne za pět sekund někdo otevřel.
Byla to dívka se zrzavými, krátkými vlasy a hubenou postavou. Jako další věci jsem si všimla, že je upírka.
Přivítala se s Bellou a pak se podívala na mě.
„Charlie, to je moje kamarádka Sophii.“ Představila mě a zrzka ke mně s úsměvem natáhla ruku. Stiskla jsem ji a poprvé si ji pořádně prohlédla. Nemohla být o moc starší jako já. Zelené oči jí na obličeji svítili a dodávali pěkný kontrast k jejímu zářivému úsměvu.
„Jsem Charlotte, ale všichni mi říkají Charlie. A tohle je Denis.“ Představila o něco staršího kluka, který se za ní objevil ve dveřích. Ten se stejně jako Charlie předtím pozdravil s Bellou a pak se zaraženě podíval na mě.
„Jsem Sophii.“ Prohodila jsem rychle. Denis přikývl a objal jednou rukou Charlie. Aha, takže oni jsou pár… hned jsem si vzpomněla na Erika a posmutněla.
Charlie s Denisem nás pozvali dovnitř. Posadili jsme se v kuchyni ke stolu a Charlie nám začala dělat občerstvení. Denis někam na chvíli odběhl a já se pořád nervózně dívala na Bellu. Vůbec jsem netušila, proč mě sem brala. Vykašlala jsem se na svoje úvahy a dívala se na Charlie.
Zrovna krájela rohlík na jednohubky, když se řízla do dlaně. Denis byl hned u ní, aby jí ošetřil zranění, které se hned začalo hojit. Něco mi to připomnělo. No moment!
„Vy máte fyzický pouto!“ obvinila jsem je, když mi to došlo. Když k ní Denis přiběhl, třel si dlaň. To znamená, že ho bolelo její zranění. Úplně stejně jako to máme my s Erikem.
Charlie s Denisem si vyměnili zoufalé pohledy a potom se naštvaně podívali na Bellu.
„Slíbila si, že to nikomu neřekneš.“ Začal jí Denis nadávat, když jsem ho přerušila. Už vím, proč mě sem Bella brala…
„Ona mi nic neřekla. Vím to, protože…“ zarazila jsem se. Vůbec je neznám, nevím, jestli jim mám důvěřovat. Ale pak jsem se odhodlala a vyklopila to.
„Já a můj přítel ho máme taky. Vlastně máme kombinaci fyzckýho a psychickýho.“ Vysvětlila jsem ji a oni si vyměnili vyděšené pohledy.
„Nevěděla jsem, že je ještě někdo takovej.“ Řekla Charlie a posadila se vedle mě ke stolu.
„Věř mi, to já taky ne.“ Řekla jsem se smíchem. Bella s Denisem tiše odešli a nechali nás o samotě.
„Jak si myslíš, že to pouto vzniká?“ zeptala se Charlie po chvíli trapného ticha.
„Nevím. Nám se začalo projevovat teprve nedávno.“ Přiznala jsem.
„Promiň, jak se vlastně jmenuje tvůj přítel?“ zeptala se Charlie s náznakem úsměvu.
„Erik, jmenuje se Erik.“ Řekla jsem smutně a zasnila se. Přemýšlela jsem, co bych teď dělala, kdybych byla s ním.
„Proč tu není s tebou?“ zeptala se zvědavě.
„Když ono je to těžký…“ připustila jsem. „Celej náš vztah je takovej… prostě komplikovanej.“ Ukončila jsem to.
„Jak dlouho se znáte?“ zeptala se, nejspíš proto, aby nevázla řeč.
„Víš, že já vlastně ani nevím.“ Řekla jsem a začala se smát. „Dva, tři roky.“ Dodala jsem potom.
„Seznámili jsme se ve škole.“ Začala jsem vyprávět.
„Ty chodíš do školy?“ zeptala se znechuceně. Připomněla mi Bellu, když k nám tehdy přijela.
„Jo. Mám ještě dva bratry a snažíme se, abychom nějak zapadali. A Erik se u nás ve škole prostě jednou zjevil.“ Zavzpomínala jsem.
„Láska na první pohled, co?“ zeptala se a zasněně se podívala ke dveřím, ve kterých zmizel Denis s Bellou. Přikývla jsem a byly jsme zasněné obě…
„Počkej,“ přerušila Charlie najednou ty naše sny. „chápu to správně, že Erik je člověk?“ zeptala se a vypadala totálně šokovaná. Neurčitě jsem zavrtěla hlavou.
„Teď už ne, ale ještě před pár týdny byl.“ Řekla jsem vyrovnaně. Už jsem se s tím smířila…, že nemá teplotu třicet sedm stupňů a chvíli bude trvat, než ke mně dokáže být zase tak něžnej nebo, že už není tak zranitelnej. Na druhou stranu to, že je upír je v několika ohledech skvělí. Například už mu nemůžu ublížit, vlastně už nikdo mu nemůže ublížit.
„A to si zvládala s ním chodit?“ zeptala se Charlie nevěřícně. „Vždyť byl puberťák a ti mají…, no své potřeby.“ Věděla jsem, na co naráží…
„Tak samozřejmě to chvíli trvalo, ale po nějaké době už to bylo v pohodě. Normálně jsem s ním mohla bez problému být a dělat i jiné věci. Taky jsem mu párkrát pila krev…“ pokračovala bych, kdyby mě neskočila do řeči.
„A to ses ovládla?“ zeptala se a byla stále víc zděšená.
„Jo.“ přikývla jsem a začala to upřesňovat. „Prostě jsem věděla, že když se nedonutím přestat, Erik umře a… bude po všem. To jsem nemohla připustit. Ani teď si nedovedu představit, že bych o něj přišla. Nevím, co bych dělala.“
Miluju tě…!, ozval se mi v hlavě Erikův hlas.
Tys poslouchal!, obvinila jsem ho naoko naštvaně.
Jo…, připustil, ale teď jsem ti musel říct, co k tobě cítím. Nechala jsem to bez odpovědi, ale snažila jsem se mu dát najevo ve svých vzpomínkách, který jsem mu, nevím jak, nacpala do hlavy, že to cítím stejně.
Vrátila jsem se zpátky k Charlie.
„Taky nevím, co bych dělala, kdyby se Denimu něco stalo…“ řekla tiše. Plně jsem s ní soucítila.
Ještě dlouho jsme si povídali. O našich klucích, o životě… a tak nějak obecně. Ke konci se k nám přidala i Bella. Musela jsem uznat, že poprvé od Erikova odjezdu jsem se cítila opravdu dobře. Jenže už přišel čas odjezdu. Rozloučili jsme se a s Bellou jsme nasedli do auta.
„Tak co?“ zeptala se Bella hned na začátku cesty domů.
„Úžasný! Přesně někoho takovýho jsem hledala.“ Vyznala jsem Belle v dalších pár minutách všechny své pocity.
„Proč si myslíš, že jsem to udělala?“ usmála se. „Jen je škoda, že tu nebyl Erik. Hele, Soph, chceš jít domů?“ zeptala se Bella zvědavě. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ani ne. Tvůj přítel mě bude zase využívat jako pokusnýho králíka…“ stěžovala jsem si.
„Tak fajn. Jdeme na večírek. Vzadu jsou nějaký hadry tak to na sebe oblečeme a můžeme jít.“ Rozhodla Bella. Protočila jsem oči v sloup. Tomuhle se říká být vždy připtaven.
Vlezla jsem dozadu a převlíkla se. Převzala jsem řízení a Bella udělala to stejný. Potom jsme zastavily před budovou, z které byl slyšet hukot už na kilometr daleko. Kývly jsme na sebe, jakože to je ono, zaparkovaly jsme a vlezli dovnitř.
Šli jsme rovnou k baru a objednali si pití. Bella šla po pár panácích tančit a já tam osaměla. Když jsem za sebou uslyšela příjemný hlas.
„Vick!“ ozval se nějaký kluk. Na svý starý jméno už dlouho neslyším, ale teď mě něco donutilo se otočit. A když jsem to udělala, zůstala jsem stát s otevřenou pusou.
Ten kluk byl Will.
2024 ©