Udělám cokoli, s láskou Erik - 52. kapitola

Ahoj, rovnou přiznávám, že s touhle kapitolou mi pomáhala Míša (hlavně s částí z pohledu Belly), tak to možná bude trochu vidět... užijte si to ;D 

Kapitola padesátá druhá

Sophie:

Zůstala jsem stát jako přimražená. William Bones stál přede mnou jako by se nechumelilo.

Nemá být náhodou mrtvej?!

Už, už jsem ho chtěla oslovit, jenže jsem nevěděla, co mám říct. To on naštěstí věděl.

„Vicky, nebo Soph, nevím co máš raději…“ připustil a jeho hlas zněl stejně krásně jako před dvěma stoletími.

„Pojď se mnou, prosím, musím ti něco říct.“ Vzal mě za ruku a táhl mě ven z budovy zadním vchodem. Sice mi to chvíli trvalo, ale konečně jsem se vzpamatovala.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem, totálně zmatená z toho, že první kluk, do kterýho jsem kdy byla zamilovaná a otec mýho dítěte, právě stojí přede mnou.

„Vysvětlím ti to později.“ Procedil skrz zuby a zrychlil. Zastavil u obřího teréňáku a otevřel dveře. Podržel je a pokynul mi, abych vlezla dovnitř.

Vážně, normálně lezu do auta jen s lidma, který znám. Ale jeho přece taky znám! A navíc… byla jsem zvědavá, a tak jsem se posadila do jeho auta. Will si sedl vedle mě a něžně se na mě podíval. Naklonil se ke mně, pohladil mě po tváři a vzal do prstů pramínek mých vlasů.

„Krátký vlasy ti sluší. Jen je věčná škoda, že už je nemáš vlnitý.“ Složil mi tiše kompliment a pustil mé vlasy, aby se zase mohly kroutit kolem mého obličeje.

„Wille, co tady děláš?“ zeptala jsem se. „Co jsi vůbec zač?“ odhodlala jsem se položit mu zrovna tuhle otázku.

„Jsem upír.“ Řekl stručně a na tváři se mu objevil úsměv, kterým mě tehdy sbalil.

„Nejsi upír!“ odporovala jsem mu. „Když jsme tě viděla naposledy, bylo ti něco málo přes třicet a o pár let později mi řekli, že jsi umřel. Kdybys byl upír, zasekl by ses v těch třiceti, ale tobě je…“ zamyslela jsem se. Pořádně jsem si prohlídla. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala.

„Osmnáct.“ Dodala jsem k neukončené větě.

„Jsem Původní.“ Zašeptal mi do ucha a otřel se rty o mou tvář. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, to ne… jen to bylo takový divný. Měla jsme pocit, jako bych Erika podváděla.

„Ale ti přece nejsou.“ Bránila jsem se znovu a trochu se od něj odtáhla. No dobře, když se s jedním právě bavím, tak asi jsou…

„Jak se staneš tím… Původním?“ zeptala jsem se zvídavě, jako dítě.

„Nejdřív musíš být upír. A potom už stačí potkat jen nějakého Původního.“ Mluvil o tom, jako by to byla hračka. Tak jednoduchý to přece být nemůže!!!

„Já jsem nikdy žádnýho Původního nepotkala. Až tebe.“ Řekla jsem tiše a zase jsem se mu snažila vymluvit jeho pravdu.

„Vážně ne? A seš si tím jistá?“ zeptal se a provokativně mi dal za ucho pramínek vlasů. Přikývla jsem.

„Pamatuješ si na sira Williamse?“ zeptal se.

„Jak bych mohla zapomenout.“ Řekla jsem a hořce se zasmála. Ten chlap mě znásilnil, na to holka přece nezapomene…, ale o tom Will bohužel nevěděl, protože tou dobou byl na svém vojenském výcviku.

„On je Původní. Přeměnil mě.“ Zašeptal a odvrátil se. Chvíli se mi zdálo, že se mu v očích lesknou slzy.

„Wille, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě a jemně jsem ho pohladila po vlasech.

„Jasně, beruško.“ Odvětil a zase se na mě usmál. Beruško?! Říká mi moji starou přezdívkou…

„Ale teď k tomu, proč jsem za tebou přišel…“ začal, ale já mu skočila do řeči.

„Jak jsi věděl, kde jsem?“ vypálila jsem na něj otázku.

„Ty jsi vážně děsně nevšímavá, beruško. Sleduju tě od té doby, co jsem Původní. Proto mě přeměnili. Chtěli, abych po tobě šel.“ Řekl. Cukla jsem sebou. Zašmátrala jsem rukou ke dveřím a chtěla vystoupit.

„Ne, ne. Zůstaň tady. Neublížím ti. Vik-, teda Soph, věř mi prosím. Sleduju každý tvůj krok, protože chci vědět, že jsi v pořádku. Těm, kteří mě stvořili říkám, že tě nemůžu najít. Bojím se, že ti ublíží. Proto jsem tě tehdy zranil v tom Irsku. Mimochodem zato se omlouvám…“ řekl a tvářil se absolutně vážně. Věděla jsem, že je to upřímný.

„Ta liška. Tos udělal ty?“ zeptala jsem se nevěřícně. Přikývl.

„Sophii, jsi v nebezpečí. Ty a Erik. Musíte zůstat spolu a dávat na sebe vzájemně pozor.“ Pokračoval v přednášce.

„Ale proč jsme v nebezpečí?“ zeptala jsem se nešťastně a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

„Kvůli tomu poutu.“ Řekl zase jen tak, stručně, bez dalšího vysvětlení. „Hele, tady máš moji adresu,“ řekl a podal mi malý lísteček. Přitom otevřel dveře od auta. „Bella tě začala hledat, musíš se tam vrátit.“ Vysvětlil mi.

„Počkej, já, ale…“ chtěla jsem mu toho ještě tolik říct, ale už to nešlo. Vystoupila jsem a chtěla se s ním rozloučit, když mě přitáhl k sobě. Přitiskl k mému obličeji svoji horkou tvář a políbil mě. Zavřela jsem oči a začala mu polibek oplácet.

Panebože, co to dělám?! Jsme přece zasnoubená, připomínala jsem si. A svýho Erika miluju.

Přesně tohle mě donutilo přestat. Odtrhla jsem se od Willa a pádila pryč – zpět na diskotéku. Nejlépe za Bellou.

Když jsme ji našla, sjela mě na dvě doby a rozhodla, že jedeme domů. Hned. Celou cestu jsme jeli mlčky. Nebyla jsem na ni naštvaná ani ona na mě, ale mě nebylo moc do povídání. Pořád jsme si vyčítala, co jsem Erikovi provedla. Takhle se přece holka ke svýmu klukovi nechová. A hlavně ne ta, která svýho kluka miluje.

Nakonec jsem se rozhodla, že až Erika uvidím, všechno mu po pravdě povím…

Isabella:

Znuděně jsem se válela na posteli, když se mi rozletěly dveře.

„Už je čas.“ Upozornila mě Soph, která s úsměvem vešla do pokoje. Povzdechla jsem… Poskakujíc ke mně došla, vzala mě za ruku a zavedla mě do největšího pokoje v jejím domě (tentokrát myslím její dům v Evropě…). Zkroušeně jsem vlála za ní.

„To nemyslíš vážně!“ vyjekla jsem, když jsem uviděla asi padesát obličejů. Všichni se na mě přitrouble usmívali. Jen stěží jsem udržela nervy na uzdě.

„Ahoj, Bells!“ ozvalo se za mnou.

„Eriku!“ překvapeně jsem vyjekla a padla mu do náruče.

„Co tady děláš?“ ptala jsem se, protože měl být ve škole v Dublinu.

„Tak narozeniny máš jen jednou ročně. A navíc jsem chtěl vidět svoji holku.“ Řekl a láskyplně se podíval na Sophii. Když mi došlo, že přijel kvůli oslavě, odfrkla jsem si, svraštila obličej a rozhlédla se po místnosti.

Dobře, všechno sice bylo překrásně nazdobené, hrály tu dobrý písničky a byl tu čtyř patrovej dort, kterej vypadal lákavě. Jediný, co mě tu vadilo, a že to bylo podstatný, je to, že je to všechno pro mě.

Zatínala jsem pěsti a kousala si ret. Snažila jsem se nedovolit své schopnosti, aby přebrala kontrolu, jako se mi to už jednou stalo. Proto jsem pohledem vyhledala Seba.

Vypadal klidně a povzbudivě se na mě usmál. Jo, kdyby věděl, že jsem taková malá – velká nebezpečná… bomba… asi… přesto jsem mu úsměv křečovitě oplatila a ohlédla jsem se na Sophii. Povídala si s Erikem. V duchu jsem zajásala a využila toho, že se můžu nenápadně vytratit.

„Nemohli jste ji trochu krotit? Půlku těch lidí snad ani neznám.“ Vyštěkla jsem na Seba, ale hned jsem si uvědomila, že si to nezaslouží. Jen se pousmál a objal mě zezadu kolem pasu. Trochu mě to uklidnilo a tak jsem neznatelně vydechla úlevou.

„Víš přece, že ji zkrotit nejde.“ Připomněl mi.

„Dobře, dobře. Tak co kdybychom se spolu odtud nenápadně dostali a šli až k nám domů?“ zamrkala jsem prosebně, snažíc se ho přemluvit. Přetočil si mě k sobě čelem.

„Bell, udělej jí radost a vezmi si aspoň dárky, prosím.“ Snažil se mě překecat a zamrkal taky. Překvapeně jsem vyvalila oči. Tohle nikdy neudělal.

„Dobře, a pak se ztratíme?“ ujišťovala jsem se ještě, abych zamluvila své překvapení.

„Jo, slibuju.“ Usmál se. Rychle jsem ho políbila a sotva jsem se od něj odtrhla, už vedle nás stála Soph.

„Je čas na dárky.“ Zašveholila vesele a za ní se objevil Erik. Pokřiveně, ale i omluvně se usmál. Přimhouřila jsem oči a našpulila rty. On se na oplátku andělsky usmál a vyvalil oči. Povzdechla jsem si a pohledem jsem ho upozornila, že to bylo naposled.

„Tady máš dárek od nás.“ Řekl Erik a s kývnutím mi podal světlou krabičku ovázanou stuhou.

„Sophii to vymyslela, já to zaplatil.“ Přiznal ještě a strčil si ruce do kapes. Nerozhodně jsem žmoulala krabičku a nepřítomně ji probodávala pohledem.

„No ták! Otevři to!“ pobízela mě netrpělivě So. Zhluboka jsem se nadechla a zatáhla za stuhu. Opatrně jsem ji spustila na stůl vedle sebe a zvedla víčko. Zamračila jsem se, když jsem uviděla vnitřek. Byl tam klíč… přesněji, klíč od dveří. Koukala jsem na něj, než mi to plně došlo.

„Vy jste mi koupili barák?!“ vyjekla jsem.

„Ne, nekoupili jsme ti barák.“ Řekla Sophii dotčeně a použila můj tón, který jsem ani neuměla identifikovat.

„Koupili jsme ti podkrovní byt. Mezonet.“ Upřesnil Erik a vzal Sophii okolo ramen.

„Je asi deset minut odtud. Chtěli jsme tě mít blízko. Soph tě tu chtěla mít.“ Řekl tiše. Sophii se podívala na mě, pak na špičky svých bot. Pak se mu vytrhla a utekla ven.

„Myslela, že budeš ráda.“ Vysvětlil mi její útěk. „Cítí se dost ublíženě.“ Řekl ještě a šel za ní. Provinile jsem se za ním dívala a snažila se uklidnit. Mé schopnosti se čím dál více draly na povrch a já se nemohla na nic soustředit.

„Teď jsem to asi pokazila, co?“ otočila jsem se na Seba. Přikývl.

„Jdu za ní. Udělalo mi to vážně radost, ale…“ nechala jsem větu vyznít do prázdna a vydala se ven. Jen jsem čekala, co se stane dřív. Jestli najdu Soph s Erikem, nebo se projeví mé dlouho nepoužívané schopnosti. Hmm… nebo taky obojí.

Vykoukla jsem za roh a uviděla Soph. Byla s Erikem. Zůstala jsem stát a zaposlouchala se do jejich rozhovoru. Nesnáším šmírování, ale teď jsem chtěla vědět na čem jsem.

„Broučku, ona to tak nemyslela.“ Přesvědčoval ji Erik. Měl prsty pod její bradou, čímž ji nutil, aby se mu dívala do očí.

„Jenže mě je to jedno.“ Sykla naštvaně. Už jsem to nevydržela a došla k nim. Erik ji pustila  bezeslova odešel.

„So…“ začala jsem ze sebe soukat. „Promiň, že jsem…“ už jsem nedořekla, protože Sophii se sesunula v křeči k zemi. Hned mi došlo, že to dělá fyzický pouto.

Erik je v nebezpečí.

Použila jsem svoji schopnost a postavila mezi ně neviditelnou zeď. Pomohlo to a Sophii se pomalu postavila.

„Jdu pro Erika.“ Oznámila jsem jí. Dychtivě se na mě podívala.

„Jdu s tebou.“ Řekla. Otočila jsem se a prudce s ní vrazila do zdi. Samozřejmě jsem se snažila jemně, ale i přitom účinně. Soph zalapala po dechu.

„Zůstaneš tady, jasný? Ani se nehni!“ poručila jsem jí. Už jsem byla na odchodu, když mi došlo, že nevím, kde je. Koukla jsme po Soph. Okamžitě zareagovala.

„Běž asi padesát metrů rovně a pak doprava. Tam už bys ho měla vidět.“ Přikývla jsem a šla. Soph měla pravdu… bylo to jen padesát metrů.

Nakoukla jsem za roh a uviděla Erika. Stál nad ním nějakou zrzoun a držel ho u země tak, že se nemohl hýbat. Rozběhla jsem se k nim a svojí schopností jsem si přihrála cihlu. Ten kluk byl upír…

Sice si mě všiml, ale pozdě. Přetáhla jsem ho cihlou po hlavě. Neodhadla jsem svoji sílu a urazila mu hlavu… No ni, aspoň od něj bude klid…

Přešla jsem k Erikovi a pomohla mu na nohy. Pořád bolestně hekal a na saku měl krvavý flek. Udělalo se mi šoufl. Dost ironie, když jsem před chvíli rozbila upírovi hlavu a ta se rozprskla jak meloun…

„Kdybych nebyla upír, pozvracím tě.“ Oznámila jsem mu. V tom se k nám přihnala Sophii. Padla Erikovi do náruče. Všimla jsem si, že i přes bolest se mu na tváři objevil úsměv.

„Čemu jsi nerozuměla na tom, že máš zůstat na místě?“ zeptala jsem se naštvaně, ale s úsměvem. Soph pustila Rika a dychtivě se na mě podívala. Doprdele! Teď začne vysvětlování…

„Jak si to udělala?“ zeptala se a na její tváři byla vidět obrovská zvědavost.

„No, to bylo… Gravitace?“ zkusila jsem to, ale její výraz mi naznačil, že není blbá.

„Nemyslím tu cihlu. O téhle tvé schopnosti už dávno vím, jen jsem čekala, až mi to řekneš sama.“

„Víš?“ zeptala jsem se zkusmo a smiřovala se s tím, že moje tajemství praskne.

„Svěřila ses někomu, s kým mám psychický pouto.“ Zasmála se, ale její tvář hned zvážněla.

„Jak jsi přerušila to pouto?“ zeptala se a její tvář hořela touhou všechno se dozvědět.

„Já nic neudělala.“ Bránila jsem se. „Za to může kvantová fyzika. Je tu hustší vzduch a vaše pouto má špatnej signál.“ Vymlouvala jsem se a Sophii se čím dál víc mračila.

„Jak může mít pouto špatnej signál?“ dorážela na mě dál a já se konečně smířila s tím, že budu muset s pravdou ven.

„No tak jo…“ souhlasila jsem a začala vysvětlovat. Řekla jsem jim o své schopnosti fyzického a psychického štítu a přesně jsem popsala, jak to funguje. Taky jsem jim řekla, jak si myslím, že jsem k němu přišla, protože to nebyla moje schopnost už od přeměny. No, a to stejný jsem pak musela převyprávět i Sebovi, kterej mě šel hledat a našel nás u téhle debaty…

Když jsme se vraceli domů, ještě jsem zastavila Sophii.

„Co je?“ zeptala se překvapeně, že jsem ji zatáhla dozadu.

„Nic. Jen jsem se chtěla zeptat, co to vlastně je ta kvantová fyzika…“ řekla jsem a obě jsme se začali smát.