Udělám cokoli, s láskou Erik - 53. kapitola

Tak se hlásím s novou kapčou... Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale neměla jsem přístup na net. Taky mě trápí Natalie, což je hlavní hrdinka nové povídky, která bude tak nějak volně navazovat na Erika... Doufám, že se už teď těšíte :D Janča

Kapitola padesátá třetí

Sophie:

„Bell!“ křičela jsem už ode dveří. „Musím ti něco říct!“

Už je to sice nějakej dobu, ale konečně jsem se odhodlala říct Belle o tom, že jsem potkala Willa. No, a taky jsem jí chtěla říct, co se mezi námi stalo… aspoň jeden člověk by to věděl, protože když na pár dní přijel Erik, nenašla jsem odvahu, abych mu to řekla.

„Co se stalo?“ zeptala se Bella a pokynula ke křeslu v jejím pokoji.

„Hele, ale slib mi, že mi budeš věřit ať řeknu cokoli.“ Pojistila jsem si to ještě dřív, než jsem cokoli řekla.

„Cože?“ zeptala se nechápavě.

„No, jdu za tebou, protože nikdo jinej mi to neuvěří.“ Oznámila jsem jí a pousmála jsem se.

„Aha. Teda od tebe už jsem slyšela tolik kravin, který byly pravdivý, že už ti uvěřím všechno.“ Řekla a pokrčila rameny.

„Potkala jsem Willa.“ Řekla jsem bez okolků a Bella vyprskla vodu, které se právě napila.

„To jako toho Willa?“ zeptala se pro jistotu. Přikývla jsem.

„Je Původní. Přišel za mnou, aby mě varoval. Prej po nás s Erikem někdo jde.“ Vychrlila jsem na ni všechny informace.

„Někdo po vás jde?“ zeptala se pochybovačně. „A to jako kdo a proč?“ zeptala se a jen můj vražedný výraz jí stačil k tomu, aby se rozesmála.

„Je to něco kvůli poutu. Netuším, to už mi nestačil říct. Chce mě sir Williams. Pamatuješ, vyprávěla jsem ti o něm…“ říkala jsem jí a ona jen pokyvovala hlavou.

„Ale ještě něco se stalo. Vidím to na tobě.“ Řekla najednou. Bella vždycky pozná moje trápení…, musela jsem s pravdou ven.

„Já jsem… dal mi pusu.“ Přiznala jsem. Bella se zarazila.

„Dal ti pusu?! A tys mu ji oplatila??“ ptala se rozhozeně. „Jak si to mohla Rikovi udělat?“ zeptala se mě tázavě. Do očí se mi nahrnuly slzy. Když si Bella všimla mého ubrečeného obličeje, hned mě začala utěšovat.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet,“ omlouvala se mi. „ale tohle mě šokovalo.“ Řekla nakonec. Přikývla jsem, jakože to chápu a snažila jsem se najít vhodná slova, abych jí mohla popsat, co cítím.

„Musím to Erikovi říct.“ Oznámila jsem jí. „Rozhodla jsem se k tomu hned ten den, co se to stalo, jen jsem k tomu ještě nenašla odvahu.“ Přiznala jsem. Věděla jsem, že jsem udělala hroznou chybu… a proto jsem ji chtěla napravit.

„Pojedu za Willem.“ Oznámila jsem Belle svoje spontánní rozhodnutí. Nejdřív vyvalila oči, ale pak přikývla na souhlas.

„Je to dobrej nápad. Konečně si nějak upřesníte ten svůj vztah. Pochybuju, že bys chtěla o Rika přijít.“ Řekla a váhavě se na mě podívala. Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Nechci o něj přijít…“ zakňourala jsem a vyšla z pokoje. Vzala jsem si na sebe jiné oblečení a namířila jsem si to rovnou ke svýmu porscheti.

Zahrabala jsem po kapsách a našla lísteček s Willovou adresou. Super, tak už vím, kam pojedu. Šlápla jsem na plyn a rozjela se. Bylo to necelou hodinu cesty.

Pustila jsem si rádio a uvědomila jsem si, že už jsem u cíle. Zaparkovala jsem, povypínala jsem všechny přístroje a vystoupila. Vešla jsem do domu a našla správný byt. Potom jsem zazvonila…

Chvíli to sice trvalo, ale pak mi Will konečně přišel otevřít. Byl nahej, mokrej a obalenej ručníkem. To se mi to zase povedlo…

„Soph!“ pozdravil mě zvesela a pozval mě dál.

„Ahoj…“ pozdravila jsem ho plaše a rozpačitě jsem se rozhlédla po místnosti.

„Jejda, promiň, zrovna jsem byl ve sprše, když jsi přišla.“ Omluvil se mi a zašel do vedlejšího pokoje. Zpátky se vrátil už normálně oblečenej. Prohrábl si mokré, tmavě hnědé vlasy a pokynul k pohovce. Oba jsme se posadili a pořád jsme se na sebe dívali.

„Já, vlastně, přišla jsem si s tebou něco vyjasnit.“ Upřesnila jsem mu pravý důvod své návštěvy.

„A to?“ zeptal se zvědavě, s roztomilým úsměvem.

„Přišla jsem ti říct, že jsem zasnoubená, budu se vdávat a Erika miluju.“ Řekla jsem odhodlaně, sice jsem se trochu zakoktala, ale účinek se dostavil... Will se nejdřív zazubil, ale pak sklopil zrak.

„Já vím.“ Řekl po chvíli mlčení. „A přeju vám to.“ Usmál se na mě a přisedl si blíž ke mně.

„Tak proč potom děláš tohle všechno?“ zeptala jsem se a vstala.

„Abych ti dal najevo, že k tobě pořád cítím to, co jsem cítil jako člověk. Jenže na Erika asi nemám, viď…“ šeptl zarmouceně. Bylo mi ho strašně líto. Já ho přece taky miluju! Jenomže s Erikem už jsem někde jinde…

„Wille, můžu tu přes noc zůstat?“ zeptala jsem se potom, co jsem ho pohladila po zádech a sedla si k němu zpátky. Nevěřícně se na mě podíval.

„To myslíš vážně?“ zeptal se zmateně a vážně se na mě podíval.

„Jo.“ Přikývla jsem. Tehdy jsem se k tomu odhodlala…

„Wille, musím ti něco říct.“ Začala jsem opatrně. Bála jsem se. Bude na mě naštvanej, vyrazí mě… nevím. Se zájmem se na mě podíval.

„Do toho.“ Povzbudil mě.

„Pamatuješ si na tu noc…, ehm, u mě v pokoji?“ začala jsem mu to váhavě naznačovat. Přikývl a zasněně se usmál.

„Když…, ono to nezůstalo bez následků.“ Řekla jsem a doufala, že mu to dojde. Chvíli to sice trvalo, ale pak se to všechno seběhlo najednou. Willovi se v obličeji mihlo spoustu emocí, než konečně promluvil.

„Chceš mi říct, že spolu máme někde dítě?“ zeptal se tiše.

„Ne tak docela.“ Řekla jsem vyhýbavě.

„Páni, to je… páni.“ Zamumlal si Will pro sebe a složil si hlavu do dlaní. Nevěděla jsem, jak mu to mám vysvětlit a tak jsem začala od začátku.

„Zjistila jsem to chvíli předtím, než jsi odjel. Tehdy do té Kanady.“ Připomněla jsem mu. Tvářil se jakože chápe a tak jsem pokračovala.

„Dlouho jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem se rozhodla, že ti to neřeknu. Než cokoli řekneš, nech mě to vysvětlit.“ Zarazila jsem ho, protože už se chystal něco říct.

„Wille, kdybych ti to řekla, zůstal bys se mnou doma. A to jsem nemohla připustit. Toužil si potom celý život a já ti to nechtěla zase zkazit.“ Chrlila jsme to na něj, protože jsem to ze sebe potřebovala dostat.

„Takže tvůj táta tě přeměnil, protože si měla nějaký komplikace s porodem?“ zeptal se. Věděl, že jsem umírala, ale víc jsem mu nikdy neřekla. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Byl tam ještě… sir Williams. To on mi udělal ty zranění, který vyvolali porod. Izabelka sice byla v pořádku, ale pak náhle umřela dva dny po mě.“ Schválně jsem mu zatajila pár detailů.

„Dalas jí jméno Izabelka?“ zeptal se a pak se pousmál.

„Jo. Příjmením Bonesová. Jestli chceš, na louce, kousek od našeho domu jsem jí udělala něco jako hrob.“ Svěřila jsem mu. Přikývl a ujistil mě, že se tam určitě půjde podívat.

Nezlobil se na mě. Byla jsem strašně ráda, že zná konečně pravdu.

Nakonec jsme celou noc seděli na pohovce a povídali si. On mi vysvětlil, co jsou zač Původní. Já mu zase vysvětlila svůj vztah k Erikovi a vyložila jsem mu, že ho prostě miluju a na tom se už nikdy nic nezmění…

Ráno už jsem ale musela domů, protože mě Bella začala prozvánět a pustila se do mého hledání. S Willem jsme se rozloučili a já se vydala na cestu domů.

Vjela jsem na úzkou silnici a pustila si rádio, zase… zrovna hrála moje oblíbená písnička a tak jsem si začala nahlas zpívat.

Když jsem ve zpětném zrcátku uviděla tmavé BMW. Jelo těsně za mnou. Jen jsem zakroutila hlavou a nevěnovala tomu moc pozornosti.

Jenže to auto do mě začalo najíždět. Zamumlala jsem pár nadávek a zrychlila. Řidič BMW udělal to samý.

Trochu jsem zpanikařila a strhla auto doprava. BMW mě předjelo a já se na silnici rychle otočila. Největší rychlostí, která mi v tu chvíli šla, jsem se hnala dopředu. Druhej řidič okamžitě zareagoval a začal mě spěšně pronásledovat.

Vylekala jsem se a nevěděla jsem, co mám dělat. Ucítila jsem, jak mě v očích pálí slzy. Snažila jsem se mu ujet, jenomže se mi to nepovedlo…

BMW dojelo na moji úroveň a tlačilo mě ke kraji silnice. Teď už nešlo nic dělat. Srazilo mě ze silnice ze svahu dolů.

Cítila jsem každý dopad auta o zem. Přála jsem si, aby to skončilo, ale auto se pořád točilo a padalo níž a níž.

Snažila jsem se vyprostit, ale moje lidská přirozenost, která mi zůstala vinou pouta, byla rychlejší a já ztratila vědomí.

 Z mého pohledu uběhly minuty, ale mohly to klidně být i hodiny. Cítila jsem pod sebou studenou zem a nevěděla jsem, jak jsem se na ni dostala. Zkusmo jsem se pokusila otevřít oči. Někdo se nade mnou nakláněl.

„Sophii, jsi v pořádku?“ zeptal se mě nějaký hluboký hlas. Od někud mi byl známí, ale nemohla jsem ho identifikovat.

„Sophie, slyšíš mě?“ zeptal se znovu. Konečně se mi na tu osobu podařilo zaostřit. Byl to Erikův děda!

„Jo, asi jo.“ Zamumlala jsem. Překvapilo mě, jak je můj hlas slabý. Pokusila jsem se posadit, ale sama za sebe jsem neměla takovou sílu, takže mi musel děda pomoct.

„Vezmu tě k sobě a zavolám Erikovi.“ Oznámil mi starostlivě. „Můžeš se postavit?“ zeptal se a podepřel mě.

„Erikovi volat nemusíte, on už to ví.“ Prohodila jsem rychle. Chtěla jsem odpovědět i na druhou otázku, ale sama jsem na ni neznala odpověď. Celé tělo mě bolelo. Hlavně hlava. Měla jsem i podezření, že krvácím, ale na to jsem raději rychle přestala myslet.

S dědovou pomocí jsem se postavila a doklopýtala ten kousek k jeho autu. Otevřel mi vzadu. Posadila jsem se tam nebo spíše lehla jsem si… a on se rozjel k sobě domů.

Byli jsme tam skoro hned. Ani jsem nezaznamenala, jak se to stalo, ale z ničeho nic jsem ležela v pohodlné, měkké posteli.

Chtěla jsem vědět, jak jsem na tom a na zkoušku jsem zatnula svaly. Zase jsem si potvrdila, že mě bolí celé tělo. Nechala jsem to být a za chvíli jsem usnula.

Probudil mě hluk. Přesněji hluk od dveří. Děda se tam s někým hádal.

„Nesedl jsem na první letadlo jen proto, abych se dozvěděl, že mě za ní stejně nepustíš!“ hulákal naštvaně nějakej… moment! Byl to Erik!

Polovičatě jsem se zvedla a zatnula zuby, protože mi celým tělem projela bolest.

„Eriku!“ zkusila jsem na něj zakřičet, aby mě slyšel, jenže můj hlas byl ještě slabší než hned po té bouračce. Zapomněla jsem ovšem na ten detail, že Erik je upír a stejně mě uslyší. Obešel svého dědu a rozběhl se za mnou do pokoje. Když vešel do dveří, věděla jsem, že všechno bude v pohodě, protože on je tady se mnou.

Posadil se na zem k posteli, abychom měli hlavy ve stejné úrovni.

„Hrozně jsem se o tebe bál.“ Zašeptal a vzal mě za ruku. Chvíli ji jen tak držel, ale potom mi začal kreslit kolečka do dlaně. Usmála jsem se na něj a přitáhla ho blíž k sobě. Erik se zvedl a lehl si za mnou. Objal mě kolem pasu a já pocítila ten známý pocit bezpečí. Zase jsem usnula a nechala se unést těmi nádhernými sny, které se mi zdály.

Když jsem se vzbudila, byla jsem strašně ráda, že je Erik pořád u mě. Samozřejmě jsem věděla, že by neodjel bez rozloučení, ale věděla jsem, že se musí vrátit do školy nebo ho děda vyhodí.

Chtěla jsem si dát pryč vlasy z obličeje a nahmatal jsem náplast. Trochu mě to zarazilo a zároveň i překvapilo.

„Eriku, co se mi stalo?“ zeptala jsem se zvědavě. Už jsem se cítila o hodně líp. Žádná bolest. Žádná krev.

„Děda říkal, že jak tvoje auto dopadlo na zem, prorazila si hlavou okýnko…“ řekl tiše, ale zase se snažil o tón, který by mě nevyděsil.

„Au. To asi muselo bolet, ale já si na to vůbec nepamatuju. Mimochodem, co se stalo s mým autem?“ zeptala jsem se. Doufala jsem, že pro něj někdo jel, i když, pochybuju, že půjde ještě spravit…

„Sophii…,“ začal opatrně. Chápal, že moje auto, pro mě nebylo jen auto. „tvoje Porsche je jaksi na šrot…“

„Achjo.“ Postěžovala jsem si. „Vždycky všechno přežilo… vlastně, víte už, kdo mě srazil?“ zeptala jsem se. Toho kreténa bych chtěla dostat do rukou…

„Ne. Obávám se, broučku, že ho ani nenajdeme.“ Řekl tiše.

„Nechci se opakovat, ale… achjo…“ povzdechla jsem zase.

„Eriku?“ ozval se z kuchyně děda. „Jestli už se Sophii vzbudila, pojďte sem.“ Vyzval nás. Erik se zvedl, chytil mě do náruče a postavil mě na nohy. Nejdřív se mi trochu zamotala hlava, ale potom už bylo vše OK.

Ruku v ruce jsme došli do kuchyně a posadili se ke stolu. Ležela na něm červená krabička.

„Tohle mám pro vás.“ Oznámil nám děda a postrčil nám balíček. Já byla rychlejší než Erik a natáhla jsem se k němu. Rozbalila jsem ho a uviděla dva úlomky něčeho…

„Ehm, co to je?“ zeptala jsem se po chvíli váhání.

„Je to Ochrana.“ Odpověděl stručně. S Erikem jsme se na sebe rozpačitě podívali.

„Cože?“ zeptal se potom Erik. Jeho děda s úsměvem zavrtěl hlavou a vzal mi z ruky ty dva úlomky. Když je dal k sobě, vytvořili srdíčko.

„Pro každého z vás jedna část. Bude vás to chránit, a to doslova. Pokud to máte u sebe, nemůže vám nikdo ublížit. Má to pouze dvě podmínky. Musíte být pár a musíte mít každý svoji část pořád u sebe.“ vysvětlil spěšně a oběma nám dal kousek. Hned jsem věděla, co se svoji částí budu dělat. Provléknu ji a budu z ní mít náramek.

Tohle je vážně ten nejhezčí dárek, který jsem kdy dostala.