Rovnou říkám, že tahle kapitola je nic moc... Teď bohužel bude chvíli trvat, než se dostanu na net, protože budu pryč, tak si to užijte.... Janča
Kapitola padesátá pátá
Erik:
Zamíchal jsem omáčku a ochutnal. Něco tomu chybí. Jenže já nevím co…
Vykašlal jsem se na to a začal jsem si skládat oblečení do svojí půlky šatny. Ta Sophiina zatím byla prázdná. Dneska ráno odjela domů. Řekla, že si zabalí svoje věci a vrátí se během příštího týdne. Potom už tu se mnou zůstane.
Začal mi zvonit mobil. Neochotně jsem se pro něj natáhl a přijal hovor. Byla to Bella.
„Eriku, Sophii zůstala u tebe?“ zeptala se vyděšeně.
„Ne. Odjela. Copak ona za tebou nepřišla?“ zeptal jsem se a taky začal panikařit.
„Ne. Čekám tu už tři hodiny na letišti a Soph nikde.“ Vysvětlila mi. Podíval jsem se na hodiny.
„Ode mě odešla asi před čtyřmi hodinami. Než dojede na letiště…“ počítal jsem si v duchu.
„Volalas jí?“ zeptal jsem se rychle a začal ‚vylaďovat‘ pouto.
„Jo, několikrát.“ Odsekla.
„Fajn. Přijeď sem.“ Řekl jsem jí a sekl s telefonem. Co když se Sophii něco stalo? Pořád jsem nad tím přemýšlel a nemohl se soustředit na pouto.
Povedlo se mi to až když přišla Bella. Uklidnila mě a dostala mě do takové… klidné nálady. Jenže klidnej jsem byl jen, dokud jsem se nespojil se Soph.
Její nejsilnější emoce byl strach. Celou ji ochromil. Nemohla přemýšlet a nevěděla, co má dělat. Hned jsem se začal soustředit na ostatní věci. V místnosti, kde byla, vládla tma. Nic, žádný záchytný bod. V tom tam někdo vešel.
Soph nebyla schopná na něj přes bolest zaostřit. Poprvé jsem si toho všiml. Byla zraněná.
Přešel k ní nějaký muž. Přejel jí prsty po čele a pokračoval přes tvář ke krku. So se ani nesnažila bránit. Neměla na to sílu.
Odtrhl jsem se od ní a zděšeně jsem se podíval na Bellu. Rychle jsem ji přetlumočil, co jsem viděl. Bella hned zavolala Sebovi a vykopala mě ze dveří k jejímu autu.
„Hele já pojedu a ty mě směruj. Kde vlastně je? Zhruba?“ ptala se Bella a rozjela se.
„Někde blízko. Cítím její přítomnost, ale… je to divný. Prostě jeď.“ Poručil jsem jí a nechal se vtáhnout poutem.
Bella jela a já ji říkal, jestli jo nebo ne. Jako ta hra… přihořívá, hoří. Ale pak jsem měla najednou pocit…
„Bell! Zastav!“ vykřikl jsem a ještě dřív než zastavila, jsem z auta vyskočil. Rozběhl jsem se ke skladu, u kterého jsme zastavili. Dveře byly zamčené těžkým zámkem. Začal jsem s ním lomcovat. I s upíří silou jsem s ním nic nezmohl.
Když jsem uslyšel její výkřik.
Sophie:
Bylo to jako by mi vrazil kudlu do břicha.
Strašlivě to zabolelo. Tak moc až jsem vykřikla. Ani jsem nevěděla, co mi vlastně dělá. Byla jsem ještě pořád otupělá z předchozí bolesti.
Silou jsem ho od sebe odstrčila a podívala se na něj. Postřehla jsem jeho pohled. Dívali se na mě dvě zelenomodrý oči. Erikovy oči.
Zalapala jsem po dechu. Panebože! Je možný, že by Erik mohl být… jeho syn? Jasně, odpověděla jsem si hned.
Pustil mě a já sebou praštila na zem. Oblečení jsem měla špinavé a roztrhané. Přála jsem si, aby to skončila. Ta spalující bolest, která udržovala mé tělo v jednom ohni. Spalující žár se mi šířil snad všude. Nejvíc ale do hlavy. Proto jsem nebyla schopná zavolat Erika.
Potom jsem uslyšela, jak někdo začal mlátit do dveří. Vycítila jsem svoji šanci a pokusila se postavit. Nepovedlo se – hned jsem sebou praštila zpátky.
„Hned ji pusť, ty kreténe!“ zařval Erik a jeho hlas se šířil celým skladem. Můj únosce se na něj šokovaně podíval. V tom se vedle něj objevil Seb. Zmateně se na ně díval a pak udělal to jediné, co mu zbylo – rozběhl se ven. Jenže Seb s Erikem ho pronásledovali…
„Soph! Jsi tady?“ uslyšela jsem Bellin hlas.
„Tady!“ zkusila jsem na ni zavolat, ale hlas jsem měla šíleně slabý. Bella mě stejně uslyšela a rozběhla se ke mně. Zvedla mě a vynesla ven ze skladu.
Posadila mě dozadu do auta a rozjela se.
Chtěla jsem si lehnout, ale neměla jsem se o co opřít. Bella se najednou zastavila. Nejspíš si řekla, že už jsme ujeli takovou vzdálenost, že nás nenajdou…
Přešla ke mně dozadu a já se o ni opřela.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se mě starostlivě a začala studovat moje zranění. Přikývla jsem. Víceméně to byla pravda. Uslyšela jsem ránu a ucítila, jak se auto zachvělo. Lekla jsem se. Bella mě pohladila po ruce.
„Klid, to je nejspíš Seb s Erikem.“ Uklidňovala mě. Měla pravdu. Seb otevřel dveře a sedl si za volant. Erik se nasomroval k nám dozadu. Zavřela jsem oči a lehla si na něj. Objal mě a posunul se víc dovnitř, do auta.
Sice jsem hned usnula, pořád jsem ale slyšela jejich rozhovor.
„Co myslíš, že se jí stalo?“ zeptal se Erik tiše a pohladil mě po vlasech.
„Řekla bych, že něco hroznýho…“ špitla Bella nešťastně a přitiskla se k nám. I když jsem měla zavřený oči, dokázala jsem si představit bratrův výraz… Otočil se na ni a jeho láskyplný výraz mluvil za vše. Díval se na Bellu jako by byla jeho anděl. Střed jeho vesmíru. Udělal by pro ni všechno. Chápala jsem jeho pocity, já to s Erikem cítila stejně.
„Bell, miláčku, ona se z toho dostane. Jako ze všeho.“ Uklidňoval ji. Trochu jsem žárlila. Neměli by teď uklidňovat mě?
Ale asi mají pravdu…, vždycky se ze všeho dostanu. Ať je to cokoli. I když, nevím, co bych dělala, kdyby se něco stalo Erikovi. To bych asi nerozdýchala.
Seb prudce zabrzdil a Erik otevřel dveře. Vytáhl mě ven a někam šel. Vzbudil mě, takže jsem zvědavě otevřela oči. Byli jsme u domu mého táty v Londýně. Ani mi nepřišlo, že jsme jeli tak dlouho.
„Co tady děláme?“ zeptala jsem se a Erik mě postavil.
„Můžeš?“ zeptal se starostlivě a pořád mě přidržoval. Přikývla jsem a zopakovala jsem mu svoji otázku.
„Tvůj táta chtěl, abychom tě dovezli sem.“ Vysvětlil mi a Seb zatím otevřel dveře. Podržel je a my s Erikem vešli.
„Asi budeš chtít sprchu, co?“ zeptal se Erik a trochu se pousmál. Byla jsem šťastná, že už má lepší náladu. Když ji měl on, já taky.
„Jo. Hodně dlouho.“ Souhlasila jsem vesele a zašla do prvního pokoje, o kterém jsem věděla, že je tam koupelna.
Svlékla jsem si ty roztrhaný hadry a vlezla do sprchy. Pustila jsem si horkou vodu a nechala ji, aby ze mě smývala špínu a krev. Raději jsem ani nemyslela na všechny svá zranění. Pořádně jsem se umyla a zamotala se do hebké osušky. Pak jsem si oblékla froté pyžamo, které mi Bella nechala u Erika. Zalezla jsem do postele a užívala si ten nádherný pocit.
Měkoučká matrace byla úžasně pohodlná, na nadýchaných polštářích se krásně leželo a úplně nejlepší byl Erik, kterej ležel vedle mě.
„Myslíš, že to může být pravda?“ zeptala jsem se Erika po chvíli ticha. Se zájmem se na mě podíval. Pak zavrtěl hlavou.
„Nevím.“ Přiznal zničeně.
Tak to zkus zjistit…, pobídla jsem ho přes pouto. Pomalu přikývl, posadil se a vylovil z kapsy mobil. Vytočil číslo a čekal.
„Ahoj mami!“ pozdravil s úsměvem do telefonu a vyčkával. To jako čeká na správnou chvíli? Netrpělivě jsem do něj šťouchla.
„Jo, jo.“ Odpověděl mi tiše a zase se soustředil na hovor.
„Ehm, mami, může se na něco zeptat?“ začal opatrně. „Chtěl bych vědět, po kom z rodiny mám oči.“ odhodlal se a vyřknul svůj dotaz. Pak chvíli mlčel a rozloučil se s mámou.
„Mělas pravdu.“ Zašeptal a klopil zrak k podlaze. Pohladila jsem ho po vlasech. Skousávala jsem si ret a nevěděla jsem, co říct.
„Řeknu jí to.“ Řekl odhodlaně.
„Co?“ zeptala jsem se polekaně.
„O nás. O upírech.“ Upřesnil, abych to pochopila. Nejdřív jsem se zamračila, ale pak jsem přikývla na souhlas.
„Máš pravdu.“ Šeptla jsem jen. Erik se na mě šťastně podíval.
„Dík.“
Erik mě sice donutil ležet, ale já s tím nemám moc trpělivosti, takže tu teď znuděně pochoduju sem a tam po pokoji. To mě ovšem taky přestalo bavit. Měla jsem hlad, tak jsem si šla do kuchyně pro krev.
Cestou zpátky jsem zaslechla tlumené hlasy v jídelně. To mě nenechalo klidnou a přešla jsem potichu ke dveřím. Byly pootevřené, takže jsem se ani nemusela moc snažit, abych slyšela, co říkají.
„Ale tohle není poprvé!“ řekl ostrým hlasem Erik. Trochu jsem se vyklonila, abych viděla dovnitř. Všichni členové mojí rodiny seděli kolem stolu.
„A nevíš, jak jsme to asi měli zařídit? Nemůže mít svýho osobního strážce!“ vyjela na něj Laura naštvaně. Přes pouto jsem věděla, že Erik zatnul ruku v pěst.
„Oba dva se uklidněte!“ okřikla je Bella. „V tomhle musím souhlasit s Erikem. Po té bouračce jsme měli tušit, že to nenechají jen tak.“ Řekla klidným tónem a na židli vedle Erika se zavrtěla.
Aha…, konečně mi to došlo – oni mluví o mně…
„Dobře, kdo je na čí straně už jsme si řekli. Teď musíme vymyslet nějaké řešení.“ To mluvil Alex. Sice jsem na něj neviděla, ale poznala jsme ho po hlase.
„Jedno mám. Vezmu ji s sebou do Irska – jak je to celou dobu v plánu. Může se mnou chodit do školy a JÁ jsem schopnej s ní být dvacet čtyři hodin denně.“ Rozhodl Erik. Trochu mi vadilo, že mluví o mně beze mě, ale vzbuzovalo to ve mně celkem hezký pocit, že o mě mají strach a mají mě rádi.
„A neměl by ses zeptat taky na její názor?“ prskla Elena. Rozhodla jsem se pootevřít si ještě trochu dveře, abych viděla i na Alexe. Ten se zvláštním pohledem podíval na Erika. Ten obrátil oči v sloup a podíval se mým směrem.
„Soph, přestaň se tam schovávat a pojď sem.“ Pokynul mi s úsměvem.
„Jak dlouho víš, že jsem tady?“ zeptala jsem se zvědavě a zahanbeně zároveň. Šla jsem rovnou k němu.
„Od začátku.“ Řekl a s Alexem se oba rozesmáli. „Ale teď o tom, co jsi slyšela…“ začal, ale přerušila jsem ho.
„Já se odstěhuju za Erikem.“ Řekla jsme pevným, vážným hlasem. „Přeměnila jsem ho proto, abychom mohli být spolu. A jak dlouho, že to zatím bylo? Tři týdny? A navíc, věřím mu. Postará se o mě.“ Rozhodla jsem se a čekala na reakce mé rodiny.
Bella se usmála.
„Konečně! Dneska první inteligentní rozhodnutí.“ Pogratulovala mi z legrace. Zavrtěla jsem se smíchem hlavou.
Takže Irsko. To bude ještě zábava…
2024 ©