Ahoj! Po dlouhé době sem zase přidávám novou kapitolku. Do konce týdne bych chtěla ještě přidat minimálně dvě kapči Erika a aspoň jednu kapitolu Ariany... snad se zadaří. Janča
Kapitola padesátá šestá
Sophie:
Seděla jsme Erikovi na klíně. Hladila jsem ho ve vlasech a on mi šeptal do ucha dosti nemravné návrhy toho, co by se dalo dělat v deštivém odpoledni.
„Hej! Kde jste všichni?!“ křičela rozrušeně Bella, která vešla do pokoje.
„Co se stalo?“ zeptal se Erik a oba jsme se zvedli
„Jsou tady.“ Bylo jediné, co řekla. S Erikem si vyměňovali pohledy, kterým jsem nerozuměla.
„Běžte.“ Poručila nám spěšně. „Eriku, tady máš klíčky. Cesta je na GPSce.“ Instruovala ho a podala mu klíče. Erik mě vzal za ruku a táhl mě pryč.
„Ne! Počkej, musím si vzít sebou alespoň Keysi.“ Vytrhla jsem se mu a zavolala na svého pejska. Uslyšela jsem, jak přiběhla ke dveřím a hned jsem je otevřela. Málem mi podrazila nohy. Rychle jsem jí nasadila vodítko a za Erikem jsme vláli obě…
„Eriku, co se tu děje?“ naléhala jsem na něj.
„Soph, nečekal jsem, že to někdy řeknu, ale mlč prosím.“ Odbyl mě a otevřel dveře od auta. Posadila jsem se s Keysi na zadní sedadlo. Erik si sedl na místo řidiče a rozjel se. Přitom ještě stíhal štelovat GPS.
Prvních pár minut jsem se neodvažovala nic říct. Pak mi to ale nedalo…
„Eriku, co se stalo?“ zopakovala jsme tiše svoji otázku. Dělal, že mě neslyší a pořád něco mačkal na navigaci.
„Eriku?“ podpořila jsem svoji otázku dostatečnou hlasitostí.
„Sophii, prosím. Nenuť mě, abych na tebe byl hnusnej.“ Pronesl a dál mi nevěnoval pozornost.
„Eriku, můžeš mi, sakra, odpovědět?!“ vyjela jsem na něj ostře. Dál mě ignoroval.
„Tak víš, co?“ zkusila jsme taktiku vydírání. „Zastav mi.“ Poručila jsem mu.
„Já a Keysi jdeme.“ Rozhodla jsem a propalovala ho zlostným pohledem.
„Soph, můžeš se na chvíli přestat chovat jako rozmazlený dítě?“ vykřikl a šlápl na brzdu. Auto se okamžitě zastavilo a Erik se na mě otočil.
„Tak když si tohle myslíš, můžeme zrušit i tu svatbu, ne? S takovou to nemá cenu!“ křičela jsem na něj a okamžitě litovala každýho slova.
„To vážně chceš?“ zeptal se, zbaven všech emocí.
„Tak mi řekni, kam jedeme.“ Řekla jsem už taky klidně.
„Ne.“ Řekl sice potichu, ale jasně. Zase se rozjel.
„Taky se můžu podívat sama!“ vyštěkla jsem a plně se soustředila na naše pouto. Erik na mě něco křičel, ale já ho neslyšela.
Povedlo se mi.
Byla jsem v jeho hlavě. On mi to dělá v jednom kuse a mě se to poprvé povedlo až teď. Prohrabala jsem se mu v myšlenkách a zjistila, co se děje. Jdou po nás. Teda vlastně… spíš po mě. A teď jedeme někam daleko, do zabezpečenýho domu, kterej koupila Bella.
Tohle mi stačilo. Vypadla jsem mu z hlavy pryč.
„Jsi spokojená?“ ječel na mě. Strnule jsem se na něj dívala. Byla jsem vyděšená a k tomu ještě unavená a vyčerpaná.
„Soph?“ zeptal se starostlivě. „Já vím, že se ti chce spát, ale teď to nejde. Varoval jsem tě. Taky jsem to poprvé takhle cítil. Ale musíš to ještě chvíli vydržet, jo?“ jeho hlas byl zase něžný a příjemný. Přikývla jsem a opřela se o Keysi.
„Mluv na mě. Abych věděl, že jsi v pohodě.“ Nakázal mi Erik.
„Nechce se mi.“ Špitla jsem a nahnula se do co nejpohodlnější pozice.
„Broučku, no tak.“ Uklidňoval mě. „Už jen chvíli. Za pár minut tam budeme.“
A měl pravdu. Asi za dvacet minut zaparkoval u garáže nějakého domu. Měla jsem pocit, že by dům mohl přejet tank, pak by na něj mohlo spadnout letadlo a pořád by stál. Když jsme si všimla komplikovaného otevírání dveří, napadlo mě, že by se sem nedostala ani FBI.
Vešla jsem za Erikem dovnitř a za mnou hned běžela Keysi. Dům byl zařízen podobně jako ten můj v Irsku. Bella se nejspíš snažila, abych se tu cítila co nejlíp…
Prošla jsem všechny místnosti a hledala postel. Samozřejmě to byly až poslední dveře… zalezla jsem tam a zavrtala se do postele. Erik za chvíli přišel za mnou.
„Mluvil jsem s Bellou.“ Oznámil mi a lehl si ke mně.
„A co?“ zeptala jsem se zvědavě. Zároveň jsem se trochu bála
„Jsou v pořádku. Napadli je Původní, ale Bella se Sebem je všechny je zabili. A, ehm, všichni už vědí o Willovi.“ Řekl tiše. Ou...
„On tam byl?“ zeptala jsem se, protože mi to nedávalo smysl.
„Ne. Ale ti upíři o něm mluvili…“ přiznal a usmál se. „Myslel bych, že se ti uleví, když to konečně prasklo.“
„To teda nevím.“ Zavrtěla jsem hlavou a otočila se na bok.
„Copak? Nechceš aby všichni věděli, co se mezi váma stalo?“ smál se mi. Překvapeně jsem se na něj otočila.
„Víš, myslela jsem si, že se se mnou rozejdeš až to zjistíš. Ale ty z toho máš pořád jen legraci.“ Vážně si stěžuju na to, že mi můj snoubenec odpustil… nevěru?
„Teda…, měla bych vás seznámit. Rozuměli byste si.“ Zasmála jsem se a znovu si lehla. Erik mě objal a položil si hlavu na místo mezi moji čelist a rameno. Skoro okamžitě jsem usnula. A byla bych radši. kdybych spala beze snů…
Zdálo se mi totiž o Willovi. Přesněji, byla to vzpomínka na jeden zážitek, který jsme spolu prožili.
Zrovna jsem si zaplétala dlouhé vlasy do copu, když někdo zaklepal. S povzdechem jsem šla otevřít. Pozdě jsem si uvědomila, že na sobě mám ‚noční úbor‘.
Za dveřmi stál Will. Byl celej promočenej od toho, jak venku pršelo.
„Ahoj Vick.“ Pozdravil mě tiše a skoro se na mě ani nepodíval. Pořád klopil oči k podlaze.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho. „Ehm, Wille, já… zrovna jsem se chystala ke spánku.“ Přiznala jsem a jako polehčující okolnost jsem zívla.
„V pohodě. Omlouvám se, ale musím ti něco říct.“ Řekl rychle a strčil nohu mezi dveře tak, abych nemohla zavřít.
„Bude to jen chvilinka.“ Slíbil a pokřiveně se usmál. Protočila jsem oči ke stropu a ustoupila, aby mohl vejít.
„Víš, že pokud někdo přijde, bude to extra průšvih?“ zeptala jsem se bojácně. Kromě mé rodiny nikdo nevěděl, že mám s Willem vztah. Teda, pokud se to tak dá nazvat.
„Vím.“ Zadrmolil rychle a přistoupil ke mně blíž. „Ale už dlouho chci něco zkusit.“ Přemlouval mě. Chvíli jsem se bránila, že na jeho pokusy dneska fakticky nemám náladu, ale nakonec mě přemluvil.
Posadil se na moji postel a přitáhl mě k sobě. Sedla jsem si mu na klín a otřela se mu rty o čelo. Ucítila jsem, jak se zachvěl. Objal mě kolem břicha a vcelku vášnivě mě políbil. Po chvíli váhání jsme mu začala polibek oplácet.
Zničehonic jsem ležela pod ním. Pořád jsme se líbali a hladili, když…
S leknutím jsem se probudila a vymrštila se do sedu. Panebože! Co se se mnou děje? Proč se mi zdá o Willovi?! Ještě ke všemu něco takovýho!
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Erik starostlivě. Seděl na židli naproti posteli.
„Ne.“ Zamumlala jsem hned. „Viděl si to, že jo?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že má neomezený přístup k mým myšlenkám. Přikývl. Kurník šopa!
„Zlobíš se?“ zeptala jsem se tiše, zasmušile.
„Nemůžeš za to, co se ti zdá.“ Konejšil mě. „A taky… nemůžeš za to, co k němu cítíš. Miluješ ho.“ Oznámil mi skutečnost, o které jsem dlouho věděla a nechtěla si ji připustit.
„Ale tebe taky.“ Ujišťovala jsem ho a do očí se mi řinuli slzy. „Miluju tě víc než jeho.“ Zamumlala jsem a natáhla se po jeho ruce. Sedl si za mnou a objal mě.
„Nebreč, broučku.“ Uklidňoval mě. „Za chvíli přijde Bella. Ještě si bude myslet, že ti tu ubližuju.“ Zasmál se a políbil mě do vlasů.
„Bella přijde?“ zaznamenala jsem a obličej se mi rozzářil.
„Jo. Přijede si nás, teda spíš tebe, vyzvednout a osobně nás doprovodí do Irska. A ještě něco, se Sebem tam s námi zůstanou.“ Přidával pořád další a další věci, které mě činili šťastnou. Nakonec jsem mu padla kolem krku.
Nic lepšího než on mě nemohlo potkat. Kluk, kterej mě miluje i přes moji povahu, moje upírství a vůbec, přes celou moji existenci. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takovýho stane právě mně.
Leželi jsme spolu v objetí tak dlouho, dokud nepřijela Bella.
„Tak co vy dva, jste v pohodě?“ ptala se jen, co vešla do domu. Když vešla k nám do pokoje, zatvářila se skoro znechuceně.
„Jasně, zase se válíte v posteli.“ Poznamenala a posadila se k nám. Vesele jsem se na ni usmála a taky si sedla.
„Proč se furt tak culíš?“ neodpustila si Bella otázku. Reagovala jsem na ni tak, že jsem ji pevně objala a obě jsme se začali smát.
„Erik mi to řekl.“ Přiznala jsem a Belle hned došlo, že myslím to Irsko.
„Slíbil si, že to bude překupko!“ vyjela na něj Bella naštvaně. Erik jen pokrčil rameny a snažil se tvářit nevině, ale obě jsme viděli, jak mu cukají koutky.
„Hele, teď mě napadá…“ začala jsem. „Máme se vlastně kam nastěhovat?“ zeptala jsem se Erika, protože jsem netušila, jak daleko jsme se zařizováním našeho bytečku. Erik pokrčil rameny.
„Postel tam je, kuchyň je skoro vybavená a lednička taky funguje. Tak myslím, že to je vše důležité.“ Usmál se a spiklenecky se podíval na Bellu.
„Co se tady děje?“ zeptala jsem se užasle a zmateně zaráz.
„Nic, jen že nám Bella vybavila kuchyň. Dá se v ní i vařit.“ Prohodil Erik jakoby nic. Zůstala jsem se na ně oba udiveně koukat.
Sice to byla jen kuchyň, ale ti dva toho pro mě udělali už tolik, že mě to dojalo. Takže musím poupravit svoje předchozí mínění. Nejenom Erik je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Bella a Erik jsou to nejlepší co mám… je to vtipný, když si představím, kde bych teď bez nich byla.
Fajn, sice jsou oba úžasní a zbožňuju je, ale pořád se nenaučili, jak nerada balím a že na mě nemají spěchat. I když, za to balení si můžu sama… neměla jsem zvědavě vyházet polovinu věcí tady…
Nakonec se to nějak udělalo a Erik to ochotně odnosil k Belle do auta. Pak už jsme se vydali do mýho milovanýho Irska…
Cesta proběhla celkem rychle na to, že jsme sebou měli i psa. Ani nevím, jak to Bella udělala s autem a jak se Seb může tak rychle přemisťovat, protože na nás čekal na letišti (i s tím autem, mám podezření, že můj bratr není jen tak nějakej upír…, ale Spiderman nebo Batman asi nebude…).
Potom, co jsme se všichni přivítali se Sebem a posléze se i rozloučili, jeli Bella se Sebem k sobě a my s Erikem zase k nám. A Erik měl pravdu. Po těch asi čtrnácti dnech, co jsem tu nebyla, to tu opravdu prokouklo. Erik vymaloval, nějakej nábytek už tu taky byl…, bylo to tu vlastně už celkem zabydlený.
„Ale jednu věc jsme zapomněli oba, kde bude spát Keysi?“ zeptala jsem se a pohladila fenku, která když slyšela své jméno, hned přiběhla.
„Nevím, v posteli?“ zkusil to Erik a mě nezbilo nic, než souhlasit. Na zemi ji spát nenechám.
Večer, když jsem šla spát, se to vše uskutečnilo tak, jak Erik říkal. Já s Keysi jsme spolu spali v posteli a Erik šel lovit. Moc se mi nelíbilo, že ho nechávám jít samotnýho v noci, ale alespoň mě uklidňovalo pouto. Na druhou stranu mě překvapilo, jak rychle jsem bez něj usnula. O to víc jsem byla v šoku, když jsem se probrala a vedle mě ležel místo Erika Jacob. Jak jsem se lekla, praštila jsem se do zdi…
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se vyjeveně a mnula si naražené místo na hlavě.
„Přijel jsem ráno a odvezl Erika do školy.“ Vysvětlil mi. Ááá… škola ten detail, co jsem vynechala.
„A co?“ zeptala jsem se, protože mi nebylo jasný, proč se tváří, jakoby viděl ducha.
„Viděl jsem tam Vanessu.“
2024 ©