Tak jsem tu s další kapitolkou..., to co se stane vám možná bude připadat divný a třeba i trochu trapný, ale... Jacoba mám prostě ráda a neměla jsem to srdce mu pořád ubližovat :D Janča
Kapitola padesátá sedmá
Sophie:
„Jaku,“ začala jsem opatrně. „víš přece, že Vanessa…“ nechtěla jsem říkat umřela, protože jsem věděla, že i po takové době ho to zraňuje.
„Jo, já vím. Ale Will se přece taky vrátil!“ protestoval Jake.
„Ale Will neumřel! Proměnili ho na upíra a někdo další ho proměnil na jinýho upíra.“ Vyjela jsem, protože jsem nechtěla, aby si Jacob dělal zbytečné naděje.
„Jak víš, že Ness umřela?“ zeptal se naštvaně.
„Pohřbili jsme ji sakra! Prostě to není možné.“ Hádala jsem se dál. Jake zavrtěl hlavou a jeho výraz se zklidnil.
„Bylo by to možný.“ Řekl tiše. „Ten den, co jsem napadl Erika…, šel jsem potom za Vany. Potřeboval jsem se uklidnit. Tehdy mi pila krev. Nevím přesně kolik, ale myslím, že na přeměnu by to mělo stačit.“ Vysvětlil mi a mě to došlo.
„Proč si to neřekl dřív!?“ vyštěkla jsem a vyběhla z postele. Pobrala jsme oblečení a hřeben a začala jsem se dávat do kupy, abychom mohli odjet.
„Byl jsem v takovým šoku, že mi to nedošlo…“ přiznal tiše. Chápala jsem to…
„Hele, kam se vlastně chystáš?“ zeptal se, když viděl, že se převlíkám.
„Chceš mít jistotu, že je to Vanessa?“ zeptala jsem se zvědavě. Přikývl.
„Takže jdeme kopat hrob.“ Rozhodla jsem. Jake souhlasil.
Mělo to jeden klad a jeden zápor.
Klad byl ten, že zjistíme pravdu a zápor, že je Vanessa pohřbená v lese za domem mých rodičů. Takže se znovu proletím…
Rychle jsem načmrkala Erikovy vzkaz a doufala, že to pochopí. Vanessa přece byla jeho kamarádka…
Pak jsme s Jakem nastoupili do jeho auta a rozjeli se… dorazili jsme na letiště a tam přestoupili na letadlo.
Prvních pár chvil jsme seděli mlčky, ale já už pak musela promluvit.
„Jaku, nesmíš být zklamanej, když to…“ nechala jsem větu vyznít do prázdna. Přikývl. Tenhle jeho zmučený výraz mi stačil na celou cestu, takže dokud letadlo nepřistálo, mlčela jsem. Od letiště jsme to vzali upíří rychlostí až do lesa. Cestou jsme ještě ukradli dvě lopaty.
Když jsme došli k místu mezi stromy, kde byla udusaná hlína a na ní věneček, bolestně mi to připomnělo Izabelku. Snažila jsem se to vytlačit z hlavy a začala jsem kopat. Sama za sebe jsem se styděla. Se svým bývalým přítelem tu kopu mrtvolu jeho holky. Divný, co?
Po chvíli už jsem seděla a byla unavená, ale Jake pořád kopal dál. Když najednou narazil na rakev. Jen to zadunělo.
Zvedla jsem se, přešla k jámě, a když jsem se zhluboka nadechla, naklonila jsem se. Rakev byla rozbitá a evidentně prázdná.
Podívala jsem se na Jake. Vítězoslavně se zubil. Taky měl proč. Jeho Ness byla naživu. Jako upír… v tom mě ale napadla jiná myšlenka.
„Jaku, jak to, že tě nepoznala?“ zeptala jsem se. Bylo to jediný, co mi na tom všem nedávalo smysl. Jake pokýval hlavou.
„Chvíli mi to taky nedocházelo, ale pak jsem si vzpomněl na případy upírů, kteří po přeměně ztratili paměť. Myslím, že Vany bude to stejný. Ale myslím, že si vzpomene. Máme spolu přece pouto, ne? Sice ne tak silný, jako ty a Erik, ale je tam.“ Radoval se a pořád se usmíval. Byla jsem šťastná za něj. Přála jsem si, aby si na něj vzpomněla. Už kvůli tomu, jak se pořád trápil. Po těch letech by si konečně zasloužil trochu toho štěstí…
„Takže, co teď budeme dělat?“ zeptala jsem se a začala zakopávat jámu. Odpověď mi byla jasná. Jake bude chtít být u Van co nejdřív, aby jí všechno vysvětlil a… počkat, to asi ne. Řekla by si o něm, že je blb.
„Nevím.“ Přiznal, ale pořád se koukal před sebe a vypadal opravdu sladce.
Vem Jacoba do restaurace na náměstí a přijď do parku., ozval se mi v hlavě Erikův hlas. Vůbec jsem nechápala, proč to po mě chce a taky jsem nevěděla, jak je možný, že je tady, ale poslechla jsem. A v parku mě čekalo zajímavé překvapení.
Na lavičce tam seděla Vanessa. Když mě uviděla, zvedla se a šla mi naproti.
„Ty budeš asi Sophii, že?“ zeptala se a s úsměvem ke mně napřáhla ruku.
„Jo.“ Přikývla jsem a říct, že jsem zmatená by bylo slabý slovo. A Vanessa si toho všimla.
„Promiň, já…, nechtěla jsem tě otravovat. Erik říkal, že mě tu provedeš…“ vysvětlovala mi a mě to došlo. O tohle mu jde. Přiletěli s Vanessou, aby si tu mohla vzpomenout. Má tu domácí prostředí a… můj manžel je geniální!
Jacob:
„Eriku, prosím! Už mě za ní pusť.“ Otravoval jsem ho už skoro dvě hodiny stejnou větou. Jen zavrtěl hlavou. Už mě tak štval, že jsem začal pomalu drtit stůl v restauraci.
„Copak to nechápeš? Skoro půl roku si myslím, že je mrtvá a když zjistím, že není, nechcete mě za ní pustit.“ Stěžoval jsem si.
„Hele, já tě chápu. Poslal jsem tam Soph, aby jí nějak vysvětlila situaci a připravila ji na tebe. Až to bude, tak mi dá vědět.“ Řekl a poklepal si na spánek.
„S tím psychickým poutem už mě serete. Normálním lidem stačí jednoduchý pouto co má každej upír.“ Mumlal jsem si pro sebe a Erik se zašklebil. Pak se mi začal smát.
„To by mě vážně zajímalo, co bys dělal s fyzickým.“ Neodpustil si rýpnutí a objednal si další pití. Když se mě ptal, jestli si dám taky, zavrtěl jsem hlavou. Tu skleničku bych jim vzteky rozmlátil…
„Tak už?“ přesunul jsem se z jedné věty, která Erikovi lezla na nervy na druhou.
„Ne.“ Oznámil mi chladně a tvářil se opravdu smrtelně vážně. Když jsem se zeptal už asi po desáté, nevydržel to a přes pouto se Sophii zeptal, jak jsou na tom.
„Fajn.“ Zamumlal si Erik potichu pro sebe. „Soph říkala, že už můžeme vyrazit.“ Řekl mi klidně a já okamžitě vstal. Erik pozvedl obočí.
„Víš, co? Já jdu za svojí mámou a ty jdi za Soph a Vanessou. Budou na tebe čekat před parkem.“ Oznámil mi a odešel. Zaplatil jsem a rozběhl se ven.
Jak Erik řekl, Sophii s Vanessou stáli před branou do parku. Když jsem je uviděl, trochu jsem zpomalil, aby se Ness nevyděsila.
„Ahoj.“ Pozdravil jsem, když jsem k nim došel. Sophii se usmála, rozloučila se s námi a odešla. Zůstali jsme sami…
„Ehm…, ahoj.“ Pozdravila mě Nessie plaše. Pokynul jsem k bráně. Van přikývla a vešli jsme do parku.
Chvíli jsme se procházeli mlčky. Byl jsem strašně rád, že jsem s ní a bylo mi jedno, že nic neříká. Nakonec se Van osmělila a promluvila.
„Sophii mi všechno řekla…“ poznamenala tiše.
„Já vím. Erik mi to řekl.“ Řekl jsem a přikývl u toho. Při zmínce o Erikovi Van zrudla. Páni, nenapadlo mě, že se Soph až tak rozpovídala… využil jsem toho a vzal ji za ruku. Překvapivě mi stisk opětovala a ještě se u toho usmála.
Tak nějak jsem věděl, že to jednou bude v pohodě. Tohle mě o tom ujistilo…
Sophie:
Nechala jsem tam ty dva o samotě. Měly si toho hodně, co říct… byla jsem ráda za ně. Chtěla jsem jít za Erikem. Zrovna v tu chvíli mi pípla smska. Byla od Erika.
Prijd za mnou k tomu starýmu skladu.
Cože? Co jako budeme dělat u nějakého blbýho skladu?, pokládala jsem si otázku a trochu se bála, ale pak mě napadlo, že Erik by nikdy neudělal nic, co by mi ublížilo.
Pokrčila jsem rameny a vydala se ke skladu.
Když jsem tam došla, nikdo tam nebyl. Ani Erik ani nikdo jiný. Zdálo se mi to divné, ale zatím jsem to nedávala nijak moc najevo. Chtěla jsem ještě chvíli počkat.
Jenže… pak už mě to začínalo děsit. Otočila jsem se k odchodu a šla. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk. Lekla jsem se a přidala do kroku. Ale to něco mě dohánělo. A posléze i chytilo…
Jak jsem zjistila, nebylo to něco, ale někdo. Chytil mě zezadu a povalil na zem. Strašně jsem se bála a začala se bránit. Jenže mi to nebylo vůbec co platné. Křičela jsem a kopala kolem sebe, ale on měl větší sílu. Snažila jsem se zavolat Erika, ale nešlo to. Po chvíli bránění už jsem neměla sílu a jen se poddala. Ten kretén mě zavřel do toho skladu. No, vlastně tam zavřel nás oba…
Byla mi hanba z toho, jak se nedokážu bránit a při první příležitosti se nechám unést.
„Kde to jsem!?“ zařvala jsem na toho kluka zuřivě.
„Ve skladu?“ odpověděl ironicky a zasmál se vlastnímu vtipu. To už jsem nevydržela a jednu mu ubalila.
„Ale, ale. Holčička se brání.“ Smál se mi, když mi chytil ruce a silně je zmáčkl.
„Proč se nemůžu spojit s Erikem?“ vyjekla jsem najednou, protože jsem to chtěla vědět.
„Vidíš támhle tu holku?“ zeptal se a ukázal na dívku, které jsem si předtím nevšimla.
„Jmenuje se Irena a má schopnost. Dokáže rušit účinky takovýho blbýho pouta jako máte vy dva!“ řval na mě a jednu mi vrazil do obličeje. Neudržela jsem rovnováhu a flákla sebou na zem.
No…, úžasný. Bella mě zabije.
2024 ©