Jak jsem se doslechla od Míši :D, tahle kapitola je prý hodně zmatená. A... má to svůj důvod. V další kapitole (alespoň doufám, že to dokážu nějak dobře vysvětlit) byste měli pochopit, proč... vaše Janča
Kapitola padesátá osmá
Sophie:
Ležela jsem. Pode mnou byla kamenná zem. Hrozně to studilo a zároveň pálilo. I když jsem měla otevřený oči, nic jsem neviděla. Všude byla tma a stejně tu nebylo vůbec nic k vidění.
Pokusila jsem se posadit, ale zamotala se mi hlava a spadla jsem hned zpátky.
Jsem snad upír, sakra!
Po nějaké chvíli se mi to přece jen povedlo. Najednou mě napadlo, proč jsem to vlastně udělala. Vůbec jsem si to nepamatovala. Vlastně…, měla jsem zvláštní pocit. Cítila jsem se, jako bych na něco zapomněla. Na něco hodně důležitýho, ale najednou to bylo pryč. Nevěděla jsem, co to bylo a ani jsem tomu nechtěla věnovat pozornost. Zajímalo mě, co dělám tady.
Dobrovolně bych sem v životě nepřišla, to mi bylo jasný. Tím se ale naskytla další otázka. Kdo mě sem teda přivedl a proč?
William:
Nevěděl jsem co dělat. Jasně, jít za ním, ale co mu mám říct?
„Nazdar Eriku. Jmenuju se Will a vím, kde je tvoje holka, protože jsem byl nápomocen při jejím únosu…“ to asi ne… akorát by mi vrazil.
Proklínal jsem se. Tohle jsem neměl dovolit. Nikdy. Slíbil jsem jí, že jí nikdy nikdo neublíží. A pak jsem jí ublížil já sám…
Nejhorší na tom bylo, že to byla pořád ta samá holka, do který jsem se zamiloval a pořád ještě ji miluju.
Do prdele už!
Nakonec jsem se rozhodl jít za Erikem a všechno mu vyklopit…
Zazvonil jsem a čekal, co se bude dít. Chvíli jsem si myslel, že není doma a už jsem to chtěl vzdát, ale potom konečně otevřel.
„Ehm, ahoj. Já… jsem Will.“ Pozdravil jsem ho. Zmateně se na mě díval.
„Sory, ale na něco takovýho fakt nemám náladu.“ Odsekl a chtěl zavřít, ale já jsem rychle prošel dveřma.
„Potřebuji ti něco říct…“ začal jsem, když mě něco zarazilo. „Páni!“ vydechl jsem, když jsem uviděl překrásný obrázek. Byla na něm Soph.
„Tos kreslil ty?“ zeptal jsem se a začal se prohrabovat v papírech na stole. Na všech obrázcích byla Soph. Na některých i, no, bez oblečení…
„Jo.“ Odsekl Erik a vytrhl mi papíry z ruky. „Můžeš mi říct, co tu děláš?“ zeptal se nevrle.
„Vím, kde je Sophii.“ Řekl jsem bez toho, že bych ještě nějakou dobu chodil kolem horký kaše. Erik se na mě vrhl a přirazil mě ke zdi. Přitom mě začal dusit.
„Kde je?“ zařval na mě a přitvrdil. Sice jsem mu nechtěl demonstrovat svoji sílu hned, ale vytočil mě, takže jsem ho od sebe odmrštil – celkem silně… Erik přeletěl místnost, narazil do zdi a bolestně hekl. Přišel jsem k němu a sklonil se.
„Nechci na tebe naléhat, ale myslím, že mi dva bychom spolu mohli vycházet i bez použití síly.“ Pronesl jsem obřadně a podal mu ruku. Využil toho a já mu pomohl ze země.
„Takže? Kde je?“ začal zase a tentokrát ještě důrazněji. Viděl jsem, jak ho to ničí a chápal jsem, že je to naléhavý. Na druhou stranu mě dělalo škodolibou radost, že zrovna on potřebuje moji pomoc. Nakonec v mém osobním boji zvítězila ta „lepší“ část a já mu vše odvykládal.
O siru Williamsovi, o tom, že Původní je chtějí kvůli poutu a že sir Williams se ještě nevzdal naděje, že Sophii jednou bude jeho. Erika to čím dál víc zraňovalo. Už jsem se na něj nemohl dívat… a tak jsem mu navrhl, že pro Soph půjdeme společně. Přece jen jsem ty lidi, co ji unesli, znal…, pracoval jsem pro ně, takže by to vše mělo být jednoduší. K tomu Erik ještě navrhl, že s námi půjde Bella. Párkrát jsem ji viděl prát se, takže jsem souhlasil.
Vše se udělalo tak, jak Erik navrhl a za chvíli už jsme seděli i s Bellou v autě. Erik řídil a já ho naváděl. Když jsme dorazili ke skladu, vystoupil jsem jako první a vyrazil dveře. Než jsem vešel, na chvíli jsem zaváhal. Nevěděl jsem, co čekat. Ale pak jsem se donutil jít dál…
Sophie:
Uslyšela jsem ránu. Šíleně jsem se polekala a pak uslyšela kroky. Blížili se ke mně. Urychleně jsem vstala a rozběhla se. Ale kam!? Od jedinýho východu jsem slyšela ty zvuky!
Ale pak mě něco napadlo… to že tu někdo je, znamená, že jsou otevřený dveře. To je moje šance!
Rozběhla jsem se k východu, když jsem do někoho vrazila. Byl to nějaký chlapec, ne o moc starší než já. Rychle si mě prohlídl, chytil mě a vlekl ven.
„Hej!“ zakřičela jsem a praštila ho. Rána letěla přes nos, přímo do obličeje…
„Hele, beruško, klídek. Jdeme tě zachránit.“ Klidnil ten kluk můj temperament a vyhnul se další ráně. Moment. Beruško!?
„Wille?“ zeptala jsem se zmateně.
„Jo.“ Přikývl a táhl mě ven. Udiveně jsem za ním vlála. Když jsme vešli na denní světlo, musela jsem si zakrýt oči, protože v mém vězení byla jen tma.
Posadil mě do auta a někdo vpředu se rozjel.
„Soph! Jsi v pořádku?“ zeptala se Bella vyděšeně a objala mě.
„Bell, co tady děláš?“ zeptala jsem se překvapeně. Odstěhovala se přece do Ruska… Bella se na mě udiveně podívala, ale pak se otočila na Willa.
„Šlo to v pohodě?“ zeptala se a vzala mě za ruku. Opřela jsem se o ni a zavřela oči. Cítila jsem kolem sebe napětí. Jakoby všichni na něco čekali. Na něco, co udělám já.
„Jo. Byla tam sama. Všichni šli nejspíš na oběd.“ Zasmál se vlastnímu vtipu. Zavrtěla jsem se a Bella na to hned zareagovala.
„Klid. Hned tam budeme.“ Konejšila mě a zase mě nechala odpočívat.
Za chvíli jsme dojeli někam. Nevím… asi to bylo domů, nepamatuju si to. Nikdy jsem tu nebyla. Nečekala jsem na ně a hned šla dovnitř. Byla tam celá moje rodina.
„Broučku, jsi v pořádku?“ zeptal se příjemný, melodický hlas za mnou. Otočila jsem se. Nikdy jsem toho kluka neviděla, tak proč mi říká broučku? Nechala jsem ho tam stát a šla si sednout k pohovce, když mi Alex položil ruku na rameno.
„Soph, Erik se tě…“ začal, ale já ho přerušila a setřásla ze sebe jeho ruku.
„Já žádnýho Erika neznám. Dejte mi všichni pokoj!“ zakřičela jsem zuřivě.
2024 ©