Udělám cokoli, s láskou Erik - 59. kapitola

Ahoj, tak je tu další kapitola Erika. Hned z kraje prosím, nezabíjejte mě! Vím, že potom všem je fakt hrozný Sophii takhle ubližovat, ale cítím, že to tak má být a bude to pro všechny nejlepší... Čímž jsem asi naznačila, co se bude dít v dalších kapitolách... Ale i tak, počkejte si na konec :D Janča

Kapitola padesátá devátá

Sophie:

Všichni kolem mě ztuhli. Bella se na mě upřeně dívala.

„Počkej Sophii, chceš říct, že si nepamatuješ, že jsi zasnoubená s Erikem?“ zeptala se trochu roztřeseným hlasem.

„Já jsem chodila s Erikem?“ zeptala jsem se udiveně a musela jsem se na to posadit. Přes Sebovu hlavu jsem se dívala na bloňdatýho kluka s vyděšeným výrazem. Erik.

„Tak tohle je vážný.“ Zhodnotila to Bella přiškrceným hlasem.

„Smazali jí paměť.“ Poznamenal Will šeptem. Pořád mi ještě nebylo jasný, co tu dělá. Nemá být náhodou mrtvej?

Všichni přítomní se pomalu rozešli. Erik se pořád tvářil šokovaně, ale nakonec i jeho Bella přesvědčila, že má jít. Pak se posadila naproti mně.

„Soph, co si vlastně pamatuješ?“ zeptala se zamušile.

„Já nevím.“ Vykvikla jsem a začala panikařit. „Pamatuju si tebe, rodiče, bráchy, Jakea, Willa…, mimochodem pořád nechápu, co tu dělá. Ale Erik…, já nevím. Mám pocit, že jsem ho nikdy neviděla.“ Svěřila jsem se jí a ucítila slzy v očích.

Ty Bella ještě podpořila tím, že mi vykládala věci, které se stali za dobu, kterou jsem si nepamatovala. Připadalo mi to absurdní. Jak můžu prožít tři roky a pak na ně jen tak zapomenout!?

„Takže jsem se rozešla s Jacobem…“ zhodnotila jsem Bellino vyprávění. Zaplavila mě vlna lítosti. Jakoba jsem opravdu milovala a bylo mi líto, že jsem o něj přišla. A ani si to nepamatuju!!

Přestala jsem se bránit. Po tom, co přišel Alex a převyprávěl mi poslední tři roky ze svého pohledu, musela jsem si přiznat, že mi nelžou.

Připadala jsem si podivně… prázdná? Měla jsme pocit, že nemůžu prožít žádnou emoci naplno. Vždycky jen náznak a pak to zmizí. Nechala jsem to být. Bylo to teď to poslední, nad čím jsem chtěla přemýšlet.

Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem s Erikem opravdu chodila. Důkazem mi byli zásnubní prstýnek, který jsem měla na levé ruce a řetízek, který se mi houpal na krku.

„Prosím tě, už nebreč.“ Utěšovala mě Bella a objala mě. Připadala jsme si, že už brečím jen tak. Naprázdno.

„Ale já si ho chci pamatovat, pokud jsem ho opravdu tolik milovala!“ vzlykla jsem Belle do ramene. Ještě chvíli mě utěšovala, ale pak se zase začala ptát.

„Takže, bráchy si pamatuješ?“ zeptala se pro jistotu.

„Jo.“ Přitakala jsem. Bell se na mě trpělivě podívala.

„A co třeba naše setkání v LA?“ ptala se znovu. Přikývla jsem. Tuhle pařbu si pamatuju… a Bella se ptala dál a dál.

„Ale Erik nic…“ sklonila smutně zrak. Nic. Vůbec nic. Poprosila jsem Bellu, aby mi o Erikovi něco vyprávěla. Jejím příběhem…, teda vlastně svým…, jsem byla trochu v šoku. Nevěřila jsem tomu, že bych tohle všechno dokázala. A už vůbec ne se svojí touhou po krvi… a ještě ke všemu mi Bella vysvětlila, jak funguje naše pouto.

Znovu jsem se rozplakala.

Nedokázala jsme si představit, že jsem s ním spala a vůbec si to nepamatuju! Taky jsem ho přeměnila…, to je přece celkem silnej zážitek, ne?

Nešťastně jsem se odvlekla do svého pokoje. Teď jsem byla ráda, že se Belle svěřuju se vším až do nejmenších detailů. Chodila jsem po pokoji a doufala, že Erika hned nepotkám, protože bych okamžitě zrudla a vůbec bych nevěděla, co mu mám říct nebo jak se k němu mám chovat. A ještě to pouto…

Křest ohněm proběhl hned druhý den. Zašla jsem si do lednice pro krev a Erik zrovna seděl v kuchyni. Jak jsem předvídala, zrudla jsem. Ale přemohla jsem se a oslovila ho.

„Ahoj.“ Hlesla jsem skoro neslyšně.

„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě.

„Dík, už-už líp.“ Řekla jsem a posadila se ke stolu. „Eriku, můžeš prosím… já, potřebuju si s tebou o něčem promluvit.“ Poprosila jsem ho. Posadil se naproti mně.

„Mluvila jsem s Bellou.“ Přiznala jsem. „Říkala mi hodně věcí o nás. Jen jsem chtěla… musíš vědět, že věřím, že jsme byli spolu. Jenom mi dej prosím čas. Já, ehm, doufám, že si vzpomenu. Ale prostě... teď to nějak nejde. Potřebuju čas. Promiň, jestli ti tím ubližuju, ale jinak to zatím nejde.“ Omluvila jsem se mu rovnou a koukala na jeho zbědovaný výraz.

„Dobře.“ Souhlasil Erik. „Myslím, že bude lepší, když se na čas rozejdeme.“ Rozhodl a do mě to uhodilo jako blesk. Měla jsem problém udržet svůj pokrový výraz, tak jsem sklopila hlavu a dívala se do země.

 Erik se začal zvedat.

„Počkej ještě!“ zavolala jsem za ním a on se otočil. „Jak se teď k sobě budeme… chovat?“ zeptala jsem se a hlas mi vynechával.

„To nemusíš řešit. Dneska odjíždím.“ Oznámil mi. Ani jsem se nestačila zeptat kam. Erik odešel a nechal mě samotnou.

Pak přišel Will. Vysvětlil mi všechno o svém návratu a tak podobně. Potom jsme si spolu povídali. Hlavně o mém budoucím životě…

Donutilo mě to přemýšlet, co vlastně budu dělat. A Bella to vyřešila. Oznámila mi, že s ní odjíždím do Ruska. Na mé námitky, že když chodí se Sebem (což mě šokovalo, ze všeho nejvíc) měla by být s ním, reagovala tím, že s ním přece nemusí být dvacet čtyři hodin každýho dne. I když…, v hloubi duše jsem věděla, že ji to mrzí.

Hned druhý den ráno jsme odletěli. Musím přiznat, že celou cestu jsem Bellu sužovala otázkou „Už jsme tu?“ a ona mi celou dobu trpělivě odpovídala, že ještě ne a vždy tomu dodávala časový údaj.

Ale pak už jsme konečně byly na místě. Bellin byt byl v asi pětipatrovém, žlutém domu se skleněným výtahem a recepcí (!?).

Když jsme vešli, recepčnímu se rozzářily oči a nadšeně Bellu (rusky) přijal. Dal jí náhradní klíče od jejího bytu, které byly určené pro mě, a ještě pár minut se spolu bavili. Já tomu nerozuměla ani půl slova…

„Kde ses naučila tak dobře rusky?“ zeptala jsem se Belly, když jsme došli k ní do bytu. Pokrčila rameny.

„Nevím. Přijela jsem sem a ono to šlo nějak samo.“ Řekla a hned začala vybalovat.

„Mimochodem, tady budeš bydlet.“ Ukázala na dveře na úplném konci chodby. Zvědavě jsem se tam šla podívat.

Byla tam postel, stůl, obrovský okno, světle zelené stěny… všechno co si představuju ve svým pokoji. Když jsem se dostatečně vynadívala, vrátila jsme se k Belle. Už měla vybaleno a v kuchyni vařila oběd. Kdy sakra stihla nakoupit!?

„Jé, ty máš klavír!“ zaradovala jsem se a hned s k němu sedla.

„Soph, neumíš hrát.“ Zasmála se.

„To nevadí, jednu písničku umím. Ani nevím, kde jsem se ji naučila.“ Přemítala jsem a začala hrát. Bella na mě strnule koukala.

„Co je?“ zeptala jsem se s obavami v hlase.

„Zahraj to ještě jednou.“ Pobídla mě. Tak jsem znovu začala…

Zděšeně jsme zjistila, že když to hraju, v mysli se mi objevují střípky mého života v posledních letech. Sice spolu nijak nesouviseli, ale byly tam. Opravdu tam byly!! Podívala jsem se na Bellu.

„Proč jsem to hrála?“ zeptala jsem se zaskočeně.

„To byla vaše písnička. S Erikem.“ Oznámila mi. Zůstala jsem na ni civět s otevřenou pusou.

Naše písnička. Ty vole…

William:

Nevěděl jsem, co mám dělat.

Obviňoval jsem se ze všeho, co se stalo. Sophii byla smutná, Erik byl na zhroucení. Navíc se mi Soph svěřila, že teď má problém prožít nějakou emoci…

Nechtěl jsem s tím mít nic společného. Proto jsem se rozhodl, že udělám zrovna tohle…

Odjel jsem do New Yorku a šel jsem za sirem Williamsem. Měl tu kancelář pod jménem John Williams. Zamířil jsem rovnou tam. Zaklepal jsem a jeho lidská sekretářka mi hned otevřela.

„Je tam?“ zeptal jsem se, aniž bych se zastavil.

„Ano, ale tam…“ nedopověděla, protože jsem vpadl do jeho kanceláře.

„Williame,“ oslovil mě překvapeně.

„Končím.“ Oznámil jsem mu. Vykulil oči.

„S čím?“ zeptal se pomalu.

„S váma, se vším!“ zařval jsem na něj nepříčetně. Podíval se na mě a s výsměšným zakroucením hlavy pronesl:

„Nemůžeš skončit, Williame. Stvořil jsem tě. Nemůžeš ode mě jen tak odejít.“

„Můžu. Koukejte.“ Řekl jsem klidně a vyšel z jeho kanceláře.

„Můžu, protože ji miluju.“ Zamumlal jsem si pro sebe, když jsem vyšel z budovy.

Věděl jsem, kam budou mířit mé další kroky. Odstěhuju se. Za Sophii a Bellou. Už jsem si koupil i byt. Jen si teď musím dát pozor na Williamsovy zvědy, který na mě určitě pošle.

Podíval jsem se na hodinky. Teď už jen… abych stihl letadlo.