Udělám cokoli, s láskou Erik-6.kapitola

Kapitola šestá
Erik:
Stál jsem na mýtině. Rozhlédl jsem se. Byl jsem tam sám. Zavřel jsem oči a snažil se vzpomenout, jak jsem se tam dostal. Najednou kolem mě proletěla barevná šmouha. Tohle už jsem někde viděl. Jenže kde. Proč je tak těžké si vzpomenout? Počkat. Vzpomněl jsem si a nechal se pohltit vzpomínkou.
Ležel jsem na studené, kamenné zemi. Bylo mi tak špatně, že bych raději umřel. Pokusil jsem se otevřít oči. Napoprvé to nevyšlo. Podruhé už jsem alespoň trochu zamžoural kolem sebe. A tehdy jsem to nebo vlastně ji, uviděl. Byla deset metrů ode mne a najednou, jakoby se přenesla, se skláněla nade mnou.
Když jsem se myšlenkami vrátil na louku, stála Sophie naproti mně. V čokoládových očích měla skelný pohled. Zkoumavě se na mě dívala. Posunula se krok ke mně a já udělal to stejné. Když stála skoro u mě, začaly jí oči červenat stejně jako minule, když jsem ji chtěl políbit. Obličej měla bílý, kromě černých kruhů pod očima. Vypadala vážně děsivě. Už jsem jen čekal, kdy mě naporcuje a dá k večeři.
S trhnutím jsem se probudil. Oči celé zalepené, tričko propocené. Co se se mnou sakra děje?! Odkopl jsem přikrývku a snažil se dostat z postele. Samozřejmě jsem zakopl. Nejspíš o vlastní nohy... jak jinak.
Došel jsem do koupelny, vyčistil si zuby. Učesal si svůj, podle Sophie, vážně zajímavý účes. Sophie. Proč se mi o ní zdál tak zvláštní sen?
Přestal jsem přemýšlet o blbostech, oblékl se a šel do školy.
I kdyby mé snové teorie byly pravdivé, kdo by mi uvěřil? Ještě bych skončil v nějakým ústavu. Přemýšlel jsem takhle celou cestu, až jsem si všiml, že už jsem u školy.
Jak jsem se najednou zastavil, málem mě srazilo auto. Sophie z něj vyskočila a začala se mi omlouvat, že to Seb nestihnul ubrzdit.
Dneska vypadala nádherně. Vlasy měla vyžehlené, ofinu sčesanou na stranu. Černou sukni mírně nad kolena a černé punčochy. Bílá košile, přes kterou měla černou vestu, jí dělala nádhernou postavu. Na tom už měla jen bundu, ale nevypadala, že by jí byla nějak moc zima.
Její bratr Sebastian vystoupil z auta, zamumlal něco na pozdrav a nechal nás tam o samotě.
„Půjdeme na hodinu?“ zeptala se Sophie zvědavě.
„No, jestli ti to nevadí, potřebuji s tebou něco probrat.“ Řekl jsem a vzpomněl si na dnešní sen. „Ale to počká.“ Dodal jsem rychle. Přikývla a mlčky jsme šli na hodinu.
„Co chceš vědět?“ Zeptala se podezíravě, jako by něco tušila.
„Řekl jsem, že to počká.“ Odpověděl jsem a omluvně se podíval na učitelku, která si nás zlobně měřila.
„Fajn!“ odsekla a celou hodinu už byla zticha.
Po češtině byl tělocvik, ten měli holky a kluci zvlášť. Ani jsem nestihl Sophii nic říct, protože naštvaně odkráčela. Povzdechl jsem a vydal se na mučení s tím nejhorším učitelem, co tu na škole byl.
„Omlouvám se.“ Řekl jsem, když jsem na Soph čekal po hodině.
„Omluva přijata.“ Řekla a povzbudivě se usmála.
„Jestli ti to nebude vadit, opravdu s tebou potřebuji mluvit. Pojď se mnou.“ Řekl jsem a pokynul ke dveřím. Šla se mnou celkem ochotně. Zavedl jsem ji na louku, kousek za školou.
Bylo to pěkné místo. Zelená tráva, polorozpadlí dřevěný dům a několik jehličnatých stromů, ze kterých se, předpokládám, dělali vánoční stromy do školy a na náměstí.
„Takže…?“ zeptala se tázavě a zase byla až moc zvědavá.
„Tvoje kůže a tvých sourozenců, je bledá jako sníh. Když jsem se tě pokusil políbit, všiml jsem si změny barvy tvých očí. A matně si pamatuji i ten podchod. Dostala jsi se ke mně tak rychle.“
Podíval jsem se na ni, v očích měla zděšení a mě došlo, že jsem poznal, že s jejich rodinou není něco v pořádku.
„Takže mě napadá jen otázka. Co jsi vlastně zač?“ zeptal jsem a ona sklopila oči.
„Když ti to řeknu, je padesáti procentní možnost, že se ti uleví. Ta druhá možnost je, že mě budeš nenávidět.“ Říkala zamyšleně a pomalým krokem chodila kolem mě.
„Taky se mě asi budeš bát a nebudeš se ke mně chtít přiblížit. Nebude se ti líbit, co dělám, až jednou pochopíš, že to musím dělat. A už vůbec se ti nebude líbit moje minulost.“ A asi by pokračovala dál, kdyby si nevšimla, že jsem tak stuhlej a nechápu nic z toho, co mi říká.
„A k té rychlosti…“ zasmála se „Mohu běžet ještě rychleji.“ A když to dořekla, rozběhla se k lesu. Viděl jsem jen rozmazanou šmouhu, která zmateně běhá sem a tam. Naplnil mě úžas nad tím, co jsem viděl. Šmouha se vrátila zpět ke mně a zastavila se u mých zad. Naklonila se ke mně a zašeptala:
„Vážně to chceš vědět?“
„Jo.“ Odpověděl jsem a hořel nedočkavostí.
„Já… jsem upír.“ Zašeptala Sophie a já zalapal po dechu. Upír. Ti přece nejsou!! No asi jsou. Když jeden právě stojí přede mnou a zkoumá, jestli ještě žiju nebo už upadl do šoku…
„Eriku!“ zakřičela znovu a zatřásla se mnou. „Jsi v pořádku!?“ jasně. Ona je upír a já mám být z té informace úplně v klidu.
„Jsem OK. Teda v mezích.“ Vypadlo ze mě nakonec. Zdálo se mi to nebo si oddechla? Takže upír. No mohlo to být i horší.
„A tvůj názor na to…?“ zeptala se bojácně.
„Hele, já se teď dozvěděl, že existují upíři. Že moje kamarádka je upírka a její rodina nejspíš taky. Ale můj názor? Je to v pohodě. Nemáš náhodou ještě bratra vlkodlaka nebo setru čarodějnici?“ vyštěkl jsem a So ucukla.
„No, vzal si to mnohem líp než Jacob.“ Řekla nakonec. Takže Jacob je taky upír. Teď už si mohu vážně jen přát, aby si ze mě neudělali večeři.
„Víš, tuším, na co myslíš a ty bys víc, jak jednoho upíra nenasytili…“ slabě se usmála.
„To má být útěcha? Skvělí. Teď alespoň vím, že jako jídlo nestojím za nic. Vážně děkuji.“ Zvýšil jsem hlas a byl trochu ironický. Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnil a tu zprávu nějak vstřebal.
„Máš aspoň pořádný upíří zuby?“ zeptal jsem se už klidněji. Zářivě se usmála a ukázala řadu nádherně bílých zubů.
„Super, dokonce vysouvací…“ řekl jsem, když jsem neviděl žádný tesáky jako je to ve filmech. Zakroutil jsem hlavou a ona se mi začala smát.
„Fajn, už jsi v pořádku, takže tě mohu odvést domů.“ Chytla mě za ruku a táhla pryč.
„Počkej, mám spoustu…!“ umlčela mě chladným prstem, který mi položila na rty. A abych řekl pravdu, běhal mi mráz po zádech. Nebál jsem se jí, ale pořád tam něco bylo.
„Dotazy zítra.“ Řekla a táhla mě dál. Už po chodníku.
Celou cestu jsem přemýšlel. Měl jsem spoustu otázek. Kolik jí je? Jak se stala upírem? Jak se vůbec člověk stane upírem? Zabíjí lidi? Co se stane s její kůží na slunci? Platí na upíry česnek a stříbro? Může mýt upír dítě? Zavírá se do rakve? Může spát?
Samozřejmě, viděl jsem spoustu filmů, ale skutečnost se asi o něco lišila.
Ani jsem si nevšiml, že už jsem doma. Sophie se zastavila na prahu.
„Běž.“ Poručila mi.
„Počkej. Jen jednu otázku.“ Zaprosil jsem a doufal, že to bylo i trochu roztomilí.
„Dobře. Ale jen jednu.“ Souhlasila. Takže kterou. Asi tu nejdůležitější.
„Kolik ti je?“ vyhrkl jsem. Vykulila oči.
„To nechceš vědět…“ zakroutila hlavou a otočila se k odchodu.
„Ale no tak. Řeklas, že na jednu mi odpovíš.“ Zaprosil jsem znovu, ale moje upíří kamarádka už tam nebyla. Upíří rychlost… první věc, která mě štve!